Návrat komunistů k moci v řádných volbách dnes už nikoho nešokuje. Vítězství Svazu demokratické levice v nedávných volbách v Polsku tedy není žádným překvapením. Zajímavé jsou ale zbývající kapitoly celého příběhu. Strany, které v Polsku vládly od roku 1997, nejenže prohrály, ale přišly o všechno své zastoupení v parlamentu. Objevilo se několik nových politických bloků. Chaos uvnitř pravice a stran středu po porážce Solidarity není výsledkem vývoje pouze v Polsku. Napovídá totiž mnohé o všech demokraciích na východ od Labe.
Před čtyřmi lety vzniknuvší vláda pravicového Svazu Solidarity (který vznikl z původního odborového svazu Solidarita) a liberální Unie svobody (jejímiž členy byly mnohé významné postavy polského politického života) prosazovala radikální reformy státní správy, sociálního zabezpečení, zdravotnictví a školství. Tyto reformy si žádaly skutečnou odvahu a slibovaly nezbytnou změnu. Poněvadž však byly špatně připraveny a uvedeny všechny naráz, působily tyto reformy značně chaoticky a amatérsky.
Kromě toho se rozmohla korupce a ve vládnoucí koalici se objevily hluboké trhliny. Pesimismus veřejnosti byl dále živen klesajícím tempem ekonomického růstu a rostoucí nezaměstnaností. Všudypřítomná morální a politická revolta vůči vládě Solidarity nejvíce prospěla postkomunistickému Svazu demokratické levice. Svaz tak získal nejen protestní hlasy, ale také podstatnou část liberálního, tradičně protikomunistického středu.
Požadavek občanské vzpoury proti elitám nalezl svůj výraz v nekonformních stranách, jež pranýřovaly jak vládu, tak opozici. Občanská platforma, dnes druhá největší parlamentní strana, nahradila Unii svobody, kdysi útočiště mnoha dnešních členů a voličů Platformy. Strana Právo a spravedlnost, jejíž kampaň se soustřeďovala na právo a pořádek v silném státě, vyrostla na troskách politického hnutí Solidarita.
Vedle těchto stran usedne v Sejmu ještě mnohem nesourodější panoptikum. Strana sebeobrany, rolnická organizace s anarchistickými tendencemi, ještě nedávno házela kameny a blokovala dopravu. Od nynějška bude své urážky a nadávky moci házet parlamentními prostředky na půdě Sejmu. V Lize polských rodin se sešla celá řada prominentních pravicových, nacionalistických, církevních a antisemitských politiků, které podporují nejkonzervativnější skupiny katolické církve. Obě posledně jmenované strany jsou nanejvýš antievropské a antiliberální. K této směsici připočtěme ještě tradiční rolnickou stranu – umírněnější, přitom ale statickou a „euroskeptickou“.
Svaz demokratické levice doufal, že vytvoří vládu sám, nezávisle na dalších stranách, ale nepodařilo se mu získat parlamentní většinu. Nyní je nucen vytvořit buď menšinovou vládu anebo koalici s některým s obtížných partnerů. Vzhledem k tomu, že se dosud neoprostil od kultury centrálního plánování a že spolupráce s nespolehlivým partnerem jej dále oslabí, bude pro novou vládu nesmírně obtížné prosadit řadu naléhavých reforem (např. veřejného financování či trhu práce), jejichž hlavním cílem je odstranit korupci a urychlit negociace s Evropskou unií. V Polsku by se tak záhy mohly konat nové volby.
Polské volby mají dopad také na stranickou politiku v celém postkomunistickém světě. Ačkoli demokracie jako systém je přijímána, odpor k politickým stranám – všem stranám – v tomto regionu neustále sílí. Před dvěma lety otřáslo Českem mocné hnutí pod heslem „Děkujeme, odejděte“, adresovaným celé české politické elitě. Loni na jaře vyhrál v Bulharsku volby král Simeon II., když proti všem politickým stranám vyrukoval v kampani s prostou protikorupční platformou.
Stabilní pluralitní systémy v našem regionu jednoduše neexistují. I když podmínky v různých částech postkomunistického světa jsou často kardinálně odlišné, společné odmítání všech politických stran bez rozdílu se zakládá na podobných problémech: na rychlosti hospodářských a společenských změn a na absenci zkušené politické třídy, schopné vedení v dobách hluboké a obtížné transformace.
Nestabilita stranického systému odráží nestabilitu společenských zájmů. Zralé demokracie produkují celou řadu mechanismů – z nichž politické strany jsou nejviditelnější –, jejichž prostřednictvím jsou společenské zájmy srozumitelně pojmenovávány a převáděny do veřejné politiky. V postkomunistických zemích je tento proces neukončený. Uspěchané změny mají za následek, že se konstelace politických zájmů mění rychleji, než si kdo dokáže uvědomit. Lidé mnohdy opravdu nevědí, v čem spočívají jejich vlastní zájmy, a proto nepředvídatelně střídají svou věrnost politickým stranám.
Dalším významným faktorem je kvalita intelektuálních a politických elit. Kdyby elity byly s to artikulovat, či dokonce předvídat zájmy svých dosud ne zcela vyhraněných a zformovaných voličů, byly by schopny vést národ cestou transformace mnohem poklidněji. Politikové v postkomunistických zemích jsou však z generací vychovávaných v režimech před rokem 1989. Chybí jim politické vzdělání, které plodí politiky v mnohem dospělejších demokraciích. Nové elity dnes bohužel namnoze tvoří pirátští dobrodruhové, které protřídí až vyzrálejší politické systémy.
Zlatá horečka východoevropské politiky zplodila politické spekulanty, kteří se často zaměřovali na krátkodobé zisky a kteří byli vždy připraveni přesunout svůj nicotný politický „kapitál“ z jedné strany do druhé. Právě vrtkavost finančních spekulantů, připravených stáhnout peníze při sebemenší známce potíží, dokázala před pár lety destabilizovat větší část rozvojového světa. A podobná nezodpovědnost politických spekulantů v nových postkomunistických demokraciích má na svědomí neustálý zmatek uvnitř politického středu a pravice.
Paradoxní je, že levice, jež má většinou původ v bývalých komunistických stranách, takový problém nemá. Diktatura její vládnoucí aparát naučila, jak zorganizovat stranickou mašinérii až k jejím kořenům, jak trpělivě postupovat uvnitř velké politické organizace, jak budovat politickou podporu a jak počítat se zájmy voličstva.
Bývalým disidentům, kteří se vyznačovali osobní odvahou, pravdomluvností a schopností žít na samém okraji, chybí – možná právě pro tyto jejich vlastnosti – trénink v pozemské, praktické politice. Je to smutný paradox, že lidé vyškolení komunistickými utlačovateli jsou nakonec lépe připraveni být novou demokratickou politickou elitou.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The dollar's strength, particularly against major Asian currencies, has triggered a wave of skittishness in financial markets. Can anything be done to stem the greenback's rise, and even if something can be done, should it?
asks whether anything can or should be done about the greenback's strength, especially against Asian currencies.
While the ongoing pro-Palestinian student protests have many superficial similarities to the student uprisings of the late 1960s, only the latter envisioned a new political movement to ameliorate the ills of their time. The current protesters' goals are far more modest, which makes them all the more tragic.
sees the pro-Palestinian student demonstrations as a signal of a much deeper, widespread malaise.
Před čtyřmi lety vzniknuvší vláda pravicového Svazu Solidarity (který vznikl z původního odborového svazu Solidarita) a liberální Unie svobody (jejímiž členy byly mnohé významné postavy polského politického života) prosazovala radikální reformy státní správy, sociálního zabezpečení, zdravotnictví a školství. Tyto reformy si žádaly skutečnou odvahu a slibovaly nezbytnou změnu. Poněvadž však byly špatně připraveny a uvedeny všechny naráz, působily tyto reformy značně chaoticky a amatérsky.
Kromě toho se rozmohla korupce a ve vládnoucí koalici se objevily hluboké trhliny. Pesimismus veřejnosti byl dále živen klesajícím tempem ekonomického růstu a rostoucí nezaměstnaností. Všudypřítomná morální a politická revolta vůči vládě Solidarity nejvíce prospěla postkomunistickému Svazu demokratické levice. Svaz tak získal nejen protestní hlasy, ale také podstatnou část liberálního, tradičně protikomunistického středu.
Požadavek občanské vzpoury proti elitám nalezl svůj výraz v nekonformních stranách, jež pranýřovaly jak vládu, tak opozici. Občanská platforma, dnes druhá největší parlamentní strana, nahradila Unii svobody, kdysi útočiště mnoha dnešních členů a voličů Platformy. Strana Právo a spravedlnost, jejíž kampaň se soustřeďovala na právo a pořádek v silném státě, vyrostla na troskách politického hnutí Solidarita.
Vedle těchto stran usedne v Sejmu ještě mnohem nesourodější panoptikum. Strana sebeobrany, rolnická organizace s anarchistickými tendencemi, ještě nedávno házela kameny a blokovala dopravu. Od nynějška bude své urážky a nadávky moci házet parlamentními prostředky na půdě Sejmu. V Lize polských rodin se sešla celá řada prominentních pravicových, nacionalistických, církevních a antisemitských politiků, které podporují nejkonzervativnější skupiny katolické církve. Obě posledně jmenované strany jsou nanejvýš antievropské a antiliberální. K této směsici připočtěme ještě tradiční rolnickou stranu – umírněnější, přitom ale statickou a „euroskeptickou“.
Svaz demokratické levice doufal, že vytvoří vládu sám, nezávisle na dalších stranách, ale nepodařilo se mu získat parlamentní většinu. Nyní je nucen vytvořit buď menšinovou vládu anebo koalici s některým s obtížných partnerů. Vzhledem k tomu, že se dosud neoprostil od kultury centrálního plánování a že spolupráce s nespolehlivým partnerem jej dále oslabí, bude pro novou vládu nesmírně obtížné prosadit řadu naléhavých reforem (např. veřejného financování či trhu práce), jejichž hlavním cílem je odstranit korupci a urychlit negociace s Evropskou unií. V Polsku by se tak záhy mohly konat nové volby.
Polské volby mají dopad také na stranickou politiku v celém postkomunistickém světě. Ačkoli demokracie jako systém je přijímána, odpor k politickým stranám – všem stranám – v tomto regionu neustále sílí. Před dvěma lety otřáslo Českem mocné hnutí pod heslem „Děkujeme, odejděte“, adresovaným celé české politické elitě. Loni na jaře vyhrál v Bulharsku volby král Simeon II., když proti všem politickým stranám vyrukoval v kampani s prostou protikorupční platformou.
Stabilní pluralitní systémy v našem regionu jednoduše neexistují. I když podmínky v různých částech postkomunistického světa jsou často kardinálně odlišné, společné odmítání všech politických stran bez rozdílu se zakládá na podobných problémech: na rychlosti hospodářských a společenských změn a na absenci zkušené politické třídy, schopné vedení v dobách hluboké a obtížné transformace.
Nestabilita stranického systému odráží nestabilitu společenských zájmů. Zralé demokracie produkují celou řadu mechanismů – z nichž politické strany jsou nejviditelnější –, jejichž prostřednictvím jsou společenské zájmy srozumitelně pojmenovávány a převáděny do veřejné politiky. V postkomunistických zemích je tento proces neukončený. Uspěchané změny mají za následek, že se konstelace politických zájmů mění rychleji, než si kdo dokáže uvědomit. Lidé mnohdy opravdu nevědí, v čem spočívají jejich vlastní zájmy, a proto nepředvídatelně střídají svou věrnost politickým stranám.
Dalším významným faktorem je kvalita intelektuálních a politických elit. Kdyby elity byly s to artikulovat, či dokonce předvídat zájmy svých dosud ne zcela vyhraněných a zformovaných voličů, byly by schopny vést národ cestou transformace mnohem poklidněji. Politikové v postkomunistických zemích jsou však z generací vychovávaných v režimech před rokem 1989. Chybí jim politické vzdělání, které plodí politiky v mnohem dospělejších demokraciích. Nové elity dnes bohužel namnoze tvoří pirátští dobrodruhové, které protřídí až vyzrálejší politické systémy.
Zlatá horečka východoevropské politiky zplodila politické spekulanty, kteří se často zaměřovali na krátkodobé zisky a kteří byli vždy připraveni přesunout svůj nicotný politický „kapitál“ z jedné strany do druhé. Právě vrtkavost finančních spekulantů, připravených stáhnout peníze při sebemenší známce potíží, dokázala před pár lety destabilizovat větší část rozvojového světa. A podobná nezodpovědnost politických spekulantů v nových postkomunistických demokraciích má na svědomí neustálý zmatek uvnitř politického středu a pravice.
Paradoxní je, že levice, jež má většinou původ v bývalých komunistických stranách, takový problém nemá. Diktatura její vládnoucí aparát naučila, jak zorganizovat stranickou mašinérii až k jejím kořenům, jak trpělivě postupovat uvnitř velké politické organizace, jak budovat politickou podporu a jak počítat se zájmy voličstva.
Bývalým disidentům, kteří se vyznačovali osobní odvahou, pravdomluvností a schopností žít na samém okraji, chybí – možná právě pro tyto jejich vlastnosti – trénink v pozemské, praktické politice. Je to smutný paradox, že lidé vyškolení komunistickými utlačovateli jsou nakonec lépe připraveni být novou demokratickou politickou elitou.