DILLÍ – Absence zastoupení marginalizovaných skupin v mocenských koridorech – politických, finančních i kulturních – představuje stále rostoucí zdroj globálních obav. Znalosti propůjčují moc, takže záleží na tom, kdo je vytváří. Jak ve slavném výroku prohlásil nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Samuelson: „Je mi jedno, kdo píše zákony státu…, budu-li moci psát jeho učebnice.“
Rozvojová ekonomie se zaměřuje na zvyšování blahobytu miliard lidí v nízkopříjmových zemích, avšak globální Jih zde má silně nedostatečné zastoupení. Malý počet institucí z bohatých států tuto oblast opanoval, což má vážné důsledky. A zdá se, že se problém zhoršuje.
Vezměme si například Journal of Development Economics, přední periodikum, kde vycházejí oborové výzkumné studie. Šéfredaktor ani žádný z deseti zástupců šéfredaktora nesídlí v rozvojové zemi. Působí tam jen dva z 69 přidružených redaktorů, přičemž Afrika a Asie zůstávají zcela bez zastoupení.
A pak je zde prestižní Výroční bankovní konference Světové banky o rozvojové ekonomii (ABCDE). V roce 2019 si tato akce připomněla 75. výročí konference v Bretton Woods, na níž byly založeny Světová banka a Mezinárodní měnový fond, avšak žádný z 77 účastníků nezastupoval instituci sídlící v rozvojové zemi. A naše analýza třicetiletých dějin ABCDE ukazuje, že pouze 7% autorů, kteří na konferenci prezentovali nějakou studii, pocházelo z institucí v rozvojovém světě.
Dlouhotrvající problém nedostatečného zastoupení se dále prohlubuje stále častějším využíváním randomizovaných dvojitě zaslepených studií (RCT) k testování účinnosti konkrétních opatření na snížení chudoby v nízkopříjmových zemích. Šíření RCT si sice zaslouží obrovský kredit za zdůrazňování potřeby precizního dokazování v rozvojové ekonomii, ale bohužel má diskriminující důsledky.
Díky své zasloužené akademické reputaci totiž dnes ekonomové orientovaní na RCT pracují na nejprestižnějších univerzitách a výzkumných institucích světa a působí v redakčních radách špičkových ekonomických časopisů. Tato klíčová role strážců kvality jim přitom dává moc určovat agendu. Například před dvaceti lety neexistovaly v rozvojové ekonomii prakticky žádné RCT studie; v roce 2020 představovaly podle naší analýzy přibližně 40% článků v předních publikacích.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
A vyřazování některých skupin je typické i pro hnutí RCT samotné. Například v laboratoři J-PAL (Abdul Latif Jameel Poverty Action Lab), což je nejvlivnější globální centrum rozvojového RCT výzkumu, je jen 5% z téměř 225 přidružených profesorů z rozvojových zemí, přičemž instituce z východní Asie nemají zastoupení vůbec. Realizace RCT je navíc drahá, což znamená, že výzkum snižování chudoby – a jeho financování – se ve stále větší míře koncentruje na nejbohatších univerzitách (laboratoř J-PAL vznikla při MIT).
Náklady na provedení RCT se skutečně mohou vyšplhat na několik milionů dolarů za studii, což badatelům z rozvojových států ztěžuje zkoumání vlastních zemí bez toho, že by padali na kolena před akademickou ortodoxií zámožných institucí. A nemohou-li tito badatelé dělat výzkumy založené na RCT, mají jen malou šanci, že výsledky jejich práce budou publikovány v čelních odborných časopisech, takže jim hrozí, že získají druhořadé postavení. Naše analýza naznačuje, že i při velkorysé interpretaci autorství představovaly instituce z rozvojových zemí v roce 2020 méně než 10% studií založených na RCT a otištěných v šesti nejšpičkovějších ekonomických publikacích.
Menší náklady souvisejí s prioritizací výzkumu. Existuje vrozený nepoměr sil mezi relativně slabými vládami rozvojových zemí a reputačně i finančně silnějšími výzkumníky, jakož i napětí mezi tím, co politici v ekonomikách s nižšími příjmy pokládají za důležité, a tím, co akademikové považují za materiál vhodný k publikaci ve špičkových časopisech. Tyto faktory dozajista upřednostňují výzkum s vysokými soukromými přínosy pro badatele z bohatých zemí, ale se skrovnými přínosy pro lidi s rozhodovacími pravomocemi v rozvojových státech.
Je pravda, že vědci z rozvojových zemí, kteří do těchto elitních institucí pronikli, k rozvojové ekonomii značně přispívají. Podněty a priority institucionálních kultur, v nichž působí, však hrají silnou roli.
A poslední typ nákladů souvisí se znalostmi, které se opomíjejí. Několik vysoce úspěšných ekonomik – mimo jiné Jižní Korea, Tchaj-wan, Čína, Vietnam, Mauricius nebo Botswana – se neopíralo o RCT, ale i tak se dokázalo vzepřít osudu a vytáhnout z chudoby své početné obyvatelstvo. Akademikové z těchto zemí přesto obvykle nezasedají v redakčních radách významných publikací a nefigurují výrazně na konferencích a seminářích rozvojových ekonomů. Toto opomíjení je obzvláště výmluvné v případě Číny, jejíž ekonomická transformace nemá v dějinách obdoby. Jako by rozvojové úspěchy těchto zemí nemohly nabídnout žádná ponaučení.
Aby se zabránilo monopolu globálního Severu v oblasti tvorby znalostí v rozvojové ekonomii, je potřeba si za prvé uvědomit, že elitní instituce ze Severu si sice přisvojily dominanci, ale ve stejné míře platí, že jim globální Jih tuto dominanci přenechal. Řada rozvojových zemí silně podkopává vlastní univerzity a systémy tvorby znalostí nejen špatným financováním, ale i politickými zásahy, přičemž druhá příčina je v oblasti společenských věd obzvláště zhoubná. Dokud tyto země nezjednají nápravu, budou důsledky globální nerovnováhy trpět dál.
Zároveň musíme mít na paměti projev spisovatele Kazua Ishigura při přebírání Nobelovy ceny v roce 2017. Ishiguro v něm naléhavě vyzval k rozšíření „našeho obvyklého literárního světa tak, aby zahrnoval mnohem více hlasů zpoza naší komfortní zóny elitních kultur prvního světa“. To znamená „energičtěji hledat a nacházet perly v literárních kulturách, které dodnes zůstávají nepoznané, ať už tito autoři žijí ve vzdálených zemích či uvnitř našich komunit“, a přitom „velmi dbát na to, abychom naši definici kvalitní literatury nepojímali příliš úzce či příliš konzervativně“.
Stačí nahradit slovo „literatura“ pojmem „rozvojová ekonomie“ a zjistíme, že Ishigurův imperativ poskytuje intelektuálům z globálního Severu konstruktivní agendu nápravy. Zároveň naznačuje, že diverzita a širší zastoupení představují nejlepší pojistky proti intelektuální úzkokolejnosti pramenící z uchvácení agendy elitou.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
DILLÍ – Absence zastoupení marginalizovaných skupin v mocenských koridorech – politických, finančních i kulturních – představuje stále rostoucí zdroj globálních obav. Znalosti propůjčují moc, takže záleží na tom, kdo je vytváří. Jak ve slavném výroku prohlásil nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Samuelson: „Je mi jedno, kdo píše zákony státu…, budu-li moci psát jeho učebnice.“
Rozvojová ekonomie se zaměřuje na zvyšování blahobytu miliard lidí v nízkopříjmových zemích, avšak globální Jih zde má silně nedostatečné zastoupení. Malý počet institucí z bohatých států tuto oblast opanoval, což má vážné důsledky. A zdá se, že se problém zhoršuje.
Vezměme si například Journal of Development Economics, přední periodikum, kde vycházejí oborové výzkumné studie. Šéfredaktor ani žádný z deseti zástupců šéfredaktora nesídlí v rozvojové zemi. Působí tam jen dva z 69 přidružených redaktorů, přičemž Afrika a Asie zůstávají zcela bez zastoupení.
A pak je zde prestižní Výroční bankovní konference Světové banky o rozvojové ekonomii (ABCDE). V roce 2019 si tato akce připomněla 75. výročí konference v Bretton Woods, na níž byly založeny Světová banka a Mezinárodní měnový fond, avšak žádný z 77 účastníků nezastupoval instituci sídlící v rozvojové zemi. A naše analýza třicetiletých dějin ABCDE ukazuje, že pouze 7% autorů, kteří na konferenci prezentovali nějakou studii, pocházelo z institucí v rozvojovém světě.
Dlouhotrvající problém nedostatečného zastoupení se dále prohlubuje stále častějším využíváním randomizovaných dvojitě zaslepených studií (RCT) k testování účinnosti konkrétních opatření na snížení chudoby v nízkopříjmových zemích. Šíření RCT si sice zaslouží obrovský kredit za zdůrazňování potřeby precizního dokazování v rozvojové ekonomii, ale bohužel má diskriminující důsledky.
Díky své zasloužené akademické reputaci totiž dnes ekonomové orientovaní na RCT pracují na nejprestižnějších univerzitách a výzkumných institucích světa a působí v redakčních radách špičkových ekonomických časopisů. Tato klíčová role strážců kvality jim přitom dává moc určovat agendu. Například před dvaceti lety neexistovaly v rozvojové ekonomii prakticky žádné RCT studie; v roce 2020 představovaly podle naší analýzy přibližně 40% článků v předních publikacích.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
A vyřazování některých skupin je typické i pro hnutí RCT samotné. Například v laboratoři J-PAL (Abdul Latif Jameel Poverty Action Lab), což je nejvlivnější globální centrum rozvojového RCT výzkumu, je jen 5% z téměř 225 přidružených profesorů z rozvojových zemí, přičemž instituce z východní Asie nemají zastoupení vůbec. Realizace RCT je navíc drahá, což znamená, že výzkum snižování chudoby – a jeho financování – se ve stále větší míře koncentruje na nejbohatších univerzitách (laboratoř J-PAL vznikla při MIT).
Náklady na provedení RCT se skutečně mohou vyšplhat na několik milionů dolarů za studii, což badatelům z rozvojových států ztěžuje zkoumání vlastních zemí bez toho, že by padali na kolena před akademickou ortodoxií zámožných institucí. A nemohou-li tito badatelé dělat výzkumy založené na RCT, mají jen malou šanci, že výsledky jejich práce budou publikovány v čelních odborných časopisech, takže jim hrozí, že získají druhořadé postavení. Naše analýza naznačuje, že i při velkorysé interpretaci autorství představovaly instituce z rozvojových zemí v roce 2020 méně než 10% studií založených na RCT a otištěných v šesti nejšpičkovějších ekonomických publikacích.
Menší náklady souvisejí s prioritizací výzkumu. Existuje vrozený nepoměr sil mezi relativně slabými vládami rozvojových zemí a reputačně i finančně silnějšími výzkumníky, jakož i napětí mezi tím, co politici v ekonomikách s nižšími příjmy pokládají za důležité, a tím, co akademikové považují za materiál vhodný k publikaci ve špičkových časopisech. Tyto faktory dozajista upřednostňují výzkum s vysokými soukromými přínosy pro badatele z bohatých zemí, ale se skrovnými přínosy pro lidi s rozhodovacími pravomocemi v rozvojových státech.
Je pravda, že vědci z rozvojových zemí, kteří do těchto elitních institucí pronikli, k rozvojové ekonomii značně přispívají. Podněty a priority institucionálních kultur, v nichž působí, však hrají silnou roli.
A poslední typ nákladů souvisí se znalostmi, které se opomíjejí. Několik vysoce úspěšných ekonomik – mimo jiné Jižní Korea, Tchaj-wan, Čína, Vietnam, Mauricius nebo Botswana – se neopíralo o RCT, ale i tak se dokázalo vzepřít osudu a vytáhnout z chudoby své početné obyvatelstvo. Akademikové z těchto zemí přesto obvykle nezasedají v redakčních radách významných publikací a nefigurují výrazně na konferencích a seminářích rozvojových ekonomů. Toto opomíjení je obzvláště výmluvné v případě Číny, jejíž ekonomická transformace nemá v dějinách obdoby. Jako by rozvojové úspěchy těchto zemí nemohly nabídnout žádná ponaučení.
Aby se zabránilo monopolu globálního Severu v oblasti tvorby znalostí v rozvojové ekonomii, je potřeba si za prvé uvědomit, že elitní instituce ze Severu si sice přisvojily dominanci, ale ve stejné míře platí, že jim globální Jih tuto dominanci přenechal. Řada rozvojových zemí silně podkopává vlastní univerzity a systémy tvorby znalostí nejen špatným financováním, ale i politickými zásahy, přičemž druhá příčina je v oblasti společenských věd obzvláště zhoubná. Dokud tyto země nezjednají nápravu, budou důsledky globální nerovnováhy trpět dál.
Zároveň musíme mít na paměti projev spisovatele Kazua Ishigura při přebírání Nobelovy ceny v roce 2017. Ishiguro v něm naléhavě vyzval k rozšíření „našeho obvyklého literárního světa tak, aby zahrnoval mnohem více hlasů zpoza naší komfortní zóny elitních kultur prvního světa“. To znamená „energičtěji hledat a nacházet perly v literárních kulturách, které dodnes zůstávají nepoznané, ať už tito autoři žijí ve vzdálených zemích či uvnitř našich komunit“, a přitom „velmi dbát na to, abychom naši definici kvalitní literatury nepojímali příliš úzce či příliš konzervativně“.
Stačí nahradit slovo „literatura“ pojmem „rozvojová ekonomie“ a zjistíme, že Ishigurův imperativ poskytuje intelektuálům z globálního Severu konstruktivní agendu nápravy. Zároveň naznačuje, že diverzita a širší zastoupení představují nejlepší pojistky proti intelektuální úzkokolejnosti pramenící z uchvácení agendy elitou.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka