„Půlstoletí jsme žili jako prasata, tak proč bychom nemohli žít stejně ještě dalších padesát let?“ V podstatě tak nějak reagují lidé, kteří se různými obstrukcemi snaží bránit dohodu o protiraketových řízených střelách z roku 1972. Odmítají totiž jakoukoli možnost vytvoření antibalistických obranných systémů. Tento zpátečnický postoj má pak ale na svědomí to, že se nic netušící a mírumilovní občané Ruska, Spojených států a dalších zemí dostávají do pozice permanentních rukojmích v procesu jaderného vydírání.
Nesmlouvavý postoj k dodržování smlouvy o protiraketových střelách mohl být „zárukou míru“ jen v absurdních letech studené války. To samozřejmě nijak nezabránilo v pokračujícím horečném zbrojení. První skutečné snížení stavu strategických jaderných zbraní bylo dohodnuto vlastně až o dvacet let později ve smlouvě START–2 z roku 1993, tedy v době, kdy vztahy mezi Moskvou a Washingtonem začaly poprvé vypadat přijatelně a realisticky. Dohoda START–2 sice potvrdila důležitost dohody z roku 1972, ale zároveň naznačila, že budou následovat nové a radikálnější kroky směrem k odzbrojení. Bohužel se tak nestalo. Moskvě totiž trvalo celých osm let, než dohodu START–2 ratifikovala. Mezitím se zrodily nové hrozby.
Dnes to nejsou jen supervelmoci, které mohou celý svět vydírat „supervyvražděním“. Za svou taktiku si vydírání mohou zvolit i minivelmoci a dokonce teroristické skupiny. Rusko je vůči takovému vydírání zranitelné stejně jako kterákoli jiná země. A právě proto takové lpění na dohodě o antibalistických řízených střelách a jejím zákazu všech národních obranných protiraketových systémů nikomu nijak nepomůže.
„Půlstoletí jsme žili jako prasata, tak proč bychom nemohli žít stejně ještě dalších padesát let?“ V podstatě tak nějak reagují lidé, kteří se různými obstrukcemi snaží bránit dohodu o protiraketových řízených střelách z roku 1972. Odmítají totiž jakoukoli možnost vytvoření antibalistických obranných systémů. Tento zpátečnický postoj má pak ale na svědomí to, že se nic netušící a mírumilovní občané Ruska, Spojených států a dalších zemí dostávají do pozice permanentních rukojmích v procesu jaderného vydírání.
Nesmlouvavý postoj k dodržování smlouvy o protiraketových střelách mohl být „zárukou míru“ jen v absurdních letech studené války. To samozřejmě nijak nezabránilo v pokračujícím horečném zbrojení. První skutečné snížení stavu strategických jaderných zbraní bylo dohodnuto vlastně až o dvacet let později ve smlouvě START–2 z roku 1993, tedy v době, kdy vztahy mezi Moskvou a Washingtonem začaly poprvé vypadat přijatelně a realisticky. Dohoda START–2 sice potvrdila důležitost dohody z roku 1972, ale zároveň naznačila, že budou následovat nové a radikálnější kroky směrem k odzbrojení. Bohužel se tak nestalo. Moskvě totiž trvalo celých osm let, než dohodu START–2 ratifikovala. Mezitím se zrodily nové hrozby.
Dnes to nejsou jen supervelmoci, které mohou celý svět vydírat „supervyvražděním“. Za svou taktiku si vydírání mohou zvolit i minivelmoci a dokonce teroristické skupiny. Rusko je vůči takovému vydírání zranitelné stejně jako kterákoli jiná země. A právě proto takové lpění na dohodě o antibalistických řízených střelách a jejím zákazu všech národních obranných protiraketových systémů nikomu nijak nepomůže.