V květnu si svět připomene 60. výročí konce druhé světové války v Evropě. Namísto šťastných příprav na tuto událost jsou však pobaltské země Estonsko, Lotyšsko a Litva – které sotva před 15 lety získaly zpět nezávislost ztracenou ve druhé světové válce – neklidné.
Hlavy států všech tří zemí dostaly pozvání k účasti na přehlídkách na oslavu vítězství Rudé armády nad nacistickým Německem, které se budou konat v Moskvě. Pořadatel těchto oslav, Rusko, přitom pod pláštíkem Sovětského svazu sám způsobil válku – nejkrvavější v evropských dějinách –, jejíž konec se nyní oslavuje. Jistě, SSSR tuto válku vyprovokoval v tandemu s Adolfem Hitlerem, avšak jeho zodpovědnost se nedá popřít.
Pořádáním oslav na Rudém náměstí, jímž se staví sovětské vítězství do popředí, dnešní Rusko zároveň oslavuje své zisky z této války. Jedním z těchto zisků byla i moje země, Litva, jejíž začlenění do Stalinovy říše provázel bezpočet tragédií. Na rozdíl od Německa přitom Rusko nikdy neuznalo zodpovědnost za válku ani za masové hroby nevinných.
A tak je dnes bývalý zajatý národ zván k oslavám svého zajetí. Právě proto se téměř všem Litevcům – a vlastně většině obyvatel pobaltských zemí – dělá špatně od žaludku při představě, že si jejich vedoucí představitelé budou toto výročí připomínat v Moskvě. Estonci, Lotyši a Litevci však nejsou jedinými Evropany, kteří by měli tyto pocity mít.
Když Stalin nabídl Hitlerovi na jaře 1939 přátelství – jež bylo téhož léta uzavřeno paktem Ribbentrop-Molotov –, bylo zřejmé, že nacistická agrese nedostane z východu kudlu do zad, což Hitlerovi uvolnilo ruce dělat si na Západě, co se mu zlíbí.
Pakt následoval po pogromech „křišťálové noci“ v Německu, takže jeho sovětští iniciátoři velmi dobře věděli, jakému osudu ponechávají Židy v Polsku a v Litvě, která měla podle ujednání prvního tajného protokolu podepsaného 23. srpna 1939 Ribbentropem a Molotovem připadnout Hitlerovi. O měsíc později pak Hitler neméně tajně prodal Litvu Stalinovi.
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: Age of Extremes, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Ostatní země rozprostírající se mezi Německem a SSSR byly podobným způsobem odsouzeny k tomu, aby dříve či později jako státy vymizely. S jejich národy se zacházelo tak, jako by prakticky neexistovaly; jediným předmětem zájmu agresorů bylo území. Rozsudky smrti a mučení, které tehdy postihly téměř celé národy a miliony lidí, jsou dnes – jak se zdá – mlčky akceptovány a 9. května v Moskvě i hlučně oslavovány. Někteří ruští představitelé chtějí jako vyvrcholení oslav dokonce odhalit Stalinův pomník.
Když Hitlerův wehrmacht udeřil na Západě, Sovětský svaz Německo náležitě podporoval ve válce proti Polsku, Francii, Belgii, Nizozemsku, Lucembursku, Dánsku, Norsku a Spojenému království. V důsledku toho byla celá města v těchto zemích srovnána se zemí a lidé zabíjeni nejen nacisty, ale i jejich sovětským spojencem, který přepadl Polsko a dodával wehrmachtu materiál potřebný pro vedení války proti Západu. Výměnou za to dostal Stalinův SSSR volnou ruku napadnout Finsko a okupovat nejen Estonsko, Lotyšsko a Litvu, ale i část Rumunska.
Pokud dva zločinci zpečetí smlouvu krví svých obětí, zůstává tento čin podle práva zločinem, i když pak mají oba zločinci roztržku a zasypou se navzájem kulkami. Totéž platí o dvou největších evropských zločincích dvacátého století. Na zločiny, které Hitler se Stalinem společně spáchali jako faktičtí spojenci, nesmíme zapomenout jen proto, že se oba později obrátili proti sobě.
Krev obětí druhé světové války volá po spravedlnosti a čestnosti, ale ze všeho nejvíce si žádá poctivost v otázce, kdo a co jejich tragický osud způsobilo. Pokud ti, kdo se 9. května sejdou v Moskvě, udělají cokoliv, čím by stvrdili právoplatnost sovětských válečných zločinů, projeví tím necitlivost vůči němým výkřikům desetimilionů nevinných mrtvých z druhé světové války. Jediným skutečným vítězem by pak byl duch tohoto zla.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
If opposition candidate Masoud Pezeshkian wins and succeeds President Ebrahim Raisi, who died in a helicopter crash last month, US policymakers must respond constructively. Such a scenario could not only reduce the risk of a wider war in the Middle East, but also prepare the way for a two-state solution in Israel and Palestine.
urges the US to respond constructively if opposition candidate Masoud Pezeshkian wins the presidency.
After years of insufficient investment and sagging productivity in the UK, the Labour Party recognizes that achieving high-quality growth will require a comprehensive policy approach that builds on many intermediate objectives. But devising a strategy is only the first step; the real challenge lies in implementation.
offers a broad outline of what it will take for the Labour Party to achieve its economic-policy goals.
Todd G. Buchholz
points out that not all the reasons for the US economy’s strong performance are positive, highlights the limits of antitrust enforcement, suggests that China is undermining both its own future growth and the world trading apparatus, and more.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
V květnu si svět připomene 60. výročí konce druhé světové války v Evropě. Namísto šťastných příprav na tuto událost jsou však pobaltské země Estonsko, Lotyšsko a Litva – které sotva před 15 lety získaly zpět nezávislost ztracenou ve druhé světové válce – neklidné.
Hlavy států všech tří zemí dostaly pozvání k účasti na přehlídkách na oslavu vítězství Rudé armády nad nacistickým Německem, které se budou konat v Moskvě. Pořadatel těchto oslav, Rusko, přitom pod pláštíkem Sovětského svazu sám způsobil válku – nejkrvavější v evropských dějinách –, jejíž konec se nyní oslavuje. Jistě, SSSR tuto válku vyprovokoval v tandemu s Adolfem Hitlerem, avšak jeho zodpovědnost se nedá popřít.
Pořádáním oslav na Rudém náměstí, jímž se staví sovětské vítězství do popředí, dnešní Rusko zároveň oslavuje své zisky z této války. Jedním z těchto zisků byla i moje země, Litva, jejíž začlenění do Stalinovy říše provázel bezpočet tragédií. Na rozdíl od Německa přitom Rusko nikdy neuznalo zodpovědnost za válku ani za masové hroby nevinných.
A tak je dnes bývalý zajatý národ zván k oslavám svého zajetí. Právě proto se téměř všem Litevcům – a vlastně většině obyvatel pobaltských zemí – dělá špatně od žaludku při představě, že si jejich vedoucí představitelé budou toto výročí připomínat v Moskvě. Estonci, Lotyši a Litevci však nejsou jedinými Evropany, kteří by měli tyto pocity mít.
Když Stalin nabídl Hitlerovi na jaře 1939 přátelství – jež bylo téhož léta uzavřeno paktem Ribbentrop-Molotov –, bylo zřejmé, že nacistická agrese nedostane z východu kudlu do zad, což Hitlerovi uvolnilo ruce dělat si na Západě, co se mu zlíbí.
Pakt následoval po pogromech „křišťálové noci“ v Německu, takže jeho sovětští iniciátoři velmi dobře věděli, jakému osudu ponechávají Židy v Polsku a v Litvě, která měla podle ujednání prvního tajného protokolu podepsaného 23. srpna 1939 Ribbentropem a Molotovem připadnout Hitlerovi. O měsíc později pak Hitler neméně tajně prodal Litvu Stalinovi.
Secure your copy of PS Quarterly: Age of Extremes
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: Age of Extremes, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Ostatní země rozprostírající se mezi Německem a SSSR byly podobným způsobem odsouzeny k tomu, aby dříve či později jako státy vymizely. S jejich národy se zacházelo tak, jako by prakticky neexistovaly; jediným předmětem zájmu agresorů bylo území. Rozsudky smrti a mučení, které tehdy postihly téměř celé národy a miliony lidí, jsou dnes – jak se zdá – mlčky akceptovány a 9. května v Moskvě i hlučně oslavovány. Někteří ruští představitelé chtějí jako vyvrcholení oslav dokonce odhalit Stalinův pomník.
Když Hitlerův wehrmacht udeřil na Západě, Sovětský svaz Německo náležitě podporoval ve válce proti Polsku, Francii, Belgii, Nizozemsku, Lucembursku, Dánsku, Norsku a Spojenému království. V důsledku toho byla celá města v těchto zemích srovnána se zemí a lidé zabíjeni nejen nacisty, ale i jejich sovětským spojencem, který přepadl Polsko a dodával wehrmachtu materiál potřebný pro vedení války proti Západu. Výměnou za to dostal Stalinův SSSR volnou ruku napadnout Finsko a okupovat nejen Estonsko, Lotyšsko a Litvu, ale i část Rumunska.
Pokud dva zločinci zpečetí smlouvu krví svých obětí, zůstává tento čin podle práva zločinem, i když pak mají oba zločinci roztržku a zasypou se navzájem kulkami. Totéž platí o dvou největších evropských zločincích dvacátého století. Na zločiny, které Hitler se Stalinem společně spáchali jako faktičtí spojenci, nesmíme zapomenout jen proto, že se oba později obrátili proti sobě.
Krev obětí druhé světové války volá po spravedlnosti a čestnosti, ale ze všeho nejvíce si žádá poctivost v otázce, kdo a co jejich tragický osud způsobilo. Pokud ti, kdo se 9. května sejdou v Moskvě, udělají cokoliv, čím by stvrdili právoplatnost sovětských válečných zločinů, projeví tím necitlivost vůči němým výkřikům desetimilionů nevinných mrtvých z druhé světové války. Jediným skutečným vítězem by pak byl duch tohoto zla.