LONDÝN – Dobrou zprávou je, že řecký státní bankrot, jehož pravděpodobnost se zvýšila poté, co premiér Alexis Tsipras provokativně odmítl údajně „absurdní“ nabídku sanace ze strany řeckých věřitelů, už nepředstavuje pro zbytek Evropy vážnou hrozbu. Špatnou zprávou je, že to Tsipras zřejmě nechápe.
Soudě podle jeho bojovnosti Tsipras pevně věří, že Evropa potřebuje Řecko stejně zoufale jako Řecko Evropu. V tom tkví pravá „absurdnost“ současných vyjednávání a kvůli Tsiprasovu nepochopení vlastní vyjednávací síly dnes hrozí jeho zemi katastrofa a jeho straně Syriza ponížení.
Nejpravděpodobnějším výsledkem je, že Tsipras přijde ke křížku a do konce června přistoupí na podmínky stanovené „trojkou“ (Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou a Mezinárodním měnovým fondem). Pokud ne, pak ECB přestane podporovat řeckou bankovní soustavu a vládě dojdou peníze na obsluhu zahraničního dluhu a na výplatu penzí a mezd řeckým občanům, což by bylo dramatičtější. Bude-li Řecko odříznuto od všech vnějších financí, stane se hospodářským vyvrhelem – evropskou Argentinou – a veřejný nátlak pravděpodobně odstaví Syrizu od moci.
Tento výsledek je o to tragičtější, že ekonomická analýza tvořící základ požadavku Syrizy zmírnit úsporná opatření byla v zásadě správná. Avšak místo aby Tsipras usiloval o kompromis v otázce změkčení programu trojky, jímž by si zachoval tvář, promrhal šest měsíců symbolickými bitvami o ekonomicky nepodstatné otázky, jako jsou zákony o trhu práce, privatizace, nebo dokonce i název trojky.
Toto provokativní chování připravilo Řecko o veškeré potenciální spojence ve Francii a v Itálii. Ještě horší je, že čas promrhaný politickými pózami zničil primární rozpočtový přebytek, který byl v počátcích vyjednávání Tsiprasovým trumfem.
Dnes si Tsipras myslí, že drží v ruce jiný trumf: strach Evropy z řeckého bankrotu. To je však jen iluze živená jeho ministrem financí Janisem Varufakisem. Tento bývalý profesor teorie her se nedávno holedbal v New York Times, že „malé Řecko by ve snaze přežít [mohlo] srazit na kolena finanční svět“ a že jeho mediální obraz „iracionálního blázna… dělá práci za mě“, poněvadž děsí ostatní ministry financí členských zemí EU.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Varufakis podle všeho věří, že jeho „rafinované chápání teorie her“ dává Řecku klíčovou výhodu ve „složité dynamice“ vyjednávání. Ve skutečnosti se v Evropě hraje hra, která nepřipomíná ani tak šachy jako spíše piškvorky, při nichž je přirozeným výsledkem remíza, ale jediný nesprávný tah znamená jistou porážku.
Pravidla této hry jsou mnohem jednodušší, než Varufakis očekával, a to díky významné události, která se odehrála ve stejném týdnu jako volby v Řecku. Dvaadvacátého ledna podnikla ECB rozhodný krok na ochranu eurozóny před možným řeckým bankrotem. Ohlášením rozsáhlého programu nákupu dluhopisů, v poměru k trhu dluhopisů v eurozóně mnohem většího, než bylo kvantitativní uvolňování ve Spojených státech, Velké Británii či Japonsku, vybudoval prezident ECB Mario Draghi neprostupnou hráz, která byla už dlouho zapotřebí k ochraně měnové unie před finančním krachem ve stylu Lehman Brothers.
Nově nabytá schopnost ECB tisknout téměř bez omezení peníze, aby podpořila banky i vlády, snížila řeckou nákazu na bezvýznamnou úroveň. Pro evropské finanční prostředí je to hluboká změna, kterou řečtí politici spolu s mnoha ekonomickými analytiky stále nedokážou pochopit.
Před zmíněným rozhodnutím ECB byla nákaza z Řecka skutečnou hrozbou. Kdyby řecká vláda vyhlásila státní bankrot nebo se pokusila odejít od eura, řecké banky by se zhroutily a Řekové, jimž se nepodařilo vyvést své peníze ze země, by přišli o úspory, stejně jako tomu bylo v roce 2013 na Kypru. Jakmile by si toho všimli střadatelé v dalších zadlužených státech eurozóny, jako jsou Portugalsko a Španělsko, v obavách z podobných ztrát by přesunuli své peníze do bank v Německu či Rakousku a také by prodali své portugalské či španělské státní dluhopisy.
V důsledku toho by se ceny dluhopisů zadlužených zemí zhroutily, úrokové sazby by vylétly vzhůru a bankám by hrozil kolaps. A pokud by se nákaza z Řecka zintenzivnila, druhá nejslabší země, pravděpodobně Portugalsko, by zjistila, že nedokáže podpořit svou bankovní soustavu ani splatit dluhy. V extrémním případě by pak napodobila příklad Řecka a rovněž vystoupila z eurozóny.
Až do ledna byla tato posloupnost událostí docela pravděpodobná, avšak program nákupu dluhopisů ECB vystavěl do každého bodu procesu nákazy protipožární příčku. Děsí-li držitele portugalských dluhopisů budoucí řecký bankrot, ECB jednoduše zesílí nákup těchto dluhopisů, a protože má neomezenou kupní sílu, snadno překryje jakýkoliv tlak na prodej.
Pokud střadatelé v portugalských bankách začnou přesouvat své peníze do Německa, ECB recykluje tato eura zpět do Portugalska prostřednictvím mezibankovních vkladů. Ani v tomto případě neexistuje žádný limit, kolik peněz může ECB recyklovat, za předpokladu, že portugalské banky zůstanou solventní – a ony solventní zůstanou, bude-li ECB dál nakupovat portugalské státní dluhopisy.
Stručně řečeno proměnil program nákupu dluhopisů Evropskou centrální banku z pasivního pozorovatele přihlížejícího krizi eura a ochromeného překonanými právními omezeními vyplývajícími z Maastrichtské smlouvy ve skutečného věřitele poslední instance. Díky podobné pravomoci monetizovat vládní dluhy, jakou disponují americký Federální rezervní systém, Japonská národní banka a Bank of England, dnes může ECB poskytnout eurozóně záruku proti finanční nákaze.
Bohužel pro Řecko to Tsiprasově vládě uniká. Řečtí politici, kteří stále pokládají hrozbu finanční nákazy za svůj trumf, by si měli povšimnout časové shody mezi volbami v Řecku a programem nákupu dluhopisů ECB a vyvodit z ní očividný závěr. Nová politika ECB byla koncipována tak, aby ochránila euro před důsledky řeckého odchodu či bankrotu.
Zatím poslední vyjednávací strategií Řecka je požadovat výkupné za nevyhrožování sebevraždou. Takové vydírání by snad mohlo fungovat u sebevražedného atentátníka. Řecko si však drží zbraň u vlastní hlavy – a Evropě nemusí příliš záležet na tom, zda stiskne spoušť.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
With German voters clearly demanding comprehensive change, the far right has been capitalizing on the public's discontent and benefiting from broader global political trends. If the country's democratic parties cannot deliver, they may soon find that they are no longer the mainstream.
explains why the outcome may decide whether the political “firewall” against the far right can hold.
The Russian and (now) American vision of "peace" in Ukraine would be no peace at all. The immediate task for Europe is not only to navigate Donald’s Trump unilateral pursuit of a settlement, but also to ensure that any deal does not increase the likelihood of an even wider war.
sees a Korea-style armistice with security guarantees as the only viable option in Ukraine.
Rather than engage in lengthy discussions to pry concessions from Russia, US President Donald Trump seems committed to giving the Kremlin whatever it wants to end the Ukraine war. But rewarding the aggressor and punishing the victim would amount to setting the stage for the next war.
warns that by punishing the victim, the US is setting up Europe for another war.
Within his first month back in the White House, Donald Trump has upended US foreign policy and launched an all-out assault on the country’s constitutional order. With US institutions bowing or buckling as the administration takes executive power to unprecedented extremes, the establishment of an authoritarian regime cannot be ruled out.
The rapid advance of AI might create the illusion that we have created a form of algorithmic intelligence capable of understanding us as deeply as we understand one another. But these systems will always lack the essential qualities of human intelligence.
explains why even cutting-edge innovations are not immune to the world’s inherent unpredictability.
LONDÝN – Dobrou zprávou je, že řecký státní bankrot, jehož pravděpodobnost se zvýšila poté, co premiér Alexis Tsipras provokativně odmítl údajně „absurdní“ nabídku sanace ze strany řeckých věřitelů, už nepředstavuje pro zbytek Evropy vážnou hrozbu. Špatnou zprávou je, že to Tsipras zřejmě nechápe.
Soudě podle jeho bojovnosti Tsipras pevně věří, že Evropa potřebuje Řecko stejně zoufale jako Řecko Evropu. V tom tkví pravá „absurdnost“ současných vyjednávání a kvůli Tsiprasovu nepochopení vlastní vyjednávací síly dnes hrozí jeho zemi katastrofa a jeho straně Syriza ponížení.
Nejpravděpodobnějším výsledkem je, že Tsipras přijde ke křížku a do konce června přistoupí na podmínky stanovené „trojkou“ (Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou a Mezinárodním měnovým fondem). Pokud ne, pak ECB přestane podporovat řeckou bankovní soustavu a vládě dojdou peníze na obsluhu zahraničního dluhu a na výplatu penzí a mezd řeckým občanům, což by bylo dramatičtější. Bude-li Řecko odříznuto od všech vnějších financí, stane se hospodářským vyvrhelem – evropskou Argentinou – a veřejný nátlak pravděpodobně odstaví Syrizu od moci.
Tento výsledek je o to tragičtější, že ekonomická analýza tvořící základ požadavku Syrizy zmírnit úsporná opatření byla v zásadě správná. Avšak místo aby Tsipras usiloval o kompromis v otázce změkčení programu trojky, jímž by si zachoval tvář, promrhal šest měsíců symbolickými bitvami o ekonomicky nepodstatné otázky, jako jsou zákony o trhu práce, privatizace, nebo dokonce i název trojky.
Toto provokativní chování připravilo Řecko o veškeré potenciální spojence ve Francii a v Itálii. Ještě horší je, že čas promrhaný politickými pózami zničil primární rozpočtový přebytek, který byl v počátcích vyjednávání Tsiprasovým trumfem.
Dnes si Tsipras myslí, že drží v ruce jiný trumf: strach Evropy z řeckého bankrotu. To je však jen iluze živená jeho ministrem financí Janisem Varufakisem. Tento bývalý profesor teorie her se nedávno holedbal v New York Times, že „malé Řecko by ve snaze přežít [mohlo] srazit na kolena finanční svět“ a že jeho mediální obraz „iracionálního blázna… dělá práci za mě“, poněvadž děsí ostatní ministry financí členských zemí EU.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Varufakis podle všeho věří, že jeho „rafinované chápání teorie her“ dává Řecku klíčovou výhodu ve „složité dynamice“ vyjednávání. Ve skutečnosti se v Evropě hraje hra, která nepřipomíná ani tak šachy jako spíše piškvorky, při nichž je přirozeným výsledkem remíza, ale jediný nesprávný tah znamená jistou porážku.
Pravidla této hry jsou mnohem jednodušší, než Varufakis očekával, a to díky významné události, která se odehrála ve stejném týdnu jako volby v Řecku. Dvaadvacátého ledna podnikla ECB rozhodný krok na ochranu eurozóny před možným řeckým bankrotem. Ohlášením rozsáhlého programu nákupu dluhopisů, v poměru k trhu dluhopisů v eurozóně mnohem většího, než bylo kvantitativní uvolňování ve Spojených státech, Velké Británii či Japonsku, vybudoval prezident ECB Mario Draghi neprostupnou hráz, která byla už dlouho zapotřebí k ochraně měnové unie před finančním krachem ve stylu Lehman Brothers.
Nově nabytá schopnost ECB tisknout téměř bez omezení peníze, aby podpořila banky i vlády, snížila řeckou nákazu na bezvýznamnou úroveň. Pro evropské finanční prostředí je to hluboká změna, kterou řečtí politici spolu s mnoha ekonomickými analytiky stále nedokážou pochopit.
Před zmíněným rozhodnutím ECB byla nákaza z Řecka skutečnou hrozbou. Kdyby řecká vláda vyhlásila státní bankrot nebo se pokusila odejít od eura, řecké banky by se zhroutily a Řekové, jimž se nepodařilo vyvést své peníze ze země, by přišli o úspory, stejně jako tomu bylo v roce 2013 na Kypru. Jakmile by si toho všimli střadatelé v dalších zadlužených státech eurozóny, jako jsou Portugalsko a Španělsko, v obavách z podobných ztrát by přesunuli své peníze do bank v Německu či Rakousku a také by prodali své portugalské či španělské státní dluhopisy.
V důsledku toho by se ceny dluhopisů zadlužených zemí zhroutily, úrokové sazby by vylétly vzhůru a bankám by hrozil kolaps. A pokud by se nákaza z Řecka zintenzivnila, druhá nejslabší země, pravděpodobně Portugalsko, by zjistila, že nedokáže podpořit svou bankovní soustavu ani splatit dluhy. V extrémním případě by pak napodobila příklad Řecka a rovněž vystoupila z eurozóny.
Až do ledna byla tato posloupnost událostí docela pravděpodobná, avšak program nákupu dluhopisů ECB vystavěl do každého bodu procesu nákazy protipožární příčku. Děsí-li držitele portugalských dluhopisů budoucí řecký bankrot, ECB jednoduše zesílí nákup těchto dluhopisů, a protože má neomezenou kupní sílu, snadno překryje jakýkoliv tlak na prodej.
Pokud střadatelé v portugalských bankách začnou přesouvat své peníze do Německa, ECB recykluje tato eura zpět do Portugalska prostřednictvím mezibankovních vkladů. Ani v tomto případě neexistuje žádný limit, kolik peněz může ECB recyklovat, za předpokladu, že portugalské banky zůstanou solventní – a ony solventní zůstanou, bude-li ECB dál nakupovat portugalské státní dluhopisy.
Stručně řečeno proměnil program nákupu dluhopisů Evropskou centrální banku z pasivního pozorovatele přihlížejícího krizi eura a ochromeného překonanými právními omezeními vyplývajícími z Maastrichtské smlouvy ve skutečného věřitele poslední instance. Díky podobné pravomoci monetizovat vládní dluhy, jakou disponují americký Federální rezervní systém, Japonská národní banka a Bank of England, dnes může ECB poskytnout eurozóně záruku proti finanční nákaze.
Bohužel pro Řecko to Tsiprasově vládě uniká. Řečtí politici, kteří stále pokládají hrozbu finanční nákazy za svůj trumf, by si měli povšimnout časové shody mezi volbami v Řecku a programem nákupu dluhopisů ECB a vyvodit z ní očividný závěr. Nová politika ECB byla koncipována tak, aby ochránila euro před důsledky řeckého odchodu či bankrotu.
Zatím poslední vyjednávací strategií Řecka je požadovat výkupné za nevyhrožování sebevraždou. Takové vydírání by snad mohlo fungovat u sebevražedného atentátníka. Řecko si však drží zbraň u vlastní hlavy – a Evropě nemusí příliš záležet na tom, zda stiskne spoušť.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.