ŽENEVA – Řešení klimatické krize bývají často spojována s velkými konferencemi a také příští dva týdny bezpochyby přinesou řadu „odpovědí“. Přibližně 20 000 delegátů se sjelo do německého Bonnu k nejnovějšímu kolu rozhovorů OSN o změnách klimatu.
Rozhovory v Bonnu by se měly zaměřit na realizaci pařížské klimatické dohody. A cesta vpřed je zřejmá. Jediným způsobem, jak udržet vzestup globálních teplot pod hranicí stanovenou v Paříži – tedy „výrazně pod 2°C“ oproti předindustriální úrovni –, je přesunout kapitál od fosilních paliv k projektům s nulovou uhlíkovou stopou. Abychom toho dosáhli, musíme změnit řízení globálních energetických investic.
V současnosti je to tak, že tytéž vlády, které stojí v čele boje proti klimatickým změnám, nadále podporují a chrání investice do průzkumu, těžby a dopravy fosilních paliv. Místo aby investovaly do efektivního bydlení, uhlíkově neutrální mobility, obnovitelné energie a systémů kvalitnějšího využívání půdy, říkají vlády jednu věc, ale stále dělají druhou.
Podle nejnovější zprávy Mezinárodní energetické agentury s názvem Světové energetické investice dosáhly celosvětové loňské výdaje do ropného a plynárenského sektoru celkové hodnoty 649 miliard dolarů. Byl to více než dvojnásobek oproti částce 297 miliard dolarů, investované do výroby obnovitelné energie, třebaže splnění cíle stanoveného pařížskou dohodou předpokládá ponechání nejméně tří čtvrtin známých zásob fosilních paliv pod zemí. Jak tyto údaje naznačují, přesunu investic do oblasti trvale udržitelné energie dál stojí v cestě netečnost institucí a hluboce zakořeněné zájmy průmyslových podniků.
Velkou část problému představují bilaterální investiční smlouvy a investiční pravidla obsažená v širších obchodních paktech, jako jsou Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA), Energetická charta (ECT) nebo Všeobecná hospodářská a obchodní dohoda (CETA) mezi EU a Kanadou. Protože byly tyto úmluvy koncipovány tak, aby kryly zahraniční investory před vyvlastněním, obsahují i mechanismy urovnávání sporů mezi investory a státem (ISDS), které investorům umožňují vymáhat po vládách odškodné prostřednictvím mezinárodních arbitrážních soudů, pokud budou mít změny politiky dopad na jejich podnikání.
To svazuje ruce vládám, které se snaží těžbu fosilních paliv omezit. Odškodné za případy ISDS může být závratné. V roce 2012 podal jeden americký investor žalobu proti rozhodnutí quebecké vlády nevydat mu povolení k hydraulickému štěpení pod Řekou svatého Vavřince. Na základě tvrzení, že toto odmítnutí bylo podle NAFTA „svévolné, vrtošivé a nezákonné“, požadovala tato energetická firma se sídlem v Delaware náhradu škody ve výši 250 milionů dolarů.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
V lednu 2016 využila energetická společnost TransCanada smlouvu NAFTA k žalobě na Spojené státy, v níž požadovala kompenzaci ztrát ve výši 15 miliard dolarů poté, co prezident Barack Obama odmítl dát povolení k výstavbě ropovodu Keystone XL. (Firma žalobu pozastavila, když prezident Donald Trump tento projekt v lednu 2017 schválil.)
A v červenci 2017 přistoupil Quebec na vyplacení téměř 50 milionů dolarů odškodného firmám, když zrušil zakázky na průzkum ropy a plynu na ostrově Anticosti v Zálivu svatého Vavřince. Tyto a další platby je nutné připočíst ke stamiliardám dolarů v podobě dotací, které dál proudí do průmyslu fosilních paliv.
Velké platby však neochuzují jen veřejné pokladny; už pouhá jejich hrozba odrazuje vlády od realizace ambicióznějších klimatických politik kvůli obavám, že by je průmyslové firmy odkázané na uhlík mohly napadnout u mezinárodních tribunálů.
Tento stav naštěstí nemusí trvat věčně. Mnohé vlády dnes pokládají reformu investičního režimu nejen za možnost, ale přímo za nutnost. Konference OSN o obchodu a rozvoji uspořádala v říjnu v Ženevě setkání na vysoké úrovni, jehož cílem bylo rozpracovat možnosti rozsáhlé reformy investičního režimu včetně vyjednání nových podmínek či ukončení přibližně tří tisíc zastaralých smluv.
Vlády by měly začít tím, že reformují nebo opustí Energetickou chartu, což je jediný investiční pakt na světě, jenž se zabývá konkrétně energetikou. Mechanismy ochrany investic a absence klimatických ustanovení v ECT už neodpovídají době. ECT od svého počátku posloužila jako opora pro více než 100 nároků vznesených energetickými firmami proti hostitelským zemím, přičemž některé z nich ohrožují národní ekologickou politiku, například odchod od jádra v Německu. Rusko a Itálie už od ECT odstoupily; další země by měly učinit totéž, případně si vyjednat nové podmínky.
Státy by navíc měly postavit klimatické otázky do centra svých jednání o obchodu a investicích – například tím, že vyjmou projekty fosilních paliv z investičních klauzulí. Něco podobného v podstatě nedávno navrhla Francie, když její ministr životního prostředí Nicolas Hulot oznámil, že jeho země má v úmyslu zakotvit do CETA právo „klimatického veta“. Hulot prohlásil, že Francie smlouvu ratifikuje jen tehdy, bude-li obsahovat záruky, že francouzské klimatické závazky nebudou napadeny u arbitrážních soudů. Projekty fosilních paliv by se daly vyjmout také z investiční ochrany v nových ekologických úmluvách, jako je Globální pakt pro ochranu životního prostředí, který na zářijovém Valném shromáždění OSN představil francouzský prezident Emmanuel Macron.
Nalezení nové rovnováhy v globálním investičním režimu je jen první krok k ekonomice s nulovou uhlíkovou stopou. Chtějí-li státy přesunout kapitál od iniciativ s velkou spotřebou fosilních paliv k projektům zelené energie, budou potřebovat nové právní a politické rámce na regionální, národní i mezinárodní úrovni. Tyto dohody by měly podporovat a usnadňovat uhlíkově neutrální investice. Velká setkání podobná tomu, které se chystá tento týden, nebo prosincovému Pařížskému klimatickému summitu mohou tyto rozhovory odstartovat.
(Autoři chtějí poděkovat Ivettě Gerasimchukové a Martinu Dietrichu Brauchovi z IISD za pomoc s tímto komentářem.)
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
ŽENEVA – Řešení klimatické krize bývají často spojována s velkými konferencemi a také příští dva týdny bezpochyby přinesou řadu „odpovědí“. Přibližně 20 000 delegátů se sjelo do německého Bonnu k nejnovějšímu kolu rozhovorů OSN o změnách klimatu.
Rozhovory v Bonnu by se měly zaměřit na realizaci pařížské klimatické dohody. A cesta vpřed je zřejmá. Jediným způsobem, jak udržet vzestup globálních teplot pod hranicí stanovenou v Paříži – tedy „výrazně pod 2°C“ oproti předindustriální úrovni –, je přesunout kapitál od fosilních paliv k projektům s nulovou uhlíkovou stopou. Abychom toho dosáhli, musíme změnit řízení globálních energetických investic.
V současnosti je to tak, že tytéž vlády, které stojí v čele boje proti klimatickým změnám, nadále podporují a chrání investice do průzkumu, těžby a dopravy fosilních paliv. Místo aby investovaly do efektivního bydlení, uhlíkově neutrální mobility, obnovitelné energie a systémů kvalitnějšího využívání půdy, říkají vlády jednu věc, ale stále dělají druhou.
Podle nejnovější zprávy Mezinárodní energetické agentury s názvem Světové energetické investice dosáhly celosvětové loňské výdaje do ropného a plynárenského sektoru celkové hodnoty 649 miliard dolarů. Byl to více než dvojnásobek oproti částce 297 miliard dolarů, investované do výroby obnovitelné energie, třebaže splnění cíle stanoveného pařížskou dohodou předpokládá ponechání nejméně tří čtvrtin známých zásob fosilních paliv pod zemí. Jak tyto údaje naznačují, přesunu investic do oblasti trvale udržitelné energie dál stojí v cestě netečnost institucí a hluboce zakořeněné zájmy průmyslových podniků.
Velkou část problému představují bilaterální investiční smlouvy a investiční pravidla obsažená v širších obchodních paktech, jako jsou Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA), Energetická charta (ECT) nebo Všeobecná hospodářská a obchodní dohoda (CETA) mezi EU a Kanadou. Protože byly tyto úmluvy koncipovány tak, aby kryly zahraniční investory před vyvlastněním, obsahují i mechanismy urovnávání sporů mezi investory a státem (ISDS), které investorům umožňují vymáhat po vládách odškodné prostřednictvím mezinárodních arbitrážních soudů, pokud budou mít změny politiky dopad na jejich podnikání.
To svazuje ruce vládám, které se snaží těžbu fosilních paliv omezit. Odškodné za případy ISDS může být závratné. V roce 2012 podal jeden americký investor žalobu proti rozhodnutí quebecké vlády nevydat mu povolení k hydraulickému štěpení pod Řekou svatého Vavřince. Na základě tvrzení, že toto odmítnutí bylo podle NAFTA „svévolné, vrtošivé a nezákonné“, požadovala tato energetická firma se sídlem v Delaware náhradu škody ve výši 250 milionů dolarů.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
V lednu 2016 využila energetická společnost TransCanada smlouvu NAFTA k žalobě na Spojené státy, v níž požadovala kompenzaci ztrát ve výši 15 miliard dolarů poté, co prezident Barack Obama odmítl dát povolení k výstavbě ropovodu Keystone XL. (Firma žalobu pozastavila, když prezident Donald Trump tento projekt v lednu 2017 schválil.)
A v červenci 2017 přistoupil Quebec na vyplacení téměř 50 milionů dolarů odškodného firmám, když zrušil zakázky na průzkum ropy a plynu na ostrově Anticosti v Zálivu svatého Vavřince. Tyto a další platby je nutné připočíst ke stamiliardám dolarů v podobě dotací, které dál proudí do průmyslu fosilních paliv.
Velké platby však neochuzují jen veřejné pokladny; už pouhá jejich hrozba odrazuje vlády od realizace ambicióznějších klimatických politik kvůli obavám, že by je průmyslové firmy odkázané na uhlík mohly napadnout u mezinárodních tribunálů.
Tento stav naštěstí nemusí trvat věčně. Mnohé vlády dnes pokládají reformu investičního režimu nejen za možnost, ale přímo za nutnost. Konference OSN o obchodu a rozvoji uspořádala v říjnu v Ženevě setkání na vysoké úrovni, jehož cílem bylo rozpracovat možnosti rozsáhlé reformy investičního režimu včetně vyjednání nových podmínek či ukončení přibližně tří tisíc zastaralých smluv.
Vlády by měly začít tím, že reformují nebo opustí Energetickou chartu, což je jediný investiční pakt na světě, jenž se zabývá konkrétně energetikou. Mechanismy ochrany investic a absence klimatických ustanovení v ECT už neodpovídají době. ECT od svého počátku posloužila jako opora pro více než 100 nároků vznesených energetickými firmami proti hostitelským zemím, přičemž některé z nich ohrožují národní ekologickou politiku, například odchod od jádra v Německu. Rusko a Itálie už od ECT odstoupily; další země by měly učinit totéž, případně si vyjednat nové podmínky.
Státy by navíc měly postavit klimatické otázky do centra svých jednání o obchodu a investicích – například tím, že vyjmou projekty fosilních paliv z investičních klauzulí. Něco podobného v podstatě nedávno navrhla Francie, když její ministr životního prostředí Nicolas Hulot oznámil, že jeho země má v úmyslu zakotvit do CETA právo „klimatického veta“. Hulot prohlásil, že Francie smlouvu ratifikuje jen tehdy, bude-li obsahovat záruky, že francouzské klimatické závazky nebudou napadeny u arbitrážních soudů. Projekty fosilních paliv by se daly vyjmout také z investiční ochrany v nových ekologických úmluvách, jako je Globální pakt pro ochranu životního prostředí, který na zářijovém Valném shromáždění OSN představil francouzský prezident Emmanuel Macron.
Nalezení nové rovnováhy v globálním investičním režimu je jen první krok k ekonomice s nulovou uhlíkovou stopou. Chtějí-li státy přesunout kapitál od iniciativ s velkou spotřebou fosilních paliv k projektům zelené energie, budou potřebovat nové právní a politické rámce na regionální, národní i mezinárodní úrovni. Tyto dohody by měly podporovat a usnadňovat uhlíkově neutrální investice. Velká setkání podobná tomu, které se chystá tento týden, nebo prosincovému Pařížskému klimatickému summitu mohou tyto rozhovory odstartovat.
(Autoři chtějí poděkovat Ivettě Gerasimchukové a Martinu Dietrichu Brauchovi z IISD za pomoc s tímto komentářem.)
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.