Turecko nedávno převzalo od Británie velení nad Mezinárodními bezpečnostními jednotkami v Afghánistánu (ISAF). Je normální, že si toho téměř nikdo nevšiml. Novinové titulky totiž věnují pozornost spíše tureckým problémům - ať už jde o finanční krize nebo současnou nemoc tureckého premiéra Bülenta Ecevita. Zprávy o úspěších Turecka a o jeho podpoře na mezinárodním poli se tísní na zadních stránkách světových novin, pokud o nich vůbec někdo píše.
Avšak ve světě po loňských teroristických útocích na Ameriku získaly identita, rozhodnutí a spojenectví, pro něž se Turecko ve svém historickém hledání moderní cesty rozhodlo, mnohem větší význam než kdy předtím. Turecké velení mírovým jednotkám v Afghánistánu, které má mezi řadovými Turky nebývalou podporu, tím spíš podtrhuje skutečnost, že Turecko je jediný muslimský stát, který je členem Severoatlantické aliance.
V Turecku si islám podává ruce se Západem. Domácí i zahraniční politika země je tedy nutně zajímavá a fascinující. Není divu, že ve vývoji své země spatřuje spousta Turků pádnou repliku na jakýkoli dotaz ohledně prý nevyhnutelného ,,střetu civilizací" mezi islámem a Západem.
Logika turecké podpory americké války proti terorismu byla jasná od samého začátku. V teroristických útocích proti USA vidělo mnoho našich občanů stvrzení několik desetiletí trvajících snah upoutat pozornost světa - a Evropy zvlášť - na novou metlu lidstva, terorismus. Turecké vládě, která vedle podpory americké vojenské kampaně v Afghánistánu neúnavně odsuzovala ty, kdo se pokoušeli hanobit islámskou víru, se s úspěchem podařilo nalézt střední cestu mezi strategickými zájmy Turecka a jeho náboženským cítěním.
Nekonečné politické debaty v turecké televizi byly důkazem toho, že lidé uvažují a přemítají, a to až tak, že islamisté, kteří se nezřekli otevřeného násilí proti civilistům, ztratili dost možná všechnu podporu veřejnosti. Díky sekulární levici, která nesouhlasí s politikou USA, se diskuse nesoustřeďovaly jen na islám. Turecko navíc loni v únoru hostilo dvoudenní ,,dialog civilizací" mezi Organizací islámské konference a Evropskou unií, na němž se obě strany shodly na svých obavách ohledně americké politiky.
Turecko má stále obavu, že příštím americkým cílem by mohl být Irák. Irák je jediným tématem, v němž se americké a turecké zájmy diametrálně rozcházejí. Americkou kampaň proti Iráku neschvaluje turecká armáda, turecká vláda, ani turecká veřejnost. Jediné, čeho Turecko během loňské březnové návštěvy amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho dosáhlo, bylo vlažné ujištění, že americký vojenský útok na Irák bezprostředně nehrozí.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Oficiálně má Turecko obavy, že pád Saddáma Husajna by mohl vést k nenapravitelnému rozpadu iráckého státu. Za oficiální politikou se však skrývá dlouholetý strach z kurdského nacionalismu, který by zpoza hranic s čerstvě rozvráceným Irákem mohl ohrozit tureckou jednotu. Konec konců ale jen málo Turků pochybuje o tom, že pokud se Spojené státy rozhodnou vyslat do Iráku pozemní vojsko, poskytne jim Turecko odrazový můstek k útoku či se dokonce operace zúčastní.
V důsledku izraelské operace ,,Obranný štít" se obecně dobré vztahy mezi Tureckem a Izraelem dostaly všude na Blízkém východě pod silný tlak. V obavě z toho, že izraelská veřejnost bude pobouřena, turecká armáda nepřestala budovat svůj bezpečnostní svazek s židovským státem a nedávno dokonce Izraeli udělila lukrativní zakázku na modernizaci tanků.
Podle květnového výzkumu veřejného mínění téměř dvě třetiny obyvatel nesouhlasí s tureckým postojem k válčení mezi Izraelci a Palestinci. Někdy, zvlášť po sebevražedných atentátech, toto číslo díky pobouření veřejnosti klesá. Další událostí, která tureckou společností otřásla, byl tragický útok v Hebronu proti skupině mezinárodních pozorovatelů, mezi nimiž byli dva turečtí důstojníci. Turecká armáda se domnívá, že útok, v němž byl zabit major Cengiz Toytunc, byl zosnován Palestinci.
Turecká veřejnost vesměs nesouhlasí s tím, že se dnes klade rovnítko mezi islám a bezmyšlenkovité teroristické násilí. Zájmem vlády je udržovat světský stát při respektování tradic islámu a snad i proto má mnoho lidí za to, že Turecko se může stát prostředníkem mezi západním a islámským světem.
Islámské strany, jejichž politický úspěch s tím, jak světské strany prožívají další krizi důvěry veřejnosti, opět ožívá, si dávají pozor, aby nezneužívaly občanské nespokojenosti, která od 11. září narůstá. Například Tayip Erdogan, vůdce jedné z islámských stran, se nechal slyšet, že útoky proti nevinným civilistům jsou z náboženského hlediska neospravedlnitelné.
Islamisty samozřejmě ostře sleduje armáda, která do turecké politiky už několikrát zasáhla na obranu sekulární politické identity Turecka. I islámské strany si však uvědomují, že obyvatelé Turecka chtějí žít v moderní zemi, která bude reprezentovat moderní tvář islámu v dnešním světě.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The dollar's strength, particularly against major Asian currencies, has triggered a wave of skittishness in financial markets. Can anything be done to stem the greenback's rise, and even if something can be done, should it?
asks whether anything can or should be done about the greenback's strength, especially against Asian currencies.
While the ongoing pro-Palestinian student protests have many superficial similarities to the student uprisings of the late 1960s, only the latter envisioned a new political movement to ameliorate the ills of their time. The current protesters' goals are far more modest, which makes them all the more tragic.
sees the pro-Palestinian student demonstrations as a signal of a much deeper, widespread malaise.
Turecko nedávno převzalo od Británie velení nad Mezinárodními bezpečnostními jednotkami v Afghánistánu (ISAF). Je normální, že si toho téměř nikdo nevšiml. Novinové titulky totiž věnují pozornost spíše tureckým problémům - ať už jde o finanční krize nebo současnou nemoc tureckého premiéra Bülenta Ecevita. Zprávy o úspěších Turecka a o jeho podpoře na mezinárodním poli se tísní na zadních stránkách světových novin, pokud o nich vůbec někdo píše.
Avšak ve světě po loňských teroristických útocích na Ameriku získaly identita, rozhodnutí a spojenectví, pro něž se Turecko ve svém historickém hledání moderní cesty rozhodlo, mnohem větší význam než kdy předtím. Turecké velení mírovým jednotkám v Afghánistánu, které má mezi řadovými Turky nebývalou podporu, tím spíš podtrhuje skutečnost, že Turecko je jediný muslimský stát, který je členem Severoatlantické aliance.
V Turecku si islám podává ruce se Západem. Domácí i zahraniční politika země je tedy nutně zajímavá a fascinující. Není divu, že ve vývoji své země spatřuje spousta Turků pádnou repliku na jakýkoli dotaz ohledně prý nevyhnutelného ,,střetu civilizací" mezi islámem a Západem.
Logika turecké podpory americké války proti terorismu byla jasná od samého začátku. V teroristických útocích proti USA vidělo mnoho našich občanů stvrzení několik desetiletí trvajících snah upoutat pozornost světa - a Evropy zvlášť - na novou metlu lidstva, terorismus. Turecké vládě, která vedle podpory americké vojenské kampaně v Afghánistánu neúnavně odsuzovala ty, kdo se pokoušeli hanobit islámskou víru, se s úspěchem podařilo nalézt střední cestu mezi strategickými zájmy Turecka a jeho náboženským cítěním.
Nekonečné politické debaty v turecké televizi byly důkazem toho, že lidé uvažují a přemítají, a to až tak, že islamisté, kteří se nezřekli otevřeného násilí proti civilistům, ztratili dost možná všechnu podporu veřejnosti. Díky sekulární levici, která nesouhlasí s politikou USA, se diskuse nesoustřeďovaly jen na islám. Turecko navíc loni v únoru hostilo dvoudenní ,,dialog civilizací" mezi Organizací islámské konference a Evropskou unií, na němž se obě strany shodly na svých obavách ohledně americké politiky.
Turecko má stále obavu, že příštím americkým cílem by mohl být Irák. Irák je jediným tématem, v němž se americké a turecké zájmy diametrálně rozcházejí. Americkou kampaň proti Iráku neschvaluje turecká armáda, turecká vláda, ani turecká veřejnost. Jediné, čeho Turecko během loňské březnové návštěvy amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho dosáhlo, bylo vlažné ujištění, že americký vojenský útok na Irák bezprostředně nehrozí.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Oficiálně má Turecko obavy, že pád Saddáma Husajna by mohl vést k nenapravitelnému rozpadu iráckého státu. Za oficiální politikou se však skrývá dlouholetý strach z kurdského nacionalismu, který by zpoza hranic s čerstvě rozvráceným Irákem mohl ohrozit tureckou jednotu. Konec konců ale jen málo Turků pochybuje o tom, že pokud se Spojené státy rozhodnou vyslat do Iráku pozemní vojsko, poskytne jim Turecko odrazový můstek k útoku či se dokonce operace zúčastní.
V důsledku izraelské operace ,,Obranný štít" se obecně dobré vztahy mezi Tureckem a Izraelem dostaly všude na Blízkém východě pod silný tlak. V obavě z toho, že izraelská veřejnost bude pobouřena, turecká armáda nepřestala budovat svůj bezpečnostní svazek s židovským státem a nedávno dokonce Izraeli udělila lukrativní zakázku na modernizaci tanků.
Podle květnového výzkumu veřejného mínění téměř dvě třetiny obyvatel nesouhlasí s tureckým postojem k válčení mezi Izraelci a Palestinci. Někdy, zvlášť po sebevražedných atentátech, toto číslo díky pobouření veřejnosti klesá. Další událostí, která tureckou společností otřásla, byl tragický útok v Hebronu proti skupině mezinárodních pozorovatelů, mezi nimiž byli dva turečtí důstojníci. Turecká armáda se domnívá, že útok, v němž byl zabit major Cengiz Toytunc, byl zosnován Palestinci.
Turecká veřejnost vesměs nesouhlasí s tím, že se dnes klade rovnítko mezi islám a bezmyšlenkovité teroristické násilí. Zájmem vlády je udržovat světský stát při respektování tradic islámu a snad i proto má mnoho lidí za to, že Turecko se může stát prostředníkem mezi západním a islámským světem.
Islámské strany, jejichž politický úspěch s tím, jak světské strany prožívají další krizi důvěry veřejnosti, opět ožívá, si dávají pozor, aby nezneužívaly občanské nespokojenosti, která od 11. září narůstá. Například Tayip Erdogan, vůdce jedné z islámských stran, se nechal slyšet, že útoky proti nevinným civilistům jsou z náboženského hlediska neospravedlnitelné.
Islamisty samozřejmě ostře sleduje armáda, která do turecké politiky už několikrát zasáhla na obranu sekulární politické identity Turecka. I islámské strany si však uvědomují, že obyvatelé Turecka chtějí žít v moderní zemi, která bude reprezentovat moderní tvář islámu v dnešním světě.