NEW YORK – Každá země má své národní problémy, například nebezpečný úbytek sociální začleněnosti či nákladnou ztrátu růstu. Učíme se, že bez společenského porozumění problému a široké touhy po zákroku k řešení nedospějeme.
Se změnou klimatu ale mají všechny země také společný problém. A přestože odborníci dospěli k porozumění a dosáhli konsenzu ohledně met, k nimž je třeba směřovat, tyto cíle vyžadují širší podporu ze strany společnosti, než zatím existuje.
Jak každý ví, převážná část změny klimatu začala se spalováním fosilních paliv, vyvolaném industrializací, která začala na konci osmnáctého století a od té doby plodí stoupající hladiny oxidu uhličitého.
Podstatnou skutečností je, že klima už se zhoršilo natolik, že začalo být pro společnosti nákladné, ba dokonce nebezpečné pro život: Po vzestupu teploty vod v Karibiku vzrostla prudkost hurikánů. Po celém světě se výrazně zhoršuje kvalita vzduchu. Stoupající hladiny moří ohrožují řadu nízko položených měst.
Ekonom Geoffrey Heal se ve své nedávné knize Endangered Economies (Ohrožené ekonomiky) zabývá paletou opatření, veřejných i soukromých, která se uskutečňují s cílem zamezit další změně klimatu. Jeden z Healových z argumentů spočívá v tom, že újma – v mnoha případech devastace – způsobená přirozenému světu, v němž žijeme, má vážné důsledky nejen pro vzduch a vodu, na nichž jsme existenčně závislí, ale i pro podniky, které spoléhají na bezplatné přírodní výhody jako opylování, koloběh vody, mořské a lesní ekosystémy a tak dále. Ochrana „přírodního kapitálu“ by tedy v podnikatelském sektoru zvýšila míru návratnosti kapitálu. Podniky by reagovaly posílením investic, čímž by v ekonomice povzbudily produktivitu. A při takovém povzbuzení bychom si mohli dovolit větší úsilí, které by ochránilo ještě víc přírodního kapitálu světa.
Svět tedy musí ustoupit od aspirace na tak svižný hospodářský růst, že bude vyčerpávat světový přírodní kapitál. Chceme „zelený“ hospodářský růst – takový, který nebude poškozovat ani ničit životní prostředí. Zároveň chceme zlepšování životního prostředí, které nezastaví inovace a hospodářský růst.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Ekonomka a matematička Kolumbijské univerzity Graciela Chichilnisky v sérii působivých prezentací a rozhovorů tvrdí, že přežití lidstva vyžaduje, abychom z atmosféry odstranili už nahromaděný CO2 a zajistili, že zůstane mimo atmosféru. K pokrytí nákladů Chichilnisky navrhuje trh, kde by se zachycený uhlík prodával ke komerčnímu využití.
Jiným možným řešením je „regenerativní zemědělství“, například to, jež biolog Allan Savory nedávno představil v Patagonii.
Pokud by se tyto inovace zavedly tak, aby byly ziskové, mohly by se stát pobídkou pro soukromé subjekty, aby uskutečňovaly zachytávání uhlíku v mnohem větším rozsahu, než jaký by si mohla dovolit realizovat národní vláda. Úspěch však bude záviset na tom, zda „uhlíkové zemědělství“ zůstane ziskové i v kontextu rostoucí nabídky, a tedy klesajících cen.
Budeme se také muset vypořádat se zásadními výzvami, jako je pokračující populační růst, industrializace a chatrná veřejná správa. A budeme muset najít rovnováhu mezi bojem proti změně klimatu a zajištěním toho, aby většina lidí stále měla život, který stojí za to žít.
Při pohledu na rostoucí soubor vědeckých poznatků v oblasti změny klimatu by člověk mohl dospět k závěru, že můžeme být v klidu: experti už zjistili, co je třeba dělat. Samotní odborníci ale nejsou tak naivní. Vědí, že podnikatelské subjekty se samy hlídat nebudou, a uvědomují si, že bude hodně záležet na tom, zda lze pro společenské blaho zužitkovat motivaci ziskem. Problém je, že příliš mnoho lidí předpokládá, že podniky, domácnosti a tvůrci politik jednoduše udělají to, co odborníci doporučují: že všechny společnosti – pod vlivem společenského tlaku nebo pohrůžek státu – zaplatí za škody, které způsobují a že všechny vlády nakonec zavedou uhlíkové daně nebo systémy limitů a povolenek s cílem omezit a nakonec eliminovat emise.
Další problém tkví v tom, že značnou část ekologické újmy není snadné dostat pod kontrolu. I když velké veřejné obchodní společnosti uznají za vhodné kompenzovat jimi způsobené znečištění například obnovou deštných pralesů ve střední Americe, Zemi bude dál obývat obrovská a stále rostoucí lidská populace. To představuje řadu výzev. Jak před několika lety ukázal ekonom Dennis J. Snower, ke znečišťování a degradaci životního prostředí mohou výrazně přispívat nesouvisející činnosti jednotlivců, například rybaření, vaření na kamnech na dřevo či prostě nehospodárné pouštění vody, a přesto do značné míry procházejí bez povšimnutí vlád, komunit a jednotlivců. Vzhledem k tomu je nezbytné, aby se každý program na ochranu životního prostředí zakládal na morálním přesvědčování: aby oslovil všechny jednotlivce, nejen korporace, s cílem probudit jejich smysl pro altruismus, ať už je jakýkoli, aby dobrovolně potlačovali svůj příspěvek ke znečišťování.
Ještě jiný problém je v tom, že mnoho zemí stále prochází industrializací. I kdyby tedy každá země na planetě dokázala snížit svůj příspěvek ke znečištění na osobu, pokračující vzestup podílu světové populace pracující v zemích, které jsou teď ve fázi industrializace, potáhne celosvětový průměr nahoru. Je zřejmé, že při uskutečňování Healem navržených opatření ke snížení emisí CO2 bude tento demografický fenomén brzdit postup.
Budeme se také muset vyrovnat se skutečností, že ne všechny vlády se dokážou postavit partikulárním zájmům. Mocným firmám může procházet porušování environmentálních omezení zavedených vládou, zejména jsou-li významným zdrojem příjmů a pracovních míst.
Další těžkosti vznikají, jestliže je většina lidí stále chudá, ale odhodlaná zbohatnout – na úroveň nejbohatších zemí na Západě. V takové zemi nemusí být vláda ochotná říznout hluboko do uhlíkových emisí či jiného znečištění ze strachu, že by nesplnila své růstové cíle. Odhaduje se, že 20 procent světové populace tvoří 80 procent světové spotřeby přírodních zdrojů. Jelikož právo na přežití přebíjí právo kterékoli jednotlivé země ničit při uskutečňování růstu životní prostředí, země v čele boje proti změně klimatu budou muset být tvrdé vůči těm, které si myslí, že náklady na snižování emisí jsou příliš vysoké.
Konečně obnovitelné energie by v budoucnu mohly představovat nové výzvy pro mzdy a zaměstnanost. Podle Mezinárodní agentury pro obnovitelné energie větrná a solární energetika v USA vytvářejí pracovní místa – v roce 2016 tato odvětví zaměstnávala 777 000 osob –, zatímco uhelný průmysl je nadále seškrtává. To však není právě užitečný postřeh, neboť zaměstnanci proudící do nových odvětví obecně nepocházejí z jakéhosi obrovského rezervoáru nezaměstnaných, leč dobře připravených pracovníků, nýbrž z jiných odvětví. Bylo by absurdní si myslet, že celková zaměstnanost se s každým nově vzniklým odvětvím zvyšuje.
Z ekonomické teorie plyne, že nové odvětví rozšíří celkovou zaměstnanost, pouze pokud náročnost jeho výrobní metody na práci převyšuje mezioborový průměr. Pro odvětví obnovitelných zdrojů energie jsem však ještě neviděl data, která by se tímto tématem zabývala, a nedivil bych se, kdyby se toto odvětví postupem času stalo silně kapitálově náročným.
Už dlouho zdůrazňuji nejen materiální odměny práce – hlavně mzdové tarify (od nejnižších po nejvyšší) a míru zapojení do pracovních sil –, ale také nemateriální stránku práce (různá zadostiučinění, jež pracovní zkušenosti lidem přinášejí). Když nám teď už představivost a vynalézavost našich expertů a techniků pomohly nahlédnout za roh, bude důležité, abychom se znovu pustili do práce: vymysleli nové produkty a výrobní metody, vyzkoušeli je na trhu a usilovali o inovace.
„Mladá Amerika,“ řekl kdysi Abraham Lincoln, „má velkou vášeň – naprosté zanícení – pro ‚novoty‘.“Je na čase, abychom v tomto smyslu byli všichni opět mladí. Jak se bude odvíjet projekt nápravy našeho životního prostředí a postupně a úspěšně budou řešeny další mezinárodní výzvy, bude také třeba oživit starší pojetí práce založené na výkonu vlastní iniciativy a zužitkování vlastní tvořivosti. Dobrý život musí být opět chápán jako osobní pouť do neznáma, při níž člověk může „působit na svět“ a „obdělávat svou zahradu“ – aby se z něj stal „někdo“.
Existuje obava, přinejmenším moje obava, že naše národní ekonomiky, mnohé už silně regulované ve jménu stability, se budou ve jménu zelené ekonomiky regulovat ještě mnohem víc. Ano, mnohé předpisy mohou být potřebné, ale musíme být při úsilí o záchranu planety opatrní, abychom nezaškrtili prameny toho, proč stojí za to žít.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
NEW YORK – Každá země má své národní problémy, například nebezpečný úbytek sociální začleněnosti či nákladnou ztrátu růstu. Učíme se, že bez společenského porozumění problému a široké touhy po zákroku k řešení nedospějeme.
Se změnou klimatu ale mají všechny země také společný problém. A přestože odborníci dospěli k porozumění a dosáhli konsenzu ohledně met, k nimž je třeba směřovat, tyto cíle vyžadují širší podporu ze strany společnosti, než zatím existuje.
Jak každý ví, převážná část změny klimatu začala se spalováním fosilních paliv, vyvolaném industrializací, která začala na konci osmnáctého století a od té doby plodí stoupající hladiny oxidu uhličitého.
Podstatnou skutečností je, že klima už se zhoršilo natolik, že začalo být pro společnosti nákladné, ba dokonce nebezpečné pro život: Po vzestupu teploty vod v Karibiku vzrostla prudkost hurikánů. Po celém světě se výrazně zhoršuje kvalita vzduchu. Stoupající hladiny moří ohrožují řadu nízko položených měst.
Ekonom Geoffrey Heal se ve své nedávné knize Endangered Economies (Ohrožené ekonomiky) zabývá paletou opatření, veřejných i soukromých, která se uskutečňují s cílem zamezit další změně klimatu. Jeden z Healových z argumentů spočívá v tom, že újma – v mnoha případech devastace – způsobená přirozenému světu, v němž žijeme, má vážné důsledky nejen pro vzduch a vodu, na nichž jsme existenčně závislí, ale i pro podniky, které spoléhají na bezplatné přírodní výhody jako opylování, koloběh vody, mořské a lesní ekosystémy a tak dále. Ochrana „přírodního kapitálu“ by tedy v podnikatelském sektoru zvýšila míru návratnosti kapitálu. Podniky by reagovaly posílením investic, čímž by v ekonomice povzbudily produktivitu. A při takovém povzbuzení bychom si mohli dovolit větší úsilí, které by ochránilo ještě víc přírodního kapitálu světa.
Svět tedy musí ustoupit od aspirace na tak svižný hospodářský růst, že bude vyčerpávat světový přírodní kapitál. Chceme „zelený“ hospodářský růst – takový, který nebude poškozovat ani ničit životní prostředí. Zároveň chceme zlepšování životního prostředí, které nezastaví inovace a hospodářský růst.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Ekonomka a matematička Kolumbijské univerzity Graciela Chichilnisky v sérii působivých prezentací a rozhovorů tvrdí, že přežití lidstva vyžaduje, abychom z atmosféry odstranili už nahromaděný CO2 a zajistili, že zůstane mimo atmosféru. K pokrytí nákladů Chichilnisky navrhuje trh, kde by se zachycený uhlík prodával ke komerčnímu využití.
Jiným možným řešením je „regenerativní zemědělství“, například to, jež biolog Allan Savory nedávno představil v Patagonii.
Pokud by se tyto inovace zavedly tak, aby byly ziskové, mohly by se stát pobídkou pro soukromé subjekty, aby uskutečňovaly zachytávání uhlíku v mnohem větším rozsahu, než jaký by si mohla dovolit realizovat národní vláda. Úspěch však bude záviset na tom, zda „uhlíkové zemědělství“ zůstane ziskové i v kontextu rostoucí nabídky, a tedy klesajících cen.
Budeme se také muset vypořádat se zásadními výzvami, jako je pokračující populační růst, industrializace a chatrná veřejná správa. A budeme muset najít rovnováhu mezi bojem proti změně klimatu a zajištěním toho, aby většina lidí stále měla život, který stojí za to žít.
Při pohledu na rostoucí soubor vědeckých poznatků v oblasti změny klimatu by člověk mohl dospět k závěru, že můžeme být v klidu: experti už zjistili, co je třeba dělat. Samotní odborníci ale nejsou tak naivní. Vědí, že podnikatelské subjekty se samy hlídat nebudou, a uvědomují si, že bude hodně záležet na tom, zda lze pro společenské blaho zužitkovat motivaci ziskem. Problém je, že příliš mnoho lidí předpokládá, že podniky, domácnosti a tvůrci politik jednoduše udělají to, co odborníci doporučují: že všechny společnosti – pod vlivem společenského tlaku nebo pohrůžek státu – zaplatí za škody, které způsobují a že všechny vlády nakonec zavedou uhlíkové daně nebo systémy limitů a povolenek s cílem omezit a nakonec eliminovat emise.
Další problém tkví v tom, že značnou část ekologické újmy není snadné dostat pod kontrolu. I když velké veřejné obchodní společnosti uznají za vhodné kompenzovat jimi způsobené znečištění například obnovou deštných pralesů ve střední Americe, Zemi bude dál obývat obrovská a stále rostoucí lidská populace. To představuje řadu výzev. Jak před několika lety ukázal ekonom Dennis J. Snower, ke znečišťování a degradaci životního prostředí mohou výrazně přispívat nesouvisející činnosti jednotlivců, například rybaření, vaření na kamnech na dřevo či prostě nehospodárné pouštění vody, a přesto do značné míry procházejí bez povšimnutí vlád, komunit a jednotlivců. Vzhledem k tomu je nezbytné, aby se každý program na ochranu životního prostředí zakládal na morálním přesvědčování: aby oslovil všechny jednotlivce, nejen korporace, s cílem probudit jejich smysl pro altruismus, ať už je jakýkoli, aby dobrovolně potlačovali svůj příspěvek ke znečišťování.
Ještě jiný problém je v tom, že mnoho zemí stále prochází industrializací. I kdyby tedy každá země na planetě dokázala snížit svůj příspěvek ke znečištění na osobu, pokračující vzestup podílu světové populace pracující v zemích, které jsou teď ve fázi industrializace, potáhne celosvětový průměr nahoru. Je zřejmé, že při uskutečňování Healem navržených opatření ke snížení emisí CO2 bude tento demografický fenomén brzdit postup.
Budeme se také muset vyrovnat se skutečností, že ne všechny vlády se dokážou postavit partikulárním zájmům. Mocným firmám může procházet porušování environmentálních omezení zavedených vládou, zejména jsou-li významným zdrojem příjmů a pracovních míst.
Další těžkosti vznikají, jestliže je většina lidí stále chudá, ale odhodlaná zbohatnout – na úroveň nejbohatších zemí na Západě. V takové zemi nemusí být vláda ochotná říznout hluboko do uhlíkových emisí či jiného znečištění ze strachu, že by nesplnila své růstové cíle. Odhaduje se, že 20 procent světové populace tvoří 80 procent světové spotřeby přírodních zdrojů. Jelikož právo na přežití přebíjí právo kterékoli jednotlivé země ničit při uskutečňování růstu životní prostředí, země v čele boje proti změně klimatu budou muset být tvrdé vůči těm, které si myslí, že náklady na snižování emisí jsou příliš vysoké.
Konečně obnovitelné energie by v budoucnu mohly představovat nové výzvy pro mzdy a zaměstnanost. Podle Mezinárodní agentury pro obnovitelné energie větrná a solární energetika v USA vytvářejí pracovní místa – v roce 2016 tato odvětví zaměstnávala 777 000 osob –, zatímco uhelný průmysl je nadále seškrtává. To však není právě užitečný postřeh, neboť zaměstnanci proudící do nových odvětví obecně nepocházejí z jakéhosi obrovského rezervoáru nezaměstnaných, leč dobře připravených pracovníků, nýbrž z jiných odvětví. Bylo by absurdní si myslet, že celková zaměstnanost se s každým nově vzniklým odvětvím zvyšuje.
Z ekonomické teorie plyne, že nové odvětví rozšíří celkovou zaměstnanost, pouze pokud náročnost jeho výrobní metody na práci převyšuje mezioborový průměr. Pro odvětví obnovitelných zdrojů energie jsem však ještě neviděl data, která by se tímto tématem zabývala, a nedivil bych se, kdyby se toto odvětví postupem času stalo silně kapitálově náročným.
Už dlouho zdůrazňuji nejen materiální odměny práce – hlavně mzdové tarify (od nejnižších po nejvyšší) a míru zapojení do pracovních sil –, ale také nemateriální stránku práce (různá zadostiučinění, jež pracovní zkušenosti lidem přinášejí). Když nám teď už představivost a vynalézavost našich expertů a techniků pomohly nahlédnout za roh, bude důležité, abychom se znovu pustili do práce: vymysleli nové produkty a výrobní metody, vyzkoušeli je na trhu a usilovali o inovace.
„Mladá Amerika,“ řekl kdysi Abraham Lincoln, „má velkou vášeň – naprosté zanícení – pro ‚novoty‘.“Je na čase, abychom v tomto smyslu byli všichni opět mladí. Jak se bude odvíjet projekt nápravy našeho životního prostředí a postupně a úspěšně budou řešeny další mezinárodní výzvy, bude také třeba oživit starší pojetí práce založené na výkonu vlastní iniciativy a zužitkování vlastní tvořivosti. Dobrý život musí být opět chápán jako osobní pouť do neznáma, při níž člověk může „působit na svět“ a „obdělávat svou zahradu“ – aby se z něj stal „někdo“.
Existuje obava, přinejmenším moje obava, že naše národní ekonomiky, mnohé už silně regulované ve jménu stability, se budou ve jménu zelené ekonomiky regulovat ještě mnohem víc. Ano, mnohé předpisy mohou být potřebné, ale musíme být při úsilí o záchranu planety opatrní, abychom nezaškrtili prameny toho, proč stojí za to žít.
Z angličtiny přeložil David Daduč