LONDÝN – Závislost Západu na Číně v oblasti takzvaných kritických nerostných surovin kdysi trápila pouze hrstku expertů a politických hnidopichů. Dnes se tyto obavy zařadily do hlavního proudu, ocitají se v novinových titulcích a staly se i tématem dokumentárního seriálu BBC. Stále jsme však dostatečně nezodpověděli nejdůležitější otázku ze všech: Co bychom s tím měli udělat?
Rizika, která před námi leží, jsou nesporná. Jak Evropa v posledních několika měsících zjistila, spoléhat se s dodávkami nezbytných komodit na nepřátelský stát není prozíravé. Vyřešení dnešní energetické krize – tedy urychlení přechodu na obnovitelné zdroje – je však spojeno s hrozbou, že se současná situace bude opakovat v jiném hávu, protože toto řešení prohlubuje naši závislost na nerostných surovinách, jako jsou kobalt, nikl, grafit, lithium a měď.
Ať už jde o elektrické baterie, větrné turbíny nebo rozšířené elektrické sítě, výše uvedené nerosty jsou pro přechod na čistou energii nezbytné. Světová banka odhadla, že jejich produkce se do roku 2050 možná bude muset zvýšit přibližně o 500%, aby se podpořily globální klimatické cíle.
Zatímco Rusko je významným zdrojem fosilních paliv, Čína dominuje v oblasti zpracování mnoha těchto kritických nerostných surovin. Rafinuje přibližně 60-70% světového lithia, niklu a kobaltu. A významně investovala do nejbohatších ložisek těchto zdrojů, od kobaltu v Demokratické republice Kongo po nikl v Indonésii, což znamená, že kontroluje stále větší procento dolů, v nichž se tyto suroviny získávají.
Západní vlády se nyní překotně snaží rozvíjet strategie pokračujícího přechodu na čisté energie bez toho, aby se v oblasti kritických nerostných surovin staly přehnaně závislými na Číně. Ve Spojených státech obsahuje nedávno schválený zákon o snížení inflace velké pobídky pro výrobce elektromobilů, aby kritické nerosty získávali od spolehlivých partnerů. Velká Británie zase představila „strategii kritických nerostných surovin“, která zahrnuje i snahu o rozšíření domácích kapacit v tomto sektoru. Evropská unie a Austrálie rychle přicházejí s podobnými iniciativami.
Všechny zmíněné vlády pokládají za součást řešení výraznější recyklaci kovů. Zároveň si však uvědomují, že ta může prozatím přispívat k řešení jen do určité míry. Jejich strategie proto současně kladou důraz i na rychlý rozvoj dalších dolů a závodů na zpracování kritických nerostných surovin buď doma nebo ve „spřátelených“ zemích.
Tyto strategie však plně nedoceňují jednu významnou překážku: křehkou místní politiku ve vztahu k otevírání nových dolů a průmyslových kapacit. V bohatých zemích se kvůli aktivismu typu „jinde ano, ale u mě na dvorku ne“, odporu domorodých i ekologických skupin a složitým plánovacím procesům může i pouhé povolení k otvírce velkých nových dolů protáhnout na několik desetiletí, pokud se vůbec vydá.
V zemích s nižšími příjmy naráží otvírka dolů často na urputný místní odpor, který doprovází všeobecná podezíravost vůči velkým těžebním společnostem se západními majiteli. Kvůli tomuto typu odporu byla v poslední době zablokována či odložena otvírka bezpočtu nových dolů na kritické nerostné suroviny v bohatých i chudých zemích – například v USA, Peru, Portugalsku či Srbsku.
Tento aktivismus je jistě dobrým odrazem vzkvétající místní demokracie v západních a prozápadních zemích. Přetrvává však riziko, že pokud Západ nedokáže získat přístup k surovinám potřebným pro energetický přechod od spřátelených zemí za rozumnou cenu, skončí opět vydaný na milost nepřátelskému režimu. Obavy, že Čína může svou nadvládu v oblasti těchto nerostů používat jako zbraň, stejně jako Rusko používá jako zbraň zemní plyn, jsou dnes v politických kruzích velmi rozšířené.
Pokud se tento problém nezačne brzy řešit, možná nakonec západním vládám nezbude než přijmout krizová opatření, která hrubě převálcují místní zájmy – například otevřít doma doly a zpracovatelské závody v zájmu národní bezpečnosti. Stejně tak by se západní vlády pravděpodobně pokusily vyvinout tlak na rozvojové země, aby rozšířily produkci, přičemž by opět nebraly ohled na názory místních. Takový je už sto či více let smutný obraz energetické a surovinové geopolitiky.
Máme-li se tomuto výsledku vyhnout, musíme učinit rychlý pokrok směrem k nové „velké dohodě“ mezi provozovateli dolů a místními aktéry. Proto je naléhavě zapotřebí odstartovat ambiciózní program zaměřený na nové nastavení vztahů mezi oběma stranami, přičemž tento program se musí týkat všech prozápadních zemí bohatých na nerostné zdroje.
Těžební společnosti s podporou západních vlád musí zajistit, aby nové provozy měly větší přínos pro místní ekonomiku a byly citlivější k místním potřebám. Zároveň je třeba zavést důvěryhodnější a viditelnější kontrolu ekologických a zdravotních rizik, která mohou doly vytvářet. V rozvojových zemích musí dát těžební společnosti jasně najevo, že v této oblasti fungují výrazně lépe než čínské firmy. Západní těžaři se už dnes angažují v řadě prospěšných ekologických a sociálních iniciativ, avšak z těch je potřeba učinit strategickou prioritu.
Místní regulátoři musí výměnou za toto úsilí zjednodušit a urychlit schvalovací procesy a místní komunity a aktivisté musí akceptovat, že dobře koncipované projekty je třeba podpořit. Ekologicky založení aktivisté si jistě uvědomí, jak je důležité zabránit vážnému ohrožení přechodu na čistou energii; zvyk je však železná košile a odpor vůči velkým firmám prosazujícím obrovské projekty typu dolů je u některých lidí hluboce zakořeněný. Zde mohou pomoci vlády, pokud se do celého procesu vloží a budou vystupovat jako prostředník ve sporech mezi firmami a místními komunitami.
Leckdo by mohl namítnout, že je to bolestivá léčba problému, který zatím nenastal. Rizika spojená se závislostí na Číně v oblasti dodávek kritických nerostných surovin jsou však už dnes velmi dobře patrná. Umožnění rychlejšího otevírání dolů ve větší blízkosti od domova představuje nejlepší cestu vpřed – a bude vyžadovat některé radikální nové přístupy.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
LONDÝN – Závislost Západu na Číně v oblasti takzvaných kritických nerostných surovin kdysi trápila pouze hrstku expertů a politických hnidopichů. Dnes se tyto obavy zařadily do hlavního proudu, ocitají se v novinových titulcích a staly se i tématem dokumentárního seriálu BBC. Stále jsme však dostatečně nezodpověděli nejdůležitější otázku ze všech: Co bychom s tím měli udělat?
Rizika, která před námi leží, jsou nesporná. Jak Evropa v posledních několika měsících zjistila, spoléhat se s dodávkami nezbytných komodit na nepřátelský stát není prozíravé. Vyřešení dnešní energetické krize – tedy urychlení přechodu na obnovitelné zdroje – je však spojeno s hrozbou, že se současná situace bude opakovat v jiném hávu, protože toto řešení prohlubuje naši závislost na nerostných surovinách, jako jsou kobalt, nikl, grafit, lithium a měď.
Ať už jde o elektrické baterie, větrné turbíny nebo rozšířené elektrické sítě, výše uvedené nerosty jsou pro přechod na čistou energii nezbytné. Světová banka odhadla, že jejich produkce se do roku 2050 možná bude muset zvýšit přibližně o 500%, aby se podpořily globální klimatické cíle.
Zatímco Rusko je významným zdrojem fosilních paliv, Čína dominuje v oblasti zpracování mnoha těchto kritických nerostných surovin. Rafinuje přibližně 60-70% světového lithia, niklu a kobaltu. A významně investovala do nejbohatších ložisek těchto zdrojů, od kobaltu v Demokratické republice Kongo po nikl v Indonésii, což znamená, že kontroluje stále větší procento dolů, v nichž se tyto suroviny získávají.
Západní vlády se nyní překotně snaží rozvíjet strategie pokračujícího přechodu na čisté energie bez toho, aby se v oblasti kritických nerostných surovin staly přehnaně závislými na Číně. Ve Spojených státech obsahuje nedávno schválený zákon o snížení inflace velké pobídky pro výrobce elektromobilů, aby kritické nerosty získávali od spolehlivých partnerů. Velká Británie zase představila „strategii kritických nerostných surovin“, která zahrnuje i snahu o rozšíření domácích kapacit v tomto sektoru. Evropská unie a Austrálie rychle přicházejí s podobnými iniciativami.
Všechny zmíněné vlády pokládají za součást řešení výraznější recyklaci kovů. Zároveň si však uvědomují, že ta může prozatím přispívat k řešení jen do určité míry. Jejich strategie proto současně kladou důraz i na rychlý rozvoj dalších dolů a závodů na zpracování kritických nerostných surovin buď doma nebo ve „spřátelených“ zemích.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Tyto strategie však plně nedoceňují jednu významnou překážku: křehkou místní politiku ve vztahu k otevírání nových dolů a průmyslových kapacit. V bohatých zemích se kvůli aktivismu typu „jinde ano, ale u mě na dvorku ne“, odporu domorodých i ekologických skupin a složitým plánovacím procesům může i pouhé povolení k otvírce velkých nových dolů protáhnout na několik desetiletí, pokud se vůbec vydá.
V zemích s nižšími příjmy naráží otvírka dolů často na urputný místní odpor, který doprovází všeobecná podezíravost vůči velkým těžebním společnostem se západními majiteli. Kvůli tomuto typu odporu byla v poslední době zablokována či odložena otvírka bezpočtu nových dolů na kritické nerostné suroviny v bohatých i chudých zemích – například v USA, Peru, Portugalsku či Srbsku.
Tento aktivismus je jistě dobrým odrazem vzkvétající místní demokracie v západních a prozápadních zemích. Přetrvává však riziko, že pokud Západ nedokáže získat přístup k surovinám potřebným pro energetický přechod od spřátelených zemí za rozumnou cenu, skončí opět vydaný na milost nepřátelskému režimu. Obavy, že Čína může svou nadvládu v oblasti těchto nerostů používat jako zbraň, stejně jako Rusko používá jako zbraň zemní plyn, jsou dnes v politických kruzích velmi rozšířené.
Pokud se tento problém nezačne brzy řešit, možná nakonec západním vládám nezbude než přijmout krizová opatření, která hrubě převálcují místní zájmy – například otevřít doma doly a zpracovatelské závody v zájmu národní bezpečnosti. Stejně tak by se západní vlády pravděpodobně pokusily vyvinout tlak na rozvojové země, aby rozšířily produkci, přičemž by opět nebraly ohled na názory místních. Takový je už sto či více let smutný obraz energetické a surovinové geopolitiky.
Máme-li se tomuto výsledku vyhnout, musíme učinit rychlý pokrok směrem k nové „velké dohodě“ mezi provozovateli dolů a místními aktéry. Proto je naléhavě zapotřebí odstartovat ambiciózní program zaměřený na nové nastavení vztahů mezi oběma stranami, přičemž tento program se musí týkat všech prozápadních zemí bohatých na nerostné zdroje.
Těžební společnosti s podporou západních vlád musí zajistit, aby nové provozy měly větší přínos pro místní ekonomiku a byly citlivější k místním potřebám. Zároveň je třeba zavést důvěryhodnější a viditelnější kontrolu ekologických a zdravotních rizik, která mohou doly vytvářet. V rozvojových zemích musí dát těžební společnosti jasně najevo, že v této oblasti fungují výrazně lépe než čínské firmy. Západní těžaři se už dnes angažují v řadě prospěšných ekologických a sociálních iniciativ, avšak z těch je potřeba učinit strategickou prioritu.
Místní regulátoři musí výměnou za toto úsilí zjednodušit a urychlit schvalovací procesy a místní komunity a aktivisté musí akceptovat, že dobře koncipované projekty je třeba podpořit. Ekologicky založení aktivisté si jistě uvědomí, jak je důležité zabránit vážnému ohrožení přechodu na čistou energii; zvyk je však železná košile a odpor vůči velkým firmám prosazujícím obrovské projekty typu dolů je u některých lidí hluboce zakořeněný. Zde mohou pomoci vlády, pokud se do celého procesu vloží a budou vystupovat jako prostředník ve sporech mezi firmami a místními komunitami.
Leckdo by mohl namítnout, že je to bolestivá léčba problému, který zatím nenastal. Rizika spojená se závislostí na Číně v oblasti dodávek kritických nerostných surovin jsou však už dnes velmi dobře patrná. Umožnění rychlejšího otevírání dolů ve větší blízkosti od domova představuje nejlepší cestu vpřed – a bude vyžadovat některé radikální nové přístupy.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka