AMSTERDAM – Zesnulý Arthur Koestler, který se narodil v Budapešti, žil v mnoha zemích a psal v několika jazycích, kdysi řekl, že existuje jednak nacionalismus, jednak fotbalový nacionalismus. Emoce, které vyvolává to druhé jsou mnohem silnější. Sám Koestler, hrdý a loajální britský občan, zůstal po celý život maďarským fotbalovým vlastencem.
Pro Američany, jejichž „světové série“ jsou v podstatě domácí záležitostí, je těžké pochopit city, které se rodí v obyvatelích Evropy, když jejich národy jednou za čtyři roky soupeří o evropský mistrovský titul v kopané. Letos v létě stadiony v Rakousku a Švýcarsku, nemluvě o ulicích hlavních měst Evropy, od Madridu po Moskvu, na několik týdnů propadly orgiím vlajkonošského, hymnozpěvného a bubnového vlastenectví. Vítězství Španělska bylo jednou ze vzácných příležitostí, kdy Katalánci, Kastilci, Baskové a Andalusané propukli společně v explozi vlastenecké radosti.
Fotbal víc než většina jiných sportů souzní s kmenovými pocity: to kolektivní úsilí, barvy mužstev, rychlost, fyzická útočnost. Slavný nizozemský fotbalový kouč kdysi řekl, a ne žertem: „Fotbal je válka.“
Vůbec to tak být nemělo. Po dvou světových válkách se projevy národních vášní staly v Evropě víceméně tabu. Nacionalismu se dávalo za vinu, že starý kontinent ve 20. století dvakrát málem zničil. Onen typ oslavovaného patriotismu, zejména ve spojení s válečnou hrdostí, ve Spojených státech dodnes naprosto běžný, byl dlouho spojován s masovým vražděním. Angličané, již unikli okupaci nepřátelskou mocností a stále věří, že sami vyhráli druhou světovou válku (no, vlastně s nepatrnou pomocí od Amíků), pořád mají militaristický sklon. V tom jsou výjimeční. Odtud možná pramení nechvalně proslulá bojechtivost anglických fotbalových fandů.
I když se nacionalistické emoce ve slušné společnosti po celé Evropě potlačovaly, fotbalové stadiony přece svéhlavě zůstaly ve světě před druhou světovou válkou. Tak jako se ve španělských býčích zápasech v ritualizované podobě nadále oslavuje zabíjení, ve fotbalových arénách se naplno otevírají stavidla nepřípustných kmenových emocí.
Může jít o city slavnostní, ba až karnevalové, jak tomu bylo na Euru 2008. Mohou ale obsahovat i cosi temnějšího a agresivnějšího, zejména když je sportovní zápas nabitý historickými vzpomínkami. Například utkání mezi Holandskem a Německem nebo mezi Německem a Polskem měla až donedávna sklon být opětovnou inscenací války: buď – a to většinou – jako trudomyslné opakování válečné porážky, anebo jako sladká pomsta.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
Když Holandsko v semifinále evropského šampionátu roku 1988 porazilo Německo, jako by byla konečně vykonána spravedlnost. Na oslavy trvající celou noc a celý den se do ulic Amsterdamu vydalo víc lidí, než když byla země v květnu 1945 skutečně osvobozena. (Fotbalové dějiny se občas se „skutečnou“ historií směšují; bylo třeba odčinit i porážku lepšího nizozemského mužstva Německem ve finále Mistrovství světa ve fotbale roku 1974.)
Kmenové city Němců se po Hitlerově říši ze zřejmých důvodů považovaly za obzvlášť silný jed, což vysvětluje, proč se německé mávání vlajkami až donedávna praktikovalo s nádechem zahanbené zdrženlivosti, která byla v okolních zemích zcela nepřítomná. Ani Němci však nedokázali tyto city potlačit. Starší Němci si stále pamatují své slavné vítězství nad skvělým maďarským týmem v roce 1954. Bylo to poprvé od pustošivé válečné porážky, kdy na sebe mohli být Němci hrdí. Bylo tu vítězství, které mohli oslavit. Po osmi letech provinilosti a deprivace se Němci tak nějak vraceli.
Podoby vlastenectví se tak jako všechno ostatní časem mění. Důvody k národní hrdosti jsou různé. Když v roce 1998 zvítězila v Mistrovství světa ve fotbale Francie, Francouzi rádi poukazovali na etnickou rozmanitost svého mužstva. Jejich hlavní hvězda, Zinédine Zidane, byl alžírského původu. Další měli po předcích kořeny v různých částech Afriky. Multietnická povaha šampionátu roku 1998 se všeobecně velebila ne jako známka dlouhé a často krvavé koloniální minulosti, ale jako národní výtečnost zrozená ze snášenlivosti francouzského osvícenství a bratrství Velké francouzské revoluce.
Francouzi vlastně byli svého druhu zvěstovateli. V Evropě se totiž něco zásadního mění, pomalu, bolestivě, ale nesporně. Etnická rozmanitost je v národních družstvech čím dál častější, avšak v klubech je ještě markantnější.
Kluby rovněž kdysi vzbuzovaly kmenovou loajalitu dle národnostního nebo náboženského vymezení, podle umístění ve velkých průmyslových městech: například irské versus židovské kluby v Londýně nebo protestantské versus katolické kluby v Glasgow. Kdo by před třiceti lety hádal, že britští fotbaloví fanoušci budou provolávat slávu londýnskému týmu plnému Afričanů, Iberoameričanů a Španělů, které trénuje Francouz? Nebo že anglické národní mužstvo bude řídit Ital?
Etnická a kulturní rozmanitost ale není jediné, co změnilo tvář evropské kopané. Nikdy jsem neviděl takovou harmonii mezi fanoušky různých národních týmů jako na letošním mistrovství. Snad to bylo kvůli nepřítomnosti Anglie, mezi jejímiž příznivci jsou poslední tlupy amatérských válečníků. Pokojný, karnevalový duch, který zavládl, vyvěšování tureckých vedle německých vlajek v ulicích Německa, když se tyto dvě země střetly v semifinále, společné španělsko-německé oslavy po skončení finále, to vše poukazuje na něco nového.
Ne že by národní city odumíraly, třebaže se rodí nový evropský duch. Přinejmenším už ale národní identity v Evropě tolik nepodbarvují vzpomínky na válku. Nikoho už příliš neznepokojuje, když vyhraje Německo, a že vítězí dost často. Na to jsou teď Němci příliš milí. Přesto musím přiznat, že když Německo podlehlo Španělsku, nedokázal jsem potlačit malou, leč intenzivně pociťovanou radost. Možná to bylo tím, že Španělsko hrálo hezčí fotbal. Anebo to prostě prozrazuje můj věk.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Increasingly severe water shortages represent a human-made crisis that can be resolved through human interventions. The situation demands new thinking about the economics of this critical resource and how to manage it through mission-oriented strategies that span all levels of governance.
call attention to a global problem that demands far more attention from policymakers at all levels.
Although Kamala Harris is largely aligned with Joe Biden on many global and strategic issues, her unique worldview promises a distinct form of leadership on the international stage. Not only would US foreign policy shift under a Harris administration; it could change in highly consequential ways.
considers how the Democratic presidential nominees' views compare to Joe Biden's.
AMSTERDAM – Zesnulý Arthur Koestler, který se narodil v Budapešti, žil v mnoha zemích a psal v několika jazycích, kdysi řekl, že existuje jednak nacionalismus, jednak fotbalový nacionalismus. Emoce, které vyvolává to druhé jsou mnohem silnější. Sám Koestler, hrdý a loajální britský občan, zůstal po celý život maďarským fotbalovým vlastencem.
Pro Američany, jejichž „světové série“ jsou v podstatě domácí záležitostí, je těžké pochopit city, které se rodí v obyvatelích Evropy, když jejich národy jednou za čtyři roky soupeří o evropský mistrovský titul v kopané. Letos v létě stadiony v Rakousku a Švýcarsku, nemluvě o ulicích hlavních měst Evropy, od Madridu po Moskvu, na několik týdnů propadly orgiím vlajkonošského, hymnozpěvného a bubnového vlastenectví. Vítězství Španělska bylo jednou ze vzácných příležitostí, kdy Katalánci, Kastilci, Baskové a Andalusané propukli společně v explozi vlastenecké radosti.
Fotbal víc než většina jiných sportů souzní s kmenovými pocity: to kolektivní úsilí, barvy mužstev, rychlost, fyzická útočnost. Slavný nizozemský fotbalový kouč kdysi řekl, a ne žertem: „Fotbal je válka.“
Vůbec to tak být nemělo. Po dvou světových válkách se projevy národních vášní staly v Evropě víceméně tabu. Nacionalismu se dávalo za vinu, že starý kontinent ve 20. století dvakrát málem zničil. Onen typ oslavovaného patriotismu, zejména ve spojení s válečnou hrdostí, ve Spojených státech dodnes naprosto běžný, byl dlouho spojován s masovým vražděním. Angličané, již unikli okupaci nepřátelskou mocností a stále věří, že sami vyhráli druhou světovou válku (no, vlastně s nepatrnou pomocí od Amíků), pořád mají militaristický sklon. V tom jsou výjimeční. Odtud možná pramení nechvalně proslulá bojechtivost anglických fotbalových fandů.
I když se nacionalistické emoce ve slušné společnosti po celé Evropě potlačovaly, fotbalové stadiony přece svéhlavě zůstaly ve světě před druhou světovou válkou. Tak jako se ve španělských býčích zápasech v ritualizované podobě nadále oslavuje zabíjení, ve fotbalových arénách se naplno otevírají stavidla nepřípustných kmenových emocí.
Může jít o city slavnostní, ba až karnevalové, jak tomu bylo na Euru 2008. Mohou ale obsahovat i cosi temnějšího a agresivnějšího, zejména když je sportovní zápas nabitý historickými vzpomínkami. Například utkání mezi Holandskem a Německem nebo mezi Německem a Polskem měla až donedávna sklon být opětovnou inscenací války: buď – a to většinou – jako trudomyslné opakování válečné porážky, anebo jako sladká pomsta.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
Když Holandsko v semifinále evropského šampionátu roku 1988 porazilo Německo, jako by byla konečně vykonána spravedlnost. Na oslavy trvající celou noc a celý den se do ulic Amsterdamu vydalo víc lidí, než když byla země v květnu 1945 skutečně osvobozena. (Fotbalové dějiny se občas se „skutečnou“ historií směšují; bylo třeba odčinit i porážku lepšího nizozemského mužstva Německem ve finále Mistrovství světa ve fotbale roku 1974.)
Kmenové city Němců se po Hitlerově říši ze zřejmých důvodů považovaly za obzvlášť silný jed, což vysvětluje, proč se německé mávání vlajkami až donedávna praktikovalo s nádechem zahanbené zdrženlivosti, která byla v okolních zemích zcela nepřítomná. Ani Němci však nedokázali tyto city potlačit. Starší Němci si stále pamatují své slavné vítězství nad skvělým maďarským týmem v roce 1954. Bylo to poprvé od pustošivé válečné porážky, kdy na sebe mohli být Němci hrdí. Bylo tu vítězství, které mohli oslavit. Po osmi letech provinilosti a deprivace se Němci tak nějak vraceli.
Podoby vlastenectví se tak jako všechno ostatní časem mění. Důvody k národní hrdosti jsou různé. Když v roce 1998 zvítězila v Mistrovství světa ve fotbale Francie, Francouzi rádi poukazovali na etnickou rozmanitost svého mužstva. Jejich hlavní hvězda, Zinédine Zidane, byl alžírského původu. Další měli po předcích kořeny v různých částech Afriky. Multietnická povaha šampionátu roku 1998 se všeobecně velebila ne jako známka dlouhé a často krvavé koloniální minulosti, ale jako národní výtečnost zrozená ze snášenlivosti francouzského osvícenství a bratrství Velké francouzské revoluce.
Francouzi vlastně byli svého druhu zvěstovateli. V Evropě se totiž něco zásadního mění, pomalu, bolestivě, ale nesporně. Etnická rozmanitost je v národních družstvech čím dál častější, avšak v klubech je ještě markantnější.
Kluby rovněž kdysi vzbuzovaly kmenovou loajalitu dle národnostního nebo náboženského vymezení, podle umístění ve velkých průmyslových městech: například irské versus židovské kluby v Londýně nebo protestantské versus katolické kluby v Glasgow. Kdo by před třiceti lety hádal, že britští fotbaloví fanoušci budou provolávat slávu londýnskému týmu plnému Afričanů, Iberoameričanů a Španělů, které trénuje Francouz? Nebo že anglické národní mužstvo bude řídit Ital?
Etnická a kulturní rozmanitost ale není jediné, co změnilo tvář evropské kopané. Nikdy jsem neviděl takovou harmonii mezi fanoušky různých národních týmů jako na letošním mistrovství. Snad to bylo kvůli nepřítomnosti Anglie, mezi jejímiž příznivci jsou poslední tlupy amatérských válečníků. Pokojný, karnevalový duch, který zavládl, vyvěšování tureckých vedle německých vlajek v ulicích Německa, když se tyto dvě země střetly v semifinále, společné španělsko-německé oslavy po skončení finále, to vše poukazuje na něco nového.
Ne že by národní city odumíraly, třebaže se rodí nový evropský duch. Přinejmenším už ale národní identity v Evropě tolik nepodbarvují vzpomínky na válku. Nikoho už příliš neznepokojuje, když vyhraje Německo, a že vítězí dost často. Na to jsou teď Němci příliš milí. Přesto musím přiznat, že když Německo podlehlo Španělsku, nedokázal jsem potlačit malou, leč intenzivně pociťovanou radost. Možná to bylo tím, že Španělsko hrálo hezčí fotbal. Anebo to prostě prozrazuje můj věk.