BERLÍN – Diplomatické úsilí s cílem vytvořit mezinárodní smlouvu ke zklidnění klimatické změny prodělává zásadní posun. Proces, který byl od roku 1992 řízený shora dolů, začíná být pozvolna nahrazován způsobem zdola nahoru. Místo toho, aby se nový přístup snažil vytvořit dohodu na základě právně závazných omezení, spoléhá na dobrovolné závazky jednotlivých zemí udržet na uzdě jejich podíl na klimatické změně.
V jistém smyslu to je přiznání selhání; takový přístup totiž jen nepravděpodobně omezí růst globální teploty o méně než 2°C, což je cíl nastavený OSN v roce 2010. Vzhledem k do současné chvíle pomalému tempu pokroku by ale mohly být malé, pragmatické kroky jednotlivých zemí mnohem produktivnější, než pokusy udělat velkou dohodu, která zůstane navždy nedosažitelná.
Mezinárodní vyjednavači udělali za posledních pět let významný pokrok, jsou však stále velmi daleko od dohody, která by splnila cíl 2°C. Výsledkem je, že diplomaté ze strachu, že další neúspěšný pokus o dosažení globální dohody zdiskredituje celý vyjednávací proces, přehodnotili své ambice.
Konkrétně je v tichosti upouštěno od snah nastavit striktní limity emisí. Již se také pozornost nezaměřuje na to, co je ekologicky žádoucí, nebo na opatření potřebná k udržení klimatické změny pod kontrolou; místo toho se zaměřuje na to, co je politicky proveditelné – možnosti a omezení vyjednávacího procesu, zejména s výhledem na zabezpečení široké účasti. Vzhledem k pomalému tempu pokroku od prvního summitu OSN o klimatické změně v roce 1995 bude jakákoliv dohoda, která zahrne všechny členy Rámcové dohody ke změně klimatu, oslavována jako historický úspěch.
To je důvod, proč již není přesvědčování všech hlavních producentů emisí, aby se zavázali k ambiciózním a právně závazným redukcím emisí, považováno za realistické – takto se připravují světoví lídři a ministři životního prostředí na konferenci o klimatické změně v Paříži v listopadu a prosinci. Největší znečišťovatelé světa – zejména Čína, Indie a USA – již dali jasně najevo, že to budou pouze oni, kdo rozhodne, jaká opatření přijmou. Když vyhlásili své jednostranné cíle, nebudou se pravděpodobně dále zabývat multilaterálními vyjednáváními.
Buďme si ale jisti, že jen pár diplomatů by to řeklo takto neomaleně. Tím by se totiž uznalo selhání posledních 20 let klimatické politiky OSN. Místo toho mají tendenci koncipovat přístup zdola nahoru ne jako rozchod s paradigmatem shora dolů, ale jako pragmatický doplněk, který pojme největší producenty emisí a vytvoří rámec pro klimatické iniciativy činitelů na menší než národní úrovni, jako jsou velká města nebo společnosti.
As the US presidential election nears, stay informed with Project Syndicate - your go-to source of expert insight and in-depth analysis of the issues, forces, and trends shaping the vote. Subscribe now and save 30% on a new Digital subscription.
Subscribe Now
Pravdou je, že se již přístup shora dolů odkládá. Jeho definující charakteristikou koneckonců není politická aréna, ve které by se utvořila dohoda (systém OSN); je tím společný politický cíl (předejít nebezpečné klimatické změně). A již je jasné, že vyjednávání v Paříži selžou v otázce cíle 2°C stanoveném v roce 2010 – nebo v jakékoliv jiné striktně závazné hranici.
Když se sečtou příspěvky více než 160 zemí, které předložily své dobrovolné zmírňující závazky – takzvané “zamýšlené národně určené příspěvky“ – tak se rozsah selhání stává evidentním. I kdyby všechny země přesně dodržely své závazky, bude svět směřovat ke zvýšení teploty o nejméně 3°C.
Vyřčeným cílem pařížské dohody bude nakonec “pokus o udržení 2°C na dosah.” Diplomaté plánují přidat “západkové mechanismy,“ který dovolí postupné zvyšování ambic. Pokud však máme v něčem věřit historii, tak takové mechanismy pravděpodobně nebudou v příštích deseti letech použity; jejich hlavní funkcí je dát pozitivní nádech neuspokojivému výsledku a udržet tak naživu naděje v ambicióznější politiku.
Nicméně, máme důvod k optimismu: pragmatismus se ukazuje jako silnější než idealismus. Po více než dekádě pokusů zavést přísné limity na emise zjevně přístup shora dolů selhal. Tiché přijetí přístupu zdola nahoru je tiché přijetí toho, že země nemohou být nuceny k podřízení se tvrdému, centralizovanému režimu, i kdyby byl založený na vědeckých důkazech.
Přijetí dobrovolných opatření již vyvolalo pokrok, zejména pak koordinované závazky USA a Číny. Vzhledem k tomu, že přístup zdola nahoru respektuje zavedené způsoby, podle kterých suverénní země jednají na mezinárodní scéně, má tak potenciál vytvořit pozitivní spád. Většina vlád upřednostňuje politické přežití a krátkodobý ekonomický úspěch; ke globální akci ve prospěch klimatu přispějí jedině tehdy, když budou vědět, že jejich hlavní konkurenti to dělají také.
Po zralé úvaze se dá tedy říci, že vznik přístupu zdola nahoru je v rámci boje proti změně klimatu důležitým krokem vpřed. Svět, který je o 3°C teplejší je možná daleko od ideálu. Je to ale lepší než svět, ve kterém se změna klimatu prudce vymkla kontrole.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Despite losing its parliamentary majority, the Liberal Democratic Party is poised to form a minority government. But with a fragile administration dependent on ad hoc negotiations with small opposition parties, Prime Minister Ishiba Shigeru will struggle to advance his agenda, suggesting his premiership may be short-lived.
considers the political and economic implications of the ruling bloc’s loss of its parliamentary majority.
From the economy to foreign policy to democratic institutions, the two US presidential candidates, Kamala Harris and Donald Trump, promise to pursue radically different agendas, reflecting sharply diverging visions for the United States and the world. Why is the race so nail-bitingly close, and how might the outcome change America?
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
BERLÍN – Diplomatické úsilí s cílem vytvořit mezinárodní smlouvu ke zklidnění klimatické změny prodělává zásadní posun. Proces, který byl od roku 1992 řízený shora dolů, začíná být pozvolna nahrazován způsobem zdola nahoru. Místo toho, aby se nový přístup snažil vytvořit dohodu na základě právně závazných omezení, spoléhá na dobrovolné závazky jednotlivých zemí udržet na uzdě jejich podíl na klimatické změně.
V jistém smyslu to je přiznání selhání; takový přístup totiž jen nepravděpodobně omezí růst globální teploty o méně než 2°C, což je cíl nastavený OSN v roce 2010. Vzhledem k do současné chvíle pomalému tempu pokroku by ale mohly být malé, pragmatické kroky jednotlivých zemí mnohem produktivnější, než pokusy udělat velkou dohodu, která zůstane navždy nedosažitelná.
Mezinárodní vyjednavači udělali za posledních pět let významný pokrok, jsou však stále velmi daleko od dohody, která by splnila cíl 2°C. Výsledkem je, že diplomaté ze strachu, že další neúspěšný pokus o dosažení globální dohody zdiskredituje celý vyjednávací proces, přehodnotili své ambice.
Konkrétně je v tichosti upouštěno od snah nastavit striktní limity emisí. Již se také pozornost nezaměřuje na to, co je ekologicky žádoucí, nebo na opatření potřebná k udržení klimatické změny pod kontrolou; místo toho se zaměřuje na to, co je politicky proveditelné – možnosti a omezení vyjednávacího procesu, zejména s výhledem na zabezpečení široké účasti. Vzhledem k pomalému tempu pokroku od prvního summitu OSN o klimatické změně v roce 1995 bude jakákoliv dohoda, která zahrne všechny členy Rámcové dohody ke změně klimatu, oslavována jako historický úspěch.
To je důvod, proč již není přesvědčování všech hlavních producentů emisí, aby se zavázali k ambiciózním a právně závazným redukcím emisí, považováno za realistické – takto se připravují světoví lídři a ministři životního prostředí na konferenci o klimatické změně v Paříži v listopadu a prosinci. Největší znečišťovatelé světa – zejména Čína, Indie a USA – již dali jasně najevo, že to budou pouze oni, kdo rozhodne, jaká opatření přijmou. Když vyhlásili své jednostranné cíle, nebudou se pravděpodobně dále zabývat multilaterálními vyjednáváními.
Buďme si ale jisti, že jen pár diplomatů by to řeklo takto neomaleně. Tím by se totiž uznalo selhání posledních 20 let klimatické politiky OSN. Místo toho mají tendenci koncipovat přístup zdola nahoru ne jako rozchod s paradigmatem shora dolů, ale jako pragmatický doplněk, který pojme největší producenty emisí a vytvoří rámec pro klimatické iniciativy činitelů na menší než národní úrovni, jako jsou velká města nebo společnosti.
Go beyond the headlines with PS - and save 30%
As the US presidential election nears, stay informed with Project Syndicate - your go-to source of expert insight and in-depth analysis of the issues, forces, and trends shaping the vote. Subscribe now and save 30% on a new Digital subscription.
Subscribe Now
Pravdou je, že se již přístup shora dolů odkládá. Jeho definující charakteristikou koneckonců není politická aréna, ve které by se utvořila dohoda (systém OSN); je tím společný politický cíl (předejít nebezpečné klimatické změně). A již je jasné, že vyjednávání v Paříži selžou v otázce cíle 2°C stanoveném v roce 2010 – nebo v jakékoliv jiné striktně závazné hranici.
Když se sečtou příspěvky více než 160 zemí, které předložily své dobrovolné zmírňující závazky – takzvané “zamýšlené národně určené příspěvky“ – tak se rozsah selhání stává evidentním. I kdyby všechny země přesně dodržely své závazky, bude svět směřovat ke zvýšení teploty o nejméně 3°C.
Vyřčeným cílem pařížské dohody bude nakonec “pokus o udržení 2°C na dosah.” Diplomaté plánují přidat “západkové mechanismy,“ který dovolí postupné zvyšování ambic. Pokud však máme v něčem věřit historii, tak takové mechanismy pravděpodobně nebudou v příštích deseti letech použity; jejich hlavní funkcí je dát pozitivní nádech neuspokojivému výsledku a udržet tak naživu naděje v ambicióznější politiku.
Nicméně, máme důvod k optimismu: pragmatismus se ukazuje jako silnější než idealismus. Po více než dekádě pokusů zavést přísné limity na emise zjevně přístup shora dolů selhal. Tiché přijetí přístupu zdola nahoru je tiché přijetí toho, že země nemohou být nuceny k podřízení se tvrdému, centralizovanému režimu, i kdyby byl založený na vědeckých důkazech.
Přijetí dobrovolných opatření již vyvolalo pokrok, zejména pak koordinované závazky USA a Číny. Vzhledem k tomu, že přístup zdola nahoru respektuje zavedené způsoby, podle kterých suverénní země jednají na mezinárodní scéně, má tak potenciál vytvořit pozitivní spád. Většina vlád upřednostňuje politické přežití a krátkodobý ekonomický úspěch; ke globální akci ve prospěch klimatu přispějí jedině tehdy, když budou vědět, že jejich hlavní konkurenti to dělají také.
Po zralé úvaze se dá tedy říci, že vznik přístupu zdola nahoru je v rámci boje proti změně klimatu důležitým krokem vpřed. Svět, který je o 3°C teplejší je možná daleko od ideálu. Je to ale lepší než svět, ve kterém se změna klimatu prudce vymkla kontrole.