Války mají vždy své vítěze a poražené. Saddám Husajn - mrtvý nebo na útěku - je pochopitelně první mezi poraženými v irácké válce. Ale Německo také utrpělo značnou porážku, mimo jiné proto, že mnohé americké jednotky budou podle slov reportérů nově umístěny na základny v jiných zemích. Navzdory ohlášeným plánům na vytvoření evropské armády společně s Francií, Belgií a Lucemburskem, Německo oproti stavu před válkou v Iráku ztratilo na významu jak v evropské, tak ve světové politice. Napravit tyto škody nebude snadné.
Irácká válka poškodila německou mezinárodní pozici ve všech ohledech. Země už nemůže plnit roli transatlantického zprostředkovatele mezi Francií a Amerikou. Může zapomenout na podporu USA ve své kampani za získání stálého křesla v Radě bezpečnosti OSN. Místo aby kancléř Gerhard Schröder razil s britským ministerským předsedou Tonym Blairem ,,třetí cestu" evropské levice, potřebuje jej jako obhájce před prezidentem Georgem W. Bushem, který se cítí osobně podveden kancléřovým chováním v době, kdy se schylovalo k válce.
Postkomunistická východní Evropa už na Německo nepohlíží jako na zcela spolehlivého advokáta potřeb regionu. Sílu ztratily multilaterální instituce, které sloužily jako pilíře německé zahraniční politiky po téměř půlstoletí: naděje Evropské unie na vytvoření společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky jsou vážně ohroženy.
Z americké perspektivy se flexibilní ad hoc koalice ochotných prokázaly jako prospěšnější než zavedená aliance NATO, v níž Německo vedlo boj za odmítnutí turecké žádosti o pomoc. Dokonce i OSN - instituce, kterou Schröder údajně bránil - ztratila kvůli kancléřově nezodpovědnosti vliv.
Jádrem problému je ovšem zhoršení vztahů mezi Německem a Amerikou. Německo tu není jediným viníkem, neboť americká diplomacie ohledně Iráku byla často netaktní a bombastická. Nicméně poukazováním na chyby druhých nelze nikterak napomoci rehabilitaci německého postavení.
Německo-americké vztahy utrpěly drtivou ránu, když Schröder podněcoval výrazně pacifistické nálady ve své zemi. Kancléř tím přehlušoval znepokojení nad nízkým růstem a vysokou nezaměstnaností, které ohrožovalo jeho vyhlídky na znovuzvolení. Tato politická strategie ale přivedla prezidenta Bushe k přesvědčení, že mu Schröder vrazil nůž do zad. Se státy se to má jako s lidmi: jednou ztracenou důvěru je nesmírně těžké znovu získat.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Německé opoziční strany i mnozí ze zahraničněpolitických kruhů varovali, že se země může dostat do diplomatické izolace, a proto se Schröder připojil k ad hoc koalici neochotných, po bok Francie a Ruska. Chybu ještě dále zhoršilo fiasko ve styku s veřejností. Velká část světového tisku přezdívala tuto trojku ,,osou", tedy slovem se zlověstnou ozvěnou německo-italsko-japonské osy z dob druhé světové války. Není překvapením, že Polsko - a další středoevropské a východoevropské země - hledalo jistotu u USA a Británie, když jeho obrovští sousedé, Německo a Rusko, začali koketovat s antiamerikanismem.
Válečná vítězství ovšem ty lídry, kteří stáli na špatné straně, proměňují ve zbabělce. Jakmile tedy padl Bagdád, Schröder začal do Washingtonu a Londýna vysílat smířlivé signály. Začal implicitně vítat změnu režimu v Iráku. Během summitu Francie, Německa a Ruska v Petrohradu jasně upustil od kritiky USA a Británie. ,,Nechci hovořit o minulosti," zdůraznil, ,,měli bychom se spíše zamyslet, jak vojenské vítězství proměnit v pomoc pro celý region."
Německým diplomatům je jistou útěchou to, že francouzský prezident Jacques Chirac je v USA ještě méně oblíbený než Schröder. Ale odpor Francie vůči politice Spojených států nikdy nevyvolá šok. Chirakův tón i taktika skutečně učebnicově odpovídají gaullistickým vzorcům. Naproti tomu německá rozhodnost tváří v tvář USA byla konsternující - možná proto, že jak se říká, musíte za někým pevně stát, abyste mu mohli vrazit kudlu do zad.
Kancléřovi poradci se snaží Schröderovu rétoriku ospravedlnit jako výraz politické vyspělosti země. Podle jejich slov němečtí představitelé přece mohou využívat neomezené suverenity, již Německo získalo znovusjednocením v roce 1990. Kancléřův nezralý pokus o vyspělou diplomacii ovšem dobré jméno Německa nikterak neposílil, naopak jej poškodil.
Řečeno úplně jednoduše: německý gaullismus nefunguje. Německá tradičně tlumená zahraniční politika učinila ze země oporu NATO a napomohla jejímu bezpečnému znovusjednocení. Tato diplomatická tradice nikdy nebyla postavena pouze na ,,idealistickém reformátorství" a zasílání šeků pro mírové mise po celém světě. Zakládala se na vytváření a rozšiřování stability prostřednictvím posilování mezinárodní správy a nadnárodních struktur.
Německo je příliš velké na to, aby se vyhýbalo vůdčímu postavení v Evropě. Mělo by se ale vynasnažit, aby se nedostávalo do podezření, že má hegemonické cíle. Nejnadějnější politickou strategií pro Německo zůstává sdílení suverenity s partnerskými Evropany a prosazování vlivu skrze evropské a atlantické instituce.
Kromě nutnosti zbavit se veškerých gaullistických aspirací si Německo musí vzít ponaučení, že autorita se nezakládá jen na měkké ,,civilní moci", ale také na tvrdém vojenském potenciálu, přizpůsobeném potřebám světa po skončení studené války. Chce-li Německo zvýšit svůj diplomatický význam, musí zvýšit výdaje na obranu. Jedině posílení váhy Německa v evropské a světové politice Ameriku přesvědčí, že nastal čas zakopat válečnou sekeru.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Though Donald Trump attracted more support than ever from working-class voters in the 2024 US presidential election, he has long embraced an agenda that benefits the wealthiest Americans above all. During his second term, however, Trump seems committed not just to serving America’s ultra-rich, but to letting them wield state power themselves.
The reputation of China's longest-serving premier has fared far better than that of the Maoist regime he faithfully served. Zhou's political survival skills enabled him to survive many purges, and even to steer Mao away from potential disasters, but he could not escape the Chairman's cruelty, even at the end of his life.
reflects on the complicated life and legacy of the renowned diplomat who was Mao Zedong’s dutiful lieutenant.
Války mají vždy své vítěze a poražené. Saddám Husajn - mrtvý nebo na útěku - je pochopitelně první mezi poraženými v irácké válce. Ale Německo také utrpělo značnou porážku, mimo jiné proto, že mnohé americké jednotky budou podle slov reportérů nově umístěny na základny v jiných zemích. Navzdory ohlášeným plánům na vytvoření evropské armády společně s Francií, Belgií a Lucemburskem, Německo oproti stavu před válkou v Iráku ztratilo na významu jak v evropské, tak ve světové politice. Napravit tyto škody nebude snadné.
Irácká válka poškodila německou mezinárodní pozici ve všech ohledech. Země už nemůže plnit roli transatlantického zprostředkovatele mezi Francií a Amerikou. Může zapomenout na podporu USA ve své kampani za získání stálého křesla v Radě bezpečnosti OSN. Místo aby kancléř Gerhard Schröder razil s britským ministerským předsedou Tonym Blairem ,,třetí cestu" evropské levice, potřebuje jej jako obhájce před prezidentem Georgem W. Bushem, který se cítí osobně podveden kancléřovým chováním v době, kdy se schylovalo k válce.
Postkomunistická východní Evropa už na Německo nepohlíží jako na zcela spolehlivého advokáta potřeb regionu. Sílu ztratily multilaterální instituce, které sloužily jako pilíře německé zahraniční politiky po téměř půlstoletí: naděje Evropské unie na vytvoření společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky jsou vážně ohroženy.
Z americké perspektivy se flexibilní ad hoc koalice ochotných prokázaly jako prospěšnější než zavedená aliance NATO, v níž Německo vedlo boj za odmítnutí turecké žádosti o pomoc. Dokonce i OSN - instituce, kterou Schröder údajně bránil - ztratila kvůli kancléřově nezodpovědnosti vliv.
Jádrem problému je ovšem zhoršení vztahů mezi Německem a Amerikou. Německo tu není jediným viníkem, neboť americká diplomacie ohledně Iráku byla často netaktní a bombastická. Nicméně poukazováním na chyby druhých nelze nikterak napomoci rehabilitaci německého postavení.
Německo-americké vztahy utrpěly drtivou ránu, když Schröder podněcoval výrazně pacifistické nálady ve své zemi. Kancléř tím přehlušoval znepokojení nad nízkým růstem a vysokou nezaměstnaností, které ohrožovalo jeho vyhlídky na znovuzvolení. Tato politická strategie ale přivedla prezidenta Bushe k přesvědčení, že mu Schröder vrazil nůž do zad. Se státy se to má jako s lidmi: jednou ztracenou důvěru je nesmírně těžké znovu získat.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Německé opoziční strany i mnozí ze zahraničněpolitických kruhů varovali, že se země může dostat do diplomatické izolace, a proto se Schröder připojil k ad hoc koalici neochotných, po bok Francie a Ruska. Chybu ještě dále zhoršilo fiasko ve styku s veřejností. Velká část světového tisku přezdívala tuto trojku ,,osou", tedy slovem se zlověstnou ozvěnou německo-italsko-japonské osy z dob druhé světové války. Není překvapením, že Polsko - a další středoevropské a východoevropské země - hledalo jistotu u USA a Británie, když jeho obrovští sousedé, Německo a Rusko, začali koketovat s antiamerikanismem.
Válečná vítězství ovšem ty lídry, kteří stáli na špatné straně, proměňují ve zbabělce. Jakmile tedy padl Bagdád, Schröder začal do Washingtonu a Londýna vysílat smířlivé signály. Začal implicitně vítat změnu režimu v Iráku. Během summitu Francie, Německa a Ruska v Petrohradu jasně upustil od kritiky USA a Británie. ,,Nechci hovořit o minulosti," zdůraznil, ,,měli bychom se spíše zamyslet, jak vojenské vítězství proměnit v pomoc pro celý region."
Německým diplomatům je jistou útěchou to, že francouzský prezident Jacques Chirac je v USA ještě méně oblíbený než Schröder. Ale odpor Francie vůči politice Spojených států nikdy nevyvolá šok. Chirakův tón i taktika skutečně učebnicově odpovídají gaullistickým vzorcům. Naproti tomu německá rozhodnost tváří v tvář USA byla konsternující - možná proto, že jak se říká, musíte za někým pevně stát, abyste mu mohli vrazit kudlu do zad.
Kancléřovi poradci se snaží Schröderovu rétoriku ospravedlnit jako výraz politické vyspělosti země. Podle jejich slov němečtí představitelé přece mohou využívat neomezené suverenity, již Německo získalo znovusjednocením v roce 1990. Kancléřův nezralý pokus o vyspělou diplomacii ovšem dobré jméno Německa nikterak neposílil, naopak jej poškodil.
Řečeno úplně jednoduše: německý gaullismus nefunguje. Německá tradičně tlumená zahraniční politika učinila ze země oporu NATO a napomohla jejímu bezpečnému znovusjednocení. Tato diplomatická tradice nikdy nebyla postavena pouze na ,,idealistickém reformátorství" a zasílání šeků pro mírové mise po celém světě. Zakládala se na vytváření a rozšiřování stability prostřednictvím posilování mezinárodní správy a nadnárodních struktur.
Německo je příliš velké na to, aby se vyhýbalo vůdčímu postavení v Evropě. Mělo by se ale vynasnažit, aby se nedostávalo do podezření, že má hegemonické cíle. Nejnadějnější politickou strategií pro Německo zůstává sdílení suverenity s partnerskými Evropany a prosazování vlivu skrze evropské a atlantické instituce.
Kromě nutnosti zbavit se veškerých gaullistických aspirací si Německo musí vzít ponaučení, že autorita se nezakládá jen na měkké ,,civilní moci", ale také na tvrdém vojenském potenciálu, přizpůsobeném potřebám světa po skončení studené války. Chce-li Německo zvýšit svůj diplomatický význam, musí zvýšit výdaje na obranu. Jedině posílení váhy Německa v evropské a světové politice Ameriku přesvědčí, že nastal čas zakopat válečnou sekeru.