ŽENEVA – Od čerstvě přijatých Cílů udržitelného rozvoje (CUR) se očekává, že zahájí novou éru globálního rozvoje, která je příslibem proměny světa ve jménu lidí, planety, prosperity, míru a partnerství. Je však obrovský rozdíl mezi příslibem a přičiněním. Globální deklarace jsou sice důležité, neboť určují priority pro financování a přenášejí politickou vůli, ale mnohé z dnešních závazků byly učiněny už dříve.
Zda CUR uspějí, bude vlastně velkou měrou záviset na tom, jak ovlivní další mezinárodní vyjednávání, zejména ta nejsložitější a nejspornější. Jeden blízký test se týká cíle, jejž aktivní kampaní podporuje Globální výbor pro oceány: „chránit a udržitelně využívat oceány, moře a mořské zdroje pro udržitelný rozvoj“.
Až se političtí lídři v prosinci sejdou na desáté ministerské konferenci WTO v Nairobi, naskytne se jim příležitost postoupit k dosažení jedné z nejdůležitějších met tohoto cíle: nejpozději do roku 2020 zakázat dotace přispívající k decimaci ryb nadměrným lovem a nezákonnému, nevykazovanému a neregulovanému rybolovu.
Není to nová ambice; součástí agendy WTO je už mnoho let a byla začleněna do dalších mezinárodních deklarací udržitelného rozvoje. I dnes však státy vynakládají 30 miliard dolarů ročně na rybářské dotace, z nichž 60 % přímo pobízí k neudržitelným, destruktivním, a dokonce nezákonným postupům. Výsledné pokřivení trhu významně přispívá k chronicky špatnému managementu světových rybolovných oblastí, který podle výpočtu Světové banky vyšel globální ekonomiku v roce 2012 na 83 miliard dolarů.
Kromě obav o finance a udržitelnost vzbuzuje tato věc naléhavé otázky ohledně poctivosti a spravedlnosti. Bohaté země (konkrétně Japonsko, Spojené státy, Francie a Španělsko) společně s Čínou a Jižní Koreou zodpovídají za 70 % globálních rybářských dotací. Tyto transfery nutí tisíce komunit závislých na rybolovu s vypětím sil soupeřit s dotovanými konkurenty a ohrožují potravinovou bezpečnost milionů lidí, jelikož průmyslové flotily ze vzdálených zemí decimují jejich oceánské zásoby ryb.
Obzvlášť silně postižená je západní Afrika, kde rybolov může být otázkou života a smrti. Od 90. let minulého století, kdy v jejích pobřežních vodách začala v průmyslovém měřítku lovit ryby zahraniční plavidla, především z EU a Číny, si řada místních rybářů nedokáže vydělat a nakrmit rodiny.
V letech 1994 až 2005 se senegalský úlovek podle vládních odhadů propadl z 95 na 45 tisíc tun a země přišla o polovinu flotily tradičních dřevěných pirog. Když zásoby ryb v roce 2005 zkolabovaly, 5000 lidí se rozhodlo svých nepotřebných rybářských lodí využít jinak, a sice k útěku na španělské Kanárské ostrovy. Rok nato už tuto nebezpečnou cestu podniklo víc než 30 tisíc dalších, z nichž odhadem 6000 utonulo. Senegalští a mauritánští rybáři a jejich rodiny i dnes patří mezi tisíce lidí, kteří riskují životy ve snaze dostat se do Evropy.
Na volném moři je toto pokřivení ještě větší. Podle ekonomů zabývajících se rybářstvím jsou dotace některých nejbohatších zemí světa jedinou příčinou ziskovosti rozsáhlého rybolovného průmyslu v oblastech mimo výlučné ekonomické zóny pobřežních zemí o šíři 200 mil. Ryby ale nerespektují mezinárodní hranice a podle odhadů se 42 % vylovených obchodovatelných ryb pohybuje mezi výlučnými zónami jednotlivých zemí a volným mořem. Průmyslový rybolov daleko od břehů tak podkopává pobřežní rybolov v rozvojových zemích, uskutečňovaný převážně živnostníky.
Odstranit do roku 2020 škodlivé rybolovné dotace není podstatné jen pro ochranu oceánů, ale ovlivní to i naši schopnost splnit další cíle, například závazky, že skoncujeme s hladověním, dosáhneme potravinové bezpečnosti a snížíme nerovnost mezi zeměmi a uvnitř zemí.
V Nairobi bude v sázce věrohodnost WTO i nově přijatých CUR. Globální výbor pro oceány předložil jasný třístupňový program eliminace škodlivých rybolovných dotací. Jediné, čeho je zapotřebí, je, aby se vlády konečně dohodly, že skoncují s nespravedlností a plýtváním, jež způsobují.
Naštěstí jsou tu povzbudivé signály. Téměř 60 % členů WTO je pro řízení dotací do rybolovu, přičemž podpora rozvojových států ze skupiny afrických, karibských a tichomořských zemí – společně s příspěvkem EU ke zlepšení transparentnosti a výkaznictví – dává této snaze novou energii. K iniciativám předloženým před schůzkou v Nairobi patří takzvaný „návrh NZ+5“. Tento plán, zaštítěný společně Novým Zélandem, Argentinou, Islandem, Norskem, Peru a Uruguayí, by eliminoval rybolovné dotace, které postihují decimované zásoby ryb a přispívají k nelegálnímu, nevykazovanému a neregulovanému rybolovu.
Globální výbor pro oceány naléhavě vyzývá zbylých 40 % členů WTO, zejména velké hráče, kteří tento proces v současnosti blokují, aby přijali poměrně umírněné návrhy, které jsou na stole. Závisí na tom udržitelná budoucnost naší planety a jejích oceánů.
Z angličtiny přeložil David Daduč
ŽENEVA – Od čerstvě přijatých Cílů udržitelného rozvoje (CUR) se očekává, že zahájí novou éru globálního rozvoje, která je příslibem proměny světa ve jménu lidí, planety, prosperity, míru a partnerství. Je však obrovský rozdíl mezi příslibem a přičiněním. Globální deklarace jsou sice důležité, neboť určují priority pro financování a přenášejí politickou vůli, ale mnohé z dnešních závazků byly učiněny už dříve.
Zda CUR uspějí, bude vlastně velkou měrou záviset na tom, jak ovlivní další mezinárodní vyjednávání, zejména ta nejsložitější a nejspornější. Jeden blízký test se týká cíle, jejž aktivní kampaní podporuje Globální výbor pro oceány: „chránit a udržitelně využívat oceány, moře a mořské zdroje pro udržitelný rozvoj“.
Až se političtí lídři v prosinci sejdou na desáté ministerské konferenci WTO v Nairobi, naskytne se jim příležitost postoupit k dosažení jedné z nejdůležitějších met tohoto cíle: nejpozději do roku 2020 zakázat dotace přispívající k decimaci ryb nadměrným lovem a nezákonnému, nevykazovanému a neregulovanému rybolovu.
Není to nová ambice; součástí agendy WTO je už mnoho let a byla začleněna do dalších mezinárodních deklarací udržitelného rozvoje. I dnes však státy vynakládají 30 miliard dolarů ročně na rybářské dotace, z nichž 60 % přímo pobízí k neudržitelným, destruktivním, a dokonce nezákonným postupům. Výsledné pokřivení trhu významně přispívá k chronicky špatnému managementu světových rybolovných oblastí, který podle výpočtu Světové banky vyšel globální ekonomiku v roce 2012 na 83 miliard dolarů.
Kromě obav o finance a udržitelnost vzbuzuje tato věc naléhavé otázky ohledně poctivosti a spravedlnosti. Bohaté země (konkrétně Japonsko, Spojené státy, Francie a Španělsko) společně s Čínou a Jižní Koreou zodpovídají za 70 % globálních rybářských dotací. Tyto transfery nutí tisíce komunit závislých na rybolovu s vypětím sil soupeřit s dotovanými konkurenty a ohrožují potravinovou bezpečnost milionů lidí, jelikož průmyslové flotily ze vzdálených zemí decimují jejich oceánské zásoby ryb.
Obzvlášť silně postižená je západní Afrika, kde rybolov může být otázkou života a smrti. Od 90. let minulého století, kdy v jejích pobřežních vodách začala v průmyslovém měřítku lovit ryby zahraniční plavidla, především z EU a Číny, si řada místních rybářů nedokáže vydělat a nakrmit rodiny.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
V letech 1994 až 2005 se senegalský úlovek podle vládních odhadů propadl z 95 na 45 tisíc tun a země přišla o polovinu flotily tradičních dřevěných pirog. Když zásoby ryb v roce 2005 zkolabovaly, 5000 lidí se rozhodlo svých nepotřebných rybářských lodí využít jinak, a sice k útěku na španělské Kanárské ostrovy. Rok nato už tuto nebezpečnou cestu podniklo víc než 30 tisíc dalších, z nichž odhadem 6000 utonulo. Senegalští a mauritánští rybáři a jejich rodiny i dnes patří mezi tisíce lidí, kteří riskují životy ve snaze dostat se do Evropy.
Na volném moři je toto pokřivení ještě větší. Podle ekonomů zabývajících se rybářstvím jsou dotace některých nejbohatších zemí světa jedinou příčinou ziskovosti rozsáhlého rybolovného průmyslu v oblastech mimo výlučné ekonomické zóny pobřežních zemí o šíři 200 mil. Ryby ale nerespektují mezinárodní hranice a podle odhadů se 42 % vylovených obchodovatelných ryb pohybuje mezi výlučnými zónami jednotlivých zemí a volným mořem. Průmyslový rybolov daleko od břehů tak podkopává pobřežní rybolov v rozvojových zemích, uskutečňovaný převážně živnostníky.
Odstranit do roku 2020 škodlivé rybolovné dotace není podstatné jen pro ochranu oceánů, ale ovlivní to i naši schopnost splnit další cíle, například závazky, že skoncujeme s hladověním, dosáhneme potravinové bezpečnosti a snížíme nerovnost mezi zeměmi a uvnitř zemí.
V Nairobi bude v sázce věrohodnost WTO i nově přijatých CUR. Globální výbor pro oceány předložil jasný třístupňový program eliminace škodlivých rybolovných dotací. Jediné, čeho je zapotřebí, je, aby se vlády konečně dohodly, že skoncují s nespravedlností a plýtváním, jež způsobují.
Naštěstí jsou tu povzbudivé signály. Téměř 60 % členů WTO je pro řízení dotací do rybolovu, přičemž podpora rozvojových států ze skupiny afrických, karibských a tichomořských zemí – společně s příspěvkem EU ke zlepšení transparentnosti a výkaznictví – dává této snaze novou energii. K iniciativám předloženým před schůzkou v Nairobi patří takzvaný „návrh NZ+5“. Tento plán, zaštítěný společně Novým Zélandem, Argentinou, Islandem, Norskem, Peru a Uruguayí, by eliminoval rybolovné dotace, které postihují decimované zásoby ryb a přispívají k nelegálnímu, nevykazovanému a neregulovanému rybolovu.
Globální výbor pro oceány naléhavě vyzývá zbylých 40 % členů WTO, zejména velké hráče, kteří tento proces v současnosti blokují, aby přijali poměrně umírněné návrhy, které jsou na stole. Závisí na tom udržitelná budoucnost naší planety a jejích oceánů.
Z angličtiny přeložil David Daduč