Mnozí Evropané se dívají na globalizaci a znechuceně rozhazují rukama: problémy s konkurenceschopností se zdají tak obrovské. Evropané však zároveň mají v dnešní globální konkurenci výhodu, za niž bychom měli poděkovat Jeanu Monnetovi a Jacquesu Delorsovi, kteří vytvořili jednotný trh dříve, než se „globalizace“ stala výrazem skloňovaným ve všech pádech. Je to totiž otevřená konkurence uvnitř jednotného trhu, co Evropanům umožňuje konkurovat i globálně.
To však samo o sobě nestačí. Zapotřebí je odvážnější politika.
V roce 1991 procitala moje země, Estonsko, z 50 let trvající zaostalosti způsobené Sověty. Zoufal jsem si tehdy, jak dlouho asi potrvá vybudovat infrastrukturu potřebnou k tomu, aby byly estonské firmy mezinárodně konkurenceschopné. Naštěstí svět právě v té době vstupoval do nové éry informační revoluce, a tak se Estonsko rozhodlo pro novou infrastrukturu informačních technologií, díky čemuž záhy dokázalo srovnat krok s ostatními.
Investice veřejného i soukromého sektoru umožnily Estonsku dosáhnout do poloviny 90. let takové úrovně informačních technologií, která přesahovala průměr EU. Do roku 2000 se pak informační technologie ve vládních službách a odvětvích jako bankovnictví rozvinuly na úroveň, jaké dosahuje jen několik dalších zemí v Evropě.
Malé a kdysi nedostatečně rozvinuté postsovětské zemi se tedy podařilo překonat zdánlivě nepřekonatelné překážky. Obávám se však, že kroky potřebné k napodobení estonských úspěchů nemusí být jinde v EU příliš vítány. Vyšší efektivita vlády, odbourání papírování a eliminace lákadel korupce prostřednictvím novátorské komputerizace by totiž znamenaly menší a štíhlejší veřejný sektor.
Totéž platí i o sektoru soukromém. Od konce 90. let například zhruba 98% všech bankovních transakcí v Estonsku probíhá přes internet, takže banky potřebují méně úředníků a méně poboček. Řada zaměstnanců bank sice byla propuštěna, avšak díky důrazu na informační technologie se Estonsko stalo konkurenceschopnějším a rostoucí produktivita rozdmýchala dlouhotrvající období rychlého hospodářského růstu – v roce 2006 činil 11%.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Tento růst však sám o sobě nebude udržitelný, pokud Estonsko nezačne vytvářet vlastní inovace. Estonská konkurenceschopnost se totiž nemůže nadále opírat o nízké náklady na pracovní sílu, a tak potřebuje vyvíjet nové technologie. Ano, Estonci vynalezli systém internetového telefonování Skype, ale celkově tato země stejně jako zbytek Evropy zaostává v oblasti inovací i čisté vědy.
Inovace přicházejí hlavně a především ze Spojených států, jejichž univerzity a laboratoře lákají ty nejlepší a nejbystřejší mozky z Evropy, Indie a Číny. Evropané naopak trpí averzí vůči přistěhovalcům, rostoucí nechutí dětí k matematice, fyzice a technickým oborům i skutečností, že se EU uzavírá vnitřní konkurenci v oblasti služeb, což je jeden z nejkonkurenčnějších sektorů ve světové ekonomice.
Nedostatek konkurence uvnitř EU má také bezpečnostní důsledky. Vzhledem k důležitosti energie pro naše životy je pochopitelné, že mnohé státy EU chtějí své energetické společnosti uchránit před konkurencí, a proto se stavějí proti liberalizaci trhu s energií. Skutečnost je však taková, že největší zdroj energie v Evropě – Rusko – využívá energii jako nástroj zahraniční politiky. Vzpomeňme si, že v květnu 2006 prohlásil tehdejší velvyslanec Ruska na Ukrajině Viktor Černomyrdin, že Rusko bude ochotno snížit cenu zemního plynu pro Ukrajinu, pokud tato země přijme méně prozápadní orientaci.
Nemáme-li se dočkat toho, že se EU stane terčem politiky „rozděl a panuj“, která ji přinutí podbízet se v boji o lepší kontrakty na plyn, pak je životně důležitá společná energetická politika – pod dohledem komisaře EU pro energetiku s vyjednávacími pravomocemi komisaře pro obchod. V jednáních s Gazpromem je dokonce i Německo samo o sobě malou zemí. Má-li však Evropa zavést společnou energetickou politiku srovnatelnou s naším společným obchodním režimem, bude muset splnit nezbytnou podmínku vnější politiky: vnitřní liberalizaci.
Tento imperativ přesahuje oblast energetiky. Evropané si lámou hlavu s nedostatkem inženýrů, ale dělají málo pro to, aby propagovali vědecké vzdělání. A když zjistí, že mají potíže s mezinárodní konkurencí, raději se uchylují k protekcionismu. To je však recept na další pokles konkurenceschopnosti Evropy – a my ho musíme odmítnout, raději dříve než později.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Donald Trump’s immediate, aggressive use of import tariffs has revealed a fundamental difference between his first and second term. Far from a mere negotiating strategy, the goal this time is to replace a global rules-based system of managed economic integration with coerced decoupling.
emphasizes a fundamental difference between the US trade agenda now and during the president’s first term.
Recent actions by the United States may foreshadow its withdrawal from the world’s foremost multilateral institution. Paradoxically, however, the breakdown of the multilateral order the US helped establish nearly eight decades ago could serve as a catalyst for greater international cooperation.
thinks the paradigm shift in US foreign policy could end up strengthening global solidarity.
Mnozí Evropané se dívají na globalizaci a znechuceně rozhazují rukama: problémy s konkurenceschopností se zdají tak obrovské. Evropané však zároveň mají v dnešní globální konkurenci výhodu, za niž bychom měli poděkovat Jeanu Monnetovi a Jacquesu Delorsovi, kteří vytvořili jednotný trh dříve, než se „globalizace“ stala výrazem skloňovaným ve všech pádech. Je to totiž otevřená konkurence uvnitř jednotného trhu, co Evropanům umožňuje konkurovat i globálně.
To však samo o sobě nestačí. Zapotřebí je odvážnější politika.
V roce 1991 procitala moje země, Estonsko, z 50 let trvající zaostalosti způsobené Sověty. Zoufal jsem si tehdy, jak dlouho asi potrvá vybudovat infrastrukturu potřebnou k tomu, aby byly estonské firmy mezinárodně konkurenceschopné. Naštěstí svět právě v té době vstupoval do nové éry informační revoluce, a tak se Estonsko rozhodlo pro novou infrastrukturu informačních technologií, díky čemuž záhy dokázalo srovnat krok s ostatními.
Investice veřejného i soukromého sektoru umožnily Estonsku dosáhnout do poloviny 90. let takové úrovně informačních technologií, která přesahovala průměr EU. Do roku 2000 se pak informační technologie ve vládních službách a odvětvích jako bankovnictví rozvinuly na úroveň, jaké dosahuje jen několik dalších zemí v Evropě.
Malé a kdysi nedostatečně rozvinuté postsovětské zemi se tedy podařilo překonat zdánlivě nepřekonatelné překážky. Obávám se však, že kroky potřebné k napodobení estonských úspěchů nemusí být jinde v EU příliš vítány. Vyšší efektivita vlády, odbourání papírování a eliminace lákadel korupce prostřednictvím novátorské komputerizace by totiž znamenaly menší a štíhlejší veřejný sektor.
Totéž platí i o sektoru soukromém. Od konce 90. let například zhruba 98% všech bankovních transakcí v Estonsku probíhá přes internet, takže banky potřebují méně úředníků a méně poboček. Řada zaměstnanců bank sice byla propuštěna, avšak díky důrazu na informační technologie se Estonsko stalo konkurenceschopnějším a rostoucí produktivita rozdmýchala dlouhotrvající období rychlého hospodářského růstu – v roce 2006 činil 11%.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Tento růst však sám o sobě nebude udržitelný, pokud Estonsko nezačne vytvářet vlastní inovace. Estonská konkurenceschopnost se totiž nemůže nadále opírat o nízké náklady na pracovní sílu, a tak potřebuje vyvíjet nové technologie. Ano, Estonci vynalezli systém internetového telefonování Skype, ale celkově tato země stejně jako zbytek Evropy zaostává v oblasti inovací i čisté vědy.
Inovace přicházejí hlavně a především ze Spojených států, jejichž univerzity a laboratoře lákají ty nejlepší a nejbystřejší mozky z Evropy, Indie a Číny. Evropané naopak trpí averzí vůči přistěhovalcům, rostoucí nechutí dětí k matematice, fyzice a technickým oborům i skutečností, že se EU uzavírá vnitřní konkurenci v oblasti služeb, což je jeden z nejkonkurenčnějších sektorů ve světové ekonomice.
Nedostatek konkurence uvnitř EU má také bezpečnostní důsledky. Vzhledem k důležitosti energie pro naše životy je pochopitelné, že mnohé státy EU chtějí své energetické společnosti uchránit před konkurencí, a proto se stavějí proti liberalizaci trhu s energií. Skutečnost je však taková, že největší zdroj energie v Evropě – Rusko – využívá energii jako nástroj zahraniční politiky. Vzpomeňme si, že v květnu 2006 prohlásil tehdejší velvyslanec Ruska na Ukrajině Viktor Černomyrdin, že Rusko bude ochotno snížit cenu zemního plynu pro Ukrajinu, pokud tato země přijme méně prozápadní orientaci.
Nemáme-li se dočkat toho, že se EU stane terčem politiky „rozděl a panuj“, která ji přinutí podbízet se v boji o lepší kontrakty na plyn, pak je životně důležitá společná energetická politika – pod dohledem komisaře EU pro energetiku s vyjednávacími pravomocemi komisaře pro obchod. V jednáních s Gazpromem je dokonce i Německo samo o sobě malou zemí. Má-li však Evropa zavést společnou energetickou politiku srovnatelnou s naším společným obchodním režimem, bude muset splnit nezbytnou podmínku vnější politiky: vnitřní liberalizaci.
Tento imperativ přesahuje oblast energetiky. Evropané si lámou hlavu s nedostatkem inženýrů, ale dělají málo pro to, aby propagovali vědecké vzdělání. A když zjistí, že mají potíže s mezinárodní konkurencí, raději se uchylují k protekcionismu. To je však recept na další pokles konkurenceschopnosti Evropy – a my ho musíme odmítnout, raději dříve než později.