BOSTON – Když se nyní řešení otázky klimatických změn stalo po celém světě prvořadou prioritou, hlásí se tvůrci hospodářských politik i firemní stratégové k trvale udržitelným cílům – zejména ke snížení emisí skleníkových plynů (GHG) na úroveň „čisté nuly“. Co však k tomu bude zapotřebí? V nové zprávě McKinsey Global Institute se spolu s dalšími autory snažím na tuto otázku odpovědět.
S využitím Sítě pro ekologizaci finanční soustavy (NGFS) a jejího scénáře Net-Zero 2050 jsme simulovali relativně spořádaný přechod, který by omezil zvýšení globálních teplot na 1,5° Celsia oproti předindustriální úrovni. Naše analýza založená na scénáři není predikcí ani projekcí, ale umožňuje pochopení podstaty a velikosti změn, které by přechod na čistou nulu zahrnoval, a rozsahu reakce potřebné k jeho zvládnutí. Zjišťujeme, že dosažení tohoto cíle by se neobešlo bez hlubokých hospodářských a společenských posunů, které by postihly země, firmy i komunity. A konečně jsme zjistili, že úspěšný přechod by měl šest klíčových charakteristik.
Za prvé by byl takový přechod univerzální. Každá země a každý ekonomický sektor přímo či nepřímo přispívají k emisím GHG. Dostat se na čistou nulu proto znamená, že k transformaci musí dojít všude. A vzhledem k vzájemné provázanosti energetických a územně plánovacích soustav bude koordinace nezbytná. Například zavádění elektromobilů povede k významnému snížení emisí pouze v případě, že elektřina používaná k jejich nabíjení bude pocházet z nízkoemisních zdrojů.
Za druhé by úspěšný přechod na čistou nulu obnášel významné ekonomické posuny. Odhadujeme, že dosažení čisté nuly by vyžadovalo 275 bilionů dolarů v podobě kapitálových výdajů na fyzická aktiva do roku 2050 – to je v průměru 9,2 bilionu dolarů ročně. Tato částka je o 3,5 bilionu dolarů ročně vyšší, než kolik se v současné době investuje. Očekávaná zvýšení výdajů v důsledku růstu příjmů a počtu obyvatel a také již schválené politické návrhy přechodu tento rozdíl zmírňují, avšak požadovaný růst ročních výdajů by i tak představoval něco kolem jednoho bilionu dolarů.
Současně s tím by bylo zapotřebí realokovat část stávajících výdajů z vysokoemisních aktiv na nízkoemisní. Rovněž trh práce by prošel významnou změnou: podle scénáře NGFS by v důsledku přechodu na čistou nulu vzniklo do roku 2050 asi 200 milionů pracovních míst a 185 milionů by jich zaniklo. Rekvalifikace a nové pracovní zařazení zaměstnanců by proto byly klíčové.
Třetí stěžejní charakteristikou přechodu na čistou nulu je skutečnost, že se tato politika – a s ní spojené investice – musí nejvíce financovat v počáteční fázi. Podle scénáře NGFS by se výdaje v letech 2026 až 2030 zvýšily z dnešních 6,8% HDP na přibližně 9% HDP a poté by začaly klesat. Obecněji řečeno by se hlavní akce na zamezení růstu GHG v atmosféře a zmírnění fyzických klimatických rizik měla podniknout v tomto desetiletí.
Za čtvrté budou dopady přechodu na čistou nulu nerovnoměrné. Sektory s nejvyšší exponovaností – vzhledem k tomu, že emitují významné objemy GHG (například uhelné a plynové elektrárny) nebo prodávají produkty, které je emitují (například ropné produkty) – představují přibližně 20% globálního HDP. Dalších 10% HDP pak vytvářejí sektory s vysokoemisními nabídkovými řetězci, jako je stavebnictví.
Na úrovni států by rozvojové ekonomiky musely vyčlenit vyšší podíl HDP než bohaté země – v Indii je to téměř 11%, oproti 4-5% v Evropské unii a ve Spojených státech –, aby podpořily hospodářský rozvoj a vybudovaly nízkoemisní aktiva. Vyčlenění takového kapitálu by mohlo být pro řadu rozvojových zemí náročné. Jejich ekonomiky navíc mají sklon koncentrovat se do nejexponovanějších sektorů, což je potenciálně vystavuje hlubším ekonomickým změnám.
Stejně tak uvnitř států platí, že komunity, které jsou silně odkázané na nejexponovanější sektory, se budou potýkat s nejvyššími náklady. Například v USA existuje 44 okresů, kde počet pracovníků v oblasti těžby uhlí, ropy a plynu, výroby energie na bázi fosilních paliv a automobilové výroby přesahuje 10% celkové zaměstnanosti. A domácnosti s nižšími příjmy by se samozřejmě složitěji vyrovnávaly s jakýmkoliv zvýšením nákladů, které se přenáší na spotřebitele – třebaže v některých případech, jako je mobilita, by předem vynaložené kapitálové výdaje spotřebitelů mohly postupem času přinést nižší provozní náklady.
Pátou charakteristickou vlastností přechodu na čistou nulu je skutečnost, že je náchylný vůči krátkodobým rizikům včetně dislokace pracovníků a uvízlých aktiv. Odhadujeme, že v energetickém sektoru by se ode dneška do roku 2050 mohla zcela nebo částečně přestat využívat aktiva v hodnotě 2,1 bilionu dolarů. A pokud zavádění nízkoemisních technologií nebude držet krok s odstavováním technologií vysokoemisních, pak může docházet k výpadkům a cenovým skokům, které by potenciálně mohly nahlodat podporu přechodu na čistou nulu.
Současně však tento přechod nabízí velké příležitosti – což je jeho šestá klíčová charakteristika. Firmám by dekarbonizace mohla přinést zefektivnění stávajících procesů a produktů, přičemž nové trhy pro nízkoemisní zboží budou stále lukrativnější.
Firmy mohou těžit i z podpory výroby těchto produktů s nižšími emisemi – například poskytováním nerostných vstupů (jako je lithium do baterií), fyzického kapitálu (včetně solárních panelů) nebo infrastruktury (kupříkladu dobíjecích stanic pro elektromobily). Zapotřebí by byly i podpůrné a technické služby, jako jsou lesní správa, inženýrství a design, finančnictví, řízení rizik nebo měření a sledování emisí.
Prospěch mohou mít i celé země. Aby posílily své pozice v ekonomice čisté nuly, mohou využívat svůj přirozený kapitál (například sluneční svit, vítr nebo půdu, kterou lze opětovně zalesnit) a investovat do technologického, lidského a fyzického kapitálu. A zapomenout nesmíme ani na nejdůležitější přínos ze všech: zamezení dalšímu růstu fyzických rizik, jež by mohla vyvolat nejkatastrofálnější dopady klimatických změn.
Politici a špičkoví podnikatelé by ve svém úsilí o spořádaný, včasný a hladký přechod na čistou nulu měli zakomponovat tyto poznatky do všech svých rozhodnutí. To zahrnuje i uznání, že zbrklé a špatně naplánované změny by zvýšily rizika stejně spolehlivě jako otálení. Vzhledem k všeobecné povaze přechodu je nutné k němu přistupovat v nově nalezeném duchu spolupráce.
Řada otázek zůstává nezodpovězených, například kdo bude platit, kolik a za co. V době, kdy se šíří závazky dosažení čisté nuly, však má hledání řešení větší dynamiku než kdykoliv dříve.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
BOSTON – Když se nyní řešení otázky klimatických změn stalo po celém světě prvořadou prioritou, hlásí se tvůrci hospodářských politik i firemní stratégové k trvale udržitelným cílům – zejména ke snížení emisí skleníkových plynů (GHG) na úroveň „čisté nuly“. Co však k tomu bude zapotřebí? V nové zprávě McKinsey Global Institute se spolu s dalšími autory snažím na tuto otázku odpovědět.
S využitím Sítě pro ekologizaci finanční soustavy (NGFS) a jejího scénáře Net-Zero 2050 jsme simulovali relativně spořádaný přechod, který by omezil zvýšení globálních teplot na 1,5° Celsia oproti předindustriální úrovni. Naše analýza založená na scénáři není predikcí ani projekcí, ale umožňuje pochopení podstaty a velikosti změn, které by přechod na čistou nulu zahrnoval, a rozsahu reakce potřebné k jeho zvládnutí. Zjišťujeme, že dosažení tohoto cíle by se neobešlo bez hlubokých hospodářských a společenských posunů, které by postihly země, firmy i komunity. A konečně jsme zjistili, že úspěšný přechod by měl šest klíčových charakteristik.
Za prvé by byl takový přechod univerzální. Každá země a každý ekonomický sektor přímo či nepřímo přispívají k emisím GHG. Dostat se na čistou nulu proto znamená, že k transformaci musí dojít všude. A vzhledem k vzájemné provázanosti energetických a územně plánovacích soustav bude koordinace nezbytná. Například zavádění elektromobilů povede k významnému snížení emisí pouze v případě, že elektřina používaná k jejich nabíjení bude pocházet z nízkoemisních zdrojů.
Za druhé by úspěšný přechod na čistou nulu obnášel významné ekonomické posuny. Odhadujeme, že dosažení čisté nuly by vyžadovalo 275 bilionů dolarů v podobě kapitálových výdajů na fyzická aktiva do roku 2050 – to je v průměru 9,2 bilionu dolarů ročně. Tato částka je o 3,5 bilionu dolarů ročně vyšší, než kolik se v současné době investuje. Očekávaná zvýšení výdajů v důsledku růstu příjmů a počtu obyvatel a také již schválené politické návrhy přechodu tento rozdíl zmírňují, avšak požadovaný růst ročních výdajů by i tak představoval něco kolem jednoho bilionu dolarů.
Současně s tím by bylo zapotřebí realokovat část stávajících výdajů z vysokoemisních aktiv na nízkoemisní. Rovněž trh práce by prošel významnou změnou: podle scénáře NGFS by v důsledku přechodu na čistou nulu vzniklo do roku 2050 asi 200 milionů pracovních míst a 185 milionů by jich zaniklo. Rekvalifikace a nové pracovní zařazení zaměstnanců by proto byly klíčové.
Třetí stěžejní charakteristikou přechodu na čistou nulu je skutečnost, že se tato politika – a s ní spojené investice – musí nejvíce financovat v počáteční fázi. Podle scénáře NGFS by se výdaje v letech 2026 až 2030 zvýšily z dnešních 6,8% HDP na přibližně 9% HDP a poté by začaly klesat. Obecněji řečeno by se hlavní akce na zamezení růstu GHG v atmosféře a zmírnění fyzických klimatických rizik měla podniknout v tomto desetiletí.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Za čtvrté budou dopady přechodu na čistou nulu nerovnoměrné. Sektory s nejvyšší exponovaností – vzhledem k tomu, že emitují významné objemy GHG (například uhelné a plynové elektrárny) nebo prodávají produkty, které je emitují (například ropné produkty) – představují přibližně 20% globálního HDP. Dalších 10% HDP pak vytvářejí sektory s vysokoemisními nabídkovými řetězci, jako je stavebnictví.
Na úrovni států by rozvojové ekonomiky musely vyčlenit vyšší podíl HDP než bohaté země – v Indii je to téměř 11%, oproti 4-5% v Evropské unii a ve Spojených státech –, aby podpořily hospodářský rozvoj a vybudovaly nízkoemisní aktiva. Vyčlenění takového kapitálu by mohlo být pro řadu rozvojových zemí náročné. Jejich ekonomiky navíc mají sklon koncentrovat se do nejexponovanějších sektorů, což je potenciálně vystavuje hlubším ekonomickým změnám.
Stejně tak uvnitř států platí, že komunity, které jsou silně odkázané na nejexponovanější sektory, se budou potýkat s nejvyššími náklady. Například v USA existuje 44 okresů, kde počet pracovníků v oblasti těžby uhlí, ropy a plynu, výroby energie na bázi fosilních paliv a automobilové výroby přesahuje 10% celkové zaměstnanosti. A domácnosti s nižšími příjmy by se samozřejmě složitěji vyrovnávaly s jakýmkoliv zvýšením nákladů, které se přenáší na spotřebitele – třebaže v některých případech, jako je mobilita, by předem vynaložené kapitálové výdaje spotřebitelů mohly postupem času přinést nižší provozní náklady.
Pátou charakteristickou vlastností přechodu na čistou nulu je skutečnost, že je náchylný vůči krátkodobým rizikům včetně dislokace pracovníků a uvízlých aktiv. Odhadujeme, že v energetickém sektoru by se ode dneška do roku 2050 mohla zcela nebo částečně přestat využívat aktiva v hodnotě 2,1 bilionu dolarů. A pokud zavádění nízkoemisních technologií nebude držet krok s odstavováním technologií vysokoemisních, pak může docházet k výpadkům a cenovým skokům, které by potenciálně mohly nahlodat podporu přechodu na čistou nulu.
Současně však tento přechod nabízí velké příležitosti – což je jeho šestá klíčová charakteristika. Firmám by dekarbonizace mohla přinést zefektivnění stávajících procesů a produktů, přičemž nové trhy pro nízkoemisní zboží budou stále lukrativnější.
Firmy mohou těžit i z podpory výroby těchto produktů s nižšími emisemi – například poskytováním nerostných vstupů (jako je lithium do baterií), fyzického kapitálu (včetně solárních panelů) nebo infrastruktury (kupříkladu dobíjecích stanic pro elektromobily). Zapotřebí by byly i podpůrné a technické služby, jako jsou lesní správa, inženýrství a design, finančnictví, řízení rizik nebo měření a sledování emisí.
Prospěch mohou mít i celé země. Aby posílily své pozice v ekonomice čisté nuly, mohou využívat svůj přirozený kapitál (například sluneční svit, vítr nebo půdu, kterou lze opětovně zalesnit) a investovat do technologického, lidského a fyzického kapitálu. A zapomenout nesmíme ani na nejdůležitější přínos ze všech: zamezení dalšímu růstu fyzických rizik, jež by mohla vyvolat nejkatastrofálnější dopady klimatických změn.
Politici a špičkoví podnikatelé by ve svém úsilí o spořádaný, včasný a hladký přechod na čistou nulu měli zakomponovat tyto poznatky do všech svých rozhodnutí. To zahrnuje i uznání, že zbrklé a špatně naplánované změny by zvýšily rizika stejně spolehlivě jako otálení. Vzhledem k všeobecné povaze přechodu je nutné k němu přistupovat v nově nalezeném duchu spolupráce.
Řada otázek zůstává nezodpovězených, například kdo bude platit, kolik a za co. V době, kdy se šíří závazky dosažení čisté nuly, však má hledání řešení větší dynamiku než kdykoliv dříve.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka