TEL AVIV – Je pozoruhodné, že důrazné upozornění na ohrožení Spojených států v důsledku občanské války v Sýrii, prošlo prakticky bez povšimnutí. Potácí se administrativa prezidenta Baracka Obamy k okraji propasti?
List Wall Street Journal tento měsíc uvedl, že podle zástupce ředitele CIA Michaela Morella „syrská těkavá směs extremismu al-Káidy a občanské války dnes představuje největší hrozbu pro národní bezpečnost USA,“ ba dokonce „zřejmě nejvýznamnější problém současného světa.“ Naproti tomu u íránského režimu Morell označil „slučování… jaderných ambicí s touhou stát se na Středním východě hegemonickou velmocí“ za pouhý „důvod ke znepokojení.“ Morell, který se chystá od CIA brzy odejít, nemá mnoho důvodů něco předstírat.
Ještě před dvěma měsíci, v polovině června, kdy byla syrská krize v hledáčku mezinárodní pozornosti a vedly se o ní zjitřené politické debaty, by takové prohlášení vysokého představitele americké administrativy vyvolalo silné reakce z různých stran. Jenže Sýrie se od té doby z centra pozornosti vytratila a vystřídal ji puč a trvající krize v Egyptě, hrozba teroristické ofenzivy al-Káidy v Jemenu i jinde ve světě a obnovení izraelsko-palestinských jednání.
K tomuto posunu přispělo také zdánlivé (a klamné) zklidnění bojů v Sýrii. Po vojenských úspěších vlády v Kusajru a Homsu dochází k určitému taktickému přeskupování opozice. Strany si uštědřují menší rány a přitom se chystají na zásadní nápor bojů o Aleppo, největší syrské město, jejž v současnosti ovládá opozice. Celkově boje zůstávají navzdory nedávným vítězstvím režimu na mrtvém bodě.
Pro mezinárodní společenství tak nastala výhodná doba k odvrácení zraku od krize budící dojem, že nemá dobré řešení. To však nesnižuje závažnost dění v Sýrii ani význam Morellova varování.
Jak říká Morell, nejakutnějším rizikem je to, že by současný režim s rozsáhlým arzenálem zbraní hromadného ničení nahradil režim s vazbami na al-Káidu, případně teroristy přímo ovládaný. S poukazem na příliv džihádistů Morell uvedl, že v Sýrii „aktuální směřování vede k pádu centrální vlády,“ po němž by země předstihla Pákistán coby upřednostňované útočiště al-Káidy.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Morell se tak jasně přiřadil k jednomu ze dvou hlavních myšlenkových proudů v debatě o postoji k Sýrii (která se vyjadřuje téměř výhradně v geopolitických pojmech a humanitární otázky přehlíží).
Jeden z těchto proudů považuje Sýrii v prvé řadě za bojiště, kde se vede bitva proti al-Káidě a dalším extremistům. Její stoupenci, zaujatí vyhlídkou na převzetí Sýrie džihádististy, tvrdí (někdy nepřímo a někdy otevřeně), že USA a jejich spojenci nesmí vzbouřence podpořit ani zasahovat po jejich boku a že je naopak třeba pohlížet na režim Bašára al-Assada jako na menší zlo.
Ti, kdo se obávají, že zemi uchvátí džihádisté, poukazují na nedávné události na Sinaji. Před několika dny Izrael uzavřel letiště v Ejlatu, jelikož byl varován, že se na něj džihádisté na Sinaji chystají zaútočit raketami. Jedná se údajně o pouhou rozcvičku před tím, co bychom mohli očekávat v Sýrii po Assadově pádu.
Ani druhý myšlenkový proud nebere tuto eventualitu na lehkou váhu. Tvrdí nicméně, že syrské vítězství koalice Ruska, Íránu, Hizballáhu a Assadova režimu by znamenalo ještě větší nebezpečí. V případě pádu Assadova režimu by navíc existovala řada způsobů jak proti džihádistickým skupinám v Sýrii postupovat.
Nejvhodnější reakce na Morellovo prohlášení ovšem vychází z toho, že si USA nemusí nutně zvolit ani jednu z těchto dvou ostře vymezených možností. Ano, syrská sekulární opozice je slabá a rozštěpená, zatímco džihádisté mají větší elán, leč jejich převaha v případě vítězství opozice není nevyhnutelná. USA a jejich spojenci by měli uplatňovat rozhodnou politiku, významněji investovat do sekulární opozice a zformulovat jasné cíle.
V červnu Obama oznámil, že Assadův režim použil proti svým vlastním občanům chemické zbraně, čímž překročil „červenou linii“ jeho administrativy. Po tomto rázném prohlášení však nenásledovala žádná promyšlená aktivita ani politika. Zdá se prostě, že z Obamova pohledu není osud Sýrie urgentní věcí. Až ale začne rozhodující bitva o Aleppo, bude už možná pozdě. Morellovy výstrahy se ještě mohou ukázat jako oprávněné – samospádem, ne-li podle plánu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
By choosing to side with the aggressor in the Ukraine war, President Donald Trump’s administration has effectively driven the final nail into the coffin of US global leadership. Unless Europe fills the void – first and foremost by supporting Ukraine – it faces the prospect of more chaos and conflict in the years to come.
For most of human history, economic scarcity was a constant – the condition that had to be escaped, mitigated, or rationalized. Why, then, is scarcity's opposite regarded as a problem?
asks why the absence of economic scarcity is viewed as a problem rather than a cause for celebration.
TEL AVIV – Je pozoruhodné, že důrazné upozornění na ohrožení Spojených států v důsledku občanské války v Sýrii, prošlo prakticky bez povšimnutí. Potácí se administrativa prezidenta Baracka Obamy k okraji propasti?
List Wall Street Journal tento měsíc uvedl, že podle zástupce ředitele CIA Michaela Morella „syrská těkavá směs extremismu al-Káidy a občanské války dnes představuje největší hrozbu pro národní bezpečnost USA,“ ba dokonce „zřejmě nejvýznamnější problém současného světa.“ Naproti tomu u íránského režimu Morell označil „slučování… jaderných ambicí s touhou stát se na Středním východě hegemonickou velmocí“ za pouhý „důvod ke znepokojení.“ Morell, který se chystá od CIA brzy odejít, nemá mnoho důvodů něco předstírat.
Ještě před dvěma měsíci, v polovině června, kdy byla syrská krize v hledáčku mezinárodní pozornosti a vedly se o ní zjitřené politické debaty, by takové prohlášení vysokého představitele americké administrativy vyvolalo silné reakce z různých stran. Jenže Sýrie se od té doby z centra pozornosti vytratila a vystřídal ji puč a trvající krize v Egyptě, hrozba teroristické ofenzivy al-Káidy v Jemenu i jinde ve světě a obnovení izraelsko-palestinských jednání.
K tomuto posunu přispělo také zdánlivé (a klamné) zklidnění bojů v Sýrii. Po vojenských úspěších vlády v Kusajru a Homsu dochází k určitému taktickému přeskupování opozice. Strany si uštědřují menší rány a přitom se chystají na zásadní nápor bojů o Aleppo, největší syrské město, jejž v současnosti ovládá opozice. Celkově boje zůstávají navzdory nedávným vítězstvím režimu na mrtvém bodě.
Pro mezinárodní společenství tak nastala výhodná doba k odvrácení zraku od krize budící dojem, že nemá dobré řešení. To však nesnižuje závažnost dění v Sýrii ani význam Morellova varování.
Jak říká Morell, nejakutnějším rizikem je to, že by současný režim s rozsáhlým arzenálem zbraní hromadného ničení nahradil režim s vazbami na al-Káidu, případně teroristy přímo ovládaný. S poukazem na příliv džihádistů Morell uvedl, že v Sýrii „aktuální směřování vede k pádu centrální vlády,“ po němž by země předstihla Pákistán coby upřednostňované útočiště al-Káidy.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Morell se tak jasně přiřadil k jednomu ze dvou hlavních myšlenkových proudů v debatě o postoji k Sýrii (která se vyjadřuje téměř výhradně v geopolitických pojmech a humanitární otázky přehlíží).
Jeden z těchto proudů považuje Sýrii v prvé řadě za bojiště, kde se vede bitva proti al-Káidě a dalším extremistům. Její stoupenci, zaujatí vyhlídkou na převzetí Sýrie džihádististy, tvrdí (někdy nepřímo a někdy otevřeně), že USA a jejich spojenci nesmí vzbouřence podpořit ani zasahovat po jejich boku a že je naopak třeba pohlížet na režim Bašára al-Assada jako na menší zlo.
Ti, kdo se obávají, že zemi uchvátí džihádisté, poukazují na nedávné události na Sinaji. Před několika dny Izrael uzavřel letiště v Ejlatu, jelikož byl varován, že se na něj džihádisté na Sinaji chystají zaútočit raketami. Jedná se údajně o pouhou rozcvičku před tím, co bychom mohli očekávat v Sýrii po Assadově pádu.
Ani druhý myšlenkový proud nebere tuto eventualitu na lehkou váhu. Tvrdí nicméně, že syrské vítězství koalice Ruska, Íránu, Hizballáhu a Assadova režimu by znamenalo ještě větší nebezpečí. V případě pádu Assadova režimu by navíc existovala řada způsobů jak proti džihádistickým skupinám v Sýrii postupovat.
Nejvhodnější reakce na Morellovo prohlášení ovšem vychází z toho, že si USA nemusí nutně zvolit ani jednu z těchto dvou ostře vymezených možností. Ano, syrská sekulární opozice je slabá a rozštěpená, zatímco džihádisté mají větší elán, leč jejich převaha v případě vítězství opozice není nevyhnutelná. USA a jejich spojenci by měli uplatňovat rozhodnou politiku, významněji investovat do sekulární opozice a zformulovat jasné cíle.
V červnu Obama oznámil, že Assadův režim použil proti svým vlastním občanům chemické zbraně, čímž překročil „červenou linii“ jeho administrativy. Po tomto rázném prohlášení však nenásledovala žádná promyšlená aktivita ani politika. Zdá se prostě, že z Obamova pohledu není osud Sýrie urgentní věcí. Až ale začne rozhodující bitva o Aleppo, bude už možná pozdě. Morellovy výstrahy se ještě mohou ukázat jako oprávněné – samospádem, ne-li podle plánu.
Z angličtiny přeložil David Daduč