BERLÍN – Zatímco evropská dluhová krize slábne, na obzoru se zřejmě rýsuje další ekonomická katastrofa – cena energií. Od prvních let nového tisíciletí se průměrné ceny elektřiny pro průmyslové sektory v Evropě víceméně zdvojnásobily a za plyn dnes platí evropské firmy dvakrát více než jejich američtí konkurenti. Ničí vysoce ambiciózní evropská klimatická politika – která se snaží zvýšit náklady na „špatné“ energetické zdroje – průmyslovou základnu tohoto kontinentu?
Na první pohled se zdá, že čísla dávají škarohlídům za pravdu. Jak může tak obrovská cenová propast nemít dopad na konkurenceschopnost? Pokud však vysoké ceny energií vedou k poklesu exportu, jak je možné, že Německo, které se chlubí jednou z nejambicióznějších klimatických politik na světě, svůj export od roku 2000 zdvojnásobilo?
Empirické důkazy ukazují, že v mnoha případech by další pokles emisí oxidu uhličitého mohl napomoci ke zvýšení konkurenceschopnosti průmyslu. Využití tohoto potenciálu by mohlo otevřít značné příležitosti nejen v boji proti klimatickým změnám, ale i při podpoře dlouhodobé hospodářské síly Evropy.
Od roku 2005, kdy Evropská unie zavedla systém obchodování s emisemi, dosáhl německý průmysl značného navýšení tržního podílu, přestože ceny energií v zemi rostly mnohem rychleji než v USA i jinde. Podle odhadů OECD se relativní exportní výkonnost vysokonákladového Německa zvýšila od roku 2005 do roku 2013 o 10%, zatímco americký export rostl jen o 1,2% rychleji než poptávka ve zbytku světa. V roce 2013 zaznamenaly německý i americký export relativní mírný pokles – to lze jen stěží pokládat za známku propastně rozdílné konkurenceschopnosti v důsledku odlišných cen energií.
Totéž ve zmenšené míře platí i pro energeticky náročná průmyslová odvětví, jako je chemický průmysl. Navzdory již tak vysokým a stále stoupajícím cenám energií roste evropský chemický průmysl od roku 1995 zhruba stejným tempem jako zbytek ekonomiky. Chemické firmy z EU se dnes specializují na produkty s vysokou přidanou hodnotou a Evropa jich mnohem více vyváží, než dováží.
Důvod je jednoduchý: na konkurenceschopnost má vliv vyšší – daleko vyšší – počet faktorů než jen ceny energií. Odhady pro Německo ukazují, že ve většině jeho průmyslové základny představují náklady na energie pouhých 1,6% hrubé přidané hodnoty. I rychle rostoucí ceny energií proto znamenají pro firmy jen omezenou zátěž v podobě zvýšených nákladů.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
V sektorech typu chemického průmyslu je tato zátěž samozřejmě vyšší. Energeticky náročné průmyslové obory však obvykle těží z výjimek na poplatky za uhlík. A i v těchto sektorech musí být konkurenceschopnost definována v mnohem širším smyslu než jako pouhé porovnání statistik nákladů. Důležitější roli pravděpodobně hrají jiné faktory, jako jsou vysoce kvalifikovaná pracovní síla nebo přínos spojený se začleněním firmy do dobře fungujících sítí.
Takové úvahy samozřejmě nedávají žádnou záruku, že rostoucí ceny energií v určitém okamžiku vážně neohrozí evropskou konkurenceschopnost. Nové investice do chemických provozů například už léta rostou jen pomalu.
Toto riziko je sice nutné brát vážně, avšak historické zkušenosti nasvědčují tomu, že může existovat východisko, které nevyžaduje ústup od klimatické politiky. Pozoruhodné je, že ruku v ruce s rostoucími cenami energií jdou nejen relativně vysoká konkurenceschopnost, ale i obrovský pokles emisí CO2. Evropský chemický průmysl snížil své emise skleníkových plynů oproti roku 1990 na polovinu a současně zvýšil výkonnost o 20%. To naznačuje, že rychlé snižování emisí může někdy dokonce přispívat k udržení konkurenceschopnosti firmy.
V pilotní studii konkrétních chemických produktů pro Evropskou klimatickou nadaci odhalili experti ze společnosti McKinsey potenciál pro další snížení emisí CO2 o 50-75%. V odhadovaných 60-70% případů by navíc další případné odbourání emisí nemělo žádný dopad na konkurenceschopnost sektoru – nebo by ji dokonce posílilo. Je to dáno tím, že například větší důraz na recyklaci snižuje náklady – a tím zvyšuje konkurenceschopnost firem – a současně omezuje emise a podporuje nové přístupy, jako jsou celosektorové inovace.
Rozhodně by nebylo moudré dopustit, aby evropský účet za energii vystřelil vzhůru ve jménu ambiciózní klimatické politiky. Existují chytřejší způsoby, jak odbourávat emise, než jen zvyšovat náklady pro firmy i spotřebitele. Stejně nerozumné by však bylo prosazovat méně ambiciózní politiku, a tím brzdit pokrok v boji proti klimatickým změnám, aniž bychom měli jistotu, že takový postup skutečně zlepší evropskou konkurenceschopnost.
Nový přístup by se měl soustředit na hledání cest, jak snižovat emise CO2 takovými způsoby, které v konečném důsledku pomohou vyrábět kvalitnější výrobky s nižšími náklady. To zároveň pomůže evropským producentům získávat nové trhy v rozvíjejících se zemích, neboť v těchto zemích bude existovat stále vyšší poptávka po chemických produktech s vysokou přidanou hodnotou, které Evropa již dnes konkurenceschopným způsobem vyrábí.
Tím posledním, co krizí vyčerpaná Evropa potřebuje, je nová propast konkurenceschopnosti. Jak ovšem ukazují Německo a další úspěšné evropské ekonomiky, ambiciózní klimatické cíle nejsou problémem. Dokonce mohou být součástí řešení.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The Norwegian finance ministry recently revealed just how much the country has benefited from Russia's invasion of Ukraine, estimating its windfall natural-gas revenues for 2022-23 to be around $111 billion. Yet rather than transferring these gains to those on the front line, the government is hoarding them.
argue that the country should give its windfall gains from gas exports to those on the front lines.
BERLÍN – Zatímco evropská dluhová krize slábne, na obzoru se zřejmě rýsuje další ekonomická katastrofa – cena energií. Od prvních let nového tisíciletí se průměrné ceny elektřiny pro průmyslové sektory v Evropě víceméně zdvojnásobily a za plyn dnes platí evropské firmy dvakrát více než jejich američtí konkurenti. Ničí vysoce ambiciózní evropská klimatická politika – která se snaží zvýšit náklady na „špatné“ energetické zdroje – průmyslovou základnu tohoto kontinentu?
Na první pohled se zdá, že čísla dávají škarohlídům za pravdu. Jak může tak obrovská cenová propast nemít dopad na konkurenceschopnost? Pokud však vysoké ceny energií vedou k poklesu exportu, jak je možné, že Německo, které se chlubí jednou z nejambicióznějších klimatických politik na světě, svůj export od roku 2000 zdvojnásobilo?
Empirické důkazy ukazují, že v mnoha případech by další pokles emisí oxidu uhličitého mohl napomoci ke zvýšení konkurenceschopnosti průmyslu. Využití tohoto potenciálu by mohlo otevřít značné příležitosti nejen v boji proti klimatickým změnám, ale i při podpoře dlouhodobé hospodářské síly Evropy.
Od roku 2005, kdy Evropská unie zavedla systém obchodování s emisemi, dosáhl německý průmysl značného navýšení tržního podílu, přestože ceny energií v zemi rostly mnohem rychleji než v USA i jinde. Podle odhadů OECD se relativní exportní výkonnost vysokonákladového Německa zvýšila od roku 2005 do roku 2013 o 10%, zatímco americký export rostl jen o 1,2% rychleji než poptávka ve zbytku světa. V roce 2013 zaznamenaly německý i americký export relativní mírný pokles – to lze jen stěží pokládat za známku propastně rozdílné konkurenceschopnosti v důsledku odlišných cen energií.
Totéž ve zmenšené míře platí i pro energeticky náročná průmyslová odvětví, jako je chemický průmysl. Navzdory již tak vysokým a stále stoupajícím cenám energií roste evropský chemický průmysl od roku 1995 zhruba stejným tempem jako zbytek ekonomiky. Chemické firmy z EU se dnes specializují na produkty s vysokou přidanou hodnotou a Evropa jich mnohem více vyváží, než dováží.
Důvod je jednoduchý: na konkurenceschopnost má vliv vyšší – daleko vyšší – počet faktorů než jen ceny energií. Odhady pro Německo ukazují, že ve většině jeho průmyslové základny představují náklady na energie pouhých 1,6% hrubé přidané hodnoty. I rychle rostoucí ceny energií proto znamenají pro firmy jen omezenou zátěž v podobě zvýšených nákladů.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
V sektorech typu chemického průmyslu je tato zátěž samozřejmě vyšší. Energeticky náročné průmyslové obory však obvykle těží z výjimek na poplatky za uhlík. A i v těchto sektorech musí být konkurenceschopnost definována v mnohem širším smyslu než jako pouhé porovnání statistik nákladů. Důležitější roli pravděpodobně hrají jiné faktory, jako jsou vysoce kvalifikovaná pracovní síla nebo přínos spojený se začleněním firmy do dobře fungujících sítí.
Takové úvahy samozřejmě nedávají žádnou záruku, že rostoucí ceny energií v určitém okamžiku vážně neohrozí evropskou konkurenceschopnost. Nové investice do chemických provozů například už léta rostou jen pomalu.
Toto riziko je sice nutné brát vážně, avšak historické zkušenosti nasvědčují tomu, že může existovat východisko, které nevyžaduje ústup od klimatické politiky. Pozoruhodné je, že ruku v ruce s rostoucími cenami energií jdou nejen relativně vysoká konkurenceschopnost, ale i obrovský pokles emisí CO2. Evropský chemický průmysl snížil své emise skleníkových plynů oproti roku 1990 na polovinu a současně zvýšil výkonnost o 20%. To naznačuje, že rychlé snižování emisí může někdy dokonce přispívat k udržení konkurenceschopnosti firmy.
V pilotní studii konkrétních chemických produktů pro Evropskou klimatickou nadaci odhalili experti ze společnosti McKinsey potenciál pro další snížení emisí CO2 o 50-75%. V odhadovaných 60-70% případů by navíc další případné odbourání emisí nemělo žádný dopad na konkurenceschopnost sektoru – nebo by ji dokonce posílilo. Je to dáno tím, že například větší důraz na recyklaci snižuje náklady – a tím zvyšuje konkurenceschopnost firem – a současně omezuje emise a podporuje nové přístupy, jako jsou celosektorové inovace.
Rozhodně by nebylo moudré dopustit, aby evropský účet za energii vystřelil vzhůru ve jménu ambiciózní klimatické politiky. Existují chytřejší způsoby, jak odbourávat emise, než jen zvyšovat náklady pro firmy i spotřebitele. Stejně nerozumné by však bylo prosazovat méně ambiciózní politiku, a tím brzdit pokrok v boji proti klimatickým změnám, aniž bychom měli jistotu, že takový postup skutečně zlepší evropskou konkurenceschopnost.
Nový přístup by se měl soustředit na hledání cest, jak snižovat emise CO2 takovými způsoby, které v konečném důsledku pomohou vyrábět kvalitnější výrobky s nižšími náklady. To zároveň pomůže evropským producentům získávat nové trhy v rozvíjejících se zemích, neboť v těchto zemích bude existovat stále vyšší poptávka po chemických produktech s vysokou přidanou hodnotou, které Evropa již dnes konkurenceschopným způsobem vyrábí.
Tím posledním, co krizí vyčerpaná Evropa potřebuje, je nová propast konkurenceschopnosti. Jak ovšem ukazují Německo a další úspěšné evropské ekonomiky, ambiciózní klimatické cíle nejsou problémem. Dokonce mohou být součástí řešení.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.