NEW YORK – V květnu 1961 zahýbal prezident John F. Kennedy Amerikou i světem, když pronesl následující slova: „Podle mého názoru by si měl tento národ vytyčit cíl, že do konce desetiletí dostane člověka na Měsíc a bezpečně ho vrátí na Zemi.“ O pouhých osm let později to NASA skutečně dokázala – a mělo to úžasný přínos pro vědu, techniku i světovou ekonomiku. Skupina čelních vědců, inovátorů a ekonomů nyní formulovala „cestu na Měsíc“ pro naši éru: nahradit během této generace fosilní paliva technologiemi na bázi čisté energie.
Od počátku letošního roku, kdy skupina lídrů z Velké Británie zahájila Globální program Apollo pro boj proti klimatickým změnám, se k němu spolu s mnoha dalšími lidmi nadšeně hlásím. Program pojmenovaný podle lunárních misí NASA stojí na myšlence „řízené technologické změny“. Jinými slovy můžeme vědomým úsilím podpořeným veřejnými prostředky řídit směr rozvoje pokročilých technologií potřebných k zajištění bezpečnosti a blahobytu lidstva. Na první příčce seznamu figuruje čistá energie, která nám umožní odvrátit globální oteplování způsobené spalováním obrovského množství uhlí, ropy a plynu po celém světě.
Projekt cest k hluboké dekarbonizaci (DDPP) už demonstroval, že nízkouhlíková budoucnost je na dosah a přináší obrovský prospěch s velmi skromnými náklady. Například ve Spojených státech je snížení emisí o 80% do roku 2050 nejen možné, ale vyžadovalo by dodatečné výdaje ve výši pouhého 1% HDP ročně. A přínosy – mimo jiné bezpečnější klima, chytřejší infrastruktura, kvalitnější automobily a čistší vzduch – by byly obrovské.
Cesty k nízkouhlíkové budoucnosti se zaměřují na tři hlavní kroky: zlepšení energetické účinnosti, výrobu elektřiny z nízkouhlíkových zdrojů energie (jako jsou sluneční a větrná energie) a přechod z benzinu na nízkouhlíkovou energii u vytápění budov a pohonu automobilů (například vozidla na elektrické nebo palivové články). Jsou to jasné a dosažitelné cíle a veřejný sektor by měl hrát významnou roli při jejich prosazování.
Je zapotřebí, aby politici přestali dotovat uhlí, ropu a plyn a začali zdaňovat emise vznikající jejich spalováním. Kromě toho musí uspokojit potřebu nových energetických sítí, které budou přenášet nízkouhlíkovou solární, větrnou, geotermální a vodní energii z odlehlých oblastí (a mořských plošin) do populačních center.
Splnění těchto požadavků však předpokládá pokroky v technologiích, které umožní, aby nízkouhlíkové energetické systémy konkurovaly alternativám. A právě zde nastupuje program Apollo se svým smělým cílem snížit náklady na obnovitelnou energii pod úroveň uhlí, ropy a plynu.
Obnovitelná energie je samozřejmě už dnes někdy levnější než fosilní paliva – když jasně svítí slunce nebo když setrvale fouká silný vítr. Hlavním problémem obnovitelných zdrojů je skladování získané energie, a to ve dvou smyslech.
Za prvé potřebujeme skladovat obnovitelnou energii tak, aby se dala levně a efektivně využívat ve vozidlech. Máme už sice kvalitní elektromobily, ale i u těch je ještě zapotřebí zlepšit dojezd a náklady, aby dokázaly konkurovat konvenčním automobilům. Prvořadou technologickou prioritou je vyvinout levnější, trvanlivější, rychleji dobíjitelné a lehčí baterie pro dopravu.
Za druhé potřebujeme uskladnit nespojitou energii na dobu, kdy nefouká vítr, nesvítí slunce a řeky netečou natolik vydatně, aby roztočily vodní turbíny. Řada technologií skladování energie se už dnes používá nebo vyvíjí. Jedním z příkladů je přečerpávaná vodní energie, kdy se nadbytečná větrná a sluneční energie používá k čerpání vody do výše položených nádrží, které mohou později vyrábět elektřinu. Další možností je proměna obnovitelné energie ve vodík (štěpením molekul vody) nebo syntetické kapalné palivo vyrobené z oxidu uhličitého ve vzduchu. Jmenovat můžeme také stlačený vzduch nebo skladování v bateriích velkých rozměrů.
Nízkouhlíkové technologie lze výrazně zlepšit i v mnoha dalších oblastech. Elektrické sítě sloužící pro obnovitelné zdroje potřebují důmyslnější systémy vyrovnávání energetické nabídky a poptávky. Pokroky v technologiích zachycování a ukládání uhlíku by umožnily bezpečné využívání některých typů fosilních paliv. A bezpečnost konstrukcí jaderných elektráren lze zvýšit pasivními (automatickými) bezpečnostními systémy a palivovými cykly, které zanechávají menší množství radioaktivního odpadu a štěpného materiálu, z něhož by se daly vyrábět zbraně.
Vzhledem k tomu, že potenciální ztráty v důsledku klimatických změn vyvolaných člověkem dosahují několika bilionů dolarů a další biliony se ročně investují do globálních energetických systémů, by se světové vlády zachovaly moudře, kdyby každoročně investovaly desetimiliardy dolarů do výzkumu a vývoje potřebného k zajištění nízkouhlíkové energetické budoucnosti. S ohledem na to už se měl nejeden politik vydat ve šlépějích prezidenta Kennedyho, předstoupit před veřejnost, ohlásit klíčovou „cestu na Měsíc“ této generace a nabídnout veřejné finance potřebné k dosažení tohoto cíle.
Zatím to neučinil nikdo. Například v USA vyčleňuje vláda zhruba 31 miliard dolarů ročně na biomedicínský výzkum (s obrovskými přínosy pro zdraví lidí) a zhruba 65 miliard ročně na vojenský výzkum a vývoj, avšak jen asi 7 miliard ročně putuje do neobranného energetického výzkumu, přičemž necelé 2 miliardy z této částky jsou určeny na výzkum a vývoj obnovitelných energií. Je to šokující pochybení, a to ze dvou důvodů: Spojeným státům a světu se krátí čas na dekarbonizaci a USA promrhávají příležitost rozvinout vlastní budoucí sektory špičkových technologií.
Program Apollo a DDPP směrují světové vlády k dohodě, které by měly dosáhnout letos v prosinci na pařížské konferenci OSN o klimatických změnách. Za prvé by se vlády měly zavázat k dekarbonizaci svých ekonomik, aby udržely globální oteplování pod extrémně nebezpečnou zónou dvou stupňů Celsia. Za druhé by měly slíbit, že v příštích dvou letech zveřejní národní „cesty“ k hluboké dekarbonizaci do roku 2050. A za třetí by měly společně financovat novou globální „cestu na Měsíc“ v oblasti čisté energie. Společné financování by mělo začít na částce minimálně 15 miliard dolarů ročně a posléze se prudce zvyšovat, jakmile se na obzoru objeví klíčové technologické průlomy s vysokou návratností.
Jak ukázal prezident Kennedy, velký pokrok začíná velkým cílem, který je smělý, ale zároveň uskutečnitelný. Dnešním cílem je hluboká dekarbonizace podpořená programem Apollo. Je načase, aby se nejvyšší světoví představitelé přihlásili k „cestě na Měsíc“ pro čistou energii, která může zachránit planetu.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
NEW YORK – V květnu 1961 zahýbal prezident John F. Kennedy Amerikou i světem, když pronesl následující slova: „Podle mého názoru by si měl tento národ vytyčit cíl, že do konce desetiletí dostane člověka na Měsíc a bezpečně ho vrátí na Zemi.“ O pouhých osm let později to NASA skutečně dokázala – a mělo to úžasný přínos pro vědu, techniku i světovou ekonomiku. Skupina čelních vědců, inovátorů a ekonomů nyní formulovala „cestu na Měsíc“ pro naši éru: nahradit během této generace fosilní paliva technologiemi na bázi čisté energie.
Od počátku letošního roku, kdy skupina lídrů z Velké Británie zahájila Globální program Apollo pro boj proti klimatickým změnám, se k němu spolu s mnoha dalšími lidmi nadšeně hlásím. Program pojmenovaný podle lunárních misí NASA stojí na myšlence „řízené technologické změny“. Jinými slovy můžeme vědomým úsilím podpořeným veřejnými prostředky řídit směr rozvoje pokročilých technologií potřebných k zajištění bezpečnosti a blahobytu lidstva. Na první příčce seznamu figuruje čistá energie, která nám umožní odvrátit globální oteplování způsobené spalováním obrovského množství uhlí, ropy a plynu po celém světě.
Projekt cest k hluboké dekarbonizaci (DDPP) už demonstroval, že nízkouhlíková budoucnost je na dosah a přináší obrovský prospěch s velmi skromnými náklady. Například ve Spojených státech je snížení emisí o 80% do roku 2050 nejen možné, ale vyžadovalo by dodatečné výdaje ve výši pouhého 1% HDP ročně. A přínosy – mimo jiné bezpečnější klima, chytřejší infrastruktura, kvalitnější automobily a čistší vzduch – by byly obrovské.
Cesty k nízkouhlíkové budoucnosti se zaměřují na tři hlavní kroky: zlepšení energetické účinnosti, výrobu elektřiny z nízkouhlíkových zdrojů energie (jako jsou sluneční a větrná energie) a přechod z benzinu na nízkouhlíkovou energii u vytápění budov a pohonu automobilů (například vozidla na elektrické nebo palivové články). Jsou to jasné a dosažitelné cíle a veřejný sektor by měl hrát významnou roli při jejich prosazování.
Je zapotřebí, aby politici přestali dotovat uhlí, ropu a plyn a začali zdaňovat emise vznikající jejich spalováním. Kromě toho musí uspokojit potřebu nových energetických sítí, které budou přenášet nízkouhlíkovou solární, větrnou, geotermální a vodní energii z odlehlých oblastí (a mořských plošin) do populačních center.
Splnění těchto požadavků však předpokládá pokroky v technologiích, které umožní, aby nízkouhlíkové energetické systémy konkurovaly alternativám. A právě zde nastupuje program Apollo se svým smělým cílem snížit náklady na obnovitelnou energii pod úroveň uhlí, ropy a plynu.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Obnovitelná energie je samozřejmě už dnes někdy levnější než fosilní paliva – když jasně svítí slunce nebo když setrvale fouká silný vítr. Hlavním problémem obnovitelných zdrojů je skladování získané energie, a to ve dvou smyslech.
Za prvé potřebujeme skladovat obnovitelnou energii tak, aby se dala levně a efektivně využívat ve vozidlech. Máme už sice kvalitní elektromobily, ale i u těch je ještě zapotřebí zlepšit dojezd a náklady, aby dokázaly konkurovat konvenčním automobilům. Prvořadou technologickou prioritou je vyvinout levnější, trvanlivější, rychleji dobíjitelné a lehčí baterie pro dopravu.
Za druhé potřebujeme uskladnit nespojitou energii na dobu, kdy nefouká vítr, nesvítí slunce a řeky netečou natolik vydatně, aby roztočily vodní turbíny. Řada technologií skladování energie se už dnes používá nebo vyvíjí. Jedním z příkladů je přečerpávaná vodní energie, kdy se nadbytečná větrná a sluneční energie používá k čerpání vody do výše položených nádrží, které mohou později vyrábět elektřinu. Další možností je proměna obnovitelné energie ve vodík (štěpením molekul vody) nebo syntetické kapalné palivo vyrobené z oxidu uhličitého ve vzduchu. Jmenovat můžeme také stlačený vzduch nebo skladování v bateriích velkých rozměrů.
Nízkouhlíkové technologie lze výrazně zlepšit i v mnoha dalších oblastech. Elektrické sítě sloužící pro obnovitelné zdroje potřebují důmyslnější systémy vyrovnávání energetické nabídky a poptávky. Pokroky v technologiích zachycování a ukládání uhlíku by umožnily bezpečné využívání některých typů fosilních paliv. A bezpečnost konstrukcí jaderných elektráren lze zvýšit pasivními (automatickými) bezpečnostními systémy a palivovými cykly, které zanechávají menší množství radioaktivního odpadu a štěpného materiálu, z něhož by se daly vyrábět zbraně.
Vzhledem k tomu, že potenciální ztráty v důsledku klimatických změn vyvolaných člověkem dosahují několika bilionů dolarů a další biliony se ročně investují do globálních energetických systémů, by se světové vlády zachovaly moudře, kdyby každoročně investovaly desetimiliardy dolarů do výzkumu a vývoje potřebného k zajištění nízkouhlíkové energetické budoucnosti. S ohledem na to už se měl nejeden politik vydat ve šlépějích prezidenta Kennedyho, předstoupit před veřejnost, ohlásit klíčovou „cestu na Měsíc“ této generace a nabídnout veřejné finance potřebné k dosažení tohoto cíle.
Zatím to neučinil nikdo. Například v USA vyčleňuje vláda zhruba 31 miliard dolarů ročně na biomedicínský výzkum (s obrovskými přínosy pro zdraví lidí) a zhruba 65 miliard ročně na vojenský výzkum a vývoj, avšak jen asi 7 miliard ročně putuje do neobranného energetického výzkumu, přičemž necelé 2 miliardy z této částky jsou určeny na výzkum a vývoj obnovitelných energií. Je to šokující pochybení, a to ze dvou důvodů: Spojeným státům a světu se krátí čas na dekarbonizaci a USA promrhávají příležitost rozvinout vlastní budoucí sektory špičkových technologií.
Program Apollo a DDPP směrují světové vlády k dohodě, které by měly dosáhnout letos v prosinci na pařížské konferenci OSN o klimatických změnách. Za prvé by se vlády měly zavázat k dekarbonizaci svých ekonomik, aby udržely globální oteplování pod extrémně nebezpečnou zónou dvou stupňů Celsia. Za druhé by měly slíbit, že v příštích dvou letech zveřejní národní „cesty“ k hluboké dekarbonizaci do roku 2050. A za třetí by měly společně financovat novou globální „cestu na Měsíc“ v oblasti čisté energie. Společné financování by mělo začít na částce minimálně 15 miliard dolarů ročně a posléze se prudce zvyšovat, jakmile se na obzoru objeví klíčové technologické průlomy s vysokou návratností.
Jak ukázal prezident Kennedy, velký pokrok začíná velkým cílem, který je smělý, ale zároveň uskutečnitelný. Dnešním cílem je hluboká dekarbonizace podpořená programem Apollo. Je načase, aby se nejvyšší světoví představitelé přihlásili k „cestě na Měsíc“ pro čistou energii, která může zachránit planetu.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.