SYDNEY – V listopadu roku 1965 byla americkému prezidentu Lyndonu B. Johnsonovi předložena vůbec první vládní zpráva varující před nebezpečími, která by mohla vyplývat ze spalování velkých množství fosilních paliv. Padesát let je v politice dlouhá doba, a tak je pozoruhodné, jak málo se od té doby udělalo pro řešení hrozby, již představuje pokračování ve vyjetých kolejích.
Johnsonův vědecký poradní výbor pozoruhodně jasnozřivým jazykem varoval, že vypouštění oxidu uhličitého do atmosféry povede k vyšším globálním teplotám, což způsobí tání polárních ledovců a prudké zvyšování hladin moří. „Člověk nevědomky provádí obří geofyzikální experiment,“ upozornili vědci. „Během několika generací spálí fosilní palivo, které se v zemi pomalu hromadilo posledních 500 milionů let… Klimatické změny, jež zvýšený podíl CO2 může vyvolat, by z pohledu lidských bytostí mohly být zhoubné.“
Prozíravost výboru není překvapivá; existence skleníkového efektu byla ve vědě známá od doby, kdy francouzský fyzik Joseph Fourier v roce 1824 nadnesl, že atmosféra Země působí jako izolační vrstva, zachycující teplo, které by jinak uniklo. V roce 1859 pak irský fyzik John Tyndall uskutečnil laboratorní pokusy, které doložily oteplovací schopnost CO2. To předního švédského fyzika a laureáta Nobelovy ceny Svanta Arrhenia vedlo k předpovědi, že spalování uhlí ohřeje planetu – což pokládal za potenciálně pozitivní vývoj.
Johnsonovi poradci takové růžové brýle neměli. Jejich zpráva přesně odhadla, že množství CO2 v atmosféře se v průběhu dvacátého století zvýší na téměř 25 % (ve skutečnosti bylo dosaženo 26 %). Atmosférická koncentrace CO2 je dnes o 40 % vyšší než na začátku průmyslové revoluce – zdaleka nejvyšší za posledních milion let, jak nám prozradily vrty do antarktických ledovců.
Johnsonův výbor nadto vyvrátil námitky, jež popírači hrozeb změny klimatu používají dodnes, včetně tvrzení, že za vzestupem hladin CO2 mohou být přírodní procesy. Poukazem na skutečnost, že v atmosféře zůstává jen asi polovina CO2 vznikajícího spalováním fosilních paliv, komise doložila, že Země nepůsobí jako zdroj skleníkových plynů, nýbrž jako jímka, která polovinu našich emisí pohlcuje.
Johnsonovi poradci ovšem nedokázali předložit vědeckou prognózu, nakolik vzestup atmosférického CO2 ovlivní globální teplotu; uvedli, že k tomu budou nejprve potřebovat lepší modely a výkonnější počítače. Takové výpočty se staly základem další přelomové zprávy, „Oxid uhličitý a klima: vědecké posouzení“ z roku 1979, již připravila Národní akademie věd USA. Tato zpráva, všeobecně známá jako Charneyho, podle hlavního autora Jula Charneyho z MIT, je vzorem pečlivého vědeckého uvažování.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Charneyho zpráva odhadla, že zdvojnásobení množství CO2 v atmosféře ohřeje Zemi asi o 3° Celsia – což je dnes dostatečně potvrzené. Předpověděla také, že tepelná kapacita oceánů zdrží oteplování o několik desítek let. Obě zjištění jsou v souladu s globálním oteplováním, jak jej sledujeme od uveřejnění zprávy. „Bez úspěchu jsme se pokoušeli najít přehlédnuté či podhodnocené fyzikální účinky, které by mohly omezit aktuálně odhadované globální oteplování… do zanedbatelných proporcí,“ uzavřela zpráva. Od té doby jsou vědecké důkazy ještě pevnější; základní zjištění předložená v těchto dvou časných zprávách dnes podporuje víc než 97 % klimatologů.
Přesto oteplování Země, navzdory 50 letům sílícího vědeckého konsenzu, pokračuje nezmenšeným tempem. Dobře finančně zajištěné lobbistické skupiny zasévají do veřejnosti pochybnosti a úspěšně bagatelizují naléhavost hrozby. Rozvoj účinné globální reakce zároveň brzdí geopolitika. Mezinárodní vyjednávání o klimatu, které by podle očekávání mělo v listopadu a prosinci vyvrcholit dohodou na pařížské Konferenci OSN o změně klimatu, brzdí požadavek na konsenzus mezi 195 zúčastněnými zeměmi.
Nebudeme-li konat, v důsledku sucha, neúrody a extrémního počasí budou trpět miliardy lidí. Stoupající hladiny moří nakonec zaplaví velká pobřežní města a zničí celé ostrovní státy. Od doby, kdy se v devatenáctém století začala vést evidence, byly nejteplejší roky 2005, 2010 a 2014, přičemž loňský rekord bude letos téměř jistě překonán.
Je načase, aby světoví lídři ukončili 50 let váhání. Musí se v Paříži chopit příležitosti, dát stranou krátkodobé zájmy a konečně rozhodně jednat tak, aby odvrátili blížící se planetární katastrofu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
With German voters clearly demanding comprehensive change, the far right has been capitalizing on the public's discontent and benefiting from broader global political trends. If the country's democratic parties cannot deliver, they may soon find that they are no longer the mainstream.
explains why the outcome may decide whether the political “firewall” against the far right can hold.
The Russian and (now) American vision of "peace" in Ukraine would be no peace at all. The immediate task for Europe is not only to navigate Donald’s Trump unilateral pursuit of a settlement, but also to ensure that any deal does not increase the likelihood of an even wider war.
sees a Korea-style armistice with security guarantees as the only viable option in Ukraine.
Rather than engage in lengthy discussions to pry concessions from Russia, US President Donald Trump seems committed to giving the Kremlin whatever it wants to end the Ukraine war. But rewarding the aggressor and punishing the victim would amount to setting the stage for the next war.
warns that by punishing the victim, the US is setting up Europe for another war.
Within his first month back in the White House, Donald Trump has upended US foreign policy and launched an all-out assault on the country’s constitutional order. With US institutions bowing or buckling as the administration takes executive power to unprecedented extremes, the establishment of an authoritarian regime cannot be ruled out.
The rapid advance of AI might create the illusion that we have created a form of algorithmic intelligence capable of understanding us as deeply as we understand one another. But these systems will always lack the essential qualities of human intelligence.
explains why even cutting-edge innovations are not immune to the world’s inherent unpredictability.
SYDNEY – V listopadu roku 1965 byla americkému prezidentu Lyndonu B. Johnsonovi předložena vůbec první vládní zpráva varující před nebezpečími, která by mohla vyplývat ze spalování velkých množství fosilních paliv. Padesát let je v politice dlouhá doba, a tak je pozoruhodné, jak málo se od té doby udělalo pro řešení hrozby, již představuje pokračování ve vyjetých kolejích.
Johnsonův vědecký poradní výbor pozoruhodně jasnozřivým jazykem varoval, že vypouštění oxidu uhličitého do atmosféry povede k vyšším globálním teplotám, což způsobí tání polárních ledovců a prudké zvyšování hladin moří. „Člověk nevědomky provádí obří geofyzikální experiment,“ upozornili vědci. „Během několika generací spálí fosilní palivo, které se v zemi pomalu hromadilo posledních 500 milionů let… Klimatické změny, jež zvýšený podíl CO2 může vyvolat, by z pohledu lidských bytostí mohly být zhoubné.“
Prozíravost výboru není překvapivá; existence skleníkového efektu byla ve vědě známá od doby, kdy francouzský fyzik Joseph Fourier v roce 1824 nadnesl, že atmosféra Země působí jako izolační vrstva, zachycující teplo, které by jinak uniklo. V roce 1859 pak irský fyzik John Tyndall uskutečnil laboratorní pokusy, které doložily oteplovací schopnost CO2. To předního švédského fyzika a laureáta Nobelovy ceny Svanta Arrhenia vedlo k předpovědi, že spalování uhlí ohřeje planetu – což pokládal za potenciálně pozitivní vývoj.
Johnsonovi poradci takové růžové brýle neměli. Jejich zpráva přesně odhadla, že množství CO2 v atmosféře se v průběhu dvacátého století zvýší na téměř 25 % (ve skutečnosti bylo dosaženo 26 %). Atmosférická koncentrace CO2 je dnes o 40 % vyšší než na začátku průmyslové revoluce – zdaleka nejvyšší za posledních milion let, jak nám prozradily vrty do antarktických ledovců.
Johnsonův výbor nadto vyvrátil námitky, jež popírači hrozeb změny klimatu používají dodnes, včetně tvrzení, že za vzestupem hladin CO2 mohou být přírodní procesy. Poukazem na skutečnost, že v atmosféře zůstává jen asi polovina CO2 vznikajícího spalováním fosilních paliv, komise doložila, že Země nepůsobí jako zdroj skleníkových plynů, nýbrž jako jímka, která polovinu našich emisí pohlcuje.
Johnsonovi poradci ovšem nedokázali předložit vědeckou prognózu, nakolik vzestup atmosférického CO2 ovlivní globální teplotu; uvedli, že k tomu budou nejprve potřebovat lepší modely a výkonnější počítače. Takové výpočty se staly základem další přelomové zprávy, „Oxid uhličitý a klima: vědecké posouzení“ z roku 1979, již připravila Národní akademie věd USA. Tato zpráva, všeobecně známá jako Charneyho, podle hlavního autora Jula Charneyho z MIT, je vzorem pečlivého vědeckého uvažování.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Charneyho zpráva odhadla, že zdvojnásobení množství CO2 v atmosféře ohřeje Zemi asi o 3° Celsia – což je dnes dostatečně potvrzené. Předpověděla také, že tepelná kapacita oceánů zdrží oteplování o několik desítek let. Obě zjištění jsou v souladu s globálním oteplováním, jak jej sledujeme od uveřejnění zprávy. „Bez úspěchu jsme se pokoušeli najít přehlédnuté či podhodnocené fyzikální účinky, které by mohly omezit aktuálně odhadované globální oteplování… do zanedbatelných proporcí,“ uzavřela zpráva. Od té doby jsou vědecké důkazy ještě pevnější; základní zjištění předložená v těchto dvou časných zprávách dnes podporuje víc než 97 % klimatologů.
Přesto oteplování Země, navzdory 50 letům sílícího vědeckého konsenzu, pokračuje nezmenšeným tempem. Dobře finančně zajištěné lobbistické skupiny zasévají do veřejnosti pochybnosti a úspěšně bagatelizují naléhavost hrozby. Rozvoj účinné globální reakce zároveň brzdí geopolitika. Mezinárodní vyjednávání o klimatu, které by podle očekávání mělo v listopadu a prosinci vyvrcholit dohodou na pařížské Konferenci OSN o změně klimatu, brzdí požadavek na konsenzus mezi 195 zúčastněnými zeměmi.
Nebudeme-li konat, v důsledku sucha, neúrody a extrémního počasí budou trpět miliardy lidí. Stoupající hladiny moří nakonec zaplaví velká pobřežní města a zničí celé ostrovní státy. Od doby, kdy se v devatenáctém století začala vést evidence, byly nejteplejší roky 2005, 2010 a 2014, přičemž loňský rekord bude letos téměř jistě překonán.
Je načase, aby světoví lídři ukončili 50 let váhání. Musí se v Paříži chopit příležitosti, dát stranou krátkodobé zájmy a konečně rozhodně jednat tak, aby odvrátili blížící se planetární katastrofu.
Z angličtiny přeložil David Daduč