LONDÝN – Všichni víme, jak začala globální hospodářská krize. Banky přehnaně půjčovaly trhu nemovitostí. Následné prasknutí realitní bubliny ve Spojených státech způsobilo krach bank, poněvadž bankovnictví se globalizovalo a velké banky vzájemně držely své špatné úvěry. Krach bankovnictví způsobil úvěrové zadrhnutí. Tok půjček vyschl a ekonomiky se začaly smršťovat.
Vlády tedy sanovaly banky i ekonomiky, čímž vytvořily suverénní dluhovou krizi. Všichni se usilovně snažili oddlužovat a ekonomiky se z toho nedokázaly vzpamatovat. Velká část světa – zejména Evropa, ale také jen o málo méně churavějící USA – dál vězí v polovičním poklesu.
Jak tedy z této propasti uniknout? Hlavní debata porovnává úsporná opatření se stimulem. Zastánci úspor věří, že důvěru investorů obnoví pouze vyrovnání státních rozpočtů a snížení státních dluhů. Keynesiáni jsou zase přesvědčeni, že bez velkého fiskálního stimulu – záměrného dočasného prohloubení schodku – zůstanou evropská a americká ekonomika ještě několik příštích let v recesi.
Patřím k těm, kteří se domnívají, že zotavení z krize vyžaduje fiskální stimul. Nemyslím si, že měnová politika, dokonce ani neortodoxní měnová politika, tento úkol zvládne. Důvěra je příliš nízká na to, aby komerční banky vytvořily úvěry v takovém objemu, jaký je potřebný pro návrat k plné zaměstnanosti a k předkrizovému růstovému trendu, ať už do nich centrální banky napumpují jakkoliv mnoho stamiliard jakékoliv měny. Všichni se znovu učíme, že centrální banka nedokáže zajistit takovou úroveň úvěrů, jakou si přeje!
A tak bych podobně jako Paul Krugman, Martin Wolf a další rozšířil fiskální schodky, místo abych se je snažil snižovat. Zastávám tento názor ze staromódního keynesiánského důvodu, že trpíme nedostatkem agregátní poptávky, že multiplikátor je kladný a že nejúčinnějším způsobem, jak během roku nebo dvou snížit soukromé i veřejné dluhy, je podniknout ihned kroky na podporu růstu národního důchodu.
Spor mezi zastánci úspor a keynesiány, jak povzbudit trvalé zotavení, se však kříží s jinou debatou. Stručně řečeno: jaký typ ekonomiky si po zotavení přejeme? Z ekonomie se na tomto místě stává politická ekonomie.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Ti, kdo věří, že s předkrizovou ekonomikou bylo všechno v pořádku s výjimkou toho, že banky poskytovaly bláznivé úvěry, jsou přesvědčeni, že zabránění podobným krizím do budoucna vyžaduje pouze reformu bankovnictví. Novou „pravou vírou“ reformátorů je „makrouvážlivá regulace“ komerčních bank centrální bankou. Někteří lidé by šli ještě dál a buď banky znárodnili, anebo je rozbili. Také jejich obzor reforem se však omezuje na bankovní sektor a málokdy si tito lidé položí otázku, co způsobilo, že se banky chovaly tak špatně.
Ve skutečnosti lze nadměrné půjčování bankami považovat za příznak hlubších ekonomických vad. Ekonom Thomas Palley v něm vidí způsob, jak vyvážit růst nerovnosti příjmů, kdy přístup k levným úvěrům nahrazuje pošramocenou záruku dávek v podání sociální demokracie. Reforma tedy vyžaduje přerozdělení bohatství a příjmů.
Přerozdělovací opatření jdou docela dobře dohromady se stimulační politikou, protože u nich lze očekávat, že krátkodobě zvýší agregátní poptávku (díky většímu sklonu nízkopříjmových domácností ke spotřebě) a dlouhodobě minimalizují závislost ekonomiky na dluhovém financování. Počáteční škody na důvěře podnikatelské vrstvy způsobené vyšším zdaněním bohatých by vyvážila vyhlídka vyšší celkové spotřeby.
Další lidé tvrdí, že bychom se měli pokusit vyvážit ekonomiku nejen ve směru od bohatých k chudým, ale i ve směru od plýtvání energií k jejím úsporám. Zelená ekonomická agenda předpokládá, že jsme v našem současném růstovém modelu dospěli k ekologickým limitům a že budeme muset najít takové způsoby života, které sníží poptávku po neobnovitelných zdrojích energie.
Cílem stimulační politiky by tedy neměla být pouhá stimulace poptávky jako takové; místo toho se musí tato politika zaměřit na stimulaci ekologicky šetrné poptávky. Zelení například prosazují bezplatnou městskou dopravu ve velkých městech. Obecně tvrdí, že nepotřebujeme více automobilů, nýbrž více péče, takže stimulační peníze by měly putovat do zdravotnictví, školství a ochrany životního prostředí.
Pravdou je, že jakákoliv fiskálně tažená politika zotavení bude mít zákonitě reformní dopady. Proto jsou zastánci úsporných opatření tak silně proti ní a proto i ti, kdo uznávají teoretické argumenty ve prospěch stimulu, trvají na jeho zavádění výlučně prostřednictvím měnové politiky.
Vyvážení ekonomiky od bezuzdné spotřeby paliv k úsporám energie – a od soukromé spotřeby k veřejné – nevyhnutelně změní cíl hospodářské politiky. Hlavní prioritou už nebude maximalizace růstu HDP; spíše by to mělo být něco, co bychom mohli označit jako „štěstí“, „pohodu“ nebo „kvalitní život“.
Radikální názor tvrdí, že předkrizová ekonomika nezkrachovala kvůli chybám v bankovnictví, jimž se dalo předejít, nýbrž proto, že se peníze staly jediným arbitrem hodnoty. Měli bychom tedy energicky usilovat o zotavení, ovšem nikoliv způsobem, jenž pouze obnoví strukturální vady minulosti.
Jak to výstižně formuloval Dani Rodrik: „Kdyby šlo v ekonomii pouze o maximalizaci zisku, byl by to jen jiný název pro řízení firmy. [Ekonomie] je však společenskovědní disciplína a společnost zná i jiné způsoby, jak vést provozní účetnictví, než jsou tržní ceny.“
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The dollar's strength, particularly against major Asian currencies, has triggered a wave of skittishness in financial markets. Can anything be done to stem the greenback's rise, and even if something can be done, should it?
asks whether anything can or should be done about the greenback's strength, especially against Asian currencies.
While the ongoing pro-Palestinian student protests have many superficial similarities to the student uprisings of the late 1960s, only the latter envisioned a new political movement to ameliorate the ills of their time. The current protesters' goals are far more modest, which makes them all the more tragic.
sees the pro-Palestinian student demonstrations as a signal of a much deeper, widespread malaise.
LONDÝN – Všichni víme, jak začala globální hospodářská krize. Banky přehnaně půjčovaly trhu nemovitostí. Následné prasknutí realitní bubliny ve Spojených státech způsobilo krach bank, poněvadž bankovnictví se globalizovalo a velké banky vzájemně držely své špatné úvěry. Krach bankovnictví způsobil úvěrové zadrhnutí. Tok půjček vyschl a ekonomiky se začaly smršťovat.
Vlády tedy sanovaly banky i ekonomiky, čímž vytvořily suverénní dluhovou krizi. Všichni se usilovně snažili oddlužovat a ekonomiky se z toho nedokázaly vzpamatovat. Velká část světa – zejména Evropa, ale také jen o málo méně churavějící USA – dál vězí v polovičním poklesu.
Jak tedy z této propasti uniknout? Hlavní debata porovnává úsporná opatření se stimulem. Zastánci úspor věří, že důvěru investorů obnoví pouze vyrovnání státních rozpočtů a snížení státních dluhů. Keynesiáni jsou zase přesvědčeni, že bez velkého fiskálního stimulu – záměrného dočasného prohloubení schodku – zůstanou evropská a americká ekonomika ještě několik příštích let v recesi.
Patřím k těm, kteří se domnívají, že zotavení z krize vyžaduje fiskální stimul. Nemyslím si, že měnová politika, dokonce ani neortodoxní měnová politika, tento úkol zvládne. Důvěra je příliš nízká na to, aby komerční banky vytvořily úvěry v takovém objemu, jaký je potřebný pro návrat k plné zaměstnanosti a k předkrizovému růstovému trendu, ať už do nich centrální banky napumpují jakkoliv mnoho stamiliard jakékoliv měny. Všichni se znovu učíme, že centrální banka nedokáže zajistit takovou úroveň úvěrů, jakou si přeje!
A tak bych podobně jako Paul Krugman, Martin Wolf a další rozšířil fiskální schodky, místo abych se je snažil snižovat. Zastávám tento názor ze staromódního keynesiánského důvodu, že trpíme nedostatkem agregátní poptávky, že multiplikátor je kladný a že nejúčinnějším způsobem, jak během roku nebo dvou snížit soukromé i veřejné dluhy, je podniknout ihned kroky na podporu růstu národního důchodu.
Spor mezi zastánci úspor a keynesiány, jak povzbudit trvalé zotavení, se však kříží s jinou debatou. Stručně řečeno: jaký typ ekonomiky si po zotavení přejeme? Z ekonomie se na tomto místě stává politická ekonomie.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Ti, kdo věří, že s předkrizovou ekonomikou bylo všechno v pořádku s výjimkou toho, že banky poskytovaly bláznivé úvěry, jsou přesvědčeni, že zabránění podobným krizím do budoucna vyžaduje pouze reformu bankovnictví. Novou „pravou vírou“ reformátorů je „makrouvážlivá regulace“ komerčních bank centrální bankou. Někteří lidé by šli ještě dál a buď banky znárodnili, anebo je rozbili. Také jejich obzor reforem se však omezuje na bankovní sektor a málokdy si tito lidé položí otázku, co způsobilo, že se banky chovaly tak špatně.
Ve skutečnosti lze nadměrné půjčování bankami považovat za příznak hlubších ekonomických vad. Ekonom Thomas Palley v něm vidí způsob, jak vyvážit růst nerovnosti příjmů, kdy přístup k levným úvěrům nahrazuje pošramocenou záruku dávek v podání sociální demokracie. Reforma tedy vyžaduje přerozdělení bohatství a příjmů.
Přerozdělovací opatření jdou docela dobře dohromady se stimulační politikou, protože u nich lze očekávat, že krátkodobě zvýší agregátní poptávku (díky většímu sklonu nízkopříjmových domácností ke spotřebě) a dlouhodobě minimalizují závislost ekonomiky na dluhovém financování. Počáteční škody na důvěře podnikatelské vrstvy způsobené vyšším zdaněním bohatých by vyvážila vyhlídka vyšší celkové spotřeby.
Další lidé tvrdí, že bychom se měli pokusit vyvážit ekonomiku nejen ve směru od bohatých k chudým, ale i ve směru od plýtvání energií k jejím úsporám. Zelená ekonomická agenda předpokládá, že jsme v našem současném růstovém modelu dospěli k ekologickým limitům a že budeme muset najít takové způsoby života, které sníží poptávku po neobnovitelných zdrojích energie.
Cílem stimulační politiky by tedy neměla být pouhá stimulace poptávky jako takové; místo toho se musí tato politika zaměřit na stimulaci ekologicky šetrné poptávky. Zelení například prosazují bezplatnou městskou dopravu ve velkých městech. Obecně tvrdí, že nepotřebujeme více automobilů, nýbrž více péče, takže stimulační peníze by měly putovat do zdravotnictví, školství a ochrany životního prostředí.
Pravdou je, že jakákoliv fiskálně tažená politika zotavení bude mít zákonitě reformní dopady. Proto jsou zastánci úsporných opatření tak silně proti ní a proto i ti, kdo uznávají teoretické argumenty ve prospěch stimulu, trvají na jeho zavádění výlučně prostřednictvím měnové politiky.
Vyvážení ekonomiky od bezuzdné spotřeby paliv k úsporám energie – a od soukromé spotřeby k veřejné – nevyhnutelně změní cíl hospodářské politiky. Hlavní prioritou už nebude maximalizace růstu HDP; spíše by to mělo být něco, co bychom mohli označit jako „štěstí“, „pohodu“ nebo „kvalitní život“.
Radikální názor tvrdí, že předkrizová ekonomika nezkrachovala kvůli chybám v bankovnictví, jimž se dalo předejít, nýbrž proto, že se peníze staly jediným arbitrem hodnoty. Měli bychom tedy energicky usilovat o zotavení, ovšem nikoliv způsobem, jenž pouze obnoví strukturální vady minulosti.
Jak to výstižně formuloval Dani Rodrik: „Kdyby šlo v ekonomii pouze o maximalizaci zisku, byl by to jen jiný název pro řízení firmy. [Ekonomie] je však společenskovědní disciplína a společnost zná i jiné způsoby, jak vést provozní účetnictví, než jsou tržní ceny.“
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.