Ohlédneme-li se za revolucemi, jež před 15 lety v tento měsíc otřásly Evropou a světem, měli bychom se radovat z toho, čeho bylo dosaženo - svobody, demokracie a překonání 40 let trvajícího rozdělení Evropy. Měli bychom ale také provést inventuru promarněných příležitostí, jež přinesl mírový konec studené války.
Studená válka vposledku skončila kvůli revoluci, která probíhala v Sovětském svazu. Prodemokratické politiky glasnosti a perestrojky, jež jsem představil v polovině 80. let, se však neobjevily z čista jasna. Vycházely z reforem Nikity Chruščova z 50. a 60. let a z pozdějších reforem Alexeje Kosygina.
Mnozí lidé dnes tyto snahy o „obnovu" socialistického řádu - jež jej měla změnit tak, aby skutečně vyhovoval lidem - považují za úsilí od počátku odsouzené k nezdaru. Avšak provést tyto dřívější reformy bylo ve skutečnosti mnohem těžší než uskutečnit než ty, které jsem já zahájil v 80. a 90. letech. V době, kdy jsem byl prezidentem, jsme museli demokratickou atmosféru tříbit, avšak to bylo možné jen díky tomu, že strach už nebyl nezdolatelný.
Pokoušeli jsme se také zmírnit závody ve zbrojení a řešit další oblasti konfliktu mezi Východem a Západem. Berlínská zeď však zůstávala, vztyčena v srdci Evropy jako symbol rozdělení. Když jsem o tom hovořil s kancléřem Helmutem Kohlem v červenci roku 1989, domnívali jsme se, že čas ukončit rozdělení Německa ještě nenastal. Stržení zdi, shodli jsme se tehdy, bude zřejmě událostí pro jedenadvacáté století.
Jistěže, německý lid rozhodl jinak; vzali dějiny do svých rukou a trvali na tom, že zeď musí padnout. Zbytek východní a střední Evropy rychle následoval a také se zbavoval překážek na cestě ke svobodě.
Mé pojetí úlohy sovětského prezidenta mě přimělo nezasahovat. Byl jsem přesvědčen, že svou zemi nemohu otevřít, budu-li diktovat ostatním. Už od svého prvního vystoupení v roli generálního tajemníka SSSR na pohřbu svého předchůdce Konstantina Černěnka, jsem říkal, že každá země by měla sama odpovídat za svou politiku.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
Pád Berlínské zdi necelých pět let poté tak byl důsledkem těchto úvah. (Ani tady ovšem moje myšlenky a politiky nebyly novinkou: už v roce 1955 o sjednocení Německa hovořil Chruščov, třebaže ve zcela jiném kontextu.) Mým úkolem, jak jsem jej vnímal, bylo zajistit mírový návrat střední a východní Evropy k úplné suverenitě s minimem sovětského vlivu. K překvapení a radosti světa změny téměř všude skutečně mírově proběhly.
Avšak nepřinesl konec studené války světu jen více nebezpečí - terorismus, ztrátu bezpečí, nejistotu a rostoucí majetkovou nerovnost? Na to odpovím připomínkou toho, jaké hrůzy v sobě skrývala studená válka. Reálná byla hrozba jaderného Armagedonu, neboť během závodů ve zbrojení se utratily tři bilióny dolarů, jež bylo možné využít na pomoc chudým světa.
Na druhou stranu jsme promarnili příležitost po skončení studené války vytvořit bezpečnější a pokojnější svět. V 80. letech, když skončila komunisticko-kapitalistická konfrontace, tu byla šance vybudovat „nový světový pořádek". Kolaps Sovětského svazu však znamenal, že nevznikla žádná sjednaná dohoda o podobě tohoto nového pořádku. Proto následná vlna globalizace probíhala, aniž by kdo stál u kormidla - a tedy aniž by tu byly prostředky, jak zavádět nové myšlení pro lepší svět.
My Rusové samozřejmě za rozpad SSSR neseme největší díl odpovědnosti, ale Amerika by se také měla zodpovídat. Když došlo ke změně, Rusko, jež mělo postupovat pomalým demokratickým procesem, zdiskreditovaný komunistický model přes noc nahradilo projektem z harvardských hlav, který také nebyl pro zemi vhodný. Tento plán nakonec dostal zemi na lopatky.
Nešlo sice o žádný americký komplot, přesto byl kolaps Sovětského svazu pro Ameriku výhodný. USA se pojaly za vítěze studené války a vítězové, jak se zdá, stanovují pravidla. Dokazuje to irácká válka: prosazuje se nová americká říše. Vítěz studené války teď od ostatních národů očekává, že budou hýčkat jeho filozofii pokrytectví.
Tento starý typ myšlení bohužel rozdmýchává více krizí, než kolik kdy dokáže urovnat. Skutečně, jednostranné politiky nikdy nemohou uspět v globálním světě, který čím dál víc definují společná témata, nikoliv národní zájmy.
Patnáct let po pádu Berlínské zdi tedy svět nadále potřebuje nové myšlení víc než kdy předtím. Potřebujeme nový světový pořádek, který bude ku prospěchu všech, globální občanskou společnost, která pomůže v boji proti terorismu. Víme, že samotné bomby a speciální operace nám více bezpečí nepřinesou, neboť musíme bojovat s chudobou, která terorismus živí.
Není to vůbec snadný úkol. Právě naopak, tak jako v roce 1989 stojíme před naléhavou potřebou změny a odpovědného vedení.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Increasingly severe water shortages represent a human-made crisis that can be resolved through human interventions. The situation demands new thinking about the economics of this critical resource and how to manage it through mission-oriented strategies that span all levels of governance.
call attention to a global problem that demands far more attention from policymakers at all levels.
Although Kamala Harris is largely aligned with Joe Biden on many global and strategic issues, her unique worldview promises a distinct form of leadership on the international stage. Not only would US foreign policy shift under a Harris administration; it could change in highly consequential ways.
considers how the Democratic presidential nominees' views compare to Joe Biden's.
Ohlédneme-li se za revolucemi, jež před 15 lety v tento měsíc otřásly Evropou a světem, měli bychom se radovat z toho, čeho bylo dosaženo - svobody, demokracie a překonání 40 let trvajícího rozdělení Evropy. Měli bychom ale také provést inventuru promarněných příležitostí, jež přinesl mírový konec studené války.
Studená válka vposledku skončila kvůli revoluci, která probíhala v Sovětském svazu. Prodemokratické politiky glasnosti a perestrojky, jež jsem představil v polovině 80. let, se však neobjevily z čista jasna. Vycházely z reforem Nikity Chruščova z 50. a 60. let a z pozdějších reforem Alexeje Kosygina.
Mnozí lidé dnes tyto snahy o „obnovu" socialistického řádu - jež jej měla změnit tak, aby skutečně vyhovoval lidem - považují za úsilí od počátku odsouzené k nezdaru. Avšak provést tyto dřívější reformy bylo ve skutečnosti mnohem těžší než uskutečnit než ty, které jsem já zahájil v 80. a 90. letech. V době, kdy jsem byl prezidentem, jsme museli demokratickou atmosféru tříbit, avšak to bylo možné jen díky tomu, že strach už nebyl nezdolatelný.
Pokoušeli jsme se také zmírnit závody ve zbrojení a řešit další oblasti konfliktu mezi Východem a Západem. Berlínská zeď však zůstávala, vztyčena v srdci Evropy jako symbol rozdělení. Když jsem o tom hovořil s kancléřem Helmutem Kohlem v červenci roku 1989, domnívali jsme se, že čas ukončit rozdělení Německa ještě nenastal. Stržení zdi, shodli jsme se tehdy, bude zřejmě událostí pro jedenadvacáté století.
Jistěže, německý lid rozhodl jinak; vzali dějiny do svých rukou a trvali na tom, že zeď musí padnout. Zbytek východní a střední Evropy rychle následoval a také se zbavoval překážek na cestě ke svobodě.
Mé pojetí úlohy sovětského prezidenta mě přimělo nezasahovat. Byl jsem přesvědčen, že svou zemi nemohu otevřít, budu-li diktovat ostatním. Už od svého prvního vystoupení v roli generálního tajemníka SSSR na pohřbu svého předchůdce Konstantina Černěnka, jsem říkal, že každá země by měla sama odpovídat za svou politiku.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
Pád Berlínské zdi necelých pět let poté tak byl důsledkem těchto úvah. (Ani tady ovšem moje myšlenky a politiky nebyly novinkou: už v roce 1955 o sjednocení Německa hovořil Chruščov, třebaže ve zcela jiném kontextu.) Mým úkolem, jak jsem jej vnímal, bylo zajistit mírový návrat střední a východní Evropy k úplné suverenitě s minimem sovětského vlivu. K překvapení a radosti světa změny téměř všude skutečně mírově proběhly.
Avšak nepřinesl konec studené války světu jen více nebezpečí - terorismus, ztrátu bezpečí, nejistotu a rostoucí majetkovou nerovnost? Na to odpovím připomínkou toho, jaké hrůzy v sobě skrývala studená válka. Reálná byla hrozba jaderného Armagedonu, neboť během závodů ve zbrojení se utratily tři bilióny dolarů, jež bylo možné využít na pomoc chudým světa.
Na druhou stranu jsme promarnili příležitost po skončení studené války vytvořit bezpečnější a pokojnější svět. V 80. letech, když skončila komunisticko-kapitalistická konfrontace, tu byla šance vybudovat „nový světový pořádek". Kolaps Sovětského svazu však znamenal, že nevznikla žádná sjednaná dohoda o podobě tohoto nového pořádku. Proto následná vlna globalizace probíhala, aniž by kdo stál u kormidla - a tedy aniž by tu byly prostředky, jak zavádět nové myšlení pro lepší svět.
My Rusové samozřejmě za rozpad SSSR neseme největší díl odpovědnosti, ale Amerika by se také měla zodpovídat. Když došlo ke změně, Rusko, jež mělo postupovat pomalým demokratickým procesem, zdiskreditovaný komunistický model přes noc nahradilo projektem z harvardských hlav, který také nebyl pro zemi vhodný. Tento plán nakonec dostal zemi na lopatky.
Nešlo sice o žádný americký komplot, přesto byl kolaps Sovětského svazu pro Ameriku výhodný. USA se pojaly za vítěze studené války a vítězové, jak se zdá, stanovují pravidla. Dokazuje to irácká válka: prosazuje se nová americká říše. Vítěz studené války teď od ostatních národů očekává, že budou hýčkat jeho filozofii pokrytectví.
Tento starý typ myšlení bohužel rozdmýchává více krizí, než kolik kdy dokáže urovnat. Skutečně, jednostranné politiky nikdy nemohou uspět v globálním světě, který čím dál víc definují společná témata, nikoliv národní zájmy.
Patnáct let po pádu Berlínské zdi tedy svět nadále potřebuje nové myšlení víc než kdy předtím. Potřebujeme nový světový pořádek, který bude ku prospěchu všech, globální občanskou společnost, která pomůže v boji proti terorismu. Víme, že samotné bomby a speciální operace nám více bezpečí nepřinesou, neboť musíme bojovat s chudobou, která terorismus živí.
Není to vůbec snadný úkol. Právě naopak, tak jako v roce 1989 stojíme před naléhavou potřebou změny a odpovědného vedení.