NEW YORK – Na konci letošního roku se v Kodani sejdou zástupci 170 států, které jsou signatáři Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu, s nadějí, že jejich setkání bude završením vyjednávání o nové mezinárodní reakci na globální oteplování a změnu klimatu. Pokud uspějí, zlatým hřebem jejich snah se stane celosvětová dohoda jak omezit škodlivé skleníkové plyny, o kolik a kdy. Úmluva by nabyla účinnosti v roce 2012, až vyprší současná smlouva z Kjóta.
Výzkum společnosti McKinsey zaměřený na účinnost a nákladnost více než 200 mechanismů ke snižování uhlíkových emisí – od vyšší účinnosti automobilů přes jadernou energii a kvalitnější zateplení budov až po lepší lesní hospodářství – naznačuje, že zajistit hladiny, jež jsou podle slov vědecké obce nezbytné k odvrácení katastrofických důsledků změny klimatu, dokáže jedině koordinovaná celosvětová snaha. Naše podrobná analýza, provedená během dvou let ve 21 zemích a regionech, dokládá, že své úlohy se musí ujmout všechny regiony a sektory. Není-li to dostatečně znepokojivé, vezměme v úvahu toto: pokud opatření odložíme i jen o několik let, požadované cíle pravděpodobně nesplníme, a to ani s dočasným úbytkem uhlíkových emisí ve spojitosti s nižší ekonomickou aktivitou v krátkodobém výhledu.
Dobrou zprávou je, že potřebných změn lze dosáhnout, že si je můžeme dovolit a že je dokážeme zajistit, aniž bychom brzdili růst. Nejčerstvější křivka nákladů na globální redukci uhlíku vypracovaná McKinsey poukazuje na šance stabilizovat emise do roku 2030 na úrovních z roku 1990 čili 50% pod trendovou křivkou vývoje „ve vyjetých kolejích“.
Zajistit tyto redukce do roku 2030 by stálo kolem 200-350 miliard eur ročně – méně než 1% očekávaného globálního HDP v roce 2030. Celkové počáteční náklady do roku 2020 by činily 530 miliard eur – méně než současný americký plán na záchranu finanční soustavy – a 810 miliard eur do roku 2030, což je rozhodně v mezích toho, s čím si finanční trhy dokážou poradit.
Do snižování emisí musí investovat jak rozvojové, tak vyspělé státy. Lví podíl těchto investic ovšem vede k nižší spotřebě energií, a tedy ke snížení nákladů na energie. Vydobýt si výhru energetické účinnosti má zásadní význam jak pro klima, tak pro energetickou bezpečnost – a závisí to na dobře známé množině politických signálů a prověřených technologií.
Nic z toho nezpomaluje růst ani nezvyšuje náklady na energie a část opatření může růst stimulovat. Celosvětový přechod k nové, rozptýlenější energetice – typické větším podílem obnovitelné energie a důmyslnější rozvodnou infrastrukturou – by rovněž mohl růstu prospívat.
Uskutečnění všech těchto kroků vyžaduje, abychom směřovali k novému modelu, který zajistí, že se stěžejními zdroji, které jsme dlouho pokládali za samozřejmé, budeme celosvětově nakládat produktivněji. Sevření, jímž znečištění svírá globální růst, uvolníme právě v rozsahu, ve kterém napříč sektory a regiony investujeme do zlepšení uhlíkové produktivity (HDP na jednotku uhlíkových emisí).
Zlepšení karbonové produktivity vyžaduje zlepšení produktivity půdy. Lesy a rostliny odčerpávají z atmosféry uhlík a potenciálně tvoří přes 40% příležitostí k úbytku uhlíku od nynějška do roku 2020.
Nebudeme-li pozorně pečovat o tropické pralesy, z nichž 90% roste v rozvojových státech, kde existuje tlak na mýcení půdy za jinými ekonomickými účely, nedokážeme splnit globální cíle redukce uhlíkových emisí. Nedílnou součástí řešení musí být pomoc pěstitelům sóji, producentům palmového oleje a chovatelům dobytka od Brazílie po jihovýchodní Asii s produktivnějším využíváním půdy, aby se snížil tlak na tropické pralesy.
Tak jako je nutná vyšší zemědělská produktivita, je rovněž důležité kvalitnější vodohospodářství. Vzhledem k tomu, že zemědělství využívá 70% spolehlivých světových zásob vody (a že změna klimatu má potenciál spolehlivost zásob vody postihnout), bude zapotřebí, aby komplexní přístup ke klimatické bezpečnosti zahrnoval kvalitnější vodohospodářské politiky, lépe integrované hospodaření s půdou a reformu zemědělského trhu. Náš výzkum ukazuje, že roční růst vodní produktivity se v nadcházejících desetiletích musí zvýšit z 0,3% na 3%.
Jinými slovy, zdroje a politiky jsou ve vzájemné závislosti. Posun k modelu, v němž se hladiny uhlíkových emisí a růst pohybují opačným směrem – stav, který nazýváme postkarbonovou ekonomikou –, může v Kodani začít dohodami na snížení uhlíku ve vzduchu. Uspět ale může, jedině pokud se teď pustíme do plnění agendy zaměřené na obecnější posilování produktivity přírodních zdrojů a prosazování integrovanějšího přístupu.
To vše ukazuje na fakt, že potřebujeme nová globální pravidla pro celkovou produktivitu zdrojů. Máme-li dosáhnout potřebných úrovní produktivity energií, půdy, vody a uhlíku, musíme vyvinout integrovaný globální rámec, který bude chápat vzájemné závislosti přírodních zdrojů. Žádný vyspělý stát nemůže cíle uhlíkových emisí plnit tím, že svou nejšpinavější výrobu přesune do některé z rozvojových zemí, a žádný rozvojový stát zase nemůže cíle plnit tím, že bude kácet lesy, aby stavěl továrny nebo rozšiřoval zemědělství s nízkou produktivitou.
Abychom se propracovali k postkarbonové ekonomice, jednotlivé země si budou muset uvědomit svou vzájemnou závislost, posílit globální koordinaci přístupu k přírodním zdrojům a přizpůsobit se novým, podmíněnějším modelům suverenity. Příležitostí, která se nabízí v Kodani, je začít formovat některé z modelů kolektivního konání, na nichž budeme moci vystavět postkarbonovou ekonomiku.
NEW YORK – Na konci letošního roku se v Kodani sejdou zástupci 170 států, které jsou signatáři Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu, s nadějí, že jejich setkání bude završením vyjednávání o nové mezinárodní reakci na globální oteplování a změnu klimatu. Pokud uspějí, zlatým hřebem jejich snah se stane celosvětová dohoda jak omezit škodlivé skleníkové plyny, o kolik a kdy. Úmluva by nabyla účinnosti v roce 2012, až vyprší současná smlouva z Kjóta.
Výzkum společnosti McKinsey zaměřený na účinnost a nákladnost více než 200 mechanismů ke snižování uhlíkových emisí – od vyšší účinnosti automobilů přes jadernou energii a kvalitnější zateplení budov až po lepší lesní hospodářství – naznačuje, že zajistit hladiny, jež jsou podle slov vědecké obce nezbytné k odvrácení katastrofických důsledků změny klimatu, dokáže jedině koordinovaná celosvětová snaha. Naše podrobná analýza, provedená během dvou let ve 21 zemích a regionech, dokládá, že své úlohy se musí ujmout všechny regiony a sektory. Není-li to dostatečně znepokojivé, vezměme v úvahu toto: pokud opatření odložíme i jen o několik let, požadované cíle pravděpodobně nesplníme, a to ani s dočasným úbytkem uhlíkových emisí ve spojitosti s nižší ekonomickou aktivitou v krátkodobém výhledu.
Dobrou zprávou je, že potřebných změn lze dosáhnout, že si je můžeme dovolit a že je dokážeme zajistit, aniž bychom brzdili růst. Nejčerstvější křivka nákladů na globální redukci uhlíku vypracovaná McKinsey poukazuje na šance stabilizovat emise do roku 2030 na úrovních z roku 1990 čili 50% pod trendovou křivkou vývoje „ve vyjetých kolejích“.
Zajistit tyto redukce do roku 2030 by stálo kolem 200-350 miliard eur ročně – méně než 1% očekávaného globálního HDP v roce 2030. Celkové počáteční náklady do roku 2020 by činily 530 miliard eur – méně než současný americký plán na záchranu finanční soustavy – a 810 miliard eur do roku 2030, což je rozhodně v mezích toho, s čím si finanční trhy dokážou poradit.
Do snižování emisí musí investovat jak rozvojové, tak vyspělé státy. Lví podíl těchto investic ovšem vede k nižší spotřebě energií, a tedy ke snížení nákladů na energie. Vydobýt si výhru energetické účinnosti má zásadní význam jak pro klima, tak pro energetickou bezpečnost – a závisí to na dobře známé množině politických signálů a prověřených technologií.
Nic z toho nezpomaluje růst ani nezvyšuje náklady na energie a část opatření může růst stimulovat. Celosvětový přechod k nové, rozptýlenější energetice – typické větším podílem obnovitelné energie a důmyslnější rozvodnou infrastrukturou – by rovněž mohl růstu prospívat.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Uskutečnění všech těchto kroků vyžaduje, abychom směřovali k novému modelu, který zajistí, že se stěžejními zdroji, které jsme dlouho pokládali za samozřejmé, budeme celosvětově nakládat produktivněji. Sevření, jímž znečištění svírá globální růst, uvolníme právě v rozsahu, ve kterém napříč sektory a regiony investujeme do zlepšení uhlíkové produktivity (HDP na jednotku uhlíkových emisí).
Zlepšení karbonové produktivity vyžaduje zlepšení produktivity půdy. Lesy a rostliny odčerpávají z atmosféry uhlík a potenciálně tvoří přes 40% příležitostí k úbytku uhlíku od nynějška do roku 2020.
Nebudeme-li pozorně pečovat o tropické pralesy, z nichž 90% roste v rozvojových státech, kde existuje tlak na mýcení půdy za jinými ekonomickými účely, nedokážeme splnit globální cíle redukce uhlíkových emisí. Nedílnou součástí řešení musí být pomoc pěstitelům sóji, producentům palmového oleje a chovatelům dobytka od Brazílie po jihovýchodní Asii s produktivnějším využíváním půdy, aby se snížil tlak na tropické pralesy.
Tak jako je nutná vyšší zemědělská produktivita, je rovněž důležité kvalitnější vodohospodářství. Vzhledem k tomu, že zemědělství využívá 70% spolehlivých světových zásob vody (a že změna klimatu má potenciál spolehlivost zásob vody postihnout), bude zapotřebí, aby komplexní přístup ke klimatické bezpečnosti zahrnoval kvalitnější vodohospodářské politiky, lépe integrované hospodaření s půdou a reformu zemědělského trhu. Náš výzkum ukazuje, že roční růst vodní produktivity se v nadcházejících desetiletích musí zvýšit z 0,3% na 3%.
Jinými slovy, zdroje a politiky jsou ve vzájemné závislosti. Posun k modelu, v němž se hladiny uhlíkových emisí a růst pohybují opačným směrem – stav, který nazýváme postkarbonovou ekonomikou –, může v Kodani začít dohodami na snížení uhlíku ve vzduchu. Uspět ale může, jedině pokud se teď pustíme do plnění agendy zaměřené na obecnější posilování produktivity přírodních zdrojů a prosazování integrovanějšího přístupu.
To vše ukazuje na fakt, že potřebujeme nová globální pravidla pro celkovou produktivitu zdrojů. Máme-li dosáhnout potřebných úrovní produktivity energií, půdy, vody a uhlíku, musíme vyvinout integrovaný globální rámec, který bude chápat vzájemné závislosti přírodních zdrojů. Žádný vyspělý stát nemůže cíle uhlíkových emisí plnit tím, že svou nejšpinavější výrobu přesune do některé z rozvojových zemí, a žádný rozvojový stát zase nemůže cíle plnit tím, že bude kácet lesy, aby stavěl továrny nebo rozšiřoval zemědělství s nízkou produktivitou.
Abychom se propracovali k postkarbonové ekonomice, jednotlivé země si budou muset uvědomit svou vzájemnou závislost, posílit globální koordinaci přístupu k přírodním zdrojům a přizpůsobit se novým, podmíněnějším modelům suverenity. Příležitostí, která se nabízí v Kodani, je začít formovat některé z modelů kolektivního konání, na nichž budeme moci vystavět postkarbonovou ekonomiku.