DILLÍ – Otázka, jak nejlépe zkrotit inflaci, se vrací do agendy ekonomické politiky, přičemž názory na její řešení se rozcházejí. Hlavní názorový proud zdůrazňuje potřebu přísnější měnové politiky a pokládá vyšší úrokové sazby a omezené poskytování likvidity za oprávněné, přestože obojí tlumí křehké hospodářské zotavení, které dnes v řadě zemí probíhá. Jiní experti tvrdí, že dnešní inflace má přechodný charakter a odráží jen dočasná slabá místa na straně nabídky a přesuny na trhu práce, takže se brzy sama srovná.
V bohatých zemích se tvůrci hospodářské politiky při boji s inflací stále spoléhají především na makroekonomické nástroje. Jeden soubor cenových nárůstů se však od ostatních liší: inflace cen potravin. Nejenže má tento fenomén mnohem větší přímý dopad na životy občanů, zejména v rozvojových ekonomikách, ale zároveň je odrazem složitějších příčin a jeho účinné vyřešení vyžaduje naprosto odlišnou paletu strategií. Vlády o nich bohužel dostatečně nediskutují.
Toto opomíjení je hluboce znepokojivé. Na konci roku 2021 byl index cen potravin stanovovaný Organizací OSN pro výživu a zemědělství (FAO) na desetiletém maximu a blížil se předchozímu maximu z června 2011, kdy mnozí varovali před globální potravinovou krizí. Loňské zvýšení navíc přišlo náhle: v letech 2015 až 2020 byly ceny potravin relativně nízké a stabilní, avšak v roce 2021 vystřelily v průměru o 28% vzhůru.
Velkou část tohoto vzestupu táhnou obilniny, přičemž ceny kukuřice vzrostly o 44% a ceny pšenice o 31%. Významný růst však zaznamenaly i ceny jiných potravin: cena rostlinného oleje dosáhla během roku absolutního maxima, cukr vzrostl o 38% a cenové skoky u masa a mléčných výrobků byly sice o něco nižší, ale stále dosahovaly dvouciferných hodnot.
Inflace cen potravin v současnosti přesahuje růst celkového cenového indexu a je ještě více alarmující vzhledem ke značnému poklesu mzdových příjmů zaměstnanců během pandemie COVID-19 – zejména v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích. Tato smrtící kombinace dražších potravin a nižších příjmů se podepisuje na katastrofálním šíření hladu a podvýživy.
Pro tento prudký výkyv v cenách potravin existuje mnoho možných vysvětlení. Některá z nich jsou systémová. U širokého spektra komodit jsou hlavním faktorem způsobujícím cenový růst problémy v nabídkovém řetězci – zejména v sektoru dopravy. Ceny obilí tak v roce 2021 rychle rostly navzdory rekordní globální produkci ve výši téměř 2,8 miliard tun.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Při určování nákladů na produkci a dopravu potravin jsou důležité také ceny energií. Velké zvýšení cen ropy v roce 2021 tak samozřejmě mělo dopad i na ceny potravin, které spotřebitelé platí.
K tomu je třeba přičíst četnější extrémní meteorologické jevy, kvůli nimž je produkce plodin nevyzpytatelnější a výnosy nižší. Podle některých lidí ceny nejrůznějších zemědělských komodit, jako jsou brazilská káva, belgické brambory nebo kanadský hrachor (který se dnes v potravinářském průmyslu běžně používá k výrobě rostlinných náhrad masa), loni prudce stouply poté, co meteorologické jevy způsobené klimatickými změnami nepříznivě ovlivnily úrodu.
FAO v březnu 2021 varovala, že stále četnější katastrofy způsobené změnami klimatu nepříznivě ovlivňují zemědělské dodávky. Zdaleka největší hrozbu představují sucha, která v zemích s nízkými a nižšími středními příjmy představují více než třetinu ztrát na úrodě a dobytku. Stále intenzivnější a rozšířenější jsou však také záplavy, bouře, přemnožení škůdců, choroby a lesní požáry, jak bylo v loňském roce patrné.
V nadcházejících letech můžeme očekávat mnohem větší klimatický tlak na produkci potravin, přičemž nejhůře zasažené budou pravděpodobně rozvojové regiony v Asii a Africe. Ohrožení produkce potravin z důvodu klimatických rizik jen zdůrazňuje potřebu širší mezinárodní spolupráce v boji proti globálnímu oteplování a jeho důsledkům. Taková spolupráce se bohužel jeví jako nepravděpodobná.
Některé z ostatních faktorů přispívajících k růstu cen potravin jsou však přímým důsledkem politických a regulačních změn. Mezi ně patří výrazný růst zásob na straně vlád i spotřebitelů, jehož příčinou jsou obavy, že nové vlny pandemie COVID-19 vyvolají ještě větší tlak na dodávky potravin. Očekávání budoucího růstu cen potravin se pak kvůli vyšší aktuální poptávce stává sebenaplňujícím se proroctvím.
Loni v listopadu FAO odhadla, že globální účet za dovoz potravin v roce 2021 bude nejvyšší v historii a přesáhne 1,75 bilionu dolarů, což je v porovnání s rokem 2020 nárůst o 14% a také je to o 12% vyšší hodnota oproti prognóze, kterou FAO zveřejnila jen několik měsíců předtím. To je špatná zpráva pro ekonomiky s nižšími příjmy, které možná mají naléhavější potřebu dovozu potravin než jiné země, ale kvůli zvýšené poptávce by mohly být z globálních trhů zcela vytlačeny.
Dalším významným faktorem jsou finanční spekulace na potravinových trzích, které nedávno zaznamenaly oživení. Po finanční deregulaci ve Spojených státech počátkem tisíciletí se potravinové komodity staly samostatnou třídou aktiv a existují pádné důkazy, že to významným způsobem přispělo k destabilizující volatilitě cen potravin v letech 2007-2009. V posledních letech sice tyto komodity ztratily u investorů na atraktivitě, ale to se během pandemie změnilo.
Navzdory vysoké volatilitě byly dlouhé pozice na hlavních trzích potravinových komodit většinu roku 2021 významné a pozitivní, což naznačuje, že finanční investoři očekávali zvyšování cen. Objem takových investic loni značně vzrostl, což umožnily přetrvávající regulační „díry“ a dostupnost levných úvěrů pro finanční instituce.
Na rozdíl od některých systémovějších sil ovlivňujících střednědobou nabídku a ceny potravin by problém hromadění zásob a spekulací mohli snadno vyřešit politici. K tomu je však zapotřebí, aby vlády připustily, že jde o problémy, a našly dostatek vůle k jejich řešení. Dokud tak neučiní, bude inflace cen potravin dál nejtvrději dopadat na nejchudší lidi světa.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
US President Donald Trump’s import tariffs have triggered a wave of retaliatory measures, setting off a trade war with key partners and raising fears of a global downturn. But while Trump’s protectionism and erratic policy shifts could have far-reaching implications, the greatest victim is likely to be the United States itself.
warns that the new administration’s protectionism resembles the strategy many developing countries once tried.
It took a pandemic and the threat of war to get Germany to dispense with the two taboos – against debt and monetary financing of budgets – that have strangled its governments for decades. Now, it must join the rest of Europe in offering a positive vision of self-sufficiency and an “anti-fascist economic policy.”
welcomes the apparent departure from two policy taboos that have strangled the country's investment.
DILLÍ – Otázka, jak nejlépe zkrotit inflaci, se vrací do agendy ekonomické politiky, přičemž názory na její řešení se rozcházejí. Hlavní názorový proud zdůrazňuje potřebu přísnější měnové politiky a pokládá vyšší úrokové sazby a omezené poskytování likvidity za oprávněné, přestože obojí tlumí křehké hospodářské zotavení, které dnes v řadě zemí probíhá. Jiní experti tvrdí, že dnešní inflace má přechodný charakter a odráží jen dočasná slabá místa na straně nabídky a přesuny na trhu práce, takže se brzy sama srovná.
V bohatých zemích se tvůrci hospodářské politiky při boji s inflací stále spoléhají především na makroekonomické nástroje. Jeden soubor cenových nárůstů se však od ostatních liší: inflace cen potravin. Nejenže má tento fenomén mnohem větší přímý dopad na životy občanů, zejména v rozvojových ekonomikách, ale zároveň je odrazem složitějších příčin a jeho účinné vyřešení vyžaduje naprosto odlišnou paletu strategií. Vlády o nich bohužel dostatečně nediskutují.
Toto opomíjení je hluboce znepokojivé. Na konci roku 2021 byl index cen potravin stanovovaný Organizací OSN pro výživu a zemědělství (FAO) na desetiletém maximu a blížil se předchozímu maximu z června 2011, kdy mnozí varovali před globální potravinovou krizí. Loňské zvýšení navíc přišlo náhle: v letech 2015 až 2020 byly ceny potravin relativně nízké a stabilní, avšak v roce 2021 vystřelily v průměru o 28% vzhůru.
Velkou část tohoto vzestupu táhnou obilniny, přičemž ceny kukuřice vzrostly o 44% a ceny pšenice o 31%. Významný růst však zaznamenaly i ceny jiných potravin: cena rostlinného oleje dosáhla během roku absolutního maxima, cukr vzrostl o 38% a cenové skoky u masa a mléčných výrobků byly sice o něco nižší, ale stále dosahovaly dvouciferných hodnot.
Inflace cen potravin v současnosti přesahuje růst celkového cenového indexu a je ještě více alarmující vzhledem ke značnému poklesu mzdových příjmů zaměstnanců během pandemie COVID-19 – zejména v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích. Tato smrtící kombinace dražších potravin a nižších příjmů se podepisuje na katastrofálním šíření hladu a podvýživy.
Pro tento prudký výkyv v cenách potravin existuje mnoho možných vysvětlení. Některá z nich jsou systémová. U širokého spektra komodit jsou hlavním faktorem způsobujícím cenový růst problémy v nabídkovém řetězci – zejména v sektoru dopravy. Ceny obilí tak v roce 2021 rychle rostly navzdory rekordní globální produkci ve výši téměř 2,8 miliard tun.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Při určování nákladů na produkci a dopravu potravin jsou důležité také ceny energií. Velké zvýšení cen ropy v roce 2021 tak samozřejmě mělo dopad i na ceny potravin, které spotřebitelé platí.
K tomu je třeba přičíst četnější extrémní meteorologické jevy, kvůli nimž je produkce plodin nevyzpytatelnější a výnosy nižší. Podle některých lidí ceny nejrůznějších zemědělských komodit, jako jsou brazilská káva, belgické brambory nebo kanadský hrachor (který se dnes v potravinářském průmyslu běžně používá k výrobě rostlinných náhrad masa), loni prudce stouply poté, co meteorologické jevy způsobené klimatickými změnami nepříznivě ovlivnily úrodu.
FAO v březnu 2021 varovala, že stále četnější katastrofy způsobené změnami klimatu nepříznivě ovlivňují zemědělské dodávky. Zdaleka největší hrozbu představují sucha, která v zemích s nízkými a nižšími středními příjmy představují více než třetinu ztrát na úrodě a dobytku. Stále intenzivnější a rozšířenější jsou však také záplavy, bouře, přemnožení škůdců, choroby a lesní požáry, jak bylo v loňském roce patrné.
V nadcházejících letech můžeme očekávat mnohem větší klimatický tlak na produkci potravin, přičemž nejhůře zasažené budou pravděpodobně rozvojové regiony v Asii a Africe. Ohrožení produkce potravin z důvodu klimatických rizik jen zdůrazňuje potřebu širší mezinárodní spolupráce v boji proti globálnímu oteplování a jeho důsledkům. Taková spolupráce se bohužel jeví jako nepravděpodobná.
Některé z ostatních faktorů přispívajících k růstu cen potravin jsou však přímým důsledkem politických a regulačních změn. Mezi ně patří výrazný růst zásob na straně vlád i spotřebitelů, jehož příčinou jsou obavy, že nové vlny pandemie COVID-19 vyvolají ještě větší tlak na dodávky potravin. Očekávání budoucího růstu cen potravin se pak kvůli vyšší aktuální poptávce stává sebenaplňujícím se proroctvím.
Loni v listopadu FAO odhadla, že globální účet za dovoz potravin v roce 2021 bude nejvyšší v historii a přesáhne 1,75 bilionu dolarů, což je v porovnání s rokem 2020 nárůst o 14% a také je to o 12% vyšší hodnota oproti prognóze, kterou FAO zveřejnila jen několik měsíců předtím. To je špatná zpráva pro ekonomiky s nižšími příjmy, které možná mají naléhavější potřebu dovozu potravin než jiné země, ale kvůli zvýšené poptávce by mohly být z globálních trhů zcela vytlačeny.
Dalším významným faktorem jsou finanční spekulace na potravinových trzích, které nedávno zaznamenaly oživení. Po finanční deregulaci ve Spojených státech počátkem tisíciletí se potravinové komodity staly samostatnou třídou aktiv a existují pádné důkazy, že to významným způsobem přispělo k destabilizující volatilitě cen potravin v letech 2007-2009. V posledních letech sice tyto komodity ztratily u investorů na atraktivitě, ale to se během pandemie změnilo.
Navzdory vysoké volatilitě byly dlouhé pozice na hlavních trzích potravinových komodit většinu roku 2021 významné a pozitivní, což naznačuje, že finanční investoři očekávali zvyšování cen. Objem takových investic loni značně vzrostl, což umožnily přetrvávající regulační „díry“ a dostupnost levných úvěrů pro finanční instituce.
Na rozdíl od některých systémovějších sil ovlivňujících střednědobou nabídku a ceny potravin by problém hromadění zásob a spekulací mohli snadno vyřešit politici. K tomu je však zapotřebí, aby vlády připustily, že jde o problémy, a našly dostatek vůle k jejich řešení. Dokud tak neučiní, bude inflace cen potravin dál nejtvrději dopadat na nejchudší lidi světa.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka