Existuje jedno moudré americké rčení: „Jsi-li v díře, přestaň kopat.“ Šest vlád, které v současné době zvažují další kroky, aby zabránily Íránu ve vývoji jaderné bomby – tedy pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN a Německo – by se mělo touto radou řídit. Jinak by mohlo skončit bez jediné páky na íránský jaderný program a s jedinou – bezcennou – zbývající možností, totiž vojenským úderem.
Přesto se zdá, že je zmíněných šest vlád odhodláno pokračovat v dosavadní strategii. Jejich podmínkou pro vyjednávání s Íránem je zastavení aktivit vedoucích k obohacování uranu. A pouze výměnou za to, že se Írán trvale zřekne obohacování, mu poskytnou významné ústupky – od zrušení všech sankcí a obchodních restrikcí až po bezpečnostní záruky.
Tato strategie zatím nefunguje a ani fungovat nebude. Podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), jejímž je Írán stále signatářem, mají státy právo obohacovat uran pro civilní účely a Írán tvrdí, že mu o nic jiného nejde. Jistě, úplné zastavení íránského programu obohacování by bylo vítáno, v neposlední řadě i proto, že vláda této země téměř dvě desetiletí tajila tyto aktivity před inspektory dohlížejícími na plnění smlouvy, což naznačuje, že měla i jiné než ryze civilní motivy.
Z otázky obohacování se však stal v Íránu takový symbol národní suverenity, že žádná tamní vláda, nejen současná Ahmadínežádova administrativa, neustoupí. A tak když Rada bezpečnosti OSN loni v prosinci oficiálně vyzvala Írán k zastavení programu obohacování a uvalila na něj mírné sankce, jeho vzdorovitou reakcí bylo posílení obohacovacích aktivit.
Co si tedy nyní počít? Bushova administrativa zcela předvídatelně prosazuje nové a tvrdší sankce založené na varování vyplývajícím z předchozí rezoluce Organizace spojených národů a stejně jako před invazí do Iráku tvrdí, že je v sázce věrohodnost OSN. Jedinou skutečnou zkouškou věrohodnosti OSN v tomto konfliktu je však otázka, zda se jí podaří omezit jaderný program Íránu v co možná největší míře na ryze civilní účely.
Kdyby se Rada bezpečnosti nedokázala shodnout na nových sankcích – což je vzhledem k námitkám Číny a Ruska pravděpodobné –, ukázalo by se, že je pouhým papírovým tygrem. Pokud naopak dospěje ke shodě o dalších hospodářských a možná i vojenských postizích, pak bude věrohodnost OSN záviset na tom, zda tyto kroky přimějí Írán k poslušnosti.
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: Age of Extremes, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
To je ovšem nepravděpodobné. Tvrdší ekonomické sankce nedonutí Írán k tomu, aby se podrobil; místo toho postihnou jen obchodní partnery této země bohaté na ropu a zemní plyn. Další výhrůžky pouze posunou mezinárodní společenství o krok dále na spirále vyhrocování situace a možná je popostrčí i k vojenské akci.
V Bushově okolí existují lidé, kterým by se nic nelíbilo více. Ani rozsáhlý letecký útok by sice nezničil všechna jaderná zařízení Íránu a nedotčeno by zůstalo i technické know-how, avšak přinejmenším by mohl na chvíli zpomalit íránský jaderný program a posloužit jako varování dalším potenciálním šiřitelům. To je ovšem pošetilý hazard. Írán dnes prohlašuje, že chce dodržet NPT a nemá v úmyslu vyrobit jadernou bombu. Po vojenském útoku Spojených států by se oba sliby staly minulostí.
Chce-li se šestice vlád vyhnout eskalaci napětí a zpomalit dynamiku šíření, musí změnit strategii i cíl. Středobodem jejího úsilí by nemělo být zastavení obohacování uranu, nýbrž podrobení íránských aktivit co možná nejdůkladnější kontrole: chce-li Írán obohacovat, budiž, ale musí přistoupit na všetečné mezinárodní inspekce.
O tomto vzájemném obchodu se Íránci opakovaně zmiňovali. Šestka ho však odmítla, poněvadž kontrolní proces nemůže poskytnout absolutní záruku proti vyčleňování části obohaceného uranu pro vojenské využití. Jak se ovšem supervelmoci naučily během studené války, absence „neprůstřelného“ ověřování ještě neznamená, že jsou inspekce zbytečné. I tak by vystavily íránský program větším omezením, než je tomu dnes. A navíc by taková úmluva vydláždila cestu k širší dohodě mezi Íránem a Západem o spolupráci a stabilitě v regionu.
Proto by měla šestka přestat kopat díru ještě hloupěji. Namísto formulování nových sankcí pro Radu bezpečnosti OSN by měla příštích několika měsíců využít k důvěrnému prozkoumání, o jakém stupni omezení v kombinaci s kontrolami by Írán uvažoval výměnou za nikým nezpochybňované obohacování.
Šestka by si v každém případě měla zachovat možnost bolestnějších rezolucí jakožto motivace k íránskému kompromisu. Ti, kdo dnes Radu bezpečnosti vyzývají, aby rychle odsoudila chování Íránu, by však měli mít na paměti dvě věci: podobné odsudky nebudou mít pravděpodobně žádný efekt a USA již jednou těchto rezolucí využily jako záminky k rozpoutání vlastní vojenské akce.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
With mainstream parties and politicians already preparing to accommodate the far right following this month's European Parliament election, the axiom of post-World War II European democracy has been quietly abandoned. “No collaboration with fascists" is being replaced by a tacit acceptance of them.
harbors no illusions about what the outcome of the European Parliament election means.
After eight decades of relative peace, the world is once again dividing into hostile economic and geopolitical blocs. The 80th anniversary of the invasion of Normandy offers a valuable opportunity to reflect on the principles we are willing to defend and the sacrifices we are prepared to make.
thinks understanding the causes and consequences of past global conflicts is crucial to preventing another one.
Existuje jedno moudré americké rčení: „Jsi-li v díře, přestaň kopat.“ Šest vlád, které v současné době zvažují další kroky, aby zabránily Íránu ve vývoji jaderné bomby – tedy pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN a Německo – by se mělo touto radou řídit. Jinak by mohlo skončit bez jediné páky na íránský jaderný program a s jedinou – bezcennou – zbývající možností, totiž vojenským úderem.
Přesto se zdá, že je zmíněných šest vlád odhodláno pokračovat v dosavadní strategii. Jejich podmínkou pro vyjednávání s Íránem je zastavení aktivit vedoucích k obohacování uranu. A pouze výměnou za to, že se Írán trvale zřekne obohacování, mu poskytnou významné ústupky – od zrušení všech sankcí a obchodních restrikcí až po bezpečnostní záruky.
Tato strategie zatím nefunguje a ani fungovat nebude. Podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), jejímž je Írán stále signatářem, mají státy právo obohacovat uran pro civilní účely a Írán tvrdí, že mu o nic jiného nejde. Jistě, úplné zastavení íránského programu obohacování by bylo vítáno, v neposlední řadě i proto, že vláda této země téměř dvě desetiletí tajila tyto aktivity před inspektory dohlížejícími na plnění smlouvy, což naznačuje, že měla i jiné než ryze civilní motivy.
Z otázky obohacování se však stal v Íránu takový symbol národní suverenity, že žádná tamní vláda, nejen současná Ahmadínežádova administrativa, neustoupí. A tak když Rada bezpečnosti OSN loni v prosinci oficiálně vyzvala Írán k zastavení programu obohacování a uvalila na něj mírné sankce, jeho vzdorovitou reakcí bylo posílení obohacovacích aktivit.
Co si tedy nyní počít? Bushova administrativa zcela předvídatelně prosazuje nové a tvrdší sankce založené na varování vyplývajícím z předchozí rezoluce Organizace spojených národů a stejně jako před invazí do Iráku tvrdí, že je v sázce věrohodnost OSN. Jedinou skutečnou zkouškou věrohodnosti OSN v tomto konfliktu je však otázka, zda se jí podaří omezit jaderný program Íránu v co možná největší míře na ryze civilní účely.
Kdyby se Rada bezpečnosti nedokázala shodnout na nových sankcích – což je vzhledem k námitkám Číny a Ruska pravděpodobné –, ukázalo by se, že je pouhým papírovým tygrem. Pokud naopak dospěje ke shodě o dalších hospodářských a možná i vojenských postizích, pak bude věrohodnost OSN záviset na tom, zda tyto kroky přimějí Írán k poslušnosti.
Secure your copy of PS Quarterly: Age of Extremes
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: Age of Extremes, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
To je ovšem nepravděpodobné. Tvrdší ekonomické sankce nedonutí Írán k tomu, aby se podrobil; místo toho postihnou jen obchodní partnery této země bohaté na ropu a zemní plyn. Další výhrůžky pouze posunou mezinárodní společenství o krok dále na spirále vyhrocování situace a možná je popostrčí i k vojenské akci.
V Bushově okolí existují lidé, kterým by se nic nelíbilo více. Ani rozsáhlý letecký útok by sice nezničil všechna jaderná zařízení Íránu a nedotčeno by zůstalo i technické know-how, avšak přinejmenším by mohl na chvíli zpomalit íránský jaderný program a posloužit jako varování dalším potenciálním šiřitelům. To je ovšem pošetilý hazard. Írán dnes prohlašuje, že chce dodržet NPT a nemá v úmyslu vyrobit jadernou bombu. Po vojenském útoku Spojených států by se oba sliby staly minulostí.
Chce-li se šestice vlád vyhnout eskalaci napětí a zpomalit dynamiku šíření, musí změnit strategii i cíl. Středobodem jejího úsilí by nemělo být zastavení obohacování uranu, nýbrž podrobení íránských aktivit co možná nejdůkladnější kontrole: chce-li Írán obohacovat, budiž, ale musí přistoupit na všetečné mezinárodní inspekce.
O tomto vzájemném obchodu se Íránci opakovaně zmiňovali. Šestka ho však odmítla, poněvadž kontrolní proces nemůže poskytnout absolutní záruku proti vyčleňování části obohaceného uranu pro vojenské využití. Jak se ovšem supervelmoci naučily během studené války, absence „neprůstřelného“ ověřování ještě neznamená, že jsou inspekce zbytečné. I tak by vystavily íránský program větším omezením, než je tomu dnes. A navíc by taková úmluva vydláždila cestu k širší dohodě mezi Íránem a Západem o spolupráci a stabilitě v regionu.
Proto by měla šestka přestat kopat díru ještě hloupěji. Namísto formulování nových sankcí pro Radu bezpečnosti OSN by měla příštích několika měsíců využít k důvěrnému prozkoumání, o jakém stupni omezení v kombinaci s kontrolami by Írán uvažoval výměnou za nikým nezpochybňované obohacování.
Šestka by si v každém případě měla zachovat možnost bolestnějších rezolucí jakožto motivace k íránskému kompromisu. Ti, kdo dnes Radu bezpečnosti vyzývají, aby rychle odsoudila chování Íránu, by však měli mít na paměti dvě věci: podobné odsudky nebudou mít pravděpodobně žádný efekt a USA již jednou těchto rezolucí využily jako záminky k rozpoutání vlastní vojenské akce.