TEL AVIV – V roce 2006, rok před zvolením Šimona Perese izraelským prezidentem, vydal Michael Bar-Zohar hebrejskou verzi své Peresovy biografie. Kniha nesla příhodný titul Jako Fénix: v té době už se Peres více než 60 let aktivně podílel na izraelské politice a veřejném životě.
Peresova kariéra měla své vrcholy i stinná místa. Vyšplhal se do nadoblačných výšin, utrpěl pokořující nezdary – a prošel několika inkarnacemi. Jako pilíř izraelského národně-bezpečnostního vedení se později stal zapáleným mírotvorcem a neustále udržoval vztah lásky a nenávisti s izraelskou veřejností, která ho důsledně odmítala zvolit premiérem, ale zároveň ho obdivovala, když neměl reálnou moc a neusiloval o ni.
Peres se nenechal odradit nepřízní osudu a stále směřoval vpřed, kam ho táhly ctižádost a pocit poslání a pomáhaly mu talent a tvořivost. Byl to samouk, nenasytný čtenář a plodný spisovatel – muž, jehož každých pár let ovládla a inspirovala nějaká nová myšlenka: nanověda, lidský mozek, hospodářský rozvoj Blízkého východu.
Byl to také vizionář a mazaný politik, který se nikdy zcela nezbavil svých východoevropských kořenů. Když jeho cesta k moci a účast na politickém procesu v roce 2007 vyvrcholily, dospěl na piedestal své veřejné kariéry a až do roku 2014 působil jako prezident. Ve funkci nahradil neschopného předchůdce a získal si popularitu doma i obdiv v zahraničí coby neformální globální doyen na mezinárodní scéně, vyhledávaný řečník na mezinárodních fórech a symbol Izraele usilujícího o mír, což ostře kontrastovalo s výbojným premiérem Benjaminem Netanjahuem.
Peresova bohatá a složitá politická kariéra prošla pěti hlavními fázemi. Počátkem 40. let začal jako aktivista ve Straně práce a jejím mládežnickém hnutí. Do roku 1946 už ho pokládali za natolik vyzrálého, že ho poslali do Evropy jako součást předstátní delegace na prvním poválečném Sionistickém kongresu. Poté začal úzce spolupracovat s otcem-zakladatelem Izraele Davidem Ben-Gurionem na ministerstvu obrany, vesměs na vládních zakázkách během izraelské války za nezávislost, až se nakonec vypracoval na generálního ředitele ministerstva.
V této funkci se stal architektem obranné doktríny mladého státu. Řídil jakési paralelní ministerstvo zahraničí a jeho hlavním úspěchem bylo vytvoření úzké aliance a navázání intenzivní bezpečnostní spolupráce – včetně respektu k jaderným technologiím – s Francií.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
V roce 1959 se Peres začal věnovat politice naplno a podpořil Ben-Guriona ve střetu se starou gardou Strany práce. Později byl zvolen do Knesetu, izraelského parlamentu, a stal se nejprve náměstkem ministra obrany a později plnoprávným členem kabinetu.
V roce 1974 vstoupila jeho kariéra do nové fáze, když byla premiérka Golda Meirová nucena odstoupit kvůli debaklu z října předešlého roku, kdy egyptská vojska Anvara Sádáta úspěšně překročila Suezský průplav. Peres zveřejnil kandidaturu, ale těsně prohrál s Jicchakem Rabinem. Ten mu jako „cenu útěchy“ poskytl křeslo ministra obrany ve své vládě. Jejich souboj z roku 1974 znamenal počátek jednadvacetiletého ostrého soupeření, které zmírňovala jen jejich vzájemná spolupráce.
Peres svého rivala vystřídal hned dvakrát: nejprve v roce 1977, kdy byl Rabin nucen rezignovat, a poté v letech 1995-1996, když se stal Rabin obětí atentátu. Peres byl také premiérem (velmi dobrým) ve vládě národní jednoty v letech 1984-1986; přestože se však o to snažil téměř 30 let, nikdy nedostal od izraelských voličů přímý mandát k výkonu funkce, po níž toužil nejvíce.
V roce 1979 se Peres proměnil ve vůdce izraelského mírového tábora a v 80. letech zaměřil své úsilí na Jordánsko. Ačkoliv se však v roce 1987 dostal až trýznivě blízko k mírové dohodě, když podepsal Londýnskou úmluvu s králem Husajnem, tato dohoda byla mrtvě narozeným dítětem. V roce 1992 pak členové Strany práce dospěli k závěru, že Peres nedokáže vyhrát volby a šanci má jedině centrista Rabinova typu.
Rabin skutečně zvítězil a po 15 letech se vrátil do premiérské funkce. Tentokrát už si obrannou agendu ponechal pro sebe a svěřil Peresovi ministerstvo zahraničí. Byl odhodlaný řídit mírový proces sám a Peresovi určil okrajovou roli. Rabinův vicepremiér však dal Peresovi šanci vést po druhé koleji jednání s OOP v Oslu: Peres se s Rabinovým souhlasem postavil do čela rozhovorů a v srpnu 1993 je dovedl do úspěšného konce.
Byl to výborný příklad konkurence kombinované se spoluprací, jež charakterizovala vztah mezi Rabinem a Peresem. K uzavření dohod z Osla byla zapotřebí Peresova smělost a tvořivost; nebýt však Rabinova kreditu a pověsti vojáka a bezpečnostního jestřába, izraelská veřejnost ani politický establishment by tyto dohody nepřijaly.
Zdráhavá spolupráce mezi Rabinem a Peresem pokračovala až do 4. listopadu 1995, kdy Rabina zavraždil pravicový extremista. Atentátník mohl zabít i Perese, ale dospěl k závěru, že vybrat si za cíl Rabina je účinnější způsob, jak zastavit mírový proces. Peres Rabina nahradil a pokusil se po Oslu vyjednat i mírovou dohodu se Sýrií. Když se mu to nepovedlo, vypsal předčasné volby, absolvoval nezdařenou kampaň a v květnu 1996 těsně prohrál s Netanjahuem.
Následujících deset let nebylo pro Perese šťastným obdobím. Vedení Strany práce musel přenechat Ehudu Barakovi, vstoupil do nové strany Kadima Ariela Šarona i jeho vlády a stal se terčem kritiky a útoků izraelské pravice, která mu vyčítala dohody z Osla. Začal tedy snižovat význam Nobelovy ceny míru, kterou po Oslu obdržel spolu s Jásirem Arafatem a Jicchakem Rabinem. Kontrast mezi jeho postavením na mezinárodní scéně a jeho pozicí v domácí izraelské politice v těchto letech doslova bil do očí – když se však stal v roce 2007 prezidentem, rozpor postupně vymizel.
Peres byl zkušený a nadaný lídr, výmluvný řečník a studnice nápadů. Co je však ze všeho nejdůležitější, byl to izraelský vůdce s vizí a poselstvím. V tom tkvělo tajemství jeho mezinárodního postavení: lidé očekávají, že vůdce Izraele, muž z Jeruzaléma, bude přesně tímto typem vizionářské osobnosti. A když politické vedení země toto očekávání nesplňuje, převezme určenou roli lídr Peresova typu – a sklidí za to slávu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
By choosing to side with the aggressor in the Ukraine war, President Donald Trump’s administration has effectively driven the final nail into the coffin of US global leadership. Unless Europe fills the void – first and foremost by supporting Ukraine – it faces the prospect of more chaos and conflict in the years to come.
For most of human history, economic scarcity was a constant – the condition that had to be escaped, mitigated, or rationalized. Why, then, is scarcity's opposite regarded as a problem?
asks why the absence of economic scarcity is viewed as a problem rather than a cause for celebration.
TEL AVIV – V roce 2006, rok před zvolením Šimona Perese izraelským prezidentem, vydal Michael Bar-Zohar hebrejskou verzi své Peresovy biografie. Kniha nesla příhodný titul Jako Fénix: v té době už se Peres více než 60 let aktivně podílel na izraelské politice a veřejném životě.
Peresova kariéra měla své vrcholy i stinná místa. Vyšplhal se do nadoblačných výšin, utrpěl pokořující nezdary – a prošel několika inkarnacemi. Jako pilíř izraelského národně-bezpečnostního vedení se později stal zapáleným mírotvorcem a neustále udržoval vztah lásky a nenávisti s izraelskou veřejností, která ho důsledně odmítala zvolit premiérem, ale zároveň ho obdivovala, když neměl reálnou moc a neusiloval o ni.
Peres se nenechal odradit nepřízní osudu a stále směřoval vpřed, kam ho táhly ctižádost a pocit poslání a pomáhaly mu talent a tvořivost. Byl to samouk, nenasytný čtenář a plodný spisovatel – muž, jehož každých pár let ovládla a inspirovala nějaká nová myšlenka: nanověda, lidský mozek, hospodářský rozvoj Blízkého východu.
Byl to také vizionář a mazaný politik, který se nikdy zcela nezbavil svých východoevropských kořenů. Když jeho cesta k moci a účast na politickém procesu v roce 2007 vyvrcholily, dospěl na piedestal své veřejné kariéry a až do roku 2014 působil jako prezident. Ve funkci nahradil neschopného předchůdce a získal si popularitu doma i obdiv v zahraničí coby neformální globální doyen na mezinárodní scéně, vyhledávaný řečník na mezinárodních fórech a symbol Izraele usilujícího o mír, což ostře kontrastovalo s výbojným premiérem Benjaminem Netanjahuem.
Peresova bohatá a složitá politická kariéra prošla pěti hlavními fázemi. Počátkem 40. let začal jako aktivista ve Straně práce a jejím mládežnickém hnutí. Do roku 1946 už ho pokládali za natolik vyzrálého, že ho poslali do Evropy jako součást předstátní delegace na prvním poválečném Sionistickém kongresu. Poté začal úzce spolupracovat s otcem-zakladatelem Izraele Davidem Ben-Gurionem na ministerstvu obrany, vesměs na vládních zakázkách během izraelské války za nezávislost, až se nakonec vypracoval na generálního ředitele ministerstva.
V této funkci se stal architektem obranné doktríny mladého státu. Řídil jakési paralelní ministerstvo zahraničí a jeho hlavním úspěchem bylo vytvoření úzké aliance a navázání intenzivní bezpečnostní spolupráce – včetně respektu k jaderným technologiím – s Francií.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
V roce 1959 se Peres začal věnovat politice naplno a podpořil Ben-Guriona ve střetu se starou gardou Strany práce. Později byl zvolen do Knesetu, izraelského parlamentu, a stal se nejprve náměstkem ministra obrany a později plnoprávným členem kabinetu.
V roce 1974 vstoupila jeho kariéra do nové fáze, když byla premiérka Golda Meirová nucena odstoupit kvůli debaklu z října předešlého roku, kdy egyptská vojska Anvara Sádáta úspěšně překročila Suezský průplav. Peres zveřejnil kandidaturu, ale těsně prohrál s Jicchakem Rabinem. Ten mu jako „cenu útěchy“ poskytl křeslo ministra obrany ve své vládě. Jejich souboj z roku 1974 znamenal počátek jednadvacetiletého ostrého soupeření, které zmírňovala jen jejich vzájemná spolupráce.
Peres svého rivala vystřídal hned dvakrát: nejprve v roce 1977, kdy byl Rabin nucen rezignovat, a poté v letech 1995-1996, když se stal Rabin obětí atentátu. Peres byl také premiérem (velmi dobrým) ve vládě národní jednoty v letech 1984-1986; přestože se však o to snažil téměř 30 let, nikdy nedostal od izraelských voličů přímý mandát k výkonu funkce, po níž toužil nejvíce.
V roce 1979 se Peres proměnil ve vůdce izraelského mírového tábora a v 80. letech zaměřil své úsilí na Jordánsko. Ačkoliv se však v roce 1987 dostal až trýznivě blízko k mírové dohodě, když podepsal Londýnskou úmluvu s králem Husajnem, tato dohoda byla mrtvě narozeným dítětem. V roce 1992 pak členové Strany práce dospěli k závěru, že Peres nedokáže vyhrát volby a šanci má jedině centrista Rabinova typu.
Rabin skutečně zvítězil a po 15 letech se vrátil do premiérské funkce. Tentokrát už si obrannou agendu ponechal pro sebe a svěřil Peresovi ministerstvo zahraničí. Byl odhodlaný řídit mírový proces sám a Peresovi určil okrajovou roli. Rabinův vicepremiér však dal Peresovi šanci vést po druhé koleji jednání s OOP v Oslu: Peres se s Rabinovým souhlasem postavil do čela rozhovorů a v srpnu 1993 je dovedl do úspěšného konce.
Byl to výborný příklad konkurence kombinované se spoluprací, jež charakterizovala vztah mezi Rabinem a Peresem. K uzavření dohod z Osla byla zapotřebí Peresova smělost a tvořivost; nebýt však Rabinova kreditu a pověsti vojáka a bezpečnostního jestřába, izraelská veřejnost ani politický establishment by tyto dohody nepřijaly.
Zdráhavá spolupráce mezi Rabinem a Peresem pokračovala až do 4. listopadu 1995, kdy Rabina zavraždil pravicový extremista. Atentátník mohl zabít i Perese, ale dospěl k závěru, že vybrat si za cíl Rabina je účinnější způsob, jak zastavit mírový proces. Peres Rabina nahradil a pokusil se po Oslu vyjednat i mírovou dohodu se Sýrií. Když se mu to nepovedlo, vypsal předčasné volby, absolvoval nezdařenou kampaň a v květnu 1996 těsně prohrál s Netanjahuem.
Následujících deset let nebylo pro Perese šťastným obdobím. Vedení Strany práce musel přenechat Ehudu Barakovi, vstoupil do nové strany Kadima Ariela Šarona i jeho vlády a stal se terčem kritiky a útoků izraelské pravice, která mu vyčítala dohody z Osla. Začal tedy snižovat význam Nobelovy ceny míru, kterou po Oslu obdržel spolu s Jásirem Arafatem a Jicchakem Rabinem. Kontrast mezi jeho postavením na mezinárodní scéně a jeho pozicí v domácí izraelské politice v těchto letech doslova bil do očí – když se však stal v roce 2007 prezidentem, rozpor postupně vymizel.
Peres byl zkušený a nadaný lídr, výmluvný řečník a studnice nápadů. Co je však ze všeho nejdůležitější, byl to izraelský vůdce s vizí a poselstvím. V tom tkvělo tajemství jeho mezinárodního postavení: lidé očekávají, že vůdce Izraele, muž z Jeruzaléma, bude přesně tímto typem vizionářské osobnosti. A když politické vedení země toto očekávání nesplňuje, převezme určenou roli lídr Peresova typu – a sklidí za to slávu.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.