Ukrajina se opět dostala do epicentra politického hurikánu. Prezident Viktor Juščenko, tváří v tvář možnému ústavnímu převratu, který by oslabil jeho pravomoci, rozpustil ukrajinský parlament a vyhlásil nové volby. Jeho politický soupeř, předseda vlády Viktor Janukovyč, tomuto kroku odbojně vzdoruje, čímž vyvolává urputný ústavní zápas, který nakonec určí budoucí směřování Ukrajiny.
Vytrvá Ukrajina ve svém obratu k Západu, jak chce Juščenko a jeho spojenec z doby oranžové revoluce Julija Tymošenková, nebo se vrátí do strategické náruče Ruska, jak chce Janukovyč a jeho spojenci?
Právě Rusko se před pouhými dvěma a půl lety pokoušelo dosadit Janukovyče na post prezidenta prostřednictvím rozsáhlého volebního podvádění, jež vyvolalo „oranžovou revoluci“. Po měsících zápasů si Juščenko právem nárokoval úřad prezidenta. Revoluce ovšem odezněla a bývalí partneři byli brzy na kordy, což Janukovyčovi a jeho spojencům dalo šanci na návrat k moci.
Evropská unie během tohoto složitého období Ukrajinu zklamala, když stroze oznámila, že by neměla chovat žádnou naději na budoucí členství a tento postoj odůvodnila poukazem na své vnitřní potíže – vzpříčenou Ústavní smlouvu – a sílící naladění veřejnosti proti dalšímu rozšiřování.
Političtí lídři v EU se ovšem pouze poddávají nepodloženým obavám. Místo aby své obyvatele informovali o ekonomických a politických přínosech nedávných rozšíření, většina z nich hraje na strunu voličské „únavy z rozšíření“. Tím Ukrajině upřeli maják, který ostatní postkomunistické státy – naposledy Bulharsko a Rumunsko – pomáhal navádět směrem k západní demokracii a právnímu řádu. V zemi teď proto existuje zřetelné riziko nového vnitřního rozkolu.
I současní členové EU se cítí Unií opuštěni: ve třech pobaltských státech, Polsku a Maďarsku existuje sílící pocit, že EU dovoluje, aby je Rusko svíralo, zejména v energetické politice. Samozřejmě, členství v EU dává těmto zemím větší pocit jistoty. Staré členské země EU ovšem vyvolaly obrovský pocit zklamání, když ignorovaly bezpečnostní obavy nových členů, poněvadž si chtěly zachovat vlastní vazby s Ruskem, zejména při uzavírání energetických dohod, o nichž se domnívají, že jim zabezpečí zásobování.
Další postsovětské země také zažívají vnitřní tlak na změnu orientace směrem na Rusko a cítí se opuštěny EU. Jak Gruzie, tak Moldavsko čelí separatisticky naladěným enklávám, jimž vévodí Rusové a jež jsou do velké míry řízené z Moskvy – jde o Abcházii a Jižní Osetii v Gruzii a o Podněstří v Moldavsku. Obě země trpí ruským obchodním embargem na své nejvýznamnější produkty – vína a potraviny.
Moldavsko už je podle všeho na cestě k podlehnutí ruskému tlaku, zčásti proto, aby přilákalo zoufale potřebný příliv investic, když ze Západu, zejména z EU, přichází jen málo pomoci. Vskutku, Moldavsko a Gruzie jsou stejně jako Ukrajina ponechány bez jakéhokoli jasného signálu z EU, že někdy v budoucnosti budou mít vyhlídky na členství.
Rusko ukazuje své svaly také nad otázkou kosovské budoucnosti, když v Radě bezpečnosti OSN vznáší námitky proti plánu OSN na nezávislost a otevřeně podporuje srbskou snahu zachovat si nad Kosovem nadvládu. Rusko argumentuje, že nezávislost pro Kosovo by mohla „vytvořit precedens“ – což je skrytá hrozba, která má mobilizovat jeho separatistické prostředníky nejen v Gruzii a Moldavsku, ale také na ukrajinském Krymu.
Rusko navíc naráží na bezpočet obav uvnitř některých zemí EU ohledně potenciálních požadavků na samosprávu například Basků ve Španělsku, Turků na Severním Kypru a rozsáhlých maďarských menšin v Rumunsku a na Slovensku. Všechny tyto země teď v debatě o Kosovu vystupují velice zdrženlivě, zřetelně pod vlivem ruských výstrah před „nastavením precedentu“.
Tento argument však přehlíží zásadní rozdíl mezi Kosovem a situací ve všech ostatních oblastech s početnými národnostními menšinami. Zatímco Kosovo bylo součástí federace, bývalé republiky Jugoslávie, ostatní potenciálně problémová místa v EU jsou součástí jednotných národních států. Nezávislost pro Kosovo tedy nikterak „precedens“ nezakládá.
Ovšemže Rusko to ví. Využíváním svých energetických zdrojů a obnovené sebedůvěry k podněcování nestability a neshod však usiluje o rozšíření své zájmové sféry – což je důsledek, který lze odvrátit jedině jednomyslnou a rozhodnou reakcí EU. Želbohu, místo vstřícnosti vůči státům v ohrožení zůstává maják EU potmě a její lídři mlčí.
Ukrajina se opět dostala do epicentra politického hurikánu. Prezident Viktor Juščenko, tváří v tvář možnému ústavnímu převratu, který by oslabil jeho pravomoci, rozpustil ukrajinský parlament a vyhlásil nové volby. Jeho politický soupeř, předseda vlády Viktor Janukovyč, tomuto kroku odbojně vzdoruje, čímž vyvolává urputný ústavní zápas, který nakonec určí budoucí směřování Ukrajiny.
Vytrvá Ukrajina ve svém obratu k Západu, jak chce Juščenko a jeho spojenec z doby oranžové revoluce Julija Tymošenková, nebo se vrátí do strategické náruče Ruska, jak chce Janukovyč a jeho spojenci?
Právě Rusko se před pouhými dvěma a půl lety pokoušelo dosadit Janukovyče na post prezidenta prostřednictvím rozsáhlého volebního podvádění, jež vyvolalo „oranžovou revoluci“. Po měsících zápasů si Juščenko právem nárokoval úřad prezidenta. Revoluce ovšem odezněla a bývalí partneři byli brzy na kordy, což Janukovyčovi a jeho spojencům dalo šanci na návrat k moci.
Evropská unie během tohoto složitého období Ukrajinu zklamala, když stroze oznámila, že by neměla chovat žádnou naději na budoucí členství a tento postoj odůvodnila poukazem na své vnitřní potíže – vzpříčenou Ústavní smlouvu – a sílící naladění veřejnosti proti dalšímu rozšiřování.
Političtí lídři v EU se ovšem pouze poddávají nepodloženým obavám. Místo aby své obyvatele informovali o ekonomických a politických přínosech nedávných rozšíření, většina z nich hraje na strunu voličské „únavy z rozšíření“. Tím Ukrajině upřeli maják, který ostatní postkomunistické státy – naposledy Bulharsko a Rumunsko – pomáhal navádět směrem k západní demokracii a právnímu řádu. V zemi teď proto existuje zřetelné riziko nového vnitřního rozkolu.
I současní členové EU se cítí Unií opuštěni: ve třech pobaltských státech, Polsku a Maďarsku existuje sílící pocit, že EU dovoluje, aby je Rusko svíralo, zejména v energetické politice. Samozřejmě, členství v EU dává těmto zemím větší pocit jistoty. Staré členské země EU ovšem vyvolaly obrovský pocit zklamání, když ignorovaly bezpečnostní obavy nových členů, poněvadž si chtěly zachovat vlastní vazby s Ruskem, zejména při uzavírání energetických dohod, o nichž se domnívají, že jim zabezpečí zásobování.
SPRING SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions
Subscribe now to gain greater access to Project Syndicate – including every commentary and our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – starting at just $49.99.
Subscribe Now
Další postsovětské země také zažívají vnitřní tlak na změnu orientace směrem na Rusko a cítí se opuštěny EU. Jak Gruzie, tak Moldavsko čelí separatisticky naladěným enklávám, jimž vévodí Rusové a jež jsou do velké míry řízené z Moskvy – jde o Abcházii a Jižní Osetii v Gruzii a o Podněstří v Moldavsku. Obě země trpí ruským obchodním embargem na své nejvýznamnější produkty – vína a potraviny.
Moldavsko už je podle všeho na cestě k podlehnutí ruskému tlaku, zčásti proto, aby přilákalo zoufale potřebný příliv investic, když ze Západu, zejména z EU, přichází jen málo pomoci. Vskutku, Moldavsko a Gruzie jsou stejně jako Ukrajina ponechány bez jakéhokoli jasného signálu z EU, že někdy v budoucnosti budou mít vyhlídky na členství.
Rusko ukazuje své svaly také nad otázkou kosovské budoucnosti, když v Radě bezpečnosti OSN vznáší námitky proti plánu OSN na nezávislost a otevřeně podporuje srbskou snahu zachovat si nad Kosovem nadvládu. Rusko argumentuje, že nezávislost pro Kosovo by mohla „vytvořit precedens“ – což je skrytá hrozba, která má mobilizovat jeho separatistické prostředníky nejen v Gruzii a Moldavsku, ale také na ukrajinském Krymu.
Rusko navíc naráží na bezpočet obav uvnitř některých zemí EU ohledně potenciálních požadavků na samosprávu například Basků ve Španělsku, Turků na Severním Kypru a rozsáhlých maďarských menšin v Rumunsku a na Slovensku. Všechny tyto země teď v debatě o Kosovu vystupují velice zdrženlivě, zřetelně pod vlivem ruských výstrah před „nastavením precedentu“.
Tento argument však přehlíží zásadní rozdíl mezi Kosovem a situací ve všech ostatních oblastech s početnými národnostními menšinami. Zatímco Kosovo bylo součástí federace, bývalé republiky Jugoslávie, ostatní potenciálně problémová místa v EU jsou součástí jednotných národních států. Nezávislost pro Kosovo tedy nikterak „precedens“ nezakládá.
Ovšemže Rusko to ví. Využíváním svých energetických zdrojů a obnovené sebedůvěry k podněcování nestability a neshod však usiluje o rozšíření své zájmové sféry – což je důsledek, který lze odvrátit jedině jednomyslnou a rozhodnou reakcí EU. Želbohu, místo vstřícnosti vůči státům v ohrožení zůstává maják EU potmě a její lídři mlčí.