Znepokojuje-li mne volební vítězství Silvia Berlusconiho v Itálii, mám k tomu dobrý důvod. Vláda Maďarska je totiž spolu s bavorskou „provinční“ vládou nejsilnějším zahraničním podporovatelem hnutí Jörga Haidera. Vláda Viktora Orbána se kromě jiných provinění pokouší omezovat pravomoci parlamentu, trestat opoziční místní úřady a ve spolku s beztvarými intelektuály tvoří novou státní ideologii.
Fenomén, kterému říkám „postfašismus“, není výsadou jen střední Evropy, jak se zrovna ukázalo v Itálii. V dnešním novém světě globálního kapitalismu si postfašismus hledá živnou půdu snadno. Postfašismus – bez führera, bez vlády jedné strany, bez SS – obrací trend osvícenství a snaží se občanství ztotožňovat s lidským údělem. Osvícenství položilo rovnítko mezi občanství a lidskou důstojnost a vztáhlo tuto rovnici na všechny společenské třídy, profese, pohlaví, rasy a vyznání. Stát se stal zástupcem všech. Občanství nabylo univerzálnosti a stalo se zárukou faktické rovnosti politických předpokladů.
Fašismus první poloviny 20. století zasadil tomuto uspořádání zničující ránu. Přestože byl kontrarevoluční, nebyl konzervativní: nechtěl totiž vzkřísit moc aristokracie. Podařilo se mu ale vyvrátit myšlenku univerzálního občanství, podle níž stát zastupuje a ochraňuje každého, kdo žije na jeho území. Ve fašistickém zřízení nejvyšší moc naopak rozhoduje o tom, kdo patří do občanské společnosti a kdo ne.
Postfašisté se nyní pokoušejí o něco podobného. Pomáhají jim v tom podmínky, jež panují v současném světě. Po pádu komunismu před deseti lety prošla společnost zásadními změnami. Starý buržoazní svět musel neustále srovnávat dva silné soupeře: pravici a levici. Tento antagonismus je dnes minulostí. Politický horizont vyplňuje jen a jen kapitalismus.
Jaký smysl pak má disent, stojící proti kapitalismu, když antikapitalismus v politice nelze brát vážně? Žádný – a proto se občanství stále častěji definuje v apolitických mezích jako zájmy, jež nejsou v rozporu se společným dobrem, nýbrž spjaty s ním prostřednictvím kolektivního mínění.
Tato definice až nápadně postrádá zmínku o občanských povinnostech a nátlaku. „Občanská společnost“ – mlhovina dobrovolně vznikajících skupin, kde nátlak nehraje žádnou skutečnou roli – vykuchala politiku. Mýtus, podle nějž jádrem pozdně novodobého kapitalismu je „civilní společnost“, zastírá pojmové hranice občanství, které je čím dál víc vnímáno jako věc politického programu než politiky jako celku. Vzhledem k tomu, že na politickém horizontu není v současnosti nic zajímavějšího než buržoazní střed, vzniká extremismus právě zde.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
Příklady tohoto vývoje jsou Haider a jeho Strana svobodných teď také signor Berlusconi. Jejich politická mluva je zčásti libertariánská, zčásti neoliberální. Jejich ideálem je majetný bezejmenný člověk. Jsou zarytými zastánci akcionářství a soukromého vlastnictví a relativně oproštěni od romanticky reakčního nacionalismu, nikoli však od maloměstského sobectví a rasismu. To, co je v USA chápáno jako „pravice“, by jakýkoli jiný tradiční pravicový režim považoval za vzbouřenectví a snažil se všemi prostředky potlačit jako decentralizující individualismus, který odporuje monopolu nátlakové síly v rukou vlády, základu všech konzervativních přesvědčení.
Postfašismus nepotřebuje úderné oddíly ani diktátory. Extremismus středu vládu demokracie neohrožuje ve všech jejích složkách. Svoboda, bezpečí a prosperita zůstávají netknuty, alespoň u produktivní většiny v bohatých zemích. Avšak stejně jako rozšíření demokracie, které dalo světu osvícenství, i občanství se dnes stalo nikoli univerzálním lidským právem, nýbrž výsadou poskytnutou svrchovanou mocí.
Osvobozovací boj v podobě osvícenecké je dnes pro nešťastníky této země zhola nemožný. Nikdo je nevykořisťuje. Nevzniká žádný extra zisk ani přebytková hodnota. Chudí lidé jsou prostě jen nadbyteční. Nejsou vykořisťováni, ale opomíjeni. Střed se ani nesnaží nějak se na periférii přiživovat, snaží se jen držet si ji od těla. Na hranicích bohatých zemí se tyčí majestátní zátarasy. Humanitární války se vedou proto, aby příliv uprchlíků nezaneřádil systémy sociálního zabezpečení v zemích západního světa.
Občanství fungujícího západního státu je zaručenou propustkou do moderního světa, avšak dnes je to privilegium hrstky šťastlivců. Postfašismus nemusí neobčany nakládat do dobytčích vagónů; stačí, když novým neobčanům nedovolí nastoupit do vlaků, které by je odvezly do šťastného světa bohatého Západu. Postfašistická hnutí existují všude, ale daří se jim především v Evropě a uvnitř jejích protipřistěhovaleckých hnutí. Současný koncept „lidských práv“ možná chrání proti zločinnosti tyranů, ale nemá už jak chránit proti zločinné bezzákonnosti států nerespektujících zákon.
Mezinárodní hospodářský systém k postfašimu přímo navádí. Pokusy o boj za vyšší mzdy a lepší pracovní podmínky nenaráží v dnešním světě na násilí a stávkokazy, ale na únik kapitálu a výtky mezinárodních finančních institucí. Chudým tak zbývá jen odchod, exodus, a úkolem postfašismu je jim v tom zabránit. Útoky na nejchudší třídu – na globálně chudé i na domácí „darmošlapy“ – dávají postfašismu jeho příznačnou populistickou dimenzi.
Extremismus středu – tento postfašismus – neohrožuje liberální demokratickou vládu. Postfašismus nepotřebuje úderné jednotky. Je dokonale slučitelný s jakoukoli protiosvíceneckou liberální demokracií, kde se občanství změnilo zpět z univerzálního práva na výsadu udělovanou vládcem. Vzhledem k tomu, že postfašismus je mnohem častěji stav věcí než dynamické hnutí, je těžko identifikovatelný. Protože zamítnutí občanství by mohlo vypadat jako vykořisťování, utlačování nebo otevřená diskriminace, nahrazuje je dnes odměřený zákaz vstupu do země. Problém postfašismu netkví v tom, že hrozí nastolením autoritativního režimu, ale v tom, že výhody občanství vyhrazuje vyvoleným.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Increasingly severe water shortages represent a human-made crisis that can be resolved through human interventions. The situation demands new thinking about the economics of this critical resource and how to manage it through mission-oriented strategies that span all levels of governance.
call attention to a global problem that demands far more attention from policymakers at all levels.
Although Kamala Harris is largely aligned with Joe Biden on many global and strategic issues, her unique worldview promises a distinct form of leadership on the international stage. Not only would US foreign policy shift under a Harris administration; it could change in highly consequential ways.
considers how the Democratic presidential nominees' views compare to Joe Biden's.
Znepokojuje-li mne volební vítězství Silvia Berlusconiho v Itálii, mám k tomu dobrý důvod. Vláda Maďarska je totiž spolu s bavorskou „provinční“ vládou nejsilnějším zahraničním podporovatelem hnutí Jörga Haidera. Vláda Viktora Orbána se kromě jiných provinění pokouší omezovat pravomoci parlamentu, trestat opoziční místní úřady a ve spolku s beztvarými intelektuály tvoří novou státní ideologii.
Fenomén, kterému říkám „postfašismus“, není výsadou jen střední Evropy, jak se zrovna ukázalo v Itálii. V dnešním novém světě globálního kapitalismu si postfašismus hledá živnou půdu snadno. Postfašismus – bez führera, bez vlády jedné strany, bez SS – obrací trend osvícenství a snaží se občanství ztotožňovat s lidským údělem. Osvícenství položilo rovnítko mezi občanství a lidskou důstojnost a vztáhlo tuto rovnici na všechny společenské třídy, profese, pohlaví, rasy a vyznání. Stát se stal zástupcem všech. Občanství nabylo univerzálnosti a stalo se zárukou faktické rovnosti politických předpokladů.
Fašismus první poloviny 20. století zasadil tomuto uspořádání zničující ránu. Přestože byl kontrarevoluční, nebyl konzervativní: nechtěl totiž vzkřísit moc aristokracie. Podařilo se mu ale vyvrátit myšlenku univerzálního občanství, podle níž stát zastupuje a ochraňuje každého, kdo žije na jeho území. Ve fašistickém zřízení nejvyšší moc naopak rozhoduje o tom, kdo patří do občanské společnosti a kdo ne.
Postfašisté se nyní pokoušejí o něco podobného. Pomáhají jim v tom podmínky, jež panují v současném světě. Po pádu komunismu před deseti lety prošla společnost zásadními změnami. Starý buržoazní svět musel neustále srovnávat dva silné soupeře: pravici a levici. Tento antagonismus je dnes minulostí. Politický horizont vyplňuje jen a jen kapitalismus.
Jaký smysl pak má disent, stojící proti kapitalismu, když antikapitalismus v politice nelze brát vážně? Žádný – a proto se občanství stále častěji definuje v apolitických mezích jako zájmy, jež nejsou v rozporu se společným dobrem, nýbrž spjaty s ním prostřednictvím kolektivního mínění.
Tato definice až nápadně postrádá zmínku o občanských povinnostech a nátlaku. „Občanská společnost“ – mlhovina dobrovolně vznikajících skupin, kde nátlak nehraje žádnou skutečnou roli – vykuchala politiku. Mýtus, podle nějž jádrem pozdně novodobého kapitalismu je „civilní společnost“, zastírá pojmové hranice občanství, které je čím dál víc vnímáno jako věc politického programu než politiky jako celku. Vzhledem k tomu, že na politickém horizontu není v současnosti nic zajímavějšího než buržoazní střed, vzniká extremismus právě zde.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
Příklady tohoto vývoje jsou Haider a jeho Strana svobodných teď také signor Berlusconi. Jejich politická mluva je zčásti libertariánská, zčásti neoliberální. Jejich ideálem je majetný bezejmenný člověk. Jsou zarytými zastánci akcionářství a soukromého vlastnictví a relativně oproštěni od romanticky reakčního nacionalismu, nikoli však od maloměstského sobectví a rasismu. To, co je v USA chápáno jako „pravice“, by jakýkoli jiný tradiční pravicový režim považoval za vzbouřenectví a snažil se všemi prostředky potlačit jako decentralizující individualismus, který odporuje monopolu nátlakové síly v rukou vlády, základu všech konzervativních přesvědčení.
Postfašismus nepotřebuje úderné oddíly ani diktátory. Extremismus středu vládu demokracie neohrožuje ve všech jejích složkách. Svoboda, bezpečí a prosperita zůstávají netknuty, alespoň u produktivní většiny v bohatých zemích. Avšak stejně jako rozšíření demokracie, které dalo světu osvícenství, i občanství se dnes stalo nikoli univerzálním lidským právem, nýbrž výsadou poskytnutou svrchovanou mocí.
Osvobozovací boj v podobě osvícenecké je dnes pro nešťastníky této země zhola nemožný. Nikdo je nevykořisťuje. Nevzniká žádný extra zisk ani přebytková hodnota. Chudí lidé jsou prostě jen nadbyteční. Nejsou vykořisťováni, ale opomíjeni. Střed se ani nesnaží nějak se na periférii přiživovat, snaží se jen držet si ji od těla. Na hranicích bohatých zemí se tyčí majestátní zátarasy. Humanitární války se vedou proto, aby příliv uprchlíků nezaneřádil systémy sociálního zabezpečení v zemích západního světa.
Občanství fungujícího západního státu je zaručenou propustkou do moderního světa, avšak dnes je to privilegium hrstky šťastlivců. Postfašismus nemusí neobčany nakládat do dobytčích vagónů; stačí, když novým neobčanům nedovolí nastoupit do vlaků, které by je odvezly do šťastného světa bohatého Západu. Postfašistická hnutí existují všude, ale daří se jim především v Evropě a uvnitř jejích protipřistěhovaleckých hnutí. Současný koncept „lidských práv“ možná chrání proti zločinnosti tyranů, ale nemá už jak chránit proti zločinné bezzákonnosti států nerespektujících zákon.
Mezinárodní hospodářský systém k postfašimu přímo navádí. Pokusy o boj za vyšší mzdy a lepší pracovní podmínky nenaráží v dnešním světě na násilí a stávkokazy, ale na únik kapitálu a výtky mezinárodních finančních institucí. Chudým tak zbývá jen odchod, exodus, a úkolem postfašismu je jim v tom zabránit. Útoky na nejchudší třídu – na globálně chudé i na domácí „darmošlapy“ – dávají postfašismu jeho příznačnou populistickou dimenzi.
Extremismus středu – tento postfašismus – neohrožuje liberální demokratickou vládu. Postfašismus nepotřebuje úderné jednotky. Je dokonale slučitelný s jakoukoli protiosvíceneckou liberální demokracií, kde se občanství změnilo zpět z univerzálního práva na výsadu udělovanou vládcem. Vzhledem k tomu, že postfašismus je mnohem častěji stav věcí než dynamické hnutí, je těžko identifikovatelný. Protože zamítnutí občanství by mohlo vypadat jako vykořisťování, utlačování nebo otevřená diskriminace, nahrazuje je dnes odměřený zákaz vstupu do země. Problém postfašismu netkví v tom, že hrozí nastolením autoritativního režimu, ale v tom, že výhody občanství vyhrazuje vyvoleným.