LONDÝN – Od chvíle, co byl vchod do západního křídla Bílého domu osazen otáčivými dveřmi, je těžké udržet si přehled o příchodech a odchodech v amerických koridorech moci. Cokoli, co člověk napíše o personálu a politikách Trumpovy administrativy, může ztratit platnost dřív, než dojde k otištění.
Klíčoví aktéři hospodářské politiky však alespoň prozatím zůstávají ve funkcích. Ministrem financí je stále Steve Mnuchin a během posledních mocenských bojů v depeších zmiňován nebyl. Gary Cohn dál předsedá Národní ekonomické radě, ač některá z prezidentových prohlášení k neekonomickým otázkám údajně nese s nelibostí. Konečně za kormidlem Federálního rezervního systému samozřejmě nadále je Janet Yellenová, přinejmenším do února příštího roku.
Tato stabilita ale podle všeho není příznakem jediného usazeného náhledu na hospodářskou a finanční politiku, zejména budoucí rámec finanční regulace. Pozoruhodné nedávné interview s místopředsedou Fedu Stanleym Fischerem ve Financial Times obnažilo některé zásadní neshody.
Centrální bankéři obvykle dělají ctnost z mírných vyjádření a nejednoznačnosti. Aby pozorovatelé Fedu rozpoznali posuny v jeho uvažování, musí pitvat nepatrné rozdíly v užití slov a tónu. Alan Greenspan proslule řekl kongresovému výboru: „Vzniká-li dojem, že hovořím obzvlášť jasně, nejspíš jste má slova špatně pochopili.“ Jazyk, jejž při této příležitosti použil Fischer, jindy tak mírný a zdvořilý, by nás proto měl přimět zbystřet a zpozornět.
Hovořil o tom, že politický systém Spojených států „nás možná vede směrem, který je velmi nebezpečný“. Ve vztahu ke krokům směřujícím k odstranění prvků nového regulačního řádu vytvořeného v reakci na debakly let 2008-9 si postěžoval, že „všichni se chtějí vrátit ke statu quo z doby před velkou finanční krizí“. A prohlásil, že „člověk nedokáže pochopit, proč inteligentní dospělí lidé docházejí k úsudku, že je namístě zbavit se všeho, co bylo zavedeno v posledních deseti letech“.
To je pozoruhodný jazyk, který si zaslouží dekonstrukci. Fischer nesporně nemá na mysli, že k dřívějšímu statu quo se chtějí vrátit doslova „všichni“. Akademická obec je převážně ve prospěch ještě přísnější regulace bank, s vyššími kapitálovými požadavky. Tisk je s nemnoha výjimkami ještě tvrdší. Kromě toho neznám jediného předsedu představenstva banky, který by se domníval, že návrat k pákovému poměru nad 40 a kapitálu Tier 1 ve výši 2 % by měl vůbec nějaký smysl.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Kdo jsou tedy ve Fischerově výroku „všichni“? Vyjádření mi připomíná častou poznámku mé matky, že si „někdo“, bez uvedení jména, neuklidil v ložnici (byl jsem jedináček). Tady však podezřelý není tak zjevný. Jediné konkrétní návrhy vzešlé z administrativy jsou zatím v promyšlené zprávě, již v červnu vydalo ministerstvo financí USA. Je pravda, že název zprávy, „Finanční soustava vytvářející ekonomické příležitosti“, má politickou příchuť, ale konkrétní představy, jež předkládá, nepatří právě k těm, které nalézáme na divočejších březích, kde se potulují zastánci „volného bankovnictví“.
Autoři zprávy, podepsané samotným Mnuchinem, chtějí reformovat spletitý, nesoudržný a překrývající se mišmaš regulačních agentur, který od krize přetrvává. Stejně už nějaký čas argumentuje bývalý předseda Fedu Paul Volcker, sotva lobbista investičních bank.
Zpráva také doporučuje určitou racionalizaci mimořádně složitých psaných pravidel, osvobození některých jednodušších bank od nejtíživějších a nejnákladnějších postupů a snížení počtu vyžadovaných regulačních podání a úkonů při zátěžových testech. O podrobnostech se lze přít, ale celkově to nepůsobí dojmem návratu k předkrizové neřízené přetahované. Zpráva nijak nenaznačuje, že by se měly podstatně snížit kapitálové požadavky, byť doporučuje „revizi“ kapitálových příplatků u systémově důležitých bank.
Jedna znepokojující část, pro čtenáře mimo USA, se týká mezinárodních standardů, které by se měly přijímat a zavádět, pouze pokud „vyhovují potřebám americké finanční soustavy a amerického lidu“. Jak přesně se bude to druhé zohledňovat při kalibraci rizikových vah podle basilejské dohody, upřesněno není.
Je nicméně nejasné, proč by tento dokument měl Fischera tak hrubě vyvést z rovnováhy. Možná nám umožnil zahlédnout závažnější neshody ohledně regulace finančnictví v srdci administrativy. Anebo se možná samotný Fed obává, že regulační racionalizace je skryté označení pro omezení jeho vlastních pověření, které se od krize nevšedně rozšířily.
Bylo by nešťastné, kdyby odpor Fedu vůči změně znemožnil debatu o tom, zda každá ze změn, které se často v překotném spěchu uskutečnily, dává po deseti letech smysl, jednotlivě i vcelku. Vždyť četné změny v konkurenčním prostředí, v němž banky působí, například nové platební systémy, P2P úvěry, stínové banky a další, vyžadují pečlivou analýzu a úvahu.
Americké ministerstvo financí tedy právem otevírá debatu. A učinilo tak promyšleně. Centrální bankéři by měli dbát na to, aby nenaznačovali, že není o čem diskutovat, že pravdu má vždycky chůva a děti by neměly mít hloupé otázky jako „Proč?“ Nebyl to nikdy dobrý způsob, jak dospívajícího chlapce přesvědčit, aby si uklízel v pokoji. Nezabere ani na zákonodárce a banky.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Less than two months into his second presidency, Donald Trump has imposed sweeping tariffs on America’s three largest trading partners, with much more to come. This strategy not only lacks any credible theoretical foundations; it is putting the US on a path toward irrevocable economic and geopolitical decline.
Today's profound global uncertainty is not some accident of history or consequence of values-free technologies. Rather, it reflects the will of rival great powers that continue to ignore the seminal economic and social changes underway in other parts of the world.
explains how Malaysia and other middle powers are navigating increasingly uncertain geopolitical terrain.
LONDÝN – Od chvíle, co byl vchod do západního křídla Bílého domu osazen otáčivými dveřmi, je těžké udržet si přehled o příchodech a odchodech v amerických koridorech moci. Cokoli, co člověk napíše o personálu a politikách Trumpovy administrativy, může ztratit platnost dřív, než dojde k otištění.
Klíčoví aktéři hospodářské politiky však alespoň prozatím zůstávají ve funkcích. Ministrem financí je stále Steve Mnuchin a během posledních mocenských bojů v depeších zmiňován nebyl. Gary Cohn dál předsedá Národní ekonomické radě, ač některá z prezidentových prohlášení k neekonomickým otázkám údajně nese s nelibostí. Konečně za kormidlem Federálního rezervního systému samozřejmě nadále je Janet Yellenová, přinejmenším do února příštího roku.
Tato stabilita ale podle všeho není příznakem jediného usazeného náhledu na hospodářskou a finanční politiku, zejména budoucí rámec finanční regulace. Pozoruhodné nedávné interview s místopředsedou Fedu Stanleym Fischerem ve Financial Times obnažilo některé zásadní neshody.
Centrální bankéři obvykle dělají ctnost z mírných vyjádření a nejednoznačnosti. Aby pozorovatelé Fedu rozpoznali posuny v jeho uvažování, musí pitvat nepatrné rozdíly v užití slov a tónu. Alan Greenspan proslule řekl kongresovému výboru: „Vzniká-li dojem, že hovořím obzvlášť jasně, nejspíš jste má slova špatně pochopili.“ Jazyk, jejž při této příležitosti použil Fischer, jindy tak mírný a zdvořilý, by nás proto měl přimět zbystřet a zpozornět.
Hovořil o tom, že politický systém Spojených států „nás možná vede směrem, který je velmi nebezpečný“. Ve vztahu ke krokům směřujícím k odstranění prvků nového regulačního řádu vytvořeného v reakci na debakly let 2008-9 si postěžoval, že „všichni se chtějí vrátit ke statu quo z doby před velkou finanční krizí“. A prohlásil, že „člověk nedokáže pochopit, proč inteligentní dospělí lidé docházejí k úsudku, že je namístě zbavit se všeho, co bylo zavedeno v posledních deseti letech“.
To je pozoruhodný jazyk, který si zaslouží dekonstrukci. Fischer nesporně nemá na mysli, že k dřívějšímu statu quo se chtějí vrátit doslova „všichni“. Akademická obec je převážně ve prospěch ještě přísnější regulace bank, s vyššími kapitálovými požadavky. Tisk je s nemnoha výjimkami ještě tvrdší. Kromě toho neznám jediného předsedu představenstva banky, který by se domníval, že návrat k pákovému poměru nad 40 a kapitálu Tier 1 ve výši 2 % by měl vůbec nějaký smysl.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Kdo jsou tedy ve Fischerově výroku „všichni“? Vyjádření mi připomíná častou poznámku mé matky, že si „někdo“, bez uvedení jména, neuklidil v ložnici (byl jsem jedináček). Tady však podezřelý není tak zjevný. Jediné konkrétní návrhy vzešlé z administrativy jsou zatím v promyšlené zprávě, již v červnu vydalo ministerstvo financí USA. Je pravda, že název zprávy, „Finanční soustava vytvářející ekonomické příležitosti“, má politickou příchuť, ale konkrétní představy, jež předkládá, nepatří právě k těm, které nalézáme na divočejších březích, kde se potulují zastánci „volného bankovnictví“.
Autoři zprávy, podepsané samotným Mnuchinem, chtějí reformovat spletitý, nesoudržný a překrývající se mišmaš regulačních agentur, který od krize přetrvává. Stejně už nějaký čas argumentuje bývalý předseda Fedu Paul Volcker, sotva lobbista investičních bank.
Zpráva také doporučuje určitou racionalizaci mimořádně složitých psaných pravidel, osvobození některých jednodušších bank od nejtíživějších a nejnákladnějších postupů a snížení počtu vyžadovaných regulačních podání a úkonů při zátěžových testech. O podrobnostech se lze přít, ale celkově to nepůsobí dojmem návratu k předkrizové neřízené přetahované. Zpráva nijak nenaznačuje, že by se měly podstatně snížit kapitálové požadavky, byť doporučuje „revizi“ kapitálových příplatků u systémově důležitých bank.
Jedna znepokojující část, pro čtenáře mimo USA, se týká mezinárodních standardů, které by se měly přijímat a zavádět, pouze pokud „vyhovují potřebám americké finanční soustavy a amerického lidu“. Jak přesně se bude to druhé zohledňovat při kalibraci rizikových vah podle basilejské dohody, upřesněno není.
Je nicméně nejasné, proč by tento dokument měl Fischera tak hrubě vyvést z rovnováhy. Možná nám umožnil zahlédnout závažnější neshody ohledně regulace finančnictví v srdci administrativy. Anebo se možná samotný Fed obává, že regulační racionalizace je skryté označení pro omezení jeho vlastních pověření, které se od krize nevšedně rozšířily.
Bylo by nešťastné, kdyby odpor Fedu vůči změně znemožnil debatu o tom, zda každá ze změn, které se často v překotném spěchu uskutečnily, dává po deseti letech smysl, jednotlivě i vcelku. Vždyť četné změny v konkurenčním prostředí, v němž banky působí, například nové platební systémy, P2P úvěry, stínové banky a další, vyžadují pečlivou analýzu a úvahu.
Americké ministerstvo financí tedy právem otevírá debatu. A učinilo tak promyšleně. Centrální bankéři by měli dbát na to, aby nenaznačovali, že není o čem diskutovat, že pravdu má vždycky chůva a děti by neměly mít hloupé otázky jako „Proč?“ Nebyl to nikdy dobrý způsob, jak dospívajícího chlapce přesvědčit, aby si uklízel v pokoji. Nezabere ani na zákonodárce a banky.
Z angličtiny přeložil David Daduč