LONDÝN – Konference Organizace spojených národů o klimatických změnách, která se má konat v prosinci v Kodani, by měla přinést vyvrcholení dvouletých mezinárodních jednání o nové globální smlouvě, jejímž cílem je řešit příčiny a následky emisí skleníkových plynů.
Globální úmluva o klimatických změnách je naléhavě zapotřebí. Koncentrace oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů v atmosféře dosáhly hodnoty 435 ppm (částic na milion) ekvivalentu CO2, oproti přibližně 280 ppm před industrializací v devatenáctém století.
Budeme-li beze změny pokračovat v emisních činnostech, jako je spalování fosilních paliv nebo kácení pralesů, mohly by koncentrace dosáhnout do konce století 750 ppm. V takovém případě bude pravděpodobný vzestup globální průměrné teploty oproti době před průmyslovou revolucí činit 5˚C nebo i více.
Naposledy panovala na zeměkouli takto vysoká teplota před více než 30 miliony let. Lidský druh, který neexistuje déle než 200 000 let, by se musel vyrovnávat s nepříznivějším fyzikálním prostředím, než jaké kdy zažil. Záplavy a sucha by se zintenzivnily a hladina moří by se na celém světě zvýšila o několik metrů, což by vážně narušilo lidské životy i živobytí a zapříčinilo mohutné přesuny obyvatelstva s nevyhnutelnými konflikty po celém světě. Některé části světa by se ocitly pod vodou, z jiných by se staly pouště.
Rozvojové země si uvědomují nespravedlnost současné situace a mají kvůli ní zlost. Současnou úroveň skleníkových plynů zapříčinila do značné míry industrializace v rozvinutém světě od devatenáctého století. Vůči důsledkům klimatických změn, které ohrožují hospodářský růst nezbytný k překonání chudoby, jsou však nejzranitelnější rozvojové země. Současně platí, že emise nelze v požadované míře snížit bez stěžejního příspěvku rozvojového světa.
Klimatické změny a chudoba, dvě definující výzvy tohoto století, se musí řešit společně. Pokud selžeme v jedné, selžeme i v druhé. Před světem stojí úkol dodržet „uhlíková omezení“ životního prostředí a současně zajistit růst potřebný ke zvýšení životní úrovně chudých.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Abychom se vyhnuli těžkým rizikům, která by byla výsledkem vzestupu průměrné globální teploty o více než 2˚C, musíme snížit koncentraci skleníkových plynů v atmosféře pod 450 ppm. To si vyžádá snížení ročních globálních emisí ze současných přibližně 50 gigatun ekvivalentu CO2 na méně než 35 gigatun v roce 2030 a méně než 20 gigatun do roku 2050.
Roční emise na hlavu dnes v Evropské unii činí 12 tun a ve Spojených státech 23,6 tun, oproti šesti tunám v Číně a 1,7 tunám v Indii. Jelikož z projekcí vyplývá, že v roce 2050 bude žít na zeměkouli přibližně devět miliard lidí, musí se průměrné roční emise na hlavu snížit na zhruba dvě tuny ekvivalentu CO2, aby celkové globální roční emise nepřesáhly 20 gigatun.
Většina rozvinutých zemí si klade za cíl snížit do roku 2050 roční emise nejméně o 80% oproti úrovni z roku 1990. Mají-li přesvědčit rozvojové země, že cíl pro rok 2050 je důvěryhodný, musí ambiciózně a současně realisticky přistupovat k domácím politickým výzvám, jimž čelí při vytyčování a zavádění náročných cílů pro roky 2020, 2030 a 2040.
Rozvojové země potřebují značnou pomoc a podporu ze strany bohatých států, aby realizovaly své plány nízkouhlíkového hospodářského růstu a adaptovaly se na dopady klimatických změn, které již jsou pro příštích několik desetiletí nevyhnutelné. Rozvinuté země by také měly poskytnout silnou podporu opatřením na zastavení odlesňování v rozvojových zemích a na snížení emisí výrazně, rychle a s rozumnými náklady.
Na základě nedávných odhadů dalších požadavků rozvojového světa v důsledku klimatických změn by mu měly bohaté země poskytovat – kromě stávajících závazků zahraniční pomoci – roční finanční podporu ve výši zhruba 100 miliard dolarů na adaptaci a 100 miliard dolarů na zmírnění následků, a to až do začátku 20. let tohoto století. Druhá složka může zčásti plynout prostřednictvím trhu s uhlíkem. Bohaté země musí dát také najevo, že nízkouhlíkový růst je možný díky investicím do nových technologií, které by měly sdílet i rozvojové země, aby zesílily úsilí o zmírnění následků globálního oteplování.
Již dnes jsme svědky mimořádných inovací v soukromém sektoru, který bude hnací silou přechodu na nízkouhlíkovou globální ekonomiku. Investice do energetické účinnosti a nízkouhlíkových technologií by také mohly v příštích několika letech vytáhnout globální ekonomiku ze současného zpomalení. Ještě důležitější je, že během přechodu na nízkouhlíkový růst by se tyto technologie mohly zasloužit o nejdynamičtější a nejinovativnější období v ekonomických dějinách, které by překonalo i zavádění železnic, elektrifikaci nebo internet.
Žádná reálná alternativa neexistuje. Vysokouhlíkový růst je odsouzen k zániku, neboť ho ochromují vysoké ceny fosilních paliv a likviduje nepříznivé fyzikální prostředí, které vytvářejí klimatické změny. Nízkouhlíkový růst bude energeticky jistější, čistší, tišší, bezpečnější a biologicky rozmanitější.
Z finanční krize bychom si měli odnést ponaučení, že pokud se ignorují rizika, jsou konečné důsledky zákonitě horší. Nezačneme-li ihned bojovat s emisním tokem skleníkových plynů, bude jejich množství v atmosféře nadále růst, což ztíží a prodraží budoucí opatření. Jiné veřejné výdaje lze odložit, avšak otálení s kroky proti klimatickým změnám je vysoce riskantní a vysoce nákladnou možností.
Klimatické změny představují značné ohrožení naší ekonomické budoucnosti, zatímco nízkouhlíkový růst slibuje desítky let zvýšené prosperity. Volba v Kodani bude tvrdá, avšak v sázce už ani nemůže být více. Víme, co musíme udělat, a udělat to můžeme.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
In 2024, global geopolitics and national politics have undergone considerable upheaval, and the world economy has both significant weaknesses, including Europe and China, and notable bright spots, especially the US. In the coming year, the range of possible outcomes will broaden further.
offers his predictions for the new year while acknowledging that the range of possible outcomes is widening.
LONDÝN – Konference Organizace spojených národů o klimatických změnách, která se má konat v prosinci v Kodani, by měla přinést vyvrcholení dvouletých mezinárodních jednání o nové globální smlouvě, jejímž cílem je řešit příčiny a následky emisí skleníkových plynů.
Globální úmluva o klimatických změnách je naléhavě zapotřebí. Koncentrace oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů v atmosféře dosáhly hodnoty 435 ppm (částic na milion) ekvivalentu CO2, oproti přibližně 280 ppm před industrializací v devatenáctém století.
Budeme-li beze změny pokračovat v emisních činnostech, jako je spalování fosilních paliv nebo kácení pralesů, mohly by koncentrace dosáhnout do konce století 750 ppm. V takovém případě bude pravděpodobný vzestup globální průměrné teploty oproti době před průmyslovou revolucí činit 5˚C nebo i více.
Naposledy panovala na zeměkouli takto vysoká teplota před více než 30 miliony let. Lidský druh, který neexistuje déle než 200 000 let, by se musel vyrovnávat s nepříznivějším fyzikálním prostředím, než jaké kdy zažil. Záplavy a sucha by se zintenzivnily a hladina moří by se na celém světě zvýšila o několik metrů, což by vážně narušilo lidské životy i živobytí a zapříčinilo mohutné přesuny obyvatelstva s nevyhnutelnými konflikty po celém světě. Některé části světa by se ocitly pod vodou, z jiných by se staly pouště.
Rozvojové země si uvědomují nespravedlnost současné situace a mají kvůli ní zlost. Současnou úroveň skleníkových plynů zapříčinila do značné míry industrializace v rozvinutém světě od devatenáctého století. Vůči důsledkům klimatických změn, které ohrožují hospodářský růst nezbytný k překonání chudoby, jsou však nejzranitelnější rozvojové země. Současně platí, že emise nelze v požadované míře snížit bez stěžejního příspěvku rozvojového světa.
Klimatické změny a chudoba, dvě definující výzvy tohoto století, se musí řešit společně. Pokud selžeme v jedné, selžeme i v druhé. Před světem stojí úkol dodržet „uhlíková omezení“ životního prostředí a současně zajistit růst potřebný ke zvýšení životní úrovně chudých.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Abychom se vyhnuli těžkým rizikům, která by byla výsledkem vzestupu průměrné globální teploty o více než 2˚C, musíme snížit koncentraci skleníkových plynů v atmosféře pod 450 ppm. To si vyžádá snížení ročních globálních emisí ze současných přibližně 50 gigatun ekvivalentu CO2 na méně než 35 gigatun v roce 2030 a méně než 20 gigatun do roku 2050.
Roční emise na hlavu dnes v Evropské unii činí 12 tun a ve Spojených státech 23,6 tun, oproti šesti tunám v Číně a 1,7 tunám v Indii. Jelikož z projekcí vyplývá, že v roce 2050 bude žít na zeměkouli přibližně devět miliard lidí, musí se průměrné roční emise na hlavu snížit na zhruba dvě tuny ekvivalentu CO2, aby celkové globální roční emise nepřesáhly 20 gigatun.
Většina rozvinutých zemí si klade za cíl snížit do roku 2050 roční emise nejméně o 80% oproti úrovni z roku 1990. Mají-li přesvědčit rozvojové země, že cíl pro rok 2050 je důvěryhodný, musí ambiciózně a současně realisticky přistupovat k domácím politickým výzvám, jimž čelí při vytyčování a zavádění náročných cílů pro roky 2020, 2030 a 2040.
Rozvojové země potřebují značnou pomoc a podporu ze strany bohatých států, aby realizovaly své plány nízkouhlíkového hospodářského růstu a adaptovaly se na dopady klimatických změn, které již jsou pro příštích několik desetiletí nevyhnutelné. Rozvinuté země by také měly poskytnout silnou podporu opatřením na zastavení odlesňování v rozvojových zemích a na snížení emisí výrazně, rychle a s rozumnými náklady.
Na základě nedávných odhadů dalších požadavků rozvojového světa v důsledku klimatických změn by mu měly bohaté země poskytovat – kromě stávajících závazků zahraniční pomoci – roční finanční podporu ve výši zhruba 100 miliard dolarů na adaptaci a 100 miliard dolarů na zmírnění následků, a to až do začátku 20. let tohoto století. Druhá složka může zčásti plynout prostřednictvím trhu s uhlíkem. Bohaté země musí dát také najevo, že nízkouhlíkový růst je možný díky investicím do nových technologií, které by měly sdílet i rozvojové země, aby zesílily úsilí o zmírnění následků globálního oteplování.
Již dnes jsme svědky mimořádných inovací v soukromém sektoru, který bude hnací silou přechodu na nízkouhlíkovou globální ekonomiku. Investice do energetické účinnosti a nízkouhlíkových technologií by také mohly v příštích několika letech vytáhnout globální ekonomiku ze současného zpomalení. Ještě důležitější je, že během přechodu na nízkouhlíkový růst by se tyto technologie mohly zasloužit o nejdynamičtější a nejinovativnější období v ekonomických dějinách, které by překonalo i zavádění železnic, elektrifikaci nebo internet.
Žádná reálná alternativa neexistuje. Vysokouhlíkový růst je odsouzen k zániku, neboť ho ochromují vysoké ceny fosilních paliv a likviduje nepříznivé fyzikální prostředí, které vytvářejí klimatické změny. Nízkouhlíkový růst bude energeticky jistější, čistší, tišší, bezpečnější a biologicky rozmanitější.
Z finanční krize bychom si měli odnést ponaučení, že pokud se ignorují rizika, jsou konečné důsledky zákonitě horší. Nezačneme-li ihned bojovat s emisním tokem skleníkových plynů, bude jejich množství v atmosféře nadále růst, což ztíží a prodraží budoucí opatření. Jiné veřejné výdaje lze odložit, avšak otálení s kroky proti klimatickým změnám je vysoce riskantní a vysoce nákladnou možností.
Klimatické změny představují značné ohrožení naší ekonomické budoucnosti, zatímco nízkouhlíkový růst slibuje desítky let zvýšené prosperity. Volba v Kodani bude tvrdá, avšak v sázce už ani nemůže být více. Víme, co musíme udělat, a udělat to můžeme.