Zvolení militantní a až dosud mimoparlamentní skupiny Hamas na palestinských územích nám připomíná, co demokracie nedokáže zajistit. V zavedenějším demokratickém státě nikoho nepřekvapí, když jeho strana nezvítězí. Demokracie se zakládá na soupeření stran, a pokud nesestaví „velkou koalici“, nemohou vyhrát všechny. Ale co když vítězové voleb nehodlají dodržovat pravidla, jež jsou nedílnou součástí demokratického procesu?
Člověk si vzpomene na Hitlera, který, byť jeho vlastní strana nezískala 50% hlasů, mohl své „uchvácení moci“ opřít o parlamentní většinu. V méně vzdálené minulosti volby v postkomunistických zemích Evropy vynesly k moci skupiny, jejichž demokratické vysvědčení je přinejmenším pochybné.
Tím nijak nemíním srovnávat Hamas s některou z těchto politických sil. Nicméně člověk si musí lámat hlavu nad vítězstvím hnutí, kde nezanedbatelné množství zvolených členů sedí v izraelských věznicích a u dalších není pravděpodobné, že by získali povolení ke vstupu do země, v níž byli zvoleni, takže nový parlament nemůže řádně fungovat.
To vše nám říká o demokracii tři věci.
Zaprvé, volby sotvakdy řeší fundamentální problémy. Především nevytvářejí liberální řád. Aby byly volby efektivní, musí jim předcházet dlouhé období debat a diskusí. Je třeba předkládat argumenty a útočit na ně nebo je hájit.
Obzvlášť první volby mají coby základ demokracie téměř nevyhnutelně malou hodnotu, neboť probíhají v emočně nabité atmosféře a velkou měrou bez podstatné debaty. Jsou spíše pozváním k vyhlášení toho, kdo jsem a kam patřím, než soupeřením řádně vymezených a komplexních politických programů.
To znamená, zadruhé, že první volby, a možná volby obecněji, nejsou samy o sobě dostatečnou zárukou svobody. Jak to proslule vyjádřil německý ústavní soudce Ernst-Wolfgang Böckenförde, demokracie nedokáží vytvářet podmínky pro své vlastní přežití a úspěch.
Jaké jsou tyto podmínky a co je vytváří? Odpověď na první otázku zní: právní řád. Musí existovat určitá schválená pravidla politické hry, která jsou závazná pro všechny, aby byl diskvalifikován každý, kdo s nimi nesouhlasí nebo je nedodržuje.
To je pochopitelně snazší říct než zařídit. Kdo pravidla hry stanovuje? Jasnou logiku má zřízení ústavodárného shromáždění a následné konání voleb podle pravidel, jež schválí. Právě to se stalo například v Iráku. Avšak ústavodárné shromáždění se také musí zvolit a tyto volby mohou narazit na stejné problémy, jež v nových demokraciích komplikují první volby do parlamentů.
Jakmile jsou pravidla hry daná, stále zůstává otázka: kdo vymáhá jejich dodržování? Kdo by mohl Hamasu říct, že pokud nepřijme určitá pravidla, jeho zvolení je neplatné? To vyžaduje nějaký ústavní soud a dále soudní moc a instituce, jež jeho výroky prosadí. V suverénních státech a na svrchovaných územích je velice nepravděpodobné, že toto nastane samo od sebe. Není náhodou, že demokratický proces vznikl nejhladčeji tam, kde jako opora ústavy mohla vystupovat nějaká vnější moc.
Třetí ponaučení plyne z těchto úvah. Demokracie ve smyslu svobodných voleb podle určitých pravidel nám ostatním nedává právo říct, že zájem svobody zvítězil a že můžeme jít po svých. Právě naopak, demokracie je dlouhodobým úkolem. Někteří lidé říkají, že je jí dosaženo, až když země úspěšně projde „testem dvojího obratu“, tedy dvěma nenásilnými změnami vlády. K tomuto kritériu je potřeba doplnit kulturu debat, díky níž jsou volby nefalšovaným soupeřením plurality odpovědí na to, co je v sázce.
V případě palestinských území to znamená, že lidé od voleb zřejmě očekávali příliš mnoho. Z týchž důvodů snížení očekávání znamená, že by se neměl zveličovat význam výsledků. Kdoví? Výsledek se ještě může ukázat jako odrazový můstek k efektivnímu státu, který si zaslouží mezinárodní uznání. Prozatím je klíčovým úkolem prosazovat právní řád, zaštítěný mezinárodním společenstvím.
Zvolení militantní a až dosud mimoparlamentní skupiny Hamas na palestinských územích nám připomíná, co demokracie nedokáže zajistit. V zavedenějším demokratickém státě nikoho nepřekvapí, když jeho strana nezvítězí. Demokracie se zakládá na soupeření stran, a pokud nesestaví „velkou koalici“, nemohou vyhrát všechny. Ale co když vítězové voleb nehodlají dodržovat pravidla, jež jsou nedílnou součástí demokratického procesu?
Člověk si vzpomene na Hitlera, který, byť jeho vlastní strana nezískala 50% hlasů, mohl své „uchvácení moci“ opřít o parlamentní většinu. V méně vzdálené minulosti volby v postkomunistických zemích Evropy vynesly k moci skupiny, jejichž demokratické vysvědčení je přinejmenším pochybné.
Tím nijak nemíním srovnávat Hamas s některou z těchto politických sil. Nicméně člověk si musí lámat hlavu nad vítězstvím hnutí, kde nezanedbatelné množství zvolených členů sedí v izraelských věznicích a u dalších není pravděpodobné, že by získali povolení ke vstupu do země, v níž byli zvoleni, takže nový parlament nemůže řádně fungovat.
To vše nám říká o demokracii tři věci.
Zaprvé, volby sotvakdy řeší fundamentální problémy. Především nevytvářejí liberální řád. Aby byly volby efektivní, musí jim předcházet dlouhé období debat a diskusí. Je třeba předkládat argumenty a útočit na ně nebo je hájit.
Obzvlášť první volby mají coby základ demokracie téměř nevyhnutelně malou hodnotu, neboť probíhají v emočně nabité atmosféře a velkou měrou bez podstatné debaty. Jsou spíše pozváním k vyhlášení toho, kdo jsem a kam patřím, než soupeřením řádně vymezených a komplexních politických programů.
SPRING SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions
Subscribe now to gain greater access to Project Syndicate – including every commentary and our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – starting at just $49.99.
Subscribe Now
To znamená, zadruhé, že první volby, a možná volby obecněji, nejsou samy o sobě dostatečnou zárukou svobody. Jak to proslule vyjádřil německý ústavní soudce Ernst-Wolfgang Böckenförde, demokracie nedokáží vytvářet podmínky pro své vlastní přežití a úspěch.
Jaké jsou tyto podmínky a co je vytváří? Odpověď na první otázku zní: právní řád. Musí existovat určitá schválená pravidla politické hry, která jsou závazná pro všechny, aby byl diskvalifikován každý, kdo s nimi nesouhlasí nebo je nedodržuje.
To je pochopitelně snazší říct než zařídit. Kdo pravidla hry stanovuje? Jasnou logiku má zřízení ústavodárného shromáždění a následné konání voleb podle pravidel, jež schválí. Právě to se stalo například v Iráku. Avšak ústavodárné shromáždění se také musí zvolit a tyto volby mohou narazit na stejné problémy, jež v nových demokraciích komplikují první volby do parlamentů.
Jakmile jsou pravidla hry daná, stále zůstává otázka: kdo vymáhá jejich dodržování? Kdo by mohl Hamasu říct, že pokud nepřijme určitá pravidla, jeho zvolení je neplatné? To vyžaduje nějaký ústavní soud a dále soudní moc a instituce, jež jeho výroky prosadí. V suverénních státech a na svrchovaných územích je velice nepravděpodobné, že toto nastane samo od sebe. Není náhodou, že demokratický proces vznikl nejhladčeji tam, kde jako opora ústavy mohla vystupovat nějaká vnější moc.
Třetí ponaučení plyne z těchto úvah. Demokracie ve smyslu svobodných voleb podle určitých pravidel nám ostatním nedává právo říct, že zájem svobody zvítězil a že můžeme jít po svých. Právě naopak, demokracie je dlouhodobým úkolem. Někteří lidé říkají, že je jí dosaženo, až když země úspěšně projde „testem dvojího obratu“, tedy dvěma nenásilnými změnami vlády. K tomuto kritériu je potřeba doplnit kulturu debat, díky níž jsou volby nefalšovaným soupeřením plurality odpovědí na to, co je v sázce.
V případě palestinských území to znamená, že lidé od voleb zřejmě očekávali příliš mnoho. Z týchž důvodů snížení očekávání znamená, že by se neměl zveličovat význam výsledků. Kdoví? Výsledek se ještě může ukázat jako odrazový můstek k efektivnímu státu, který si zaslouží mezinárodní uznání. Prozatím je klíčovým úkolem prosazovat právní řád, zaštítěný mezinárodním společenstvím.