CAMBRIDGE – Osm let po vyvolání krize, při níž se téměř zhroutil globální finanční systém, zůstávají Spojené státy zoufale zmatené v otázce, jaké reformy jsou zapotřebí, aby se podobná krize neopakovala. V době, kdy se Američané připravují zvolit svého příštího prezidenta, je naléhavě zapotřebí, aby lépe chápali, jaké změny politik by minimalizovaly riziko budoucích krizí – a u kterých politiků je nejpravděpodobnější, že je skutečně zavedou.
Američané s jistotou vědí jen to, že mají vztek na finanční sektor. To se odráží například na úspěchu nedávných hollywoodských filmů, jako je Sázka na nejistotu (který právem sklidil chválu za to, že srozumitelně vysvětlil složité finanční nástroje typu derivátů). A také se to odráží na současné prezidentské kampani – jmenovitě na pozoruhodné podpoře pro levicového senátora Bernieho Sanderse usilujícího o nominaci za demokraty.
Středobodem Sandersovy kampaně je návrh na rozbití velkých wallstreetských bank na malé části, čímž se zajistí, že žádná banka nebude tak velká, aby její krach ohrozil zbytek finanční soustavy. Lákavost tohoto cíle je pochopitelná. Na jeho dosažení by však bylo zapotřebí obrovské kladivo.
Třebaže americkou bankovní soustavu odpradávna tvoří tisíce drobných bank, fenomén „systémově důležitých bankovních institucí“ není právě nový. Prvním peněžním ústavem, který byl prohlášen za „příliš velký na to, aby mohl padnout“, byla banka Continental Illinois, jež v roce 1984 získala záchranný balík od prezidenta Ronalda Reagana. A protože jsou dnes banky větší než kdykoliv dříve – čtyři největší peněžní ústavy v Americe držely v roce 2011 aktiva v celkové hodnotě přesahující 1 bilion dolarů –, bylo by jejich rozbití na tak malé segmenty, že žádný z nich nebude systémově důležitý, přinejmenším zdlouhavé a složité. Pouhé nastavení deregulačních hodin o 30 let nazpátek by jednoduše nestačilo.
I kdyby se však Sandersovi podařilo nějakým způsobem banky rozbít, problém by se tím nevyřešil. USA koneckonců zažily run na vkladové instituce už ve 30. letech, kdy se ještě finanční soustava skládala z tisícovek malých bank. Naopak Kanada, jejíž finanční soustavě dominuje pouhá pětice velkých bank, proplula globální finanční krizí v letech 2008-2009 lehčeji než téměř všechny ostatní země.
Přesto Sanders naznačil, že nedopustí, aby v jeho administrativě působil jakýkoliv člověk s předchozí zkušeností z Wall Street. Taková paušalizující prohlášení a povrchní soudy do výběru osobností na významné posty nepatří.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Vezměme si Garyho Genslera, bývalého spoluředitele financí v bance Goldman Sachs, jehož jmenování do funkce předsedy Commodity Futures Trading Commission (Komise pro komoditní termínové obchody) se Sanders v roce 2009 (neúspěšně) pokusil zablokovat. K úžasu mnoha bývalých kolegů z Wall Street strávil Gensler v této funkci pět let, během nichž neúnavně pracoval na implementaci zákonů o finanční reformě, včetně prosazování agresivní regulace derivátů. Gensler také podpořil stíhání zástupců pěti finančních institucí, kteří ve vzájemné dohodě manipulovali s tzv. londýnskou mezibankovní nabídkovou sazbou LIBOR (referenční úrokovou sazbou, kterou si některé velké banky navzájem účtují u krátkodobých půjček).
Útočit na banky je emocionálně uspokojující. Finančním krizím to však nezabrání. Největší problémy finančního sektoru totiž leží jinde: v hedgeových fondech, investičních bankách a dalších nebankovních finančních institucích, které podléhají méně intenzivnímu regulačnímu dohledu a omezením než komerční banky (například v oblasti kapitálových standardů a zadlužení). Připomeňme si, že Lehman Brothers nebyla komerční banka a AIG byla pojišťovna.
Bývalá americká ministryně zahraničí – a Sandersova soupeřka v boji o demokratickou prezidentskou nominaci – Hillary Clintonová uznává potřebu dát regulaci nebankovních institucí vysokou prioritu a navrhla i konkrétní opatření vedoucí k tomuto cíli. Například volá po drobné dani na různé typy vysokofrekvenčních obchodů náchylných ke zneužití. Kromě toho si klade za cíl zacelit mezeru v mechanismu sdílení zisku prostřednictvím tzv. „carried interest“, jenž v současné době umožňuje manažerům hedgeových fondů platit z příjmů nižší daňové sazby než téměř všichni ostatní, a u velkých finančních institucí navrhuje zavedení „poplatku za riziko“, jehož sazba by se s růstem firmy zvyšovala.
Poplatek za riziko navrhovaný Clintonovou připomíná jiný poplatek, který v roce 2010 prosazovala administrativa prezidenta Baracka Obamy ve snaze odradit největší banky od riskantních aktivit a zároveň pomoci získat zpět část příjmů ze sanací. Tento plán však zmařili tři republikánští senátoři, kteří podmínili svou podporu klíčového zákona o finanční reformě – totiž Dodd-Frankova zákona o reformě Wall Street a ochraně spotřebitele – nezavedením zmíněného poplatku.
Avšak i bez poplatku za riziko pro velké banky byl Dodd-Frankův zákon krokem správným směrem. Mimo jiné zlepšil transparentnost derivátů, zpřísnil kapitálové požadavky pro finanční instituce, zavedl další regulace pro „systémově významné“ instituce a na základě návrhu senátorky Elizabeth Warrenové založil Úřad pro finanční ochranu spotřebitele (CFPB).
Dodd-Frankův zákon však zdaleka nebyl úplný. A co je ještě horší, mnozí kongresmani strávili posledních šest let jeho osekáváním, například když vyňali z působnosti CFPB prodejce automobilů nebo omezili rozpočty regulačních agentur. Dnes se zdá, že ti, kdo systematicky podkopávali zákony o reformě finančních regulací – vesměs šlo o republikány –, za to nezaplatili žádnou politickou daň. A naopak lidé jako Gensler, kteří neúnavně pracovali na zavádění reforem, jsou dnes hodnoceni podle povrchních kritérií právě těmi politiky, kteří by je měli podpořit.
Jednoduché slogany rozhodně mají v politických kampaních místo. Ale také tam mají místo ambiciózní cíle. Bohužel hrozí nebezpečí, že ti, které přitahuje energické skandování příznivců a paušalizující návrhy, nebudou mít dost trpělivosti na to, aby poznali, kterou stranu je třeba podpořit v bezpočtu každoročních složitých bitev o finanční regulaci.
Chtějí-li USA správně nastavit detaily finanční regulace, potřebují lídry s dostatečnou moudrostí, zkušenostmi a houževnatostí, kteří dokážou identifikovat správná opatření, prosadit jejich uzákonění a poté je efektivně zavést do praxe. Pokud tito lidé nezískají politickou podporu, pak bychom se neměli divit, že finanční sektor opět unikne účinné regulaci a krize se dostaví znovu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Former US President Barack Obama tried to move beyond the fearmongering of the George W. Bush era and unite the country around his own political persona. But as initial optimism gave way to disillusionment, fear once again took hold, setting the stage for the rise of Donald Trump.
reflects on how the politics promoted by America’s first Black president gave rise to its first felonious one.
CAMBRIDGE – Osm let po vyvolání krize, při níž se téměř zhroutil globální finanční systém, zůstávají Spojené státy zoufale zmatené v otázce, jaké reformy jsou zapotřebí, aby se podobná krize neopakovala. V době, kdy se Američané připravují zvolit svého příštího prezidenta, je naléhavě zapotřebí, aby lépe chápali, jaké změny politik by minimalizovaly riziko budoucích krizí – a u kterých politiků je nejpravděpodobnější, že je skutečně zavedou.
Američané s jistotou vědí jen to, že mají vztek na finanční sektor. To se odráží například na úspěchu nedávných hollywoodských filmů, jako je Sázka na nejistotu (který právem sklidil chválu za to, že srozumitelně vysvětlil složité finanční nástroje typu derivátů). A také se to odráží na současné prezidentské kampani – jmenovitě na pozoruhodné podpoře pro levicového senátora Bernieho Sanderse usilujícího o nominaci za demokraty.
Středobodem Sandersovy kampaně je návrh na rozbití velkých wallstreetských bank na malé části, čímž se zajistí, že žádná banka nebude tak velká, aby její krach ohrozil zbytek finanční soustavy. Lákavost tohoto cíle je pochopitelná. Na jeho dosažení by však bylo zapotřebí obrovské kladivo.
Třebaže americkou bankovní soustavu odpradávna tvoří tisíce drobných bank, fenomén „systémově důležitých bankovních institucí“ není právě nový. Prvním peněžním ústavem, který byl prohlášen za „příliš velký na to, aby mohl padnout“, byla banka Continental Illinois, jež v roce 1984 získala záchranný balík od prezidenta Ronalda Reagana. A protože jsou dnes banky větší než kdykoliv dříve – čtyři největší peněžní ústavy v Americe držely v roce 2011 aktiva v celkové hodnotě přesahující 1 bilion dolarů –, bylo by jejich rozbití na tak malé segmenty, že žádný z nich nebude systémově důležitý, přinejmenším zdlouhavé a složité. Pouhé nastavení deregulačních hodin o 30 let nazpátek by jednoduše nestačilo.
I kdyby se však Sandersovi podařilo nějakým způsobem banky rozbít, problém by se tím nevyřešil. USA koneckonců zažily run na vkladové instituce už ve 30. letech, kdy se ještě finanční soustava skládala z tisícovek malých bank. Naopak Kanada, jejíž finanční soustavě dominuje pouhá pětice velkých bank, proplula globální finanční krizí v letech 2008-2009 lehčeji než téměř všechny ostatní země.
Přesto Sanders naznačil, že nedopustí, aby v jeho administrativě působil jakýkoliv člověk s předchozí zkušeností z Wall Street. Taková paušalizující prohlášení a povrchní soudy do výběru osobností na významné posty nepatří.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Vezměme si Garyho Genslera, bývalého spoluředitele financí v bance Goldman Sachs, jehož jmenování do funkce předsedy Commodity Futures Trading Commission (Komise pro komoditní termínové obchody) se Sanders v roce 2009 (neúspěšně) pokusil zablokovat. K úžasu mnoha bývalých kolegů z Wall Street strávil Gensler v této funkci pět let, během nichž neúnavně pracoval na implementaci zákonů o finanční reformě, včetně prosazování agresivní regulace derivátů. Gensler také podpořil stíhání zástupců pěti finančních institucí, kteří ve vzájemné dohodě manipulovali s tzv. londýnskou mezibankovní nabídkovou sazbou LIBOR (referenční úrokovou sazbou, kterou si některé velké banky navzájem účtují u krátkodobých půjček).
Útočit na banky je emocionálně uspokojující. Finančním krizím to však nezabrání. Největší problémy finančního sektoru totiž leží jinde: v hedgeových fondech, investičních bankách a dalších nebankovních finančních institucích, které podléhají méně intenzivnímu regulačnímu dohledu a omezením než komerční banky (například v oblasti kapitálových standardů a zadlužení). Připomeňme si, že Lehman Brothers nebyla komerční banka a AIG byla pojišťovna.
Bývalá americká ministryně zahraničí – a Sandersova soupeřka v boji o demokratickou prezidentskou nominaci – Hillary Clintonová uznává potřebu dát regulaci nebankovních institucí vysokou prioritu a navrhla i konkrétní opatření vedoucí k tomuto cíli. Například volá po drobné dani na různé typy vysokofrekvenčních obchodů náchylných ke zneužití. Kromě toho si klade za cíl zacelit mezeru v mechanismu sdílení zisku prostřednictvím tzv. „carried interest“, jenž v současné době umožňuje manažerům hedgeových fondů platit z příjmů nižší daňové sazby než téměř všichni ostatní, a u velkých finančních institucí navrhuje zavedení „poplatku za riziko“, jehož sazba by se s růstem firmy zvyšovala.
Poplatek za riziko navrhovaný Clintonovou připomíná jiný poplatek, který v roce 2010 prosazovala administrativa prezidenta Baracka Obamy ve snaze odradit největší banky od riskantních aktivit a zároveň pomoci získat zpět část příjmů ze sanací. Tento plán však zmařili tři republikánští senátoři, kteří podmínili svou podporu klíčového zákona o finanční reformě – totiž Dodd-Frankova zákona o reformě Wall Street a ochraně spotřebitele – nezavedením zmíněného poplatku.
Avšak i bez poplatku za riziko pro velké banky byl Dodd-Frankův zákon krokem správným směrem. Mimo jiné zlepšil transparentnost derivátů, zpřísnil kapitálové požadavky pro finanční instituce, zavedl další regulace pro „systémově významné“ instituce a na základě návrhu senátorky Elizabeth Warrenové založil Úřad pro finanční ochranu spotřebitele (CFPB).
Dodd-Frankův zákon však zdaleka nebyl úplný. A co je ještě horší, mnozí kongresmani strávili posledních šest let jeho osekáváním, například když vyňali z působnosti CFPB prodejce automobilů nebo omezili rozpočty regulačních agentur. Dnes se zdá, že ti, kdo systematicky podkopávali zákony o reformě finančních regulací – vesměs šlo o republikány –, za to nezaplatili žádnou politickou daň. A naopak lidé jako Gensler, kteří neúnavně pracovali na zavádění reforem, jsou dnes hodnoceni podle povrchních kritérií právě těmi politiky, kteří by je měli podpořit.
Jednoduché slogany rozhodně mají v politických kampaních místo. Ale také tam mají místo ambiciózní cíle. Bohužel hrozí nebezpečí, že ti, které přitahuje energické skandování příznivců a paušalizující návrhy, nebudou mít dost trpělivosti na to, aby poznali, kterou stranu je třeba podpořit v bezpočtu každoročních složitých bitev o finanční regulaci.
Chtějí-li USA správně nastavit detaily finanční regulace, potřebují lídry s dostatečnou moudrostí, zkušenostmi a houževnatostí, kteří dokážou identifikovat správná opatření, prosadit jejich uzákonění a poté je efektivně zavést do praxe. Pokud tito lidé nezískají politickou podporu, pak bychom se neměli divit, že finanční sektor opět unikne účinné regulaci a krize se dostaví znovu.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.