SYDNEY – Během svého nedávného čtrnáctapůlhodinového letu z Los Angeles to Sydney jsem měl čas přečíst si sbírku esejů komentátora Charlese Krauthammera s názvem Things that Matter. Byl to znepokojivý let.
Krauthammerovo psaní jsem měl celá léta rád, avšak v jeho knize je něco, co mi připadalo hluboce znepokojivé: fakt, že sám sebe označuje za „agnostika“ v otázce klimatických změn. Krauthammer „instinktivně věří, že nemůže být moc dobré pumpovat do atmosféry spoustu oxidu uhličitého“, ale zároveň je „stejně tak přesvědčen, že ti, kdo předpokládají, že přesně vědí, kam to vede, si nevidí na špičku nosu“.
Ze všeho nejznepokojivější mi přišel výraz „agnostik“ – nejen proto, že Krauthammer je vyškolený vědec, ale i proto, že tento termín opakovaně použil někdejší australský premiér John Howard, když koncem roku 2013 oslovil v Londýně skupinu popíračů klimatických změn. „Problémem této debaty je zčásti i to,“ sdělil Howard shromážděným skeptikům, „že pro některé fanatiky se jejich věc stala náhražkovým náboženstvím.“
Jak by Howard i Krauthammer měli vědět, téma klimatických změn není otázkou náboženství, nýbrž vědy. Podle předloňského průzkumu publikací na toto téma, které prošly procesem peer-review, zastává přibližně 97% vědců stanovisko, že globální oteplování způsobují lidé. Každý, kdo je obeznámený s vědeckým procesem, si přitom uvědomuje, že vědci jsou vedeni k nesouhlasu, ke vzájemnému zpochybňování hypotéz a závěrů. Takto výrazný konsensus se tedy velmi blíží uznanému vědeckému faktu.
Jelikož Krauthammer připouští, že pumpovat do atmosféry spoustu oxidu uhličitého „nemůže být moc dobré“, je dalším logickým krokem v debatě stanovení nejlepšího způsobu, jak tento problém řešit. Jako ekonom upřednostňuji systém aukčně založeného obchodování s emisemi, který stanoví cenu uhlíku. Současně ovšem chápu potenciální užitečnost regulačních opatření, jako jsou cíle pro obnovitelnou energii, zákazy klasických žárovek a plné moci k využívání biopaliv. Nedokážu však akceptovat, když někdo, kdo nenabízí žádné řešení, tvrdí, že ti, kdo to dělají, si „nevidí na špičku nosu“.
Hlasy podobné Krauthammerovu jsou naštěstí stále vzácnější. Jistě, dodnes existují zatvrzelci typu australského premiéra Tonyho Abbotta, který nahradil uhlíkovou daň plánem zdanit občany země, aby platili znečišťovatelům za snížení emisí. Je to nespravedlivá a neefektivní politika, která pravděpodobně nepovede ke snižování emisí natolik rychlým tempem, aby země splnila podmínky dohody o globálních klimatických změnách, jejíž uzavření se očekává letos v prosinci v Paříži.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Jednoznačnou známkou změny mentality je skutečnost, že finanční instituce stále více uznávají, že úvěry a investice jsou možná příliš zranitelné vůči rizikům klimatických změn. Mezi tato rizika patří přírodní pohromy, extrémnější počasí, snaha vlád o snížení emisí skleníkových plynů nebo dominový efekt technologické revoluce v oblasti obnovitelných zdrojů, energetické účinnosti a alternativních technologií.
Podle projektu Asset Owners Disclosure, jemuž předsedám, je 500 největších vlastníků globálních aktiv alarmujícím způsobem exponováno vůči nástrahám klimatických změn. Více než polovina jejich investic je alokována v sektorech zranitelných vůči nebezpečí klimatických změn; v nízkouhlíkových sektorech je jich méně než 2%. V důsledku toho existuje riziko, že jejich investice a pozice „uvíznou na suchu“, jakmile změny politiky či tržních podmínek srazí hodnotu infrastruktury, jiných nemovitostí a zásob fosilních paliv. Jak kdysi varoval Hank Paulson, americký ministr financí v roce 2008, kdy vypukla globální finanční krize, rizika finanční krize vyvolané klimatickými změnami by byla ve srovnání s riziky krize kolem podřadných hypoték neskonale větší.
Například cena uhlí se zřítila zhruba na polovinu maximální hodnoty, přičemž existuje obrovský prostor k dalšímu poklesu. V důsledku toho se akcie uhelných společností propadly o plných 90%, takže se majitelé aktiv usilovně snaží divestovat. Naproti tomu investice do firmy typu Tesla Motors – která vyvinula dobíjecí baterii pro domácí využití, jež by mohla vést k prudkému vzestupu počtu domácností přecházejících na solární energii – vypadá mnohem atraktivněji.
Jak toto vědomí prostupuje trhem, diverzifikují vlastníci aktiv svá portfolia tím, že zvyšují investice do nízkouhlíkových sektorů a společností, jako je Tesla. Postupem času to bude mít významný dopad na alokaci globálních investičních fondů. Krauthammer si možná myslí, že si nevidím na špičku nosu, ale já pevně věřím, že už brzy bude on – a ti, kdo mu naslouchají – hledat špičku toho svého.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
World order is a matter of degree: it varies over time, depending on technological, political, social, and ideological factors that can affect the global distribution of power and influence norms. It can be radically altered both by broader historical trends and by a single major power's blunders.
examines the role of evolving power dynamics and norms in bringing about stable arrangements among states.
Donald Trump has left no doubt that he wants to build an authoritarian, illiberal world order based on traditional spheres of influence and agreements with other illiberal leaders. The only role that the European Union plays in his script is an obstacle that must be pushed aside.
warns that the European Union has no place in Donald Trump’s illiberal worldview.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free.
SYDNEY – Během svého nedávného čtrnáctapůlhodinového letu z Los Angeles to Sydney jsem měl čas přečíst si sbírku esejů komentátora Charlese Krauthammera s názvem Things that Matter. Byl to znepokojivý let.
Krauthammerovo psaní jsem měl celá léta rád, avšak v jeho knize je něco, co mi připadalo hluboce znepokojivé: fakt, že sám sebe označuje za „agnostika“ v otázce klimatických změn. Krauthammer „instinktivně věří, že nemůže být moc dobré pumpovat do atmosféry spoustu oxidu uhličitého“, ale zároveň je „stejně tak přesvědčen, že ti, kdo předpokládají, že přesně vědí, kam to vede, si nevidí na špičku nosu“.
Ze všeho nejznepokojivější mi přišel výraz „agnostik“ – nejen proto, že Krauthammer je vyškolený vědec, ale i proto, že tento termín opakovaně použil někdejší australský premiér John Howard, když koncem roku 2013 oslovil v Londýně skupinu popíračů klimatických změn. „Problémem této debaty je zčásti i to,“ sdělil Howard shromážděným skeptikům, „že pro některé fanatiky se jejich věc stala náhražkovým náboženstvím.“
Jak by Howard i Krauthammer měli vědět, téma klimatických změn není otázkou náboženství, nýbrž vědy. Podle předloňského průzkumu publikací na toto téma, které prošly procesem peer-review, zastává přibližně 97% vědců stanovisko, že globální oteplování způsobují lidé. Každý, kdo je obeznámený s vědeckým procesem, si přitom uvědomuje, že vědci jsou vedeni k nesouhlasu, ke vzájemnému zpochybňování hypotéz a závěrů. Takto výrazný konsensus se tedy velmi blíží uznanému vědeckému faktu.
Jelikož Krauthammer připouští, že pumpovat do atmosféry spoustu oxidu uhličitého „nemůže být moc dobré“, je dalším logickým krokem v debatě stanovení nejlepšího způsobu, jak tento problém řešit. Jako ekonom upřednostňuji systém aukčně založeného obchodování s emisemi, který stanoví cenu uhlíku. Současně ovšem chápu potenciální užitečnost regulačních opatření, jako jsou cíle pro obnovitelnou energii, zákazy klasických žárovek a plné moci k využívání biopaliv. Nedokážu však akceptovat, když někdo, kdo nenabízí žádné řešení, tvrdí, že ti, kdo to dělají, si „nevidí na špičku nosu“.
Hlasy podobné Krauthammerovu jsou naštěstí stále vzácnější. Jistě, dodnes existují zatvrzelci typu australského premiéra Tonyho Abbotta, který nahradil uhlíkovou daň plánem zdanit občany země, aby platili znečišťovatelům za snížení emisí. Je to nespravedlivá a neefektivní politika, která pravděpodobně nepovede ke snižování emisí natolik rychlým tempem, aby země splnila podmínky dohody o globálních klimatických změnách, jejíž uzavření se očekává letos v prosinci v Paříži.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Jednoznačnou známkou změny mentality je skutečnost, že finanční instituce stále více uznávají, že úvěry a investice jsou možná příliš zranitelné vůči rizikům klimatických změn. Mezi tato rizika patří přírodní pohromy, extrémnější počasí, snaha vlád o snížení emisí skleníkových plynů nebo dominový efekt technologické revoluce v oblasti obnovitelných zdrojů, energetické účinnosti a alternativních technologií.
Podle projektu Asset Owners Disclosure, jemuž předsedám, je 500 největších vlastníků globálních aktiv alarmujícím způsobem exponováno vůči nástrahám klimatických změn. Více než polovina jejich investic je alokována v sektorech zranitelných vůči nebezpečí klimatických změn; v nízkouhlíkových sektorech je jich méně než 2%. V důsledku toho existuje riziko, že jejich investice a pozice „uvíznou na suchu“, jakmile změny politiky či tržních podmínek srazí hodnotu infrastruktury, jiných nemovitostí a zásob fosilních paliv. Jak kdysi varoval Hank Paulson, americký ministr financí v roce 2008, kdy vypukla globální finanční krize, rizika finanční krize vyvolané klimatickými změnami by byla ve srovnání s riziky krize kolem podřadných hypoték neskonale větší.
Například cena uhlí se zřítila zhruba na polovinu maximální hodnoty, přičemž existuje obrovský prostor k dalšímu poklesu. V důsledku toho se akcie uhelných společností propadly o plných 90%, takže se majitelé aktiv usilovně snaží divestovat. Naproti tomu investice do firmy typu Tesla Motors – která vyvinula dobíjecí baterii pro domácí využití, jež by mohla vést k prudkému vzestupu počtu domácností přecházejících na solární energii – vypadá mnohem atraktivněji.
Jak toto vědomí prostupuje trhem, diverzifikují vlastníci aktiv svá portfolia tím, že zvyšují investice do nízkouhlíkových sektorů a společností, jako je Tesla. Postupem času to bude mít významný dopad na alokaci globálních investičních fondů. Krauthammer si možná myslí, že si nevidím na špičku nosu, ale já pevně věřím, že už brzy bude on – a ti, kdo mu naslouchají – hledat špičku toho svého.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.