Potřebují demokracie hodnoty? Otázka se ve světle fotografií amerických vojáků mučících a ponižujících irácké vězně zdá absurdní. Je ale skutečností, že rozvoj demokracie historicky znamenal erozi sdílených hodnot a posilování nezávislosti jedince. To předpokládalo morální agnosticismus a pluralitu významů, z nichž žádný není svatý ani závazný pro všechny.
Demokracie sice některé společné hodnoty rozvíjí, avšak jde o hodnoty nesmírně liberální - jinými slovy, individuální práva trumfují kolektivní povinnosti. Pro současné demokraty je co nejúplnější respekt vůči autonomnímu jedinci, slovy Thomase Jeffersona, „samozřejmý". Dokáží však samotná občanská, politická a lidská práva zajistit sílu a přežití demokracií? Mají dnešní demokracie dostatek mravní síly, aby dokázaly shromáždit tolik energie - včetně sebeobětování -, kolik potřebují k přemožení nepřátel?
Takovéto otázky ještě nikdy v minulosti nebyly tak naléhavé, zčásti proto, že základní demokratické hodnoty bývaly méně abstraktní, než se jeví dnes. Dříve tyto hodnoty povzbuzovaly boj proti nacistickému a sovětskému totalismu, fašismu a vojenským diktaturám; v jejich jménu bylo dosaženo dekolonizace a menšiny získaly rovnoprávnost a důstojnost. Demokratické hodnoty sice možná jsou jednostranně nakloněné právům jednotlivce, ale právě to jim dodalo univerzálnosti a legitimizovalo boj proti útlaku, ať už k němu dochází kdekoliv.
V nejvyspělejších zemích světa ovšem bdělost nad fundamentálními demokratickými hodnotami coby tmelem společnosti již dávno nahradil příslib materiální prosperity, již svoboda umožnila. Obyvatelé Západu nijak nespěchají s napodobováním bojovníků za svobodu, kteří vybudovali jejich svět, navzdory oslavám, památníkům a přetrvávání útlaku.
Teroristické útoky proti Spojeným státům z 11. září 2001 údajně všechno změnily - nejen mezinárodní vztahy, ale i rovnováhu mezi právy a povinnostmi, již jsme dlouho brali za samozřejmost. Ve skutečnosti útoky, ač nečekané co do metody, symbolického charakteru a rozsahu, nic nezměnily. Samy o sobě pouze odhalily naléhavost zásadního přezkoumání hodnot, jehož je už dlouho zapotřebí.
Za co západní model demokratického rozvoje skutečně stojí? Některé nedemokratické systémy probouzejí větší podporu, protože jsou založené na náboženské či národnostní solidaritě společenství a protože uzavřené společnosti potlačují pochyby, změny postojů i kritiku. Kromě základních svobod a hospodářské prosperity, máme nějakou konkrétní civilizaci, již bychom měli bránit?
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: Age of Extremes, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Naši civilizaci charakterizuje to, že akceptuje sobectví vůči vlastní rodině a skupině, toleruje - až na několik výjimek - autonomii v morálních záležitostech a za základní svobody považuje rouhání, kritiku autorit, ba i občanskou neposlušnost. Naše civilizace, navzdory jejím drogám, prostituci, alkoholismu, hulvátství a vandalismu, bude vždy lepší než vláda mulláhů či vojáků, neboť její sociální problémy lze zmírňovat, třebaže ne vymítit, aniž by se změnily základy režimu. To o totalitních ani fundamentalistických režimech neplatí, protože rozvoj svobodných společností vyžaduje jejich odstranění.
Stojí-li však naše civilizace za to, abychom ji bránili, proč mají fundamentalisté, ať toho či onoho vyznání, na své straně ty nejodhodlanější bojovníky? Můžeme jim čelit něčím jiným než právy jednotlivce?
Musíme odolat dvěma protichůdným pokušením. Prvním pokušením, typickým pro vystrašené společnosti, je spěšné přijetí takzvaných „tradičních" hodnot, jež vedou ke stahování se, uzavírání se, netoleranci, ba až nenávisti. Druhým pokušením je ryze vojenská politika, která se fixuje na fyzickou sílu, aniž by zvažovala, jak budovat větší věrohodnost a spravedlnost.
Samozřejmě, když už nepřátelé útočí, není čas klást příliš mnoho otázek. Pokud však nepřátelé pouze vyhrožují, je lepší nejprve prosadit svou legitimitu a tím získat určitou věrohodnost jak doma, tak v zahraničí.
Abychom toho byli schopni, mezi našimi deklarovanými principy a naším skutečným jednáním nesmí zet příliš hluboká propast. Nemůžeme také tvrdit, jak tomu bylo v minulosti, že pramenem našich hodnot je Bůh, příroda, rozum či zákonitosti dějin. Naše hodnoty zrcadlí samotnou demokratickou debatu, nic víc, a při jejich obraně se musíme zaměřit na tři vzájemně související oblasti.
Zaprvé, musíme aktualizovat svou společenskou smlouvu. Veřejná debata o sekularismu a legislativě, která probíhá ve Francii, je důležitým úsilím v tomto směru, přestože by mohla být lépe organizována, aby ukázala spojitost mezi principy, sociálními a antropologickými fakty a veřejnou politikou. Taková debata by se měla týkat i vzdělávání - jeho pravidel, cílů a obsahu. V mnoha zemích je však pro politické strany těžké o takových debatách i jen uvažovat.
Druhá hodnotová osa se týká sociální spravedlnosti a životního prostředí. Čím dál významnější bude problematika nerovnosti, rozdělení bohatství a využívání světa přírody. V USA k této debatě dosud nedošlo, navzdory mlhavým pokusům v počátcích první Clintonovy administrativy; stěží započala s „třetí cestou" Tonyho Blaira v Británii a s její obměnou z dílny Gerharda Schrödera v Německu. Ve Francii se debata úplně zastavila kvůli urputným znepřátelujícím střetům, hluboké rozštěpenosti levice a absenci hospodářské a sociální vize na pravici.
Zbývají hodnoty vztahující se ke globálnímu řádu, jehož obrana vyžaduje vést ostatní příkladem, nikoliv malichernými, legalistickými iniciativami zaměřenými na krizový management či řešení sporů. Tento přístup velice často obětuje dlouhodobé zásadní cíle momentálním zájmům.
Boj za demokracii nemůže být selektivní. Žádoucí vize budoucnosti lidstva se musí dovolávat celosvětově sdílených pojmů spravedlnosti a rovnosti. Všichni se musíme stát bojovníky za svobodu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
After years of insufficient investment and sagging productivity in the UK, the Labour Party recognizes that achieving high-quality growth will require a comprehensive policy approach that builds on many intermediate objectives. But devising a strategy is only the first step; the real challenge lies in implementation.
offers a broad outline of what it will take for the Labour Party to achieve its economic-policy goals.
To address the public’s anger after four decades of neoliberalism, progressive and center-left economists are calling for innovation to create wealth “for the many” and to deal with climate change, while also reducing market concentration and power. Unfortunately, they are mistaken about where the real problem lies.
thinks a new economic-policy consensus among center-left economists largely misses the point.
Todd G. Buchholz
points out that not all the reasons for the US economy’s strong performance are positive, highlights the limits of antitrust enforcement, suggests that China is undermining both its own future growth and the world trading apparatus, and more.
Potřebují demokracie hodnoty? Otázka se ve světle fotografií amerických vojáků mučících a ponižujících irácké vězně zdá absurdní. Je ale skutečností, že rozvoj demokracie historicky znamenal erozi sdílených hodnot a posilování nezávislosti jedince. To předpokládalo morální agnosticismus a pluralitu významů, z nichž žádný není svatý ani závazný pro všechny.
Demokracie sice některé společné hodnoty rozvíjí, avšak jde o hodnoty nesmírně liberální - jinými slovy, individuální práva trumfují kolektivní povinnosti. Pro současné demokraty je co nejúplnější respekt vůči autonomnímu jedinci, slovy Thomase Jeffersona, „samozřejmý". Dokáží však samotná občanská, politická a lidská práva zajistit sílu a přežití demokracií? Mají dnešní demokracie dostatek mravní síly, aby dokázaly shromáždit tolik energie - včetně sebeobětování -, kolik potřebují k přemožení nepřátel?
Takovéto otázky ještě nikdy v minulosti nebyly tak naléhavé, zčásti proto, že základní demokratické hodnoty bývaly méně abstraktní, než se jeví dnes. Dříve tyto hodnoty povzbuzovaly boj proti nacistickému a sovětskému totalismu, fašismu a vojenským diktaturám; v jejich jménu bylo dosaženo dekolonizace a menšiny získaly rovnoprávnost a důstojnost. Demokratické hodnoty sice možná jsou jednostranně nakloněné právům jednotlivce, ale právě to jim dodalo univerzálnosti a legitimizovalo boj proti útlaku, ať už k němu dochází kdekoliv.
V nejvyspělejších zemích světa ovšem bdělost nad fundamentálními demokratickými hodnotami coby tmelem společnosti již dávno nahradil příslib materiální prosperity, již svoboda umožnila. Obyvatelé Západu nijak nespěchají s napodobováním bojovníků za svobodu, kteří vybudovali jejich svět, navzdory oslavám, památníkům a přetrvávání útlaku.
Teroristické útoky proti Spojeným státům z 11. září 2001 údajně všechno změnily - nejen mezinárodní vztahy, ale i rovnováhu mezi právy a povinnostmi, již jsme dlouho brali za samozřejmost. Ve skutečnosti útoky, ač nečekané co do metody, symbolického charakteru a rozsahu, nic nezměnily. Samy o sobě pouze odhalily naléhavost zásadního přezkoumání hodnot, jehož je už dlouho zapotřebí.
Za co západní model demokratického rozvoje skutečně stojí? Některé nedemokratické systémy probouzejí větší podporu, protože jsou založené na náboženské či národnostní solidaritě společenství a protože uzavřené společnosti potlačují pochyby, změny postojů i kritiku. Kromě základních svobod a hospodářské prosperity, máme nějakou konkrétní civilizaci, již bychom měli bránit?
Secure your copy of PS Quarterly: Age of Extremes
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: Age of Extremes, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Naši civilizaci charakterizuje to, že akceptuje sobectví vůči vlastní rodině a skupině, toleruje - až na několik výjimek - autonomii v morálních záležitostech a za základní svobody považuje rouhání, kritiku autorit, ba i občanskou neposlušnost. Naše civilizace, navzdory jejím drogám, prostituci, alkoholismu, hulvátství a vandalismu, bude vždy lepší než vláda mulláhů či vojáků, neboť její sociální problémy lze zmírňovat, třebaže ne vymítit, aniž by se změnily základy režimu. To o totalitních ani fundamentalistických režimech neplatí, protože rozvoj svobodných společností vyžaduje jejich odstranění.
Stojí-li však naše civilizace za to, abychom ji bránili, proč mají fundamentalisté, ať toho či onoho vyznání, na své straně ty nejodhodlanější bojovníky? Můžeme jim čelit něčím jiným než právy jednotlivce?
Musíme odolat dvěma protichůdným pokušením. Prvním pokušením, typickým pro vystrašené společnosti, je spěšné přijetí takzvaných „tradičních" hodnot, jež vedou ke stahování se, uzavírání se, netoleranci, ba až nenávisti. Druhým pokušením je ryze vojenská politika, která se fixuje na fyzickou sílu, aniž by zvažovala, jak budovat větší věrohodnost a spravedlnost.
Samozřejmě, když už nepřátelé útočí, není čas klást příliš mnoho otázek. Pokud však nepřátelé pouze vyhrožují, je lepší nejprve prosadit svou legitimitu a tím získat určitou věrohodnost jak doma, tak v zahraničí.
Abychom toho byli schopni, mezi našimi deklarovanými principy a naším skutečným jednáním nesmí zet příliš hluboká propast. Nemůžeme také tvrdit, jak tomu bylo v minulosti, že pramenem našich hodnot je Bůh, příroda, rozum či zákonitosti dějin. Naše hodnoty zrcadlí samotnou demokratickou debatu, nic víc, a při jejich obraně se musíme zaměřit na tři vzájemně související oblasti.
Zaprvé, musíme aktualizovat svou společenskou smlouvu. Veřejná debata o sekularismu a legislativě, která probíhá ve Francii, je důležitým úsilím v tomto směru, přestože by mohla být lépe organizována, aby ukázala spojitost mezi principy, sociálními a antropologickými fakty a veřejnou politikou. Taková debata by se měla týkat i vzdělávání - jeho pravidel, cílů a obsahu. V mnoha zemích je však pro politické strany těžké o takových debatách i jen uvažovat.
Druhá hodnotová osa se týká sociální spravedlnosti a životního prostředí. Čím dál významnější bude problematika nerovnosti, rozdělení bohatství a využívání světa přírody. V USA k této debatě dosud nedošlo, navzdory mlhavým pokusům v počátcích první Clintonovy administrativy; stěží započala s „třetí cestou" Tonyho Blaira v Británii a s její obměnou z dílny Gerharda Schrödera v Německu. Ve Francii se debata úplně zastavila kvůli urputným znepřátelujícím střetům, hluboké rozštěpenosti levice a absenci hospodářské a sociální vize na pravici.
Zbývají hodnoty vztahující se ke globálnímu řádu, jehož obrana vyžaduje vést ostatní příkladem, nikoliv malichernými, legalistickými iniciativami zaměřenými na krizový management či řešení sporů. Tento přístup velice často obětuje dlouhodobé zásadní cíle momentálním zájmům.
Boj za demokracii nemůže být selektivní. Žádoucí vize budoucnosti lidstva se musí dovolávat celosvětově sdílených pojmů spravedlnosti a rovnosti. Všichni se musíme stát bojovníky za svobodu.