BERLÍN – V době, kdy se svět usilovně snaží udržet na uzdě emise plynů měnících klimatické poměry a omezit oteplování planety, si získává podporu nový technologický všelék. Geoinženýrství neboli rozsáhlá manipulace s přírodními systémy je popularizováno coby způsob, jak čelit negativním dopadům klimatických změn.
Zastánci tohoto vědeckého oboru přiživují iluzi, že existuje možnost naprojektovat východisko z klimatické krize, splnit cíle pařížské dohody o klimatu z roku 2015 a zachovat životní styl náročný na spotřebu.
Toto řešení ovšem není tak jednoduché, jak by nám jeho stoupenci rádi vsugerovali. Sázka na klimatické inženýrství – buď v podobě planetární pojistky nebo jako poslední opatření v boji proti rostoucím teplotám – je nejen riskantní, ale zároveň odpoutává pozornost od jediného řešení, o němž víme, že bude fungovat: od snižování uhlíkových emisí.
Každá z diskutovaných technologií geoinženýrství s sebou nese rizika a nejistoty. Například jediným způsobem, jak v globálním měřítku otestovat efektivitu řízení slunečního záření (SRM), by bylo provádět experimenty přímo v živém prostředí – buďto stříkáním částic do stratosféry nebo umělou úpravou mraků. Cílem těchto testů by sice bylo posouzení, zda SRM dokáže odrazit dostatek slunečního světla, aby to ochladilo planetu, avšak i samotné experimenty by mohly napáchat nenávratné škody. Současné modely předpovídají, že použití SRM by změnilo globální srážková schémata, poškodilo ozonovou vrstvu a zničilo živobytí milionů lidí.
Vedle ekologických rizik varují kritikové i před tím, že ze SRM by se při globálním nasazení mohly stát účinné zbraně, které by státům, korporacím nebo i jednotlivcům umožnily manipulovat s klimatem za účelem dosažení strategické výhody (kteréžto představě nedokáže odolat ani Hollywood). Možná nejdůležitější protiargument je však politický: jak by se ve světě ohroženého multilateralismu globální ekologické intervence řídily?
Podobné otázky obklopují také další velkou skupinu technologií klimatického inženýrství, o nichž se diskutuje – takzvané odstraňování oxidu uhličitého (CDR). Přívrženci těchto technologií navrhují odstraňovat CO2 z atmosféry a skladovat ho v podzemí nebo v oceánech. Některé přístupy CDR už jsou zakázané vzhledem k obavám z možných ekologických následků. Například hnojení oceánu planktonem odlučujícím uhlík zakázal v roce 2008 Londýnský protokol o znečištění moří. Účastníci podílející se na tomto rozhodnutí se obávali potenciálních škod na mořské fauně a flóře.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Jiné přístupy CDR si však získávají podporu. Jedna z nejdiskutovanějších myšlenek si klade za cíl integrovat biomasu s metodami zachycování a ukládání uhlíku (CCS). Proces zvaný „bioenergie s CCS“ neboli BECCS se snaží spojit schopnost rychle rostoucích rostlin absorbovat CO2 s metodami jeho podzemního skladování. Stoupenci tvrdí, že BECCS by zajistil „záporné“ emise.
Stejně jako u ostatních naprojektovaných řešení však i zde platí, že sliby jsou příliš krásné na to, aby byly pravdivé. K úspěšnému provozu systémů BECCS by například bylo zapotřebí obrovské množství energie, vody a hnojiv. Dopady jejich používání na pevnině by pravděpodobně vedly k vyhynutí některých suchozemských druhů, k vyostření boje o půdu a k přemísťování místních populací. Některé prognózy dokonce naznačují, že mýcení půdy a stavební činnosti spojené s těmito projekty by mohly vést k čistému zvýšení emisí skleníkových plynů, přinejmenším krátkodobě.
A pak je zde otázka měřítka. Aby BECCS dosáhl emisních limitů stanovených pařížskou dohodou, musela by se potřebná vegetace pěstovat na 430 až 580 milionech hektarů půdy. To je ohromující jedna třetina veškeré orné půdy na světě.
Jednoduše řečeno existují bezpečnější – a osvědčené – způsoby, jak odčerpávat CO2 z atmosféry. Namísto vytváření umělých „farem“, které vážou CO2, by se vlády měly zaměřit na ochranu již existujících přírodních ekosystémů a umožnit obnovu těch znehodnocených. Deštné pralesy, oceány a rašeliniště (jako například bažiny) mají obrovskou kapacitu pro skladování CO2 a nevyžadují neodzkoušenou technologickou manipulaci.
Prosazováním neodzkoušených technologií jakožto léku na všechny neduhy měnící klima jejich stoupenci v podstatě naznačují, že svět stojí před nevyhnutelnou volbou: geoinženýrství, nebo katastrofa. To je ovšem falešné. Za přitažlivostí geoinženýrství nestojí vědecká či ekologická nutnost, nýbrž politické preference.
Současné debaty o klimatickém inženýrství jsou bohužel nedemokratické a převládají v nich technokratické pohledy na svět, názory vedené z pozice přírodních věd a inženýrství a partikulární zájmy průmyslu fosilních paliv. Rozvojové země, domorodé národy i místní komunity musí dostat silný hlas, aby se plně zvážila veškerá rizika, než se nějaká geoinženýrská technologie otestuje či zavede.
Jaký dialog o geoinženýrství bychom tedy měli vést?
Především musíme přehodnotit současnou podobu řízení. V roce 2010 se účastníci Úmluvy Organizace spojených národů o biologické rozmanitosti (CBD) dohodli na faktickém mezinárodním moratoriu na klimatické geoinženýrství. Dnes, kdy mocní zastánci geoinženýrství vyvíjejí silný tlak na to, aby se geoinženýrské technologie dostaly z laboratoře do praxe, však už neformální zákazy nestačí. Svět naléhavě potřebuje poctivou debatu o výzkumu, používání a řízení těchto technologií; CBD a londýnský protokol jsou pro tyto diskuse o řízení nezbytnými výchozími body.
Mezi technologie vyžadující nejbedlivější dohled patří projekty CDR, které ohrožují domorodou půdu, potravinovou bezpečnost a dostupnost vodních zdrojů. Takto rozsáhlé technologické plány je nutné pečlivě regulovat, aby se zajistilo, že řešení omezující klimatické změny nebudou mít nepříznivý dopad na trvale udržitelný rozvoj či lidská práva.
Terénní testování a zavádění technologií SRM by se navíc s ohledem na jejich potenciál oslabovat lidská práva, demokracii a mezinárodní mír mělo přímo zakázat. Na tento zákaz by měl dohlížet nějaký účinný a zodpovědný mechanismus multilaterálního globálního řízení.
Na klimatické změny zatím nikdo nenašel všelék. Technologie geoinženýrství jsou sice i nadále nejambicióznější, avšak existují osvědčené metody zmírňování, které by se mohly a měly razantně zavádět. Patří mezi ně rozšiřování obnovitelné energie, utlumování fosilních paliv (včetně předčasného vyřazování stávající fosilní infrastruktury), širší rozprostření trvale udržitelného agroekologického zemědělství a zvýšení vstupu energie a zdrojů do naší ekonomiky.
S budoucností planety si nemůžeme zahrávat. Zapojíme-li se do seriózní diskuse o ekologicky udržitelných a sociálně spravedlivých opatřeních na ochranu zemského klimatu, pak nebude zapotřebí riskovat s geoinženýrstvím.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Even as South Korea was plunged into political turmoil following the president’s short-lived declaration of martial law, financial markets have remained calm. But the country still has months of political uncertainty ahead, leaving it in a weak position to respond to US policy changes when President-elect Donald Trump takes office.
argues that while markets shrugged off the recent turmoil, the episode could have long-lasting consequences.
BERLÍN – V době, kdy se svět usilovně snaží udržet na uzdě emise plynů měnících klimatické poměry a omezit oteplování planety, si získává podporu nový technologický všelék. Geoinženýrství neboli rozsáhlá manipulace s přírodními systémy je popularizováno coby způsob, jak čelit negativním dopadům klimatických změn.
Zastánci tohoto vědeckého oboru přiživují iluzi, že existuje možnost naprojektovat východisko z klimatické krize, splnit cíle pařížské dohody o klimatu z roku 2015 a zachovat životní styl náročný na spotřebu.
Toto řešení ovšem není tak jednoduché, jak by nám jeho stoupenci rádi vsugerovali. Sázka na klimatické inženýrství – buď v podobě planetární pojistky nebo jako poslední opatření v boji proti rostoucím teplotám – je nejen riskantní, ale zároveň odpoutává pozornost od jediného řešení, o němž víme, že bude fungovat: od snižování uhlíkových emisí.
Každá z diskutovaných technologií geoinženýrství s sebou nese rizika a nejistoty. Například jediným způsobem, jak v globálním měřítku otestovat efektivitu řízení slunečního záření (SRM), by bylo provádět experimenty přímo v živém prostředí – buďto stříkáním částic do stratosféry nebo umělou úpravou mraků. Cílem těchto testů by sice bylo posouzení, zda SRM dokáže odrazit dostatek slunečního světla, aby to ochladilo planetu, avšak i samotné experimenty by mohly napáchat nenávratné škody. Současné modely předpovídají, že použití SRM by změnilo globální srážková schémata, poškodilo ozonovou vrstvu a zničilo živobytí milionů lidí.
Vedle ekologických rizik varují kritikové i před tím, že ze SRM by se při globálním nasazení mohly stát účinné zbraně, které by státům, korporacím nebo i jednotlivcům umožnily manipulovat s klimatem za účelem dosažení strategické výhody (kteréžto představě nedokáže odolat ani Hollywood). Možná nejdůležitější protiargument je však politický: jak by se ve světě ohroženého multilateralismu globální ekologické intervence řídily?
Podobné otázky obklopují také další velkou skupinu technologií klimatického inženýrství, o nichž se diskutuje – takzvané odstraňování oxidu uhličitého (CDR). Přívrženci těchto technologií navrhují odstraňovat CO2 z atmosféry a skladovat ho v podzemí nebo v oceánech. Některé přístupy CDR už jsou zakázané vzhledem k obavám z možných ekologických následků. Například hnojení oceánu planktonem odlučujícím uhlík zakázal v roce 2008 Londýnský protokol o znečištění moří. Účastníci podílející se na tomto rozhodnutí se obávali potenciálních škod na mořské fauně a flóře.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Jiné přístupy CDR si však získávají podporu. Jedna z nejdiskutovanějších myšlenek si klade za cíl integrovat biomasu s metodami zachycování a ukládání uhlíku (CCS). Proces zvaný „bioenergie s CCS“ neboli BECCS se snaží spojit schopnost rychle rostoucích rostlin absorbovat CO2 s metodami jeho podzemního skladování. Stoupenci tvrdí, že BECCS by zajistil „záporné“ emise.
Stejně jako u ostatních naprojektovaných řešení však i zde platí, že sliby jsou příliš krásné na to, aby byly pravdivé. K úspěšnému provozu systémů BECCS by například bylo zapotřebí obrovské množství energie, vody a hnojiv. Dopady jejich používání na pevnině by pravděpodobně vedly k vyhynutí některých suchozemských druhů, k vyostření boje o půdu a k přemísťování místních populací. Některé prognózy dokonce naznačují, že mýcení půdy a stavební činnosti spojené s těmito projekty by mohly vést k čistému zvýšení emisí skleníkových plynů, přinejmenším krátkodobě.
A pak je zde otázka měřítka. Aby BECCS dosáhl emisních limitů stanovených pařížskou dohodou, musela by se potřebná vegetace pěstovat na 430 až 580 milionech hektarů půdy. To je ohromující jedna třetina veškeré orné půdy na světě.
Jednoduše řečeno existují bezpečnější – a osvědčené – způsoby, jak odčerpávat CO2 z atmosféry. Namísto vytváření umělých „farem“, které vážou CO2, by se vlády měly zaměřit na ochranu již existujících přírodních ekosystémů a umožnit obnovu těch znehodnocených. Deštné pralesy, oceány a rašeliniště (jako například bažiny) mají obrovskou kapacitu pro skladování CO2 a nevyžadují neodzkoušenou technologickou manipulaci.
Prosazováním neodzkoušených technologií jakožto léku na všechny neduhy měnící klima jejich stoupenci v podstatě naznačují, že svět stojí před nevyhnutelnou volbou: geoinženýrství, nebo katastrofa. To je ovšem falešné. Za přitažlivostí geoinženýrství nestojí vědecká či ekologická nutnost, nýbrž politické preference.
Současné debaty o klimatickém inženýrství jsou bohužel nedemokratické a převládají v nich technokratické pohledy na svět, názory vedené z pozice přírodních věd a inženýrství a partikulární zájmy průmyslu fosilních paliv. Rozvojové země, domorodé národy i místní komunity musí dostat silný hlas, aby se plně zvážila veškerá rizika, než se nějaká geoinženýrská technologie otestuje či zavede.
Jaký dialog o geoinženýrství bychom tedy měli vést?
Především musíme přehodnotit současnou podobu řízení. V roce 2010 se účastníci Úmluvy Organizace spojených národů o biologické rozmanitosti (CBD) dohodli na faktickém mezinárodním moratoriu na klimatické geoinženýrství. Dnes, kdy mocní zastánci geoinženýrství vyvíjejí silný tlak na to, aby se geoinženýrské technologie dostaly z laboratoře do praxe, však už neformální zákazy nestačí. Svět naléhavě potřebuje poctivou debatu o výzkumu, používání a řízení těchto technologií; CBD a londýnský protokol jsou pro tyto diskuse o řízení nezbytnými výchozími body.
Mezi technologie vyžadující nejbedlivější dohled patří projekty CDR, které ohrožují domorodou půdu, potravinovou bezpečnost a dostupnost vodních zdrojů. Takto rozsáhlé technologické plány je nutné pečlivě regulovat, aby se zajistilo, že řešení omezující klimatické změny nebudou mít nepříznivý dopad na trvale udržitelný rozvoj či lidská práva.
Terénní testování a zavádění technologií SRM by se navíc s ohledem na jejich potenciál oslabovat lidská práva, demokracii a mezinárodní mír mělo přímo zakázat. Na tento zákaz by měl dohlížet nějaký účinný a zodpovědný mechanismus multilaterálního globálního řízení.
Na klimatické změny zatím nikdo nenašel všelék. Technologie geoinženýrství jsou sice i nadále nejambicióznější, avšak existují osvědčené metody zmírňování, které by se mohly a měly razantně zavádět. Patří mezi ně rozšiřování obnovitelné energie, utlumování fosilních paliv (včetně předčasného vyřazování stávající fosilní infrastruktury), širší rozprostření trvale udržitelného agroekologického zemědělství a zvýšení vstupu energie a zdrojů do naší ekonomiky.
S budoucností planety si nemůžeme zahrávat. Zapojíme-li se do seriózní diskuse o ekologicky udržitelných a sociálně spravedlivých opatřeních na ochranu zemského klimatu, pak nebude zapotřebí riskovat s geoinženýrstvím.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.