PAŘÍŽ – Před ne tak dávnou dobou by se zmínka o rozdávání peněz Evropskou centrální bankou vládám nebo přímo občanům – takzvané “vrtulníkové peníze“ – zdála bizarní. Dnes však překvapivě velké množství ekonomů hlavního proudu a středových politiků podporuje tuto myšlenku měnového financování jako stimulačního opatření v jiné formě.
Představuje to tolik potřebnou změnu v konverzaci – takovou, která (konečně) klade důraz kolmo na stimulaci poptávky evropské ekonomiky. Po letech strnulého růstu oslabující nezaměstnanosti by se měly zvážit všechny možnosti, bez ohledu na jejich nekonvenčnost.
Referendum ve Velké Británii o rozhodnutí opustit EU argument pro větší stimulus a nekonvenčnější opatření v Evropě pouze posiluje. Pokud bude velká část obyvatel EU podporovat pokračující politickou integraci, je silný ekonomický růst kritický.
Jak ukazuje výzkum od McKinsey Global Institute (MGI), navzdory odvážnému kvantitativnímu uvolňování a rekordně nízkým úrokovým sazbám – ECB byla první velká centrální banka, která v roce 2014 představila negativní úrokové sazby – pokračuje anemická poptávka ve zbrzďování růstu HDP napříč Evropou. V mnoha zemích EU byla téměř dekádu nezaměstnaná více než čtvrtina populace a politická nespokojenost se přetavuje v extremismus. Nejistota a proměnlivost na finančních trzích v situaci po Brexitu poptávku poškodí ještě více.
Vlna korporátních investic, která se měla uvolnit kombinací fiskálních omezení (k ovládnutí vládního dluhu) a měnového uvolňování (k vytvoření ultra nízkých úrokových sazeb), se nikdy neuskutečnila. Namísto toho evropské společnosti zredukovaly roční investice o více než 100 miliard euro (113 miliard dolarů) ročně mezi lety 2008 a 2015, a nahromadily zhruba 700 miliard euro cash na svých účtech..
Není to překvapivé - businessy investují, když si jsou jisté budoucí poptávkou a konečným růstem. Dokonce i před volbou o Brexitu si nebyly evropské a další globální společnosti jisté evropskými vyhlídkami. Nyní jsou konfrontováni se zvýšeným rizikem evropské recese a reálné možnosti, že by se UK mohla od EU oddělit, pokud se populistická nákaza ujme. Obchodní investoři nesnáší nejistotu a volba o Brexitu vytvořila výrazně nejistější svět nejen v Evropě, ale i jinde.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, is almost here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, upgrade to PS Digital Plus now at a special discounted rate.
Subscribe Now
Fiskální úspory a ultra nízké úrokové sazby se také ukázaly neefektivní ve stimulaci poptávky domácností – a mohou se ještě vymstít. Když nemohou jednotlivci nalézt slušné výnosy, tak zvyšují své úspory s cílem zajistit si své důchodové cíle. A v typickém evropském městě, kde jsou pozemky dostupné bydlení nedostatkovým zbožím, hnaly nízké úrokové sazby ceny nemovitostí výše, namísto toho, aby stimulovaly výstavbu.
Je nejvyšší čas přiznat si limity současné politiky. Při dnešních nejistých podmínkách by poptávka mohla být rozhodně být lépe podpořena prostřednictvím jiných strategií, než jsou kvantitativní uvolňování a ultra nízké úrokové sazby. Kromě toho, alternativní přístupy ke stimulaci privátní poptávky mohou mít méně nežádoucích distribučních důsledků, jak tvrdí MGI.
Zastánci vrtulníkových peněz – přímé připsání občanům z fondů centrálních bank, nebo připsání do státních pokladen k financování infrastruktury a dalších aktivit tvořících poptávku – oprávněně argumentují, že výhoda spočívá v tom, že se peníze dostanou přímo do rukou těch, kdo je budou utrácet. Přibližně nastavený program vrtulníkových peněz také možná zvýší inflaci měrným způsobem, což odvrátí možnost deflační pasti v japonském stylu.
Oživení poptávky by mohlo dát centrálním bankám zahájení, které potřebují k navrácení úrokových sazeb do historických norem. To by mohlo vzít vzduch z počínajících majetkových bublin, a také uvolnit tlak na institucionální investory, kteří se snaží výnos, který potřebují k pokrytí pojistných a penzijních závazků.
Program vrtulníkových peněz – neskutečná myšlenka, když ji v roce 1969 Milton Friedman navrhl – by ale byl také radikálním odklonem pro politiky, protože by potřeboval mnoho pozornosti nad vnímáním občanů a investorů, a také spolehlivé vládní struktury. Takový přístup by pak stmelil tvrzení, že politika centrálních bank je “jedinou ve městě,“ což by zbavilo vládní činitele jejich odpovědnosti za prorůstová opatření a fiskální rozhodnutí pod jejich kontrolou.
Méně riskantní a v čase otestovanou cestou jak stimulovat poptávku by bylo výrazné navýšení investic do veřejné infrastruktury, financované vládním dluhem. Je velmi dobře zdokumentováno, že Evropa i Spojené státy investují do infrastruktury nedostatečně. Z makroekonomického hlediska je investice do infrastruktury “twofer”– posiluje produktivitu a konkurenceschopnost v dlouhodobém měřítku a tam, kde je nevyužitá kapacita, oživuje výrazným násobícím efektem v krátkodobém měřítku poptávku, výdej a zaměstnanost.
Vlády napříč Evropou však proti výdajům do infrastruktury ostře zasahovaly, čímž vytvářely precedens fiskálnímu šetření a redukci dluhu v pošetilé víře, že vládní půjčování vytlačuje soukromé investice a omezuje růst. Logika vytěsňování však platí pouze za podmínky plné zaměstnanosti; podmínky, která ve většině dnešní Evropy zjevně neexistuje.
Navíc, investice do infrastruktury se nedají odkládat donekonečna. Je zaručeno nové zúčtování; takové, které zohledňuje celkové náklady nedostatečných investic z hlediska ušlé zaměstnanosti a růstu.
Jeden ze způsobů jak se dostat z patové situace je změna veřejných účetních standardů. Přesněji řečeno, kdyby byly vlády schopné jednat s investicemi do infrastruktury stejně, jako společnosti jednají s kapitálovými výdaji – jako s bilančními aktivy, které jsou odepisovány během jejich životního cyklu, spíše než jako s jednorázovými výdaji – tak by takové investice mohly být vyjmuty z evropských schodkových nařízení, aniž by se začalo s rozmařilými výdaji či se zmírňováním tlaku na spolehlivé plány o dlouhodobé fiskální konsolidaci. Bylo by samozřejmě rozhodující nad projekty v infrastruktuře simultánně zlepšit plánování a dohled, jak tvrdila MGI.
Je také třeba čerstvého myšlení v tématu strukturálních reforem. Po desetiletí se diskuze o reformách v EU soustředily na snížení regulací pracovního trhu, privatizaci státem vlastněných firem a snížení daňových sazeb. Reforma by však měla nyní fungovat se zrnky úsilí o zvýšení poptávky – například skrze spuštění stříbrné ekonomiky, podpoření digitálního vzdělávání a inovací a odblokování městských trhů s pozemky jakožto vydláždění cesty pro tolik potřebné investice do bydlení.
Každá z těchto možností by vyžadovala silnou debatu a hlubší průzkum. Je ale jasné, že Evropa potřebuje větší soubor politických opatření. Kvantitativní uvolňování při ultra nízkých úrokových sazbách by již nemělo být jediným šípem v toulci makroekonomických opatření. Tyto nástroje, společně s excesivním fiskálním šetřením, budou mít možná vyšší náklady z hlediska ušlé zaměstnanosti a růstu – a rostoucí politické nespokojenosti – než “riskantní“ alternativní možnosti. Hlasování o Brexitu je “kanárkem v uhelném dole“ pro evropské tvůrce ekonomické politiky. Nekonvenční časy vyžadují uvážení smělých, nekonvenčních politických přístupů.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
To prevent unnecessary deaths from treatable diseases, the World Health Organization must be empowered to fulfill its mandate as the leading global emergency responder. If its $7.1 billion fundraising campaign falls short, we risk being caught unprepared again when the next pandemic arrives.
calls on wealthy countries to ensure that the World Health Organization can confront emerging threats.
Not only did Donald Trump win last week’s US presidential election decisively – winning some three million more votes than his opponent, Vice President Kamala Harris – but the Republican Party he now controls gained majorities in both houses on Congress. Given the far-reaching implications of this result – for both US democracy and global stability – understanding how it came about is essential.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
PAŘÍŽ – Před ne tak dávnou dobou by se zmínka o rozdávání peněz Evropskou centrální bankou vládám nebo přímo občanům – takzvané “vrtulníkové peníze“ – zdála bizarní. Dnes však překvapivě velké množství ekonomů hlavního proudu a středových politiků podporuje tuto myšlenku měnového financování jako stimulačního opatření v jiné formě.
Představuje to tolik potřebnou změnu v konverzaci – takovou, která (konečně) klade důraz kolmo na stimulaci poptávky evropské ekonomiky. Po letech strnulého růstu oslabující nezaměstnanosti by se měly zvážit všechny možnosti, bez ohledu na jejich nekonvenčnost.
Referendum ve Velké Británii o rozhodnutí opustit EU argument pro větší stimulus a nekonvenčnější opatření v Evropě pouze posiluje. Pokud bude velká část obyvatel EU podporovat pokračující politickou integraci, je silný ekonomický růst kritický.
Jak ukazuje výzkum od McKinsey Global Institute (MGI), navzdory odvážnému kvantitativnímu uvolňování a rekordně nízkým úrokovým sazbám – ECB byla první velká centrální banka, která v roce 2014 představila negativní úrokové sazby – pokračuje anemická poptávka ve zbrzďování růstu HDP napříč Evropou. V mnoha zemích EU byla téměř dekádu nezaměstnaná více než čtvrtina populace a politická nespokojenost se přetavuje v extremismus. Nejistota a proměnlivost na finančních trzích v situaci po Brexitu poptávku poškodí ještě více.
Vlna korporátních investic, která se měla uvolnit kombinací fiskálních omezení (k ovládnutí vládního dluhu) a měnového uvolňování (k vytvoření ultra nízkých úrokových sazeb), se nikdy neuskutečnila. Namísto toho evropské společnosti zredukovaly roční investice o více než 100 miliard euro (113 miliard dolarů) ročně mezi lety 2008 a 2015, a nahromadily zhruba 700 miliard euro cash na svých účtech..
Není to překvapivé - businessy investují, když si jsou jisté budoucí poptávkou a konečným růstem. Dokonce i před volbou o Brexitu si nebyly evropské a další globální společnosti jisté evropskými vyhlídkami. Nyní jsou konfrontováni se zvýšeným rizikem evropské recese a reálné možnosti, že by se UK mohla od EU oddělit, pokud se populistická nákaza ujme. Obchodní investoři nesnáší nejistotu a volba o Brexitu vytvořila výrazně nejistější svět nejen v Evropě, ale i jinde.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, is almost here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, upgrade to PS Digital Plus now at a special discounted rate.
Subscribe Now
Fiskální úspory a ultra nízké úrokové sazby se také ukázaly neefektivní ve stimulaci poptávky domácností – a mohou se ještě vymstít. Když nemohou jednotlivci nalézt slušné výnosy, tak zvyšují své úspory s cílem zajistit si své důchodové cíle. A v typickém evropském městě, kde jsou pozemky dostupné bydlení nedostatkovým zbožím, hnaly nízké úrokové sazby ceny nemovitostí výše, namísto toho, aby stimulovaly výstavbu.
Je nejvyšší čas přiznat si limity současné politiky. Při dnešních nejistých podmínkách by poptávka mohla být rozhodně být lépe podpořena prostřednictvím jiných strategií, než jsou kvantitativní uvolňování a ultra nízké úrokové sazby. Kromě toho, alternativní přístupy ke stimulaci privátní poptávky mohou mít méně nežádoucích distribučních důsledků, jak tvrdí MGI.
Zastánci vrtulníkových peněz – přímé připsání občanům z fondů centrálních bank, nebo připsání do státních pokladen k financování infrastruktury a dalších aktivit tvořících poptávku – oprávněně argumentují, že výhoda spočívá v tom, že se peníze dostanou přímo do rukou těch, kdo je budou utrácet. Přibližně nastavený program vrtulníkových peněz také možná zvýší inflaci měrným způsobem, což odvrátí možnost deflační pasti v japonském stylu.
Oživení poptávky by mohlo dát centrálním bankám zahájení, které potřebují k navrácení úrokových sazeb do historických norem. To by mohlo vzít vzduch z počínajících majetkových bublin, a také uvolnit tlak na institucionální investory, kteří se snaží výnos, který potřebují k pokrytí pojistných a penzijních závazků.
Program vrtulníkových peněz – neskutečná myšlenka, když ji v roce 1969 Milton Friedman navrhl – by ale byl také radikálním odklonem pro politiky, protože by potřeboval mnoho pozornosti nad vnímáním občanů a investorů, a také spolehlivé vládní struktury. Takový přístup by pak stmelil tvrzení, že politika centrálních bank je “jedinou ve městě,“ což by zbavilo vládní činitele jejich odpovědnosti za prorůstová opatření a fiskální rozhodnutí pod jejich kontrolou.
Méně riskantní a v čase otestovanou cestou jak stimulovat poptávku by bylo výrazné navýšení investic do veřejné infrastruktury, financované vládním dluhem. Je velmi dobře zdokumentováno, že Evropa i Spojené státy investují do infrastruktury nedostatečně. Z makroekonomického hlediska je investice do infrastruktury “twofer”– posiluje produktivitu a konkurenceschopnost v dlouhodobém měřítku a tam, kde je nevyužitá kapacita, oživuje výrazným násobícím efektem v krátkodobém měřítku poptávku, výdej a zaměstnanost.
Vlády napříč Evropou však proti výdajům do infrastruktury ostře zasahovaly, čímž vytvářely precedens fiskálnímu šetření a redukci dluhu v pošetilé víře, že vládní půjčování vytlačuje soukromé investice a omezuje růst. Logika vytěsňování však platí pouze za podmínky plné zaměstnanosti; podmínky, která ve většině dnešní Evropy zjevně neexistuje.
Navíc, investice do infrastruktury se nedají odkládat donekonečna. Je zaručeno nové zúčtování; takové, které zohledňuje celkové náklady nedostatečných investic z hlediska ušlé zaměstnanosti a růstu.
Jeden ze způsobů jak se dostat z patové situace je změna veřejných účetních standardů. Přesněji řečeno, kdyby byly vlády schopné jednat s investicemi do infrastruktury stejně, jako společnosti jednají s kapitálovými výdaji – jako s bilančními aktivy, které jsou odepisovány během jejich životního cyklu, spíše než jako s jednorázovými výdaji – tak by takové investice mohly být vyjmuty z evropských schodkových nařízení, aniž by se začalo s rozmařilými výdaji či se zmírňováním tlaku na spolehlivé plány o dlouhodobé fiskální konsolidaci. Bylo by samozřejmě rozhodující nad projekty v infrastruktuře simultánně zlepšit plánování a dohled, jak tvrdila MGI.
Je také třeba čerstvého myšlení v tématu strukturálních reforem. Po desetiletí se diskuze o reformách v EU soustředily na snížení regulací pracovního trhu, privatizaci státem vlastněných firem a snížení daňových sazeb. Reforma by však měla nyní fungovat se zrnky úsilí o zvýšení poptávky – například skrze spuštění stříbrné ekonomiky, podpoření digitálního vzdělávání a inovací a odblokování městských trhů s pozemky jakožto vydláždění cesty pro tolik potřebné investice do bydlení.
Každá z těchto možností by vyžadovala silnou debatu a hlubší průzkum. Je ale jasné, že Evropa potřebuje větší soubor politických opatření. Kvantitativní uvolňování při ultra nízkých úrokových sazbách by již nemělo být jediným šípem v toulci makroekonomických opatření. Tyto nástroje, společně s excesivním fiskálním šetřením, budou mít možná vyšší náklady z hlediska ušlé zaměstnanosti a růstu – a rostoucí politické nespokojenosti – než “riskantní“ alternativní možnosti. Hlasování o Brexitu je “kanárkem v uhelném dole“ pro evropské tvůrce ekonomické politiky. Nekonvenční časy vyžadují uvážení smělých, nekonvenčních politických přístupů.