Na současnou problematiku směnných kurzů existují dva názory: dolar je nadhodnocený a jen je třeba notně devalvovat. Jejich důsledkem by pak bylo strmé posilování eura. Dokázala by se ale Evropa s takovým sokem vyrovnat? A co se stane se Spojenými státy, pokud k tomu opravdu dojde?
Teď, když se Amerika zase vzpamatovává - z oslabení, nikoli recese -, se deficit obchodní bilance prohloubí jestě více a diskuse o neudržitelnosti vysoké hodnoty dolaru se opět dostanou na první stránky novin. Jenže sám fakt, že vzestup USA je větsí, rychlejsí a lepsí než kdekoli jinde - Evropu nepřestávají trápit její rozsiřovací křeče a japonské ekonomické kabuki nevede nikam -, dolar podpoří a dokonce už posiluje.
Vsichni ti, kdo předvídali zhroucení amerického ekonomického ,,domečku z karet``, vsichni ti, kdo tvrdili, že kolapsem Enronu jim konečně nebesa dala zapravdu, musí být najednou v koncích. Žádný kolaps dolaru na obzoru. Finanční stabilita, silná produktivita, pružnost a dynamika - to jsou vlastnosti, díky nimž se Spojené státy staly pro kapitál zemí zaslíbenou; a právě tento příliv kapitálu onen schodek obchodní bilance zalátá. A tak tomu bude do té doby, než se investiční podmínky Evropy či Japonska dostanou alespoň na srovnatelnou úroveň se Spojenými státy. Ne, nehrozte se, nebude to hned tak brzy. Nečekejte, že se v dohledné době bude euro prodávat za dolar dvacet, tedy v takzvaném ,,rovnovážném`` kurzu, který se Evropě podařilo prosadit.
Dolar ovsem není jediným tématem debat na měnovém trhu. Je zde jestě dalsí siroce přijímaný názor, totiž že bez strmého poklesu jenu nebude Japonsko schopné zotavit svou ekonomiku. Podle zastánců tohoto názoru by jen musel devalvovat na 160 či dokonce 200 jenů za dolar. Copak se bez měnové politiky, daňové politiky a reforem nabídky může Japonsko vrátit k růstu jinak než zvýsením devalvací motivovaného exportu? Vzhledem k tomu, že japonský exportní sektor představuje zhruba jen 10 procent HDP, musela by devalvace být enormní, aby podnítila celé hospodářství.
Zkusme obě teze spojit: předpokládejme, že jen znehodnotí o 30 procent vůči dolaru a že dolar znehodnotí o 30 procent vůči euru. Jsou to vysoká čísla, ale o takových propadech se mluví dnes a denně. Výsledkem je samozřejmě obrovské zhodnocení eura vůči vsem ostatním měnám. Japonsko by tak možná zaznamenalo růst, ale ten by nečinil ani jedno celé procento HDP. Spojených států by se to víceméně nijak nedotklo: jejich konkurenceschopnost vůči Evropě by se zvýsila, vůči Japonsku snížila. Tedy žádný čistý zisk či ztráta konkurenceschopnosti, zanedbatelný inflační účinek, žádné zvýsení úrokových sazeb či propad akcií - prostě nic zneklidňujícího.
V Evropě by to ovsem bylo jiné. Devalvace jenu a značný pokles dolaru by se na evropské konkurenceschopnosti krutě podepsaly. Z empirických modelů, které kvantifikují dopad změn směnných kurzů, vyplývá, že bez agresivní reakce měnové politiky by čtyřicetiprocentní zhodnocení eura srazilo evropský růst o celá 2,5 procenta.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Toto číslo není nijak překvapující, uvědomíme-li si, že růst v posledních několika letech byl do velké míry způsoben oslabováním eura. Posílení eura by v tomto případě vsechen dosavadní růst vzalo zpět. I kdyby vsak evropský růst klesl, výrazně nižsí dovozní ceny by naopak snížily inflaci. To otvírá prostor ke ztlumení této skody, pokud by ovsem Evropská centrální banka odpověděla rázným snížením sazeb. Jenomže slovo ,,rázný`` se k ECB nikdy přílis nehodilo, takže docela vážný problém je na světě.
Poučení je jasné: Evropa musí věřit, že dolar zůstane silný, protože bez dynamiky na vlastním poli je levné euro pro Evropu jedinou vstupenkou k růstu. V zemích jako Německo, které mají od podepsání Maastrichtské dohody svázané ruce, by pokračující stagnace či přímo recese vážně ohrozila rozpočet a důvěru. K ničemu takovému by ale nemělo dojít.
Výrazné zhodnocení eura nehrozí. Přední evropské ekonomiky, mezi něž patří i Německo, jsou jednou velkou fiskální ostudou. Jejich liknavé reformy a nevraživost vůči kapitálu vyvolávají pocit jakési eurosklerózy, která žádný kapitál rozhodně nepřiláká. Euro byla skvělá myslenka, ale ekonomika, která mu má krýt záda, výrazně vázne. Takže v dohledné době se Evropa magnetem pro světový kapitál rozhodně nestane.
Euro se bude i nadále pohybovat kolem 90 procent hodnoty dolaru a parity si zřejmě moc neužije. Žádný velký růst Evropa nepocítí, ale vyloženě do krize se také asi nedostane. Evropa bude dále hovořit o americkém domečku z karet, ovsem z jejích slov bude cítit hořká touha po dynamice, která je nad síly stárnoucí Evropy.
A co by s stalo, kdyby se najednou Americe nepodařilo přilákat dostatek kapitálu? Kdyby si nikdo nepřisel koupit americké vládní dluhopisy, kdyby si cizinci přestali v tak hojné míře kupovat americké akcie, firmy a nemovitosti? Co by se stalo? Dolar by se samozřejmě naráz propadl, a to pořádně - což by ale stačilo snížit deficity, respektive přilákat kapitál, který by využil devalvovaného dolaru.
Toho se ale moc nehrozme - inflace nestoupne, akcie neklesnou, výrobci budou jásat. Poněvadž Amerika má inflaci nízkou a je finančně stabilní, směnný kurz dávno není tím rizikem, jakým byl v 70. letech. Tu situaci dobře popsal John Connolly, Nixonův ministr financí: ,,Dolar jsou nase peníze a jejich problém.`` V některých ohledech se věci vůbec nezměnily.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
By choosing to side with the aggressor in the Ukraine war, President Donald Trump’s administration has effectively driven the final nail into the coffin of US global leadership. Unless Europe fills the void – first and foremost by supporting Ukraine – it faces the prospect of more chaos and conflict in the years to come.
For most of human history, economic scarcity was a constant – the condition that had to be escaped, mitigated, or rationalized. Why, then, is scarcity's opposite regarded as a problem?
asks why the absence of economic scarcity is viewed as a problem rather than a cause for celebration.
Na současnou problematiku směnných kurzů existují dva názory: dolar je nadhodnocený a jen je třeba notně devalvovat. Jejich důsledkem by pak bylo strmé posilování eura. Dokázala by se ale Evropa s takovým sokem vyrovnat? A co se stane se Spojenými státy, pokud k tomu opravdu dojde?
Teď, když se Amerika zase vzpamatovává - z oslabení, nikoli recese -, se deficit obchodní bilance prohloubí jestě více a diskuse o neudržitelnosti vysoké hodnoty dolaru se opět dostanou na první stránky novin. Jenže sám fakt, že vzestup USA je větsí, rychlejsí a lepsí než kdekoli jinde - Evropu nepřestávají trápit její rozsiřovací křeče a japonské ekonomické kabuki nevede nikam -, dolar podpoří a dokonce už posiluje.
Vsichni ti, kdo předvídali zhroucení amerického ekonomického ,,domečku z karet``, vsichni ti, kdo tvrdili, že kolapsem Enronu jim konečně nebesa dala zapravdu, musí být najednou v koncích. Žádný kolaps dolaru na obzoru. Finanční stabilita, silná produktivita, pružnost a dynamika - to jsou vlastnosti, díky nimž se Spojené státy staly pro kapitál zemí zaslíbenou; a právě tento příliv kapitálu onen schodek obchodní bilance zalátá. A tak tomu bude do té doby, než se investiční podmínky Evropy či Japonska dostanou alespoň na srovnatelnou úroveň se Spojenými státy. Ne, nehrozte se, nebude to hned tak brzy. Nečekejte, že se v dohledné době bude euro prodávat za dolar dvacet, tedy v takzvaném ,,rovnovážném`` kurzu, který se Evropě podařilo prosadit.
Dolar ovsem není jediným tématem debat na měnovém trhu. Je zde jestě dalsí siroce přijímaný názor, totiž že bez strmého poklesu jenu nebude Japonsko schopné zotavit svou ekonomiku. Podle zastánců tohoto názoru by jen musel devalvovat na 160 či dokonce 200 jenů za dolar. Copak se bez měnové politiky, daňové politiky a reforem nabídky může Japonsko vrátit k růstu jinak než zvýsením devalvací motivovaného exportu? Vzhledem k tomu, že japonský exportní sektor představuje zhruba jen 10 procent HDP, musela by devalvace být enormní, aby podnítila celé hospodářství.
Zkusme obě teze spojit: předpokládejme, že jen znehodnotí o 30 procent vůči dolaru a že dolar znehodnotí o 30 procent vůči euru. Jsou to vysoká čísla, ale o takových propadech se mluví dnes a denně. Výsledkem je samozřejmě obrovské zhodnocení eura vůči vsem ostatním měnám. Japonsko by tak možná zaznamenalo růst, ale ten by nečinil ani jedno celé procento HDP. Spojených států by se to víceméně nijak nedotklo: jejich konkurenceschopnost vůči Evropě by se zvýsila, vůči Japonsku snížila. Tedy žádný čistý zisk či ztráta konkurenceschopnosti, zanedbatelný inflační účinek, žádné zvýsení úrokových sazeb či propad akcií - prostě nic zneklidňujícího.
V Evropě by to ovsem bylo jiné. Devalvace jenu a značný pokles dolaru by se na evropské konkurenceschopnosti krutě podepsaly. Z empirických modelů, které kvantifikují dopad změn směnných kurzů, vyplývá, že bez agresivní reakce měnové politiky by čtyřicetiprocentní zhodnocení eura srazilo evropský růst o celá 2,5 procenta.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Toto číslo není nijak překvapující, uvědomíme-li si, že růst v posledních několika letech byl do velké míry způsoben oslabováním eura. Posílení eura by v tomto případě vsechen dosavadní růst vzalo zpět. I kdyby vsak evropský růst klesl, výrazně nižsí dovozní ceny by naopak snížily inflaci. To otvírá prostor ke ztlumení této skody, pokud by ovsem Evropská centrální banka odpověděla rázným snížením sazeb. Jenomže slovo ,,rázný`` se k ECB nikdy přílis nehodilo, takže docela vážný problém je na světě.
Poučení je jasné: Evropa musí věřit, že dolar zůstane silný, protože bez dynamiky na vlastním poli je levné euro pro Evropu jedinou vstupenkou k růstu. V zemích jako Německo, které mají od podepsání Maastrichtské dohody svázané ruce, by pokračující stagnace či přímo recese vážně ohrozila rozpočet a důvěru. K ničemu takovému by ale nemělo dojít.
Výrazné zhodnocení eura nehrozí. Přední evropské ekonomiky, mezi něž patří i Německo, jsou jednou velkou fiskální ostudou. Jejich liknavé reformy a nevraživost vůči kapitálu vyvolávají pocit jakési eurosklerózy, která žádný kapitál rozhodně nepřiláká. Euro byla skvělá myslenka, ale ekonomika, která mu má krýt záda, výrazně vázne. Takže v dohledné době se Evropa magnetem pro světový kapitál rozhodně nestane.
Euro se bude i nadále pohybovat kolem 90 procent hodnoty dolaru a parity si zřejmě moc neužije. Žádný velký růst Evropa nepocítí, ale vyloženě do krize se také asi nedostane. Evropa bude dále hovořit o americkém domečku z karet, ovsem z jejích slov bude cítit hořká touha po dynamice, která je nad síly stárnoucí Evropy.
A co by s stalo, kdyby se najednou Americe nepodařilo přilákat dostatek kapitálu? Kdyby si nikdo nepřisel koupit americké vládní dluhopisy, kdyby si cizinci přestali v tak hojné míře kupovat americké akcie, firmy a nemovitosti? Co by se stalo? Dolar by se samozřejmě naráz propadl, a to pořádně - což by ale stačilo snížit deficity, respektive přilákat kapitál, který by využil devalvovaného dolaru.
Toho se ale moc nehrozme - inflace nestoupne, akcie neklesnou, výrobci budou jásat. Poněvadž Amerika má inflaci nízkou a je finančně stabilní, směnný kurz dávno není tím rizikem, jakým byl v 70. letech. Tu situaci dobře popsal John Connolly, Nixonův ministr financí: ,,Dolar jsou nase peníze a jejich problém.`` V některých ohledech se věci vůbec nezměnily.