WASHINGTON – Centrální banky po celém světě konečně zareagovaly na globální finanční krizi tím, že zorganizovaly koordinované snížení úrokových sazeb o půl procentního bodu. To je vítaný krok, avšak zapotřebí je mnohem více – a rychle. Zavedou-li se ihned, mohou mít prudká snížení sazeb stále významný pozitivní dopad. Odloží-li se, bude jejich dopad pravděpodobně minimální.
Kam se člověk podívá, reagují hlavní světové centrální banky na prohlubující se krizi pomalu. Toto selhání odráží dominanci konvenční ekonomiky, která v globální komunitě centrálních bankéřů vytvořila skupinové myšlení uzavřené novým nápadům. V důsledku toho se centrálním bankám nepodařilo rozpoznat blížící se finanční cunami, a dokonce i po jeho příchodu dál vedli poslední válku proti inflaci.
Nejhoršími provinilci jsou Evropská centrální banka a Bank of England. To není nijak překvapivé, poněvadž evropští centrální bankéři jsou ve svém uvažování nejkonvenčnější a nejvíce posedlí inflací. Zároveň to vysvětluje, proč měla kontinentální Evropa tak dlouhou dobu tak vysokou nezaměstnanost.
Rada guvernérů amerického Federálního rezervního systému odvedla mnohem lepší práci, přestože i ona postupovala nárazově a křečovitě, když si opakovaně hrála na honěnou s krizí, která si ustavičně udržovala náskok jednoho kroku před politikou. Tento obraz odráží posedlost Fedu cenovou stabilitou, která podněcuje preventivní zvyšování úrokových sazeb za účelem bránění inflaci, avšak brzdí ekvivalentní preventivní snižování sazeb za účelem bránění nezaměstnanosti.
V důsledku toho ponechal Fed svou úrokovou sazbu po celé léto 2008 beze změny, a to navzdory kolapsu hypotečních gigantů Fannie Mae a Freddie Mac, bankrotu Lehman Brothers, nesolventnosti AIG a vzniku nákazy na globálních finančních trzích. Politika Fedu navíc zůstávala neměnná i přes rychlé zhoršování americké reálné ekonomiky, jehož indikátory byly zrychlující se úbytek pracovních míst a rostoucí nezaměstnanost.
Koordinované snížení sazeb, které nyní provedly hlavní světové centrální banky, zahajuje proces politického dohánění, avšak zapotřebí jsou i další škrty. Zatímco strašák inflace byl podle všeho konečně uložen k ledu, musíme se stále potýkat s dalším mýtem – totiž že Fed a ostatní centrální banky by si měly šetřit „munici“ na dobu ještě větší nepohody, a snižování sazeb by proto měly odolat.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Existuje staré rčení, podle něhož je monetární politika během recese zbytečná, poněvadž efekt snížení úrokových sazeb je jako „tlačit do provázku“. Stává se to ve chvílích, kdy jsou důvěra a bohatství zničeny, a snížení sazeb se pak skutečně stává zbytečností.
Je to tím, že destrukce důvěry podkopává „živočišného ducha“ kapitalismu: vypůjčovatelé nejsou ochotni brát si půjčky a půjčovatelé je nejsou ochotni dávat. Destrukce bohatství zároveň ničí zajištění, což znamená, že i ti, kdo si půjčit chtějí, tak učinit nemohou. Insolvence a propadnutí majetku, které zapříčinila nadměrná úroková zátěž, se přitom pozdějším snížením sazeb již nedají zvrátit.
Tím, že nedokázaly jednat včas, umožnily centrální banky nebezpečnou erozi důvěry a bohatství, což vytváří podmínky pro „tlačení do provázku“. Naštěstí je ještě stále čas a rozhodné snížení sazeb by i nyní mohlo mít obrovský dopad. Okno příležitosti se však rychle uzavírá. Budou-li si centrální banky šetřit munici v podobě snižování sazeb na později, mohou pak zjistit, že jsou jim náboje k ničemu. Čas ke střelbě nastal už nyní.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
From cutting taxes to raising tariffs to eroding central-bank independence, US President-elect Donald Trump has made a wide range of economic promises, many of which threaten to blow up the deficit and fuel inflation. But powerful institutional, political, and economic constraints, together with Trump’s capriciousness, have spurred disagreement about how worried we should be.
Anti-immigration politicians like US President-elect Donald Trump frequently portray migrants as displacing native workers and straining social security systems. But studies consistently show that increased migration brings enormous economic benefits to both host and origin countries.
warns that stricter border controls often exacerbate the very problems they aim to solve.
The H-1B visa debate within Donald Trump’s Silicon Valley/MAGA coalition raises some important questions for how the United States should think about education and technology in an increasingly globalized knowledge economy. While high-skill immigration can deliver win-win outcomes, there are no guarantees that it will.
highlights some underappreciated risks of policies like the United States’ H-1B visa program.
WASHINGTON – Centrální banky po celém světě konečně zareagovaly na globální finanční krizi tím, že zorganizovaly koordinované snížení úrokových sazeb o půl procentního bodu. To je vítaný krok, avšak zapotřebí je mnohem více – a rychle. Zavedou-li se ihned, mohou mít prudká snížení sazeb stále významný pozitivní dopad. Odloží-li se, bude jejich dopad pravděpodobně minimální.
Kam se člověk podívá, reagují hlavní světové centrální banky na prohlubující se krizi pomalu. Toto selhání odráží dominanci konvenční ekonomiky, která v globální komunitě centrálních bankéřů vytvořila skupinové myšlení uzavřené novým nápadům. V důsledku toho se centrálním bankám nepodařilo rozpoznat blížící se finanční cunami, a dokonce i po jeho příchodu dál vedli poslední válku proti inflaci.
Nejhoršími provinilci jsou Evropská centrální banka a Bank of England. To není nijak překvapivé, poněvadž evropští centrální bankéři jsou ve svém uvažování nejkonvenčnější a nejvíce posedlí inflací. Zároveň to vysvětluje, proč měla kontinentální Evropa tak dlouhou dobu tak vysokou nezaměstnanost.
Rada guvernérů amerického Federálního rezervního systému odvedla mnohem lepší práci, přestože i ona postupovala nárazově a křečovitě, když si opakovaně hrála na honěnou s krizí, která si ustavičně udržovala náskok jednoho kroku před politikou. Tento obraz odráží posedlost Fedu cenovou stabilitou, která podněcuje preventivní zvyšování úrokových sazeb za účelem bránění inflaci, avšak brzdí ekvivalentní preventivní snižování sazeb za účelem bránění nezaměstnanosti.
V důsledku toho ponechal Fed svou úrokovou sazbu po celé léto 2008 beze změny, a to navzdory kolapsu hypotečních gigantů Fannie Mae a Freddie Mac, bankrotu Lehman Brothers, nesolventnosti AIG a vzniku nákazy na globálních finančních trzích. Politika Fedu navíc zůstávala neměnná i přes rychlé zhoršování americké reálné ekonomiky, jehož indikátory byly zrychlující se úbytek pracovních míst a rostoucí nezaměstnanost.
Koordinované snížení sazeb, které nyní provedly hlavní světové centrální banky, zahajuje proces politického dohánění, avšak zapotřebí jsou i další škrty. Zatímco strašák inflace byl podle všeho konečně uložen k ledu, musíme se stále potýkat s dalším mýtem – totiž že Fed a ostatní centrální banky by si měly šetřit „munici“ na dobu ještě větší nepohody, a snižování sazeb by proto měly odolat.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Existuje staré rčení, podle něhož je monetární politika během recese zbytečná, poněvadž efekt snížení úrokových sazeb je jako „tlačit do provázku“. Stává se to ve chvílích, kdy jsou důvěra a bohatství zničeny, a snížení sazeb se pak skutečně stává zbytečností.
Je to tím, že destrukce důvěry podkopává „živočišného ducha“ kapitalismu: vypůjčovatelé nejsou ochotni brát si půjčky a půjčovatelé je nejsou ochotni dávat. Destrukce bohatství zároveň ničí zajištění, což znamená, že i ti, kdo si půjčit chtějí, tak učinit nemohou. Insolvence a propadnutí majetku, které zapříčinila nadměrná úroková zátěž, se přitom pozdějším snížením sazeb již nedají zvrátit.
Tím, že nedokázaly jednat včas, umožnily centrální banky nebezpečnou erozi důvěry a bohatství, což vytváří podmínky pro „tlačení do provázku“. Naštěstí je ještě stále čas a rozhodné snížení sazeb by i nyní mohlo mít obrovský dopad. Okno příležitosti se však rychle uzavírá. Budou-li si centrální banky šetřit munici v podobě snižování sazeb na později, mohou pak zjistit, že jsou jim náboje k ničemu. Čas ke střelbě nastal už nyní.