NEW YORK – Od propuknutí krize eura už uběhly tři roky a jen nenapravitelný optimista by řekl, že nejhorší je určitě za námi. S poukazem na to, že recese eurozóny se dvěma propady skončila, někteří usuzují, že léčba fiskální přísností zabrala. Zkuste to ale říct lidem v zemích, které stále vězí v depresi, s výší HDP na osobu nižší než před rokem 2008, mírou nezaměstnanosti nad 20 % a nezaměstnaností mladých přes 50 %. Při současném tempu „oživení,“ nelze očekávat návrat k normalitě dřív než v průběhu příští dekády.
Nedávná studie ekonomů Federálního rezervního systému dospěla k závěru, že vleklá vysoká nezaměstnanost v Americe bude mít v příštích letech vážné dopady na růst HDP. Pokud to platí ve Spojených státech, kde je nezaměstnanost o 40 % nižší než v Evropě, vyhlídky na evropský růst vypadají opravdu pochmurně.
Co je v prvé řadě zapotřebí, je zásadní reforma struktury eurozóny. V současnosti už existuje poměrně jasná představa o tom, co je nezbytné:
Skutečná bankovní unie, se společným dohledem, společným pojištěním vkladů a společným systémem řešení problémů. Bez ní budou peníze nadále z nejslabších zemí odtékat do těch nejsilnějších.
Určitá forma sdílení dluhu, například eurobondy: evropský poměr dluhu k HDP je nižší než v USA, takže eurozóna by si mohla půjčovat za záporné reálné úrokové míry jako USA. Nižší úrokové sazby by uvolnily peníze na stimulaci ekonomiky, čímž by se v zemích stižených krizí přeťal bludný kruh, v němž fiskální přísnost snižováním HDP zvětšuje dluhové břemeno a tím oslabuje udržitelnost dluhu.
Průmyslové politiky, které zaostávajícím zemím umožní dohnat ostatní. To vyžaduje revizi současných omezení znemožňujících politiky jako nepovolené zásahy do volných trhů.
Centrální banka, která se zaměří nejen na inflaci, ale i na růst, zaměstnanost a finanční stabilitu.
Nahrazení protirůstových politik fiskální přísnosti prorůstovými politikami zaměřenými na investice do lidí, technologií a infrastruktury.
Mnohé v konstrukci eura je odrazem neoliberálních ekonomických doktrín, jež v době, kdy se jednotná měna rodila, měly navrch. Mělo se za to, že je nutné udržovat nízkou inflaci a že to k zajištění růstu a stability bezmála stačí, že dát centrálním bankám nezávislost je jediný způsob jak zajistit důvěru v měnovou soustavu, že nízké zadlužení a schodky zajistí ekonomické sbližování členských zemí a že jednotný trh, v němž se peníze a lidé volně pohybují, zajistí efektivitu a stabilitu.
Každá z těchto doktrín se ukázala jako mylná. Nezávislé centrální banky v USA a Evropě si v době před krizí vedly mnohem hůř než méně nezávislé banky na některých předních rozvíjejících se trzích, poněvadž soustředěnost na inflaci odváděla jejich pozornost od mnohem důležitější problematiky finanční křehkosti.
Obdobně platí, že Španělsko a Irsko měly před krizí fiskální přebytky a nízké poměry zadlužení k HDP. To krize zapříčinila schodky a vysoké zadlužení, ne naopak, a fiskální mantinely, jež si Evropa dohodla, nepřispějí ke svižnému zotavení z této krize ani nezabrání krizi příští.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Konečně, zdálo se, že volný pohyb osob dává smysl, podobně jako volný pohyb peněz; výrobní faktory se budou stěhovat tam, kde to pro ně bude nejvýnosnější. Jenže migrace z krizí postižených zemí, zčásti ve snaze vyhnout se splácení vzniklých dluhů (z nichž část těmto zemím vnutila Evropská centrální banka, která trvala na tom, že soukromé ztráty se musí socializovat), vydlabává ve slabších ekonomikách díry. Může vyústit i ve špatnou alokaci pracovních sil.
Interní devalvace – snížení domácích mezd a cen – kurzovní flexibilitu nenahradí. Ostatně sílí obavy z deflace, která prodlužuje dluhovou páku a břemeno výše dluhů, které jsou už beztak příliš vysoké. Kdyby byla interní devalvace dobrou náhražkou, za Velké hospodářské krize by nepředstavoval problém zlatý standard a Argentina si mohla zachovat zavěšení pesa k dolaru, když před deseti lety propukla tamní dluhová krize.
Žádná země nikdy neobnovila růst úspornými opatřeními. Historicky mělo několik malých zemí to štěstí, že když se veřejné výdaje smrštily, mezeru vyplnil export, díky čemuž se vyhnuly depresivním účinkům fiskální přísnosti. Jenže evropský vývoz se od roku 2008 sotva rozrostl (vzdor poklesu mezd v některých zemích, především Řecku a Itálii). Při natolik vlažném globálním růstu v blízké budoucnosti export Evropu ani Ameriku k prosperitě nevrátí.
Německo a některé severoevropské země projevily nehezký nedostatek evropské solidarity a prohlásily, že by se od nich nemělo chtít, aby zaplatily účet za své marnotratné jižní sousedy. To je omyl hned z několika ohledů. V prvé řadě nižší úrokové sazby, jež by přinesly eurobondy či jiný podobný mechanismus, by zajistily zvladatelnost dluhového břemene. Je vhodné si připomenout, že USA měly po druhé světové válce velmi vysoké dluhové břemeno, a přece se následující roky vyznačovaly nejsvižnějším růstem země v dějinách.
Pokud eurozóna přijme výše naznačený program, nemělo by být zapotřebí, aby Německo platilo nějaký účet. Jenže za zvrácených politik, jež Evropa zavedla, po jedné restrukturalizaci dluhu přišla další. Budou-li Německo a další severoevropské země nadále trvat na uskutečňování současných politik, společně s jižními sousedy nakonec zaplatí vysokou cenu.
Euro mělo Evropě přinést růst, prosperitu a pocit jednoty. Namísto toho přineslo stagnaci, nestabilitu a rozkol.
Být to tak nemusí. Euro lze zachránit, ale bude k tomu zapotřebí víc než jen vytříbené projevy o oddanosti Evropě. Nejsou-li Německo a další ochotni udělat, co je třeba, tedy neexistuje-li dostatek solidarity, aby politika fungovala, bude možná nezbytné v zájmu záchrany evropského projektu euro opustit.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
NEW YORK – Od propuknutí krize eura už uběhly tři roky a jen nenapravitelný optimista by řekl, že nejhorší je určitě za námi. S poukazem na to, že recese eurozóny se dvěma propady skončila, někteří usuzují, že léčba fiskální přísností zabrala. Zkuste to ale říct lidem v zemích, které stále vězí v depresi, s výší HDP na osobu nižší než před rokem 2008, mírou nezaměstnanosti nad 20 % a nezaměstnaností mladých přes 50 %. Při současném tempu „oživení,“ nelze očekávat návrat k normalitě dřív než v průběhu příští dekády.
Nedávná studie ekonomů Federálního rezervního systému dospěla k závěru, že vleklá vysoká nezaměstnanost v Americe bude mít v příštích letech vážné dopady na růst HDP. Pokud to platí ve Spojených státech, kde je nezaměstnanost o 40 % nižší než v Evropě, vyhlídky na evropský růst vypadají opravdu pochmurně.
Co je v prvé řadě zapotřebí, je zásadní reforma struktury eurozóny. V současnosti už existuje poměrně jasná představa o tom, co je nezbytné:
Mnohé v konstrukci eura je odrazem neoliberálních ekonomických doktrín, jež v době, kdy se jednotná měna rodila, měly navrch. Mělo se za to, že je nutné udržovat nízkou inflaci a že to k zajištění růstu a stability bezmála stačí, že dát centrálním bankám nezávislost je jediný způsob jak zajistit důvěru v měnovou soustavu, že nízké zadlužení a schodky zajistí ekonomické sbližování členských zemí a že jednotný trh, v němž se peníze a lidé volně pohybují, zajistí efektivitu a stabilitu.
Každá z těchto doktrín se ukázala jako mylná. Nezávislé centrální banky v USA a Evropě si v době před krizí vedly mnohem hůř než méně nezávislé banky na některých předních rozvíjejících se trzích, poněvadž soustředěnost na inflaci odváděla jejich pozornost od mnohem důležitější problematiky finanční křehkosti.
Obdobně platí, že Španělsko a Irsko měly před krizí fiskální přebytky a nízké poměry zadlužení k HDP. To krize zapříčinila schodky a vysoké zadlužení, ne naopak, a fiskální mantinely, jež si Evropa dohodla, nepřispějí ke svižnému zotavení z této krize ani nezabrání krizi příští.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Konečně, zdálo se, že volný pohyb osob dává smysl, podobně jako volný pohyb peněz; výrobní faktory se budou stěhovat tam, kde to pro ně bude nejvýnosnější. Jenže migrace z krizí postižených zemí, zčásti ve snaze vyhnout se splácení vzniklých dluhů (z nichž část těmto zemím vnutila Evropská centrální banka, která trvala na tom, že soukromé ztráty se musí socializovat), vydlabává ve slabších ekonomikách díry. Může vyústit i ve špatnou alokaci pracovních sil.
Interní devalvace – snížení domácích mezd a cen – kurzovní flexibilitu nenahradí. Ostatně sílí obavy z deflace, která prodlužuje dluhovou páku a břemeno výše dluhů, které jsou už beztak příliš vysoké. Kdyby byla interní devalvace dobrou náhražkou, za Velké hospodářské krize by nepředstavoval problém zlatý standard a Argentina si mohla zachovat zavěšení pesa k dolaru, když před deseti lety propukla tamní dluhová krize.
Žádná země nikdy neobnovila růst úspornými opatřeními. Historicky mělo několik malých zemí to štěstí, že když se veřejné výdaje smrštily, mezeru vyplnil export, díky čemuž se vyhnuly depresivním účinkům fiskální přísnosti. Jenže evropský vývoz se od roku 2008 sotva rozrostl (vzdor poklesu mezd v některých zemích, především Řecku a Itálii). Při natolik vlažném globálním růstu v blízké budoucnosti export Evropu ani Ameriku k prosperitě nevrátí.
Německo a některé severoevropské země projevily nehezký nedostatek evropské solidarity a prohlásily, že by se od nich nemělo chtít, aby zaplatily účet za své marnotratné jižní sousedy. To je omyl hned z několika ohledů. V prvé řadě nižší úrokové sazby, jež by přinesly eurobondy či jiný podobný mechanismus, by zajistily zvladatelnost dluhového břemene. Je vhodné si připomenout, že USA měly po druhé světové válce velmi vysoké dluhové břemeno, a přece se následující roky vyznačovaly nejsvižnějším růstem země v dějinách.
Pokud eurozóna přijme výše naznačený program, nemělo by být zapotřebí, aby Německo platilo nějaký účet. Jenže za zvrácených politik, jež Evropa zavedla, po jedné restrukturalizaci dluhu přišla další. Budou-li Německo a další severoevropské země nadále trvat na uskutečňování současných politik, společně s jižními sousedy nakonec zaplatí vysokou cenu.
Euro mělo Evropě přinést růst, prosperitu a pocit jednoty. Namísto toho přineslo stagnaci, nestabilitu a rozkol.
Být to tak nemusí. Euro lze zachránit, ale bude k tomu zapotřebí víc než jen vytříbené projevy o oddanosti Evropě. Nejsou-li Německo a další ochotni udělat, co je třeba, tedy neexistuje-li dostatek solidarity, aby politika fungovala, bude možná nezbytné v zájmu záchrany evropského projektu euro opustit.
Z angličtiny přeložil David Daduč