ŘÍM – Euronákaza, kterou vyvolala krize kolem řeckého suverénního dluhu, nyní napadla i Itálii. Vládě Silvia Berlusconiho se spolu s fiskálně uvědomělou opozicí podařilo – za pouhých několik dní – zajistit parlamentní souhlas s balíkem opatření v hodnotě přesahující 50 miliard eur, aby se obnovila důvěra trhu ve zdravé základy italské ekonomiky.
Vzhledem k absenci silného a důvěryhodného celoevropského závazku zastavit zmíněnou nákazu se i další země eurozóny, které zasáhla suverénní dluhová krize, řídí podobným scénářem. Finančník George Soros má nicméně pravdu: Evropa potřebuje „plán B“. Obrovská krize, jež dnes sužuje eurozónu a Evropskou unii, se nesmí promrhat. Musí být využita k tomu, aby dovedla Evropu dál na cestě k integraci, nemá-li unie začít obracet kurz.
Když bylo euro vytvořeno, jeho architekti si velmi dobře uvědomovali, že žádná měnová unie v dějinách neuspěla bez podpory unie politické. Zároveň se však vkládaly naděje do existence rozsáhlého celoevropského trhu a závazku členských států eurozóny držet pod kontrolou fiskální deficity, veřejný dluh a inflaci. Několik členů eurozóny však nedodrželo slovo a krize vzniklá kolem jejich suverénního dluhu dnes ohrožuje přežití eurozóny jako celku.
A protože koordinace mezi suverénními státy jednoduše nefunguje, zbývají pouze dvě možnosti. První z nich je, že členové eurozóny zůstanou suverénní a vyžádají si zpět své monetární pravomoci, z čehož vyplývá nejen smrt eura, ale i ohrožení vnitřního trhu a samotné existence EU. Druhou možností je postoupit EU více suverenity, což by znamenalo nejen přežití eura, ale také – což je možná ještě důležitější – zrod politické unie v Evropě.
Tato volba začíná být všem zřejmá. Jak prezident ECB Jean Claude Trichet, tak i zakládající prezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj Jacques Attali otevřeně vyzvali k založení evropského ministerstva financí. Ledově technokratický a apolitický Mezinárodní měnový fond zachází ve své poslední zprávě o eurozóně tak daleko, že se zmiňuje o „politické unii a preventivním sdílení fiskálního rizika“ jako o podmínkách fungování jakékoliv měnové unie.
Jen málokdo však promyslel, jak by taková politicky sjednocená Evropa mohla vypadat. Většina lidí implicitně předpokládá masivní převod téměř všech funkcí vlády z členských zemí do federálního centra, a tedy vytvoření „evropského superstátu“.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
My se naopak domníváme, že realistickou politickou unii by umožnila i jakási „odlehčená verze federace“ s rozpočtem omezeným na zhruba 5% evropského HDP (oproti téměř polovině HDP ve většině členských zemí EU). Tyto prostředky ve výši 600-700 miliard eur by se nepřičítaly k národním rozpočtům, ale nahrazovaly by je, protože by šly ruku v ruce s převodem některých vládních funkcí. V určitých případech by to navíc umožnilo úspory z rozsahu.
Vezměme si například obranný sektor. Jediná stálá armáda EU s rozpočtem ve výši asi 1% unijního HDP – tedy přibližně 130 miliard eur – namísto národních ozbrojených sil v evropských zemích, do značné míry bezvýznamných a neefektivních, by se okamžitě stala druhou nejvýznamnější vojenskou silou na světě po USA, a to nejen co do prostředků, ale doufejme, že i co do schopností. A předpokládáme-li rovnou sazbu národních příspěvků do federálního rozpočtu, pak by například Řecko ukrojilo ze svého veřejného schodku drahocenné 2-3 procentní body.
Kromě obrany a bezpečnosti by bylo rozumné přesunout na federální úroveň také další kompetence. Předními kandidáty jsou v tomto směru diplomacie a zahraniční politika (včetně rozvojové a humanitární pomoci), přistěhovalectví, pohraniční kontrola, některé infrastrukturní projekty s celoevropskými síťovými dopady, rozsáhlé výzkumné a vývojové projekty a regionální přerozdělování.
Tyto funkce vyhrazené vládám by spolu s federálním rozpočtem odpovídající velikosti samozřejmě vyžadovaly nějaký ekvivalent ministra financí. Rozhodně by se to vyplatilo: „kritická hmotnost“ 600-700 miliard eur by v případě nutnosti umožnila makroekonomickou stabilizaci a přerozdělování bez vytváření ad hoc mechanismů nebo bez publicity a pozornosti obklopující nepřetržitý sled summitů, které by se svolávaly s cílem rozhodnout o příštím balíku pomoci zemím ve finanční tísni.
Termín „transferová unie“ se dnes zejména v Německu používá jako pejorativní synonymum pro federaci. Souhlasíme, že přesun prostředků z jednoho místa na druhé nemůže být důvodem k existenci politické entity. Tím mohou být jen konkrétní vládní funkce. Když se však některé z těchto funkcí vyhradí pro federální úroveň vládnutí, vznikne dodatečný nástroj umožňující převod prostředků za účelem platby za tyto úkoly. Když je to nezbytné, měly by být státy zažívající boom zdaňovány více než státy zakoušející krach.
Takové přerozdělování je v jakékoliv federaci počínaje Spojenými státy naprosto běžné a veřejnost mu věnuje jen malou nebo vůbec žádnou pozornost. Vláda a obyvatelé státu New York neprotestují kvůli tomu, že Mississippi získává oproti nim z federálního rozpočtu daleko více v poměru k tomu, čím do něj přispívá.
Navzdory dnešním problémům je eurozóna nejen bohatší, ale i ekonomicky zdravější než většina jiných zemí a regionů. Hlavní hrozbou pro euro je tak právě absence zdravé dávky politické jednoty – odlehčené federace, díky níž je solidarita v případě potřeby nejen možná, ale přímo automatická.
V tomto smyslu by se rýsující se vyhlídka plně rozvinuté dluhové krize v Itálii mohla projevit jako přínosná, poněvadž by zbystřila mysl Evropanů. Slova epluribus unum („z mnohých jediné“) není třeba uvádět na euromincích a eurobankovkách, abychom si uvědomili, že princip, který vystihují – tedy politické sjednocení Evropy v míře o nic menší, než jaká existuje v USA –, je pro přežití eura nepostradatelný.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
China’s prolonged reliance on fiscal stimulus has distorted economic incentives, fueling a housing glut, a collapse in prices, and spiraling public debt. With further stimulus off the table, the only sustainable path is for the central government to relinquish more economic power to local governments and the private sector.
argues that the country’s problems can be traced back to its response to the 2008 financial crisis.
World order is a matter of degree: it varies over time, depending on technological, political, social, and ideological factors that can affect the global distribution of power and influence norms. It can be radically altered both by broader historical trends and by a single major power's blunders.
examines the role of evolving power dynamics and norms in bringing about stable arrangements among states.
ŘÍM – Euronákaza, kterou vyvolala krize kolem řeckého suverénního dluhu, nyní napadla i Itálii. Vládě Silvia Berlusconiho se spolu s fiskálně uvědomělou opozicí podařilo – za pouhých několik dní – zajistit parlamentní souhlas s balíkem opatření v hodnotě přesahující 50 miliard eur, aby se obnovila důvěra trhu ve zdravé základy italské ekonomiky.
Vzhledem k absenci silného a důvěryhodného celoevropského závazku zastavit zmíněnou nákazu se i další země eurozóny, které zasáhla suverénní dluhová krize, řídí podobným scénářem. Finančník George Soros má nicméně pravdu: Evropa potřebuje „plán B“. Obrovská krize, jež dnes sužuje eurozónu a Evropskou unii, se nesmí promrhat. Musí být využita k tomu, aby dovedla Evropu dál na cestě k integraci, nemá-li unie začít obracet kurz.
Když bylo euro vytvořeno, jeho architekti si velmi dobře uvědomovali, že žádná měnová unie v dějinách neuspěla bez podpory unie politické. Zároveň se však vkládaly naděje do existence rozsáhlého celoevropského trhu a závazku členských států eurozóny držet pod kontrolou fiskální deficity, veřejný dluh a inflaci. Několik členů eurozóny však nedodrželo slovo a krize vzniklá kolem jejich suverénního dluhu dnes ohrožuje přežití eurozóny jako celku.
A protože koordinace mezi suverénními státy jednoduše nefunguje, zbývají pouze dvě možnosti. První z nich je, že členové eurozóny zůstanou suverénní a vyžádají si zpět své monetární pravomoci, z čehož vyplývá nejen smrt eura, ale i ohrožení vnitřního trhu a samotné existence EU. Druhou možností je postoupit EU více suverenity, což by znamenalo nejen přežití eura, ale také – což je možná ještě důležitější – zrod politické unie v Evropě.
Tato volba začíná být všem zřejmá. Jak prezident ECB Jean Claude Trichet, tak i zakládající prezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj Jacques Attali otevřeně vyzvali k založení evropského ministerstva financí. Ledově technokratický a apolitický Mezinárodní měnový fond zachází ve své poslední zprávě o eurozóně tak daleko, že se zmiňuje o „politické unii a preventivním sdílení fiskálního rizika“ jako o podmínkách fungování jakékoliv měnové unie.
Jen málokdo však promyslel, jak by taková politicky sjednocená Evropa mohla vypadat. Většina lidí implicitně předpokládá masivní převod téměř všech funkcí vlády z členských zemí do federálního centra, a tedy vytvoření „evropského superstátu“.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
My se naopak domníváme, že realistickou politickou unii by umožnila i jakási „odlehčená verze federace“ s rozpočtem omezeným na zhruba 5% evropského HDP (oproti téměř polovině HDP ve většině členských zemí EU). Tyto prostředky ve výši 600-700 miliard eur by se nepřičítaly k národním rozpočtům, ale nahrazovaly by je, protože by šly ruku v ruce s převodem některých vládních funkcí. V určitých případech by to navíc umožnilo úspory z rozsahu.
Vezměme si například obranný sektor. Jediná stálá armáda EU s rozpočtem ve výši asi 1% unijního HDP – tedy přibližně 130 miliard eur – namísto národních ozbrojených sil v evropských zemích, do značné míry bezvýznamných a neefektivních, by se okamžitě stala druhou nejvýznamnější vojenskou silou na světě po USA, a to nejen co do prostředků, ale doufejme, že i co do schopností. A předpokládáme-li rovnou sazbu národních příspěvků do federálního rozpočtu, pak by například Řecko ukrojilo ze svého veřejného schodku drahocenné 2-3 procentní body.
Kromě obrany a bezpečnosti by bylo rozumné přesunout na federální úroveň také další kompetence. Předními kandidáty jsou v tomto směru diplomacie a zahraniční politika (včetně rozvojové a humanitární pomoci), přistěhovalectví, pohraniční kontrola, některé infrastrukturní projekty s celoevropskými síťovými dopady, rozsáhlé výzkumné a vývojové projekty a regionální přerozdělování.
Tyto funkce vyhrazené vládám by spolu s federálním rozpočtem odpovídající velikosti samozřejmě vyžadovaly nějaký ekvivalent ministra financí. Rozhodně by se to vyplatilo: „kritická hmotnost“ 600-700 miliard eur by v případě nutnosti umožnila makroekonomickou stabilizaci a přerozdělování bez vytváření ad hoc mechanismů nebo bez publicity a pozornosti obklopující nepřetržitý sled summitů, které by se svolávaly s cílem rozhodnout o příštím balíku pomoci zemím ve finanční tísni.
Termín „transferová unie“ se dnes zejména v Německu používá jako pejorativní synonymum pro federaci. Souhlasíme, že přesun prostředků z jednoho místa na druhé nemůže být důvodem k existenci politické entity. Tím mohou být jen konkrétní vládní funkce. Když se však některé z těchto funkcí vyhradí pro federální úroveň vládnutí, vznikne dodatečný nástroj umožňující převod prostředků za účelem platby za tyto úkoly. Když je to nezbytné, měly by být státy zažívající boom zdaňovány více než státy zakoušející krach.
Takové přerozdělování je v jakékoliv federaci počínaje Spojenými státy naprosto běžné a veřejnost mu věnuje jen malou nebo vůbec žádnou pozornost. Vláda a obyvatelé státu New York neprotestují kvůli tomu, že Mississippi získává oproti nim z federálního rozpočtu daleko více v poměru k tomu, čím do něj přispívá.
Navzdory dnešním problémům je eurozóna nejen bohatší, ale i ekonomicky zdravější než většina jiných zemí a regionů. Hlavní hrozbou pro euro je tak právě absence zdravé dávky politické jednoty – odlehčené federace, díky níž je solidarita v případě potřeby nejen možná, ale přímo automatická.
V tomto smyslu by se rýsující se vyhlídka plně rozvinuté dluhové krize v Itálii mohla projevit jako přínosná, poněvadž by zbystřila mysl Evropanů. Slova epluribus unum („z mnohých jediné“) není třeba uvádět na euromincích a eurobankovkách, abychom si uvědomili, že princip, který vystihují – tedy politické sjednocení Evropy v míře o nic menší, než jaká existuje v USA –, je pro přežití eura nepostradatelný.