KAPSKÉ MĚSTO – Lidé jsou dnes často nuceni volit mezi jednáním, které je buď mravně správné, anebo ekonomicky přínosné. Někdy se skutečně zdá, že možnosti, které mají, se vzájemně vylučují, takže rozhodování kudy se vydat je mimořádně těžké. Občas ale mravní bezúhonnost a ekonomický zájem splývají a vzniká příležitost, kterou si nesmíme nechat ujít. Právě to platí – z pohledu arcibiskupa a bývalého ministra financí, kteří tento článek píší – pro reakci světa na změnu klimatu.
Mravní imperativ je nesporný, neboť důsledky změny klimatu – mimo jiné extrémní počasí, změny teplot a stoupající hladiny moří – pociťují nejsilněji globální chudí, kteří mají zároveň nejmenší prospěch z ekonomických činností, jež ji způsobují. V budoucnu by navíc změna klimatu mohla ještě akcelerovat chudobu a nerovnost, takže neporadíme-li si s ní zavčasu, sníží – nebo dokonce úplně zničí – naděje budoucích generací na dosažení jejich rozvojových cílů. Vynaložit veškeré úsilí k minimalizaci změny klimatu je dnes jednoduše správné.
Ekonomické přínosy řešení změny klimatu jsou také naštěstí jasné. Vždyť změna klimatu s sebou nese významné ekonomické náklady – například ve vztahu k častějším extrémním projevům počasí. Nadto je budování „zelené“ ekonomiky, založené na technických inovacích, nejchytřejším a nejúčinnějším způsobem jak dát do pohybu nové motory udržitelného růstu a tvorby pracovních míst pro příští generaci.
Podstatné jsou činy na úrovni jednotlivců, firem, obcí i států. Skutečnost je ale taková, že změna klimatu je globální problém – a vyžaduje proto globální řešení. Nejdůležitějším nástrojem, který svět má k tomu, aby jednal správně – a sklízel bohaté ekonomické přínosy – je celosvětová dohoda o změně klimatu. Světoví lídři proto musí využít příležitosti, kterou jim nabízí Konference OSN o změně klimatu, svolaná na letošní prosinec do Paříže, k vytvoření jednotného globálního rámce pro další postup.
Už se k tomu dokonce zavázali. Konference OSN o klimatu v roce 2011 – iniciovaná a pořádaná Jižní Afrikou – dospěla k dohodě, že bude co nejdříve přijata celosvětová zákonná úmluva o změně klimatu, nejpozději letos.
Od této konference v Durbanu bylo dosaženo významného pokroku. Přes 30 zemí – včetně členů Evropské unie, Gabonu, Mexika, Norska, Ruska, Švýcarska a Spojených států – minulý měsíc předložilo své plány na snižování emisí skleníkových plynů po roce 2020. V nadcházejících týdnech a měsících bude tato energie sílit, až své závazky předají ještě další země – dle očekávání včetně významných rozvíjejících se ekonomik, jako je Brazílie, Čína a Indie.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Má-li však pařížská schůzka uspět – jak ve smyslu splnění mravního imperativu, tak zužitkování ekonomických přínosů řešení změny klimatu – musí co nejdřív své národní závazky na období od roku 2020 předložit všechny zúčastněné země. Výsledná dohoda pak musí obsahovat účinný a ambiciózní plán dekarbonizace na příštích 50 let.
Skutečnost je taková, že jen krátkodobé a střednědobé závazky jednoduše nestačí, má-li být splněn závazek světových vlád, učiněný v roce 2009 a znovu potvrzený v roce 2010, že vzestup globálních teplot nepřekročí 2° Celsia oproti předprůmyslové éře. Je nezbytné stanovit – a dodržovat – odstupňovanou dlouhodobou strategii snižování emisí, která vyšle jasný signál kapitálovým trhům, že vlády myslí řešení změny klimatu vážně.
Taková strategie by mohla zahrnovat například pobídky pro investice do nízkouhlíkových řešení. Vzhledem k tomu, že v příštích 15 letech má být celosvětově do infrastruktury investováno kolem 90 bilionů dolarů, takový přístup by mohl mít značný – ne-li rozhodující – vliv.
Mravní a ekonomický imperativ řešit změnu klimatu nemůže být silnější. Ačkoli cesta vpřed nebude snadná a budeme narážet na nové a nečekané těžkosti, můžeme hledat inspiraci v proslulém výroku Nelsona Mandely: „Zdá se to vždycky nemožné, dokud to není hotové.“ Stojíme před bezprecedentní příležitostí zajistit si udržitelnější, bohatší a sociálně spravedlivější budoucnost. S jejím formováním musíme začít hned teď.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
With German voters clearly demanding comprehensive change, the far right has been capitalizing on the public's discontent and benefiting from broader global political trends. If the country's democratic parties cannot deliver, they may soon find that they are no longer the mainstream.
explains why the outcome may decide whether the political “firewall” against the far right can hold.
The Russian and (now) American vision of "peace" in Ukraine would be no peace at all. The immediate task for Europe is not only to navigate Donald’s Trump unilateral pursuit of a settlement, but also to ensure that any deal does not increase the likelihood of an even wider war.
sees a Korea-style armistice with security guarantees as the only viable option in Ukraine.
Rather than engage in lengthy discussions to pry concessions from Russia, US President Donald Trump seems committed to giving the Kremlin whatever it wants to end the Ukraine war. But rewarding the aggressor and punishing the victim would amount to setting the stage for the next war.
warns that by punishing the victim, the US is setting up Europe for another war.
Within his first month back in the White House, Donald Trump has upended US foreign policy and launched an all-out assault on the country’s constitutional order. With US institutions bowing or buckling as the administration takes executive power to unprecedented extremes, the establishment of an authoritarian regime cannot be ruled out.
The rapid advance of AI might create the illusion that we have created a form of algorithmic intelligence capable of understanding us as deeply as we understand one another. But these systems will always lack the essential qualities of human intelligence.
explains why even cutting-edge innovations are not immune to the world’s inherent unpredictability.
KAPSKÉ MĚSTO – Lidé jsou dnes často nuceni volit mezi jednáním, které je buď mravně správné, anebo ekonomicky přínosné. Někdy se skutečně zdá, že možnosti, které mají, se vzájemně vylučují, takže rozhodování kudy se vydat je mimořádně těžké. Občas ale mravní bezúhonnost a ekonomický zájem splývají a vzniká příležitost, kterou si nesmíme nechat ujít. Právě to platí – z pohledu arcibiskupa a bývalého ministra financí, kteří tento článek píší – pro reakci světa na změnu klimatu.
Mravní imperativ je nesporný, neboť důsledky změny klimatu – mimo jiné extrémní počasí, změny teplot a stoupající hladiny moří – pociťují nejsilněji globální chudí, kteří mají zároveň nejmenší prospěch z ekonomických činností, jež ji způsobují. V budoucnu by navíc změna klimatu mohla ještě akcelerovat chudobu a nerovnost, takže neporadíme-li si s ní zavčasu, sníží – nebo dokonce úplně zničí – naděje budoucích generací na dosažení jejich rozvojových cílů. Vynaložit veškeré úsilí k minimalizaci změny klimatu je dnes jednoduše správné.
Ekonomické přínosy řešení změny klimatu jsou také naštěstí jasné. Vždyť změna klimatu s sebou nese významné ekonomické náklady – například ve vztahu k častějším extrémním projevům počasí. Nadto je budování „zelené“ ekonomiky, založené na technických inovacích, nejchytřejším a nejúčinnějším způsobem jak dát do pohybu nové motory udržitelného růstu a tvorby pracovních míst pro příští generaci.
Podstatné jsou činy na úrovni jednotlivců, firem, obcí i států. Skutečnost je ale taková, že změna klimatu je globální problém – a vyžaduje proto globální řešení. Nejdůležitějším nástrojem, který svět má k tomu, aby jednal správně – a sklízel bohaté ekonomické přínosy – je celosvětová dohoda o změně klimatu. Světoví lídři proto musí využít příležitosti, kterou jim nabízí Konference OSN o změně klimatu, svolaná na letošní prosinec do Paříže, k vytvoření jednotného globálního rámce pro další postup.
Už se k tomu dokonce zavázali. Konference OSN o klimatu v roce 2011 – iniciovaná a pořádaná Jižní Afrikou – dospěla k dohodě, že bude co nejdříve přijata celosvětová zákonná úmluva o změně klimatu, nejpozději letos.
Od této konference v Durbanu bylo dosaženo významného pokroku. Přes 30 zemí – včetně členů Evropské unie, Gabonu, Mexika, Norska, Ruska, Švýcarska a Spojených států – minulý měsíc předložilo své plány na snižování emisí skleníkových plynů po roce 2020. V nadcházejících týdnech a měsících bude tato energie sílit, až své závazky předají ještě další země – dle očekávání včetně významných rozvíjejících se ekonomik, jako je Brazílie, Čína a Indie.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Má-li však pařížská schůzka uspět – jak ve smyslu splnění mravního imperativu, tak zužitkování ekonomických přínosů řešení změny klimatu – musí co nejdřív své národní závazky na období od roku 2020 předložit všechny zúčastněné země. Výsledná dohoda pak musí obsahovat účinný a ambiciózní plán dekarbonizace na příštích 50 let.
Skutečnost je taková, že jen krátkodobé a střednědobé závazky jednoduše nestačí, má-li být splněn závazek světových vlád, učiněný v roce 2009 a znovu potvrzený v roce 2010, že vzestup globálních teplot nepřekročí 2° Celsia oproti předprůmyslové éře. Je nezbytné stanovit – a dodržovat – odstupňovanou dlouhodobou strategii snižování emisí, která vyšle jasný signál kapitálovým trhům, že vlády myslí řešení změny klimatu vážně.
Taková strategie by mohla zahrnovat například pobídky pro investice do nízkouhlíkových řešení. Vzhledem k tomu, že v příštích 15 letech má být celosvětově do infrastruktury investováno kolem 90 bilionů dolarů, takový přístup by mohl mít značný – ne-li rozhodující – vliv.
Mravní a ekonomický imperativ řešit změnu klimatu nemůže být silnější. Ačkoli cesta vpřed nebude snadná a budeme narážet na nové a nečekané těžkosti, můžeme hledat inspiraci v proslulém výroku Nelsona Mandely: „Zdá se to vždycky nemožné, dokud to není hotové.“ Stojíme před bezprecedentní příležitostí zajistit si udržitelnější, bohatší a sociálně spravedlivější budoucnost. S jejím formováním musíme začít hned teď.
Z angličtiny přeložil David Daduč