Francie a Německo na sebe kdysi pohlížely jako na ,,tvrdé jádro" Evropské unie, které obklopují soustředné kruhy méně angažovaných partnerů. Do nejvnitřnějšího kruhu evropských ,,pravověrných" přitom byli připuštěni pouze zbývající čtyři zakládající členové někdejšího Evropského společenství - Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko.
Poválečné usmíření Francie a Německa - jež se kdysi vnímaly jako ,,dědiční nepřátelé" a bojovaly proti sobě - bylo po půl století nesporným motorem evropské integrace. Dnes však tento francouzsko-německý pár připomíná spíše měkký podbřišek Evropy. Motor se proměnil v brzdu.
Traumatická zkušenost s nejednotností Západu ohledně Iráku v Radě bezpečnosti OSN - kde vlády Jacquese Chiraka a Gerharda Schrödera stály v čele odporu vůči Spojenými státy a Velkou Británií vedené invazi do Iráku - demonstrovala, že francouzsko-německý bilateralismus má ničivé vedlejší účinky. Jejich domnělý nárok hovořit za celou Evropu postavil velkou část unie proti sobě.
Evropské ,,tvrdé jádro" není samo o sobě cílem. Jeho smyslem je překonat národní sobectví a dát dobrý příklad. Pokud se francouzsko-německý pár řídí duchem multilateralismu, spojuje Evropu dohromady. To je však přesně věc, od níž nyní Francie a Německo v mnoha oblastech evropské integrace upouštějí.
V říjnu loňského roku uzavřeli Chirac a Schröder dohodu o společné zemědělské politice EU (CAP), čímž zajistili, že Francie zůstane největším příjemcem peněz ze zemědělského rozpočtu i po roce 2004, kdy se EU rozroste o 10 nových členů. CAP spolkne přibližně polovinu celkového rozpočtu unie - pro společenství, jež si klade za cíl stát se významným hráčem ve světové politice, je to dosti nechvalný symbol.
Nyní se terčem francouzsko-německého útoku stala dohoda upravující fungování jednotné evropské měny, eura. Také v tomto případě vytvořily obě země ,,koalici neschopných" - tentokrát proti sankčnímu mechanismu evropského Paktu stability a růstu, který omezuje výši rozpočtových schodků členských zemí eurozóny na 3% HDP.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Evropská centrální banka naznačila, že zhroucení Paktu stability a růstu by mohlo nuceně zvýšit úrokové míry v eurozóně. Jinými slovy: země, které pakt dodržují, by nyní platily účet za absenci fiskální disciplíny ve Francii a v Německu.
Chování Německa je obzvláště znepokojivé, neboť právě Německo bylo nejsilnějším stoupencem paktu stability. Za vlády kancléře Helmuta Kohla se vzdalo své milované německé marky - v zájmu prohloubení evropské integrace, ale i v zájmu uklidnění francouzských obav, že se Německo chystá vytvořit měnovou hegemonii nad kontinentem. Francie zase musela Pakt růstu a stability spolknout, aby přesvědčila zdráhavou německou veřejnost, že euro bude stejně stabilní jako německá marka.
Evropská pravidla by se měla bez řečí dodržovat, i kdyby to znamenalo přijetí nepopulárních úsporných opatření doma. Je pochopitelné, že ,,dobří Evropané" jako Nizozemci či Finové pokládají za nepřijatelné, když ,,těžké váhy" typu Francie a Německa tvrdí, že jsou rovnější než menší země. Pokud si EU zvykne na tuto představu - která přesahuje rámec spravedlivého institucionálního uspořádání, jež bere v úvahu demografické rozdíly -, pak proces evropského sjednocování ztratí legitimitu.
Pro Německo nyní není v sázce pouze jeho reputace motoru evropské dynamiky a kotvy měnové stability uvnitř EU. Jeho chování může v širším smyslu ničit rovněž hlavní pilíř jeho vlivu na mezinárodní politiku - totiž jeho schopnost vystupovat jako ,,poctivý zprostředkovatel", abychom použili slavnou Bismarckovu frázi.
Poválečná architektura německé zahraniční politiky se skládala z několika mostů - ke Spojeným státům, k Francii, k Británii, k menším členským zemím EU, ke střední a východní Evropě a k Rusku. Německý způsob diplomacie se vyhýbal tvrdé volbě mezi Paříží a Washingtonem, Moskvou a Varšavou, EU a NATO, velkými a malými sousedy. A pokud bylo potřeba učinit rozhodnutí, dalo Německo přednost Americe před Francií.
Gaullismus neboli vize Francií vedené evropské protiváhy k USA nikdy nebyl pro Německo volbou. Stejně tak jí však nebyla ani euroskeptická britská verze ,,atlanticismu". Pro všechny německé kancléře od Konrada Adenauera po Helmuta Kohla byla Francie oblíbeným evropským partnerem, avšak všichni odmítali přijmout francouzské nabídky na vytvoření ,,francouzsko-německé unie", která by zničila zprostředkovatelský charakter německé zahraniční politiky.
Mosty k USA a ke střední a východní Evropě nicméně tragicky poškodila německá diplomacie během irácké krize a most k menším členským zemím EU je právě nyní bořen nedodržováním Paktu stability a růstu ze strany německého kolosu.
V souvislosti s eurem musí Němci akceptovat, že chtějí-li zůstat dobrými Evropany, nezbývá jim než si uklidit ve vlastním fiskálním domě. Neboť ať už ve vztahu k domácím reformám udělají či neudělají cokoliv, vždy to má dopad na jejich partnery.
Pokud jde o evropské ,,tvrdé jádro", má tato myšlenka z německé perspektivy smysl pouze tehdy, pokud neomezuje roli Německa jako zprostředkovatele. Nejlepším řešením pro Evropu by byl vnitřní kruh skládající se přinejmenším z Francie, Německa a Británie. Tyto tři země společně reprezentují úplné spektrum zahraničně-politických tradic, které lze vystopovat v budoucí pětadvacetičlenné EU.
Snaha o spojení těchto tradic se může jevit jako snaha o kvadraturu kruhu. Jedinou alternativou je však ,,Evropská disunie", kterou jako hráče ve světové politice nikdo nebude brát vážně. Takový výsledek by žádný Evropan, jenž skutečně věří ve Francii a Německo, neměl být ochoten podporovat.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
According to the incoming chair of US President Donald Trump’s
Council of Economic Advisers, America runs large trade deficits and
struggles to compete in manufacturing because foreign demand for US
financial assets has made the dollar too strong. It is not a persuasive
argument.
is unpersuaded by the argument made by presidential advisers for unilaterally restructuring global trade.
By launching new trade wars and ordering the creation of a Bitcoin reserve, Donald Trump is assuming that US trade partners will pay any price to maintain access to the American market. But if he is wrong about that, the dominance of the US dollar, and all the advantages it confers, could be lost indefinitely.
doubts the US administration can preserve the greenback’s status while pursuing its trade and crypto policies.
Diane Coyle
suggests ways to account for “free” digital services in economic frameworks, considers how to prevent the emergence of AI monopolies, warns that cutting funding for basic research is tantamount to destroying the US economy’s foundations, and more.
Francie a Německo na sebe kdysi pohlížely jako na ,,tvrdé jádro" Evropské unie, které obklopují soustředné kruhy méně angažovaných partnerů. Do nejvnitřnějšího kruhu evropských ,,pravověrných" přitom byli připuštěni pouze zbývající čtyři zakládající členové někdejšího Evropského společenství - Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko.
Poválečné usmíření Francie a Německa - jež se kdysi vnímaly jako ,,dědiční nepřátelé" a bojovaly proti sobě - bylo po půl století nesporným motorem evropské integrace. Dnes však tento francouzsko-německý pár připomíná spíše měkký podbřišek Evropy. Motor se proměnil v brzdu.
Traumatická zkušenost s nejednotností Západu ohledně Iráku v Radě bezpečnosti OSN - kde vlády Jacquese Chiraka a Gerharda Schrödera stály v čele odporu vůči Spojenými státy a Velkou Británií vedené invazi do Iráku - demonstrovala, že francouzsko-německý bilateralismus má ničivé vedlejší účinky. Jejich domnělý nárok hovořit za celou Evropu postavil velkou část unie proti sobě.
Evropské ,,tvrdé jádro" není samo o sobě cílem. Jeho smyslem je překonat národní sobectví a dát dobrý příklad. Pokud se francouzsko-německý pár řídí duchem multilateralismu, spojuje Evropu dohromady. To je však přesně věc, od níž nyní Francie a Německo v mnoha oblastech evropské integrace upouštějí.
V říjnu loňského roku uzavřeli Chirac a Schröder dohodu o společné zemědělské politice EU (CAP), čímž zajistili, že Francie zůstane největším příjemcem peněz ze zemědělského rozpočtu i po roce 2004, kdy se EU rozroste o 10 nových členů. CAP spolkne přibližně polovinu celkového rozpočtu unie - pro společenství, jež si klade za cíl stát se významným hráčem ve světové politice, je to dosti nechvalný symbol.
Nyní se terčem francouzsko-německého útoku stala dohoda upravující fungování jednotné evropské měny, eura. Také v tomto případě vytvořily obě země ,,koalici neschopných" - tentokrát proti sankčnímu mechanismu evropského Paktu stability a růstu, který omezuje výši rozpočtových schodků členských zemí eurozóny na 3% HDP.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Evropská centrální banka naznačila, že zhroucení Paktu stability a růstu by mohlo nuceně zvýšit úrokové míry v eurozóně. Jinými slovy: země, které pakt dodržují, by nyní platily účet za absenci fiskální disciplíny ve Francii a v Německu.
Chování Německa je obzvláště znepokojivé, neboť právě Německo bylo nejsilnějším stoupencem paktu stability. Za vlády kancléře Helmuta Kohla se vzdalo své milované německé marky - v zájmu prohloubení evropské integrace, ale i v zájmu uklidnění francouzských obav, že se Německo chystá vytvořit měnovou hegemonii nad kontinentem. Francie zase musela Pakt růstu a stability spolknout, aby přesvědčila zdráhavou německou veřejnost, že euro bude stejně stabilní jako německá marka.
Evropská pravidla by se měla bez řečí dodržovat, i kdyby to znamenalo přijetí nepopulárních úsporných opatření doma. Je pochopitelné, že ,,dobří Evropané" jako Nizozemci či Finové pokládají za nepřijatelné, když ,,těžké váhy" typu Francie a Německa tvrdí, že jsou rovnější než menší země. Pokud si EU zvykne na tuto představu - která přesahuje rámec spravedlivého institucionálního uspořádání, jež bere v úvahu demografické rozdíly -, pak proces evropského sjednocování ztratí legitimitu.
Pro Německo nyní není v sázce pouze jeho reputace motoru evropské dynamiky a kotvy měnové stability uvnitř EU. Jeho chování může v širším smyslu ničit rovněž hlavní pilíř jeho vlivu na mezinárodní politiku - totiž jeho schopnost vystupovat jako ,,poctivý zprostředkovatel", abychom použili slavnou Bismarckovu frázi.
Poválečná architektura německé zahraniční politiky se skládala z několika mostů - ke Spojeným státům, k Francii, k Británii, k menším členským zemím EU, ke střední a východní Evropě a k Rusku. Německý způsob diplomacie se vyhýbal tvrdé volbě mezi Paříží a Washingtonem, Moskvou a Varšavou, EU a NATO, velkými a malými sousedy. A pokud bylo potřeba učinit rozhodnutí, dalo Německo přednost Americe před Francií.
Gaullismus neboli vize Francií vedené evropské protiváhy k USA nikdy nebyl pro Německo volbou. Stejně tak jí však nebyla ani euroskeptická britská verze ,,atlanticismu". Pro všechny německé kancléře od Konrada Adenauera po Helmuta Kohla byla Francie oblíbeným evropským partnerem, avšak všichni odmítali přijmout francouzské nabídky na vytvoření ,,francouzsko-německé unie", která by zničila zprostředkovatelský charakter německé zahraniční politiky.
Mosty k USA a ke střední a východní Evropě nicméně tragicky poškodila německá diplomacie během irácké krize a most k menším členským zemím EU je právě nyní bořen nedodržováním Paktu stability a růstu ze strany německého kolosu.
V souvislosti s eurem musí Němci akceptovat, že chtějí-li zůstat dobrými Evropany, nezbývá jim než si uklidit ve vlastním fiskálním domě. Neboť ať už ve vztahu k domácím reformám udělají či neudělají cokoliv, vždy to má dopad na jejich partnery.
Pokud jde o evropské ,,tvrdé jádro", má tato myšlenka z německé perspektivy smysl pouze tehdy, pokud neomezuje roli Německa jako zprostředkovatele. Nejlepším řešením pro Evropu by byl vnitřní kruh skládající se přinejmenším z Francie, Německa a Británie. Tyto tři země společně reprezentují úplné spektrum zahraničně-politických tradic, které lze vystopovat v budoucí pětadvacetičlenné EU.
Snaha o spojení těchto tradic se může jevit jako snaha o kvadraturu kruhu. Jedinou alternativou je však ,,Evropská disunie", kterou jako hráče ve světové politice nikdo nebude brát vážně. Takový výsledek by žádný Evropan, jenž skutečně věří ve Francii a Německo, neměl být ochoten podporovat.