LONDÝN – Ruský prezident Vladimir Putin počátkem tohoto měsíce oznámil, že plynárenský gigant Gazprom začne za dodávky na Ukrajinu požadovat platby s měsíčním předstihem. Britský deník Observer zveřejnil v reakci na to pozoruhodnou karikaturu zachycující Putina na trůnu s dýkami obrácenými ostřím ven, jak uzavírá kohout plynovodu směřujícího na Ukrajinu a říká: „Blíží se zima“. Pozadí je sytě červené a Putin má na prsou srp, kladivo a lebku. Studená válka se přinejmenším podle některých lidí vrátila.
Než však zabředneme do studené války číslo dvě, bylo by vhodné připomenout si, proč vlastně vypukla studená válka číslo jedna. Konec komunismu odstranil jeden významný důvod: rozpínavé tendence Sovětského svazu a odhodlání západních demokracií těmto tendencím vzdorovat. Jiné důvody však přetrvávají.
Americký diplomat George F. Kennan je identifikoval jako neurotický pocit nejistoty a orientální tajnůstkářství na ruské straně a jako legalismus a moralismus na straně Západu. Střední cesta tvořená chladnou kalkulací zájmů, možností a rizik zůstává dodnes těžko uchopitelná.
Panuje názor, že Kennan položil intelektuální základy studené války – přinejmenším na Západě – svým „dlouhým telegramem“ z Moskvy v únoru 1946, na který navázal slavným článkem v časopise Foreign Affairs z července 1947, pod nímž se podepsal jako „X“. Kennan tvrdil, že dlouhodobý mír mezi kapitalistickým Západem a komunistickým Ruskem není možný kvůli kombinaci ruského pocitu nejistoty, Stalinovy potřeby vnějšího nepřítele a komunistického mesiášství.
Kennan dále tvrdil, že Rusko bude usilovat o zhroucení kapitalismu nikoliv ozbrojeným útokem, nýbrž směsicí terorizování a subverze. Správnou reakcí mělo podle Kennana být udržování sovětské agrese „v rozumných mezích“ prostřednictvím „pohotové a bdělé aplikace kontrasíly“.
Během administrativy prezidenta Harryho Trumana interpretovali představitelé Spojených států Kennanův názor tak, že vyžaduje nahromadění vojenské síly proti potenciální komunistické invazi západní Evropy. To dalo vzniknout Trumanově doktríně, z níž vyvěrala logika vojenské konfrontace, NATO a závodů ve zbrojení.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Takový vývoj polekal Kennana, který tvrdil, že „udržování v rozumných mezích“ mělo být hospodářské a politické, nikoliv vojenské. On sám patřil mezi hlavní architekty Marshallova plánu po druhé světové válce a stavěl se proti vytvoření NATO.
Po Stalinově smrti se Kennan těšil na plodná jednání s „tajícím“ sovětským systémem vedeným Nikitou Chruščovem. Začal litovat, k jakým účelům byly využity nejednoznačné formulace v jeho „dlouhém telegramu“ a článku s podpisem „X“, a žehral na to, že demokracie dokážou vést zahraniční politiku pouze „na primitivní úrovni sloganů a šovinistické ideologické inspirace“.
Při zpětném ohlédnutí bychom si mohli položit otázku, co vlastně zabránilo západní Evropě přijmout za svůj komunismus: zda to bylo NATO, anebo spíše hospodářská a politická podpora z USA. Obě strany se každopádně přesvědčovaly, že ta druhá představuje existenční hrozbu, a obě budovaly kolosální arzenály, aby si zajistily bezpečnost.
Až do pádu Sovětského svazu následovaly po každém krátkém období „uvolňování napětí“ nové závody ve zbrojení. Na celém scénáři bylo cosi šíleného a člověk se neubrání znepokojivé myšlence, že NATO možná prodloužilo Sovětskému svazu život, neboť mu poskytlo obraz konvenčního nepřítele, jenž nahradil nacistické Německo.
Abychom pochopili, jak se dnes Rusové stavějí k Ukrajině, musíme na tamní události nazírat tímto prizmatem. Po „vítězství“ ve studené válce se Západ dopustil vážné chyby, když odmítl přiznat Rusku jakoukoliv formu regionální hegemonie, a to i v zemích, jako jsou Ukrajina a Gruzie, které kdysi tvořily součást historického ruského státu.
Místo toho se Západ pod vlajkou demokracie a lidských práv aktivně snažil „vyloupnout“ bývalé sovětské země z oběžné dráhy Ruska. Mnohé z nich dychtivě toužily uniknout z gravitačního pole Kremlu a NATO expandovalo na východ – do bývalého sovětského bloku ve střední Evropě, a přijetím Estonska, Lotyšska a Litvy dokonce i na území někdejšího Sovětského svazu. V roce 1996 tehdy dvaadevadesátiletý Kennan varoval, že rozšíření NATO na bývalé sovětské území je „strategickou chybou potenciálně epických proporcí“.
Tyto výboje Západu bezpochyby inspirovaly ruskou paranoiu, která se dnes odráží v Kremlem živených konspiračních teoriích o Ukrajině. A v souladu s Kennanovým varováním před zahraniční politikou, která je „utopistická v očekáváních, legalistická v konceptu…, moralistická… a sebestředná“, by mělo být cílem dnešní politiky Západu nalézt prostředky, jak spolupracovat s Ruskem na tom, aby se Ukrajina neroztrhla.
To znamená rozmlouvat s Rusy a naslouchat jim. Rusové již předložili své představy řešení krize. Obecně navrhují „neutrální“ Ukrajinu podle finského modelu a federální stát podle modelu švýcarského. První návrh by vylučoval členství v NATO, ale nikoliv vstup do Evropské unie. Druhý návrh by se snažil zajistit regionům poloautonomii.
Takové návrhy jsou možná cynické a možná i nerealizovatelné. Západ by je však měl naléhavě testovat, zkoumat a snažit se je vybrousit, místo aby se v moralistické hrůze pohoršoval nad ruským počínáním.
Rozumná diplomacie to má těžké, když vězí mezi paranoiou a moralismem. Snad by však naši státníci nemuseli potřebovat nadcházející sté výročí druhé nejkrvavější války v dějinách, abych si připomněli, že i události malého významu se mohou nenapravitelně vymknout kontrole.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
US President Donald Trump’s import tariffs have triggered a wave of retaliatory measures, setting off a trade war with key partners and raising fears of a global downturn. But while Trump’s protectionism and erratic policy shifts could have far-reaching implications, the greatest victim is likely to be the United States itself.
warns that the new administration’s protectionism resembles the strategy many developing countries once tried.
It took a pandemic and the threat of war to get Germany to dispense with the two taboos – against debt and monetary financing of budgets – that have strangled its governments for decades. Now, it must join the rest of Europe in offering a positive vision of self-sufficiency and an “anti-fascist economic policy.”
welcomes the apparent departure from two policy taboos that have strangled the country's investment.
LONDÝN – Ruský prezident Vladimir Putin počátkem tohoto měsíce oznámil, že plynárenský gigant Gazprom začne za dodávky na Ukrajinu požadovat platby s měsíčním předstihem. Britský deník Observer zveřejnil v reakci na to pozoruhodnou karikaturu zachycující Putina na trůnu s dýkami obrácenými ostřím ven, jak uzavírá kohout plynovodu směřujícího na Ukrajinu a říká: „Blíží se zima“. Pozadí je sytě červené a Putin má na prsou srp, kladivo a lebku. Studená válka se přinejmenším podle některých lidí vrátila.
Než však zabředneme do studené války číslo dvě, bylo by vhodné připomenout si, proč vlastně vypukla studená válka číslo jedna. Konec komunismu odstranil jeden významný důvod: rozpínavé tendence Sovětského svazu a odhodlání západních demokracií těmto tendencím vzdorovat. Jiné důvody však přetrvávají.
Americký diplomat George F. Kennan je identifikoval jako neurotický pocit nejistoty a orientální tajnůstkářství na ruské straně a jako legalismus a moralismus na straně Západu. Střední cesta tvořená chladnou kalkulací zájmů, možností a rizik zůstává dodnes těžko uchopitelná.
Panuje názor, že Kennan položil intelektuální základy studené války – přinejmenším na Západě – svým „dlouhým telegramem“ z Moskvy v únoru 1946, na který navázal slavným článkem v časopise Foreign Affairs z července 1947, pod nímž se podepsal jako „X“. Kennan tvrdil, že dlouhodobý mír mezi kapitalistickým Západem a komunistickým Ruskem není možný kvůli kombinaci ruského pocitu nejistoty, Stalinovy potřeby vnějšího nepřítele a komunistického mesiášství.
Kennan dále tvrdil, že Rusko bude usilovat o zhroucení kapitalismu nikoliv ozbrojeným útokem, nýbrž směsicí terorizování a subverze. Správnou reakcí mělo podle Kennana být udržování sovětské agrese „v rozumných mezích“ prostřednictvím „pohotové a bdělé aplikace kontrasíly“.
Během administrativy prezidenta Harryho Trumana interpretovali představitelé Spojených států Kennanův názor tak, že vyžaduje nahromadění vojenské síly proti potenciální komunistické invazi západní Evropy. To dalo vzniknout Trumanově doktríně, z níž vyvěrala logika vojenské konfrontace, NATO a závodů ve zbrojení.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Takový vývoj polekal Kennana, který tvrdil, že „udržování v rozumných mezích“ mělo být hospodářské a politické, nikoliv vojenské. On sám patřil mezi hlavní architekty Marshallova plánu po druhé světové válce a stavěl se proti vytvoření NATO.
Po Stalinově smrti se Kennan těšil na plodná jednání s „tajícím“ sovětským systémem vedeným Nikitou Chruščovem. Začal litovat, k jakým účelům byly využity nejednoznačné formulace v jeho „dlouhém telegramu“ a článku s podpisem „X“, a žehral na to, že demokracie dokážou vést zahraniční politiku pouze „na primitivní úrovni sloganů a šovinistické ideologické inspirace“.
Při zpětném ohlédnutí bychom si mohli položit otázku, co vlastně zabránilo západní Evropě přijmout za svůj komunismus: zda to bylo NATO, anebo spíše hospodářská a politická podpora z USA. Obě strany se každopádně přesvědčovaly, že ta druhá představuje existenční hrozbu, a obě budovaly kolosální arzenály, aby si zajistily bezpečnost.
Až do pádu Sovětského svazu následovaly po každém krátkém období „uvolňování napětí“ nové závody ve zbrojení. Na celém scénáři bylo cosi šíleného a člověk se neubrání znepokojivé myšlence, že NATO možná prodloužilo Sovětskému svazu život, neboť mu poskytlo obraz konvenčního nepřítele, jenž nahradil nacistické Německo.
Abychom pochopili, jak se dnes Rusové stavějí k Ukrajině, musíme na tamní události nazírat tímto prizmatem. Po „vítězství“ ve studené válce se Západ dopustil vážné chyby, když odmítl přiznat Rusku jakoukoliv formu regionální hegemonie, a to i v zemích, jako jsou Ukrajina a Gruzie, které kdysi tvořily součást historického ruského státu.
Místo toho se Západ pod vlajkou demokracie a lidských práv aktivně snažil „vyloupnout“ bývalé sovětské země z oběžné dráhy Ruska. Mnohé z nich dychtivě toužily uniknout z gravitačního pole Kremlu a NATO expandovalo na východ – do bývalého sovětského bloku ve střední Evropě, a přijetím Estonska, Lotyšska a Litvy dokonce i na území někdejšího Sovětského svazu. V roce 1996 tehdy dvaadevadesátiletý Kennan varoval, že rozšíření NATO na bývalé sovětské území je „strategickou chybou potenciálně epických proporcí“.
Tyto výboje Západu bezpochyby inspirovaly ruskou paranoiu, která se dnes odráží v Kremlem živených konspiračních teoriích o Ukrajině. A v souladu s Kennanovým varováním před zahraniční politikou, která je „utopistická v očekáváních, legalistická v konceptu…, moralistická… a sebestředná“, by mělo být cílem dnešní politiky Západu nalézt prostředky, jak spolupracovat s Ruskem na tom, aby se Ukrajina neroztrhla.
To znamená rozmlouvat s Rusy a naslouchat jim. Rusové již předložili své představy řešení krize. Obecně navrhují „neutrální“ Ukrajinu podle finského modelu a federální stát podle modelu švýcarského. První návrh by vylučoval členství v NATO, ale nikoliv vstup do Evropské unie. Druhý návrh by se snažil zajistit regionům poloautonomii.
Takové návrhy jsou možná cynické a možná i nerealizovatelné. Západ by je však měl naléhavě testovat, zkoumat a snažit se je vybrousit, místo aby se v moralistické hrůze pohoršoval nad ruským počínáním.
Rozumná diplomacie to má těžké, když vězí mezi paranoiou a moralismem. Snad by však naši státníci nemuseli potřebovat nadcházející sté výročí druhé nejkrvavější války v dějinách, abych si připomněli, že i události malého významu se mohou nenapravitelně vymknout kontrole.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.