V jakékoliv válce se hlavní pozornost soustředí na mrtvé, zraněné a vysídlené lidi. Počet osob zabitých v důsledku izraelské ofenzívy proti Libanonu dosahuje v době psaní tohoto článku přibližně 800 Libanonců a 120 Izraelců – pro arabsko-izraelské konflikty to není nikterak atypický poměr. OSN odhaduje počet lidí, kteří museli opustit své domovy, na více než jeden milion, přičemž zhruba 800 000 z nich tvoří Libanonci.
Škody na infrastruktuře a životním prostředí budou navíc citelné i poté, co ustanou boje. Infrastrukturu lze sice opětovně vybudovat mnohem rychleji než obnovit životní prostředí, případně než se vzpamatuje samo, avšak v případě Libanonu jsou oba faktory vzájemně provázány, neboť velkou část ekologických škod zde má na svědomí zničená infrastruktura.
Jak tomu v moderních válkách bývá, jednu z nejviditelnějších – a proto i zpravodajsky nejsledovanějších – forem ekologických škod představují ropné skvrny. Před začátkem války patřily libanonské pláže k nejčistším ve Středozemním moři. Dnes je do značné míry pokrývá ropa. Pro jistý vzácný druh mořské želvy je to špatná zpráva, neboť vajíčka nakladená do písku na těchto plážích během každoročního období kladení by se měla líhnout právě v tuto dobu. Celkové množství ropy, která unikla do moře, dnes vysoce přesahuje 100 000 tun.
Ropné cisterny přirozeně nepředstavují jediný cíl a příbřežní lokality nejsou jedinými zasaženými oblastmi. Na hodnocení škod napáchaných únikem dalších, méně viditelných chemických látek je příliš brzy, ale již nyní lze s jistotou předpokládat, že spodní voda bude ještě dlouho kontaminována. Čím sušší je životní prostředí, tím závažnější je tento problém.
Bomby a granáty navíc nezapalují pouze budovy, ale i trávu, křoví a stromy. Počet požárů lesa a lesního porostu je proto mnohem vyšší než během průměrného léta. Ještě horší je skutečnost, že k jejich zhášení nestačí kapacity, poněvadž veškerá dostupná protipožární technika je nasazena k záchraně lidských životů. V důsledku toho hoří křoví i lesy dál a porosty cedrů – které jsou stejně typickým symbolem Libanonu, jako je orel bělohlavý symbolem Spojených států – se den ode dne redukují až na hranici zániku. Jedinečný ekosystém mizí.
Objevily se rovněž zprávy, častěji na internetu než v tištěných médiích, o zoufalých libanonských lékařích, kteří nedokázali identifikovat poranění svých pacientů při izraelských leteckých úderech, a tak je popsali a požádali své kolegy z celého světa o pomoc. Jeden typ zranění přitom údajně připomíná popáleniny druhého stupně na značné části těla, avšak bez poškození chloupků – což u ohně a žáru není obvyklá reakce. Vynořily se proto náznaky, že v budovách zničených při bombardování byla možná uskladněna činidla obsahující nějakou kyselinu nebo zásadu.
Podle této teorie byla činidla rozptýlena až po zásahu rakety nebo bomby, tedy nikoliv při dopadu bojových hlavic. V této záležitosti pravděpodobně ještě nepadlo poslední slovo. Člověk si musí vzpomenout na „syndrom války v Zálivu“, který se objevil po konfliktu z roku 1991, a na spory o to, co – pokud vůbec něco – mělo takový dopad na americké vojáky, aby pochopil, jak obtížně se může na podobné otázky odpovídat dlouho po události samé.
Nejhorším ekologickým dopadem na zdraví lidí je však pravděpodobně ten, který nejúžeji souvisí se zničením infrastruktury: únik azbestu. Stejně jako v řadě jiných koutů světa s teplým podnebím slouží i v obytných a kancelářských budovách v Libanonu jako tepelná izolace azbest. Jeho používání bylo po celá desetiletí ustálenou praxí a většina budov, které byly postaveny či obnoveny po posledním bombardování ze strany Izraele v roce 1982, ho obsahují spoustu.
Jakmile bomby a rakety rozpráší azbestová vlákna, azbest se uvolní a člověk ho může vdechovat spolu s okolním prachem. Skutečnost, že v Evropské unii a USA zákon nařizuje speciálně vyškoleným osobám nosit při demolici, přestavbě nebo rekonstrukci jakékoliv budovy obsahující azbest ochranný oděv, jen podtrhuje, jakému riziku plicní fibrózy a rakoviny plic jsou vystaveni Libanonci, kteří vdechují prach z vybombardovaných domů a kanceláří. Americké firmy byly dokonce nuceny vyplatit desetimiliardy dolarů bývalým zaměstnancům, kteří s azbestem pracovali.
Libanon si nemůže dovolit zaplatit ani zlomek této částky. Je to však jen jeden z mnoha ekologických dluhů, které bude někdo muset splácet ještě dlouho poté, co ustanou boje – kdyby nikdo jiný, tak samotné oběti.
V jakékoliv válce se hlavní pozornost soustředí na mrtvé, zraněné a vysídlené lidi. Počet osob zabitých v důsledku izraelské ofenzívy proti Libanonu dosahuje v době psaní tohoto článku přibližně 800 Libanonců a 120 Izraelců – pro arabsko-izraelské konflikty to není nikterak atypický poměr. OSN odhaduje počet lidí, kteří museli opustit své domovy, na více než jeden milion, přičemž zhruba 800 000 z nich tvoří Libanonci.
Škody na infrastruktuře a životním prostředí budou navíc citelné i poté, co ustanou boje. Infrastrukturu lze sice opětovně vybudovat mnohem rychleji než obnovit životní prostředí, případně než se vzpamatuje samo, avšak v případě Libanonu jsou oba faktory vzájemně provázány, neboť velkou část ekologických škod zde má na svědomí zničená infrastruktura.
Jak tomu v moderních válkách bývá, jednu z nejviditelnějších – a proto i zpravodajsky nejsledovanějších – forem ekologických škod představují ropné skvrny. Před začátkem války patřily libanonské pláže k nejčistším ve Středozemním moři. Dnes je do značné míry pokrývá ropa. Pro jistý vzácný druh mořské želvy je to špatná zpráva, neboť vajíčka nakladená do písku na těchto plážích během každoročního období kladení by se měla líhnout právě v tuto dobu. Celkové množství ropy, která unikla do moře, dnes vysoce přesahuje 100 000 tun.
Ropné cisterny přirozeně nepředstavují jediný cíl a příbřežní lokality nejsou jedinými zasaženými oblastmi. Na hodnocení škod napáchaných únikem dalších, méně viditelných chemických látek je příliš brzy, ale již nyní lze s jistotou předpokládat, že spodní voda bude ještě dlouho kontaminována. Čím sušší je životní prostředí, tím závažnější je tento problém.
Bomby a granáty navíc nezapalují pouze budovy, ale i trávu, křoví a stromy. Počet požárů lesa a lesního porostu je proto mnohem vyšší než během průměrného léta. Ještě horší je skutečnost, že k jejich zhášení nestačí kapacity, poněvadž veškerá dostupná protipožární technika je nasazena k záchraně lidských životů. V důsledku toho hoří křoví i lesy dál a porosty cedrů – které jsou stejně typickým symbolem Libanonu, jako je orel bělohlavý symbolem Spojených států – se den ode dne redukují až na hranici zániku. Jedinečný ekosystém mizí.
Objevily se rovněž zprávy, častěji na internetu než v tištěných médiích, o zoufalých libanonských lékařích, kteří nedokázali identifikovat poranění svých pacientů při izraelských leteckých úderech, a tak je popsali a požádali své kolegy z celého světa o pomoc. Jeden typ zranění přitom údajně připomíná popáleniny druhého stupně na značné části těla, avšak bez poškození chloupků – což u ohně a žáru není obvyklá reakce. Vynořily se proto náznaky, že v budovách zničených při bombardování byla možná uskladněna činidla obsahující nějakou kyselinu nebo zásadu.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Podle této teorie byla činidla rozptýlena až po zásahu rakety nebo bomby, tedy nikoliv při dopadu bojových hlavic. V této záležitosti pravděpodobně ještě nepadlo poslední slovo. Člověk si musí vzpomenout na „syndrom války v Zálivu“, který se objevil po konfliktu z roku 1991, a na spory o to, co – pokud vůbec něco – mělo takový dopad na americké vojáky, aby pochopil, jak obtížně se může na podobné otázky odpovídat dlouho po události samé.
Nejhorším ekologickým dopadem na zdraví lidí je však pravděpodobně ten, který nejúžeji souvisí se zničením infrastruktury: únik azbestu. Stejně jako v řadě jiných koutů světa s teplým podnebím slouží i v obytných a kancelářských budovách v Libanonu jako tepelná izolace azbest. Jeho používání bylo po celá desetiletí ustálenou praxí a většina budov, které byly postaveny či obnoveny po posledním bombardování ze strany Izraele v roce 1982, ho obsahují spoustu.
Jakmile bomby a rakety rozpráší azbestová vlákna, azbest se uvolní a člověk ho může vdechovat spolu s okolním prachem. Skutečnost, že v Evropské unii a USA zákon nařizuje speciálně vyškoleným osobám nosit při demolici, přestavbě nebo rekonstrukci jakékoliv budovy obsahující azbest ochranný oděv, jen podtrhuje, jakému riziku plicní fibrózy a rakoviny plic jsou vystaveni Libanonci, kteří vdechují prach z vybombardovaných domů a kanceláří. Americké firmy byly dokonce nuceny vyplatit desetimiliardy dolarů bývalým zaměstnancům, kteří s azbestem pracovali.
Libanon si nemůže dovolit zaplatit ani zlomek této částky. Je to však jen jeden z mnoha ekologických dluhů, které bude někdo muset splácet ještě dlouho poté, co ustanou boje – kdyby nikdo jiný, tak samotné oběti.