Kniha Jana T. Grosse „Sousedé“ o polském pogromu na Židy, jež se odehrál v roce 1941 ve městě Jedwabne, vyvolala v polských i zahraničních médiích obrovské zděšení a bouřlivou diskusi. Profesor Gross poskytl organizaci Project Syndicate následující stručné zhodnocení výsledků jeho výzkumu:
Desátého července roku 1941 byli v malém městě Jedwabne zabiti všichni Židé. Tato hromadná vražda je ale jiná než ostatní, na první pohled jí podobné masakry odehravší se v Polsku během druhé světové války, o nichž jsme až donedávna věděli. Toho osudného dne byli totiž židovští obyvatelé Jedwabného vyvražděni svými polskými sousedy; většina z nich zahynula v plamenech hořící stodoly, kam je jejich polští spoluobčané nahnali.
V září roku 1939, těsně po začátku druhé světové války, si Polsko mezi sebe rozdělili Hitler a Stalin. Jejich okupační režimy byly nemilosrdné a kruté. Mnoho lidí skončilo za mřížemi, na nucených pracích či na popravišti.
Městys Jedwabne se dvěma a půl tisíci obyvateli (z nichž 1 500 bylo židovského původu) se nacházel v sovětské zóně nedaleko demarkační linie, která oddělovala obě polské okupační zóny. Hned druhý den poté, co nacisté 21. června 1941 zaútočili na Sovětský svaz, objevily se v Jedwabném německé jednotky. Desítky Židů byly zastřeleny na místě. V okolí, stejně jako všude jinde na východní frontě, prováděly hromadné exekuce bezbranných Židů speciální oddíly německé policie (tzv. Einsatzgruppen ).
K vraždění nemohlo dojít bez německého souhlasu. Němečtí vojáci je také bezpochyby otevřeně podporovali. Samotný akt vraždy ale vykonali obyvatelé Jedwabného a okolních vesnic. V květnu roku 1949 se nakonec před soud dostalo celkem 22 pachatelů tohoto hrůzného činu. Byli odsouzeni za napomáhání německým okupantům při uskutečňování jejich plánu na likvidaci židovského obyvatelstva.
Rev. Stanisław Musial, přední činitel Svatého stolce a Polské katolické církve napsal pro organizaci Project Syndicate následující komentář o významu a dosahu výzkumu profesora Grosse, a to jak v Polsku, tak na mezinárodním fóru:
KRAKOV: Devětapadesát let po masakru Židů v Jedwabném vyšla o této tragické události v Polsku kniha z pera profesora Jana Grosse. Polskou veřejnost šokovala jako snad žádná jiná kniha za posledních padesát let. Proč? Profesor Gross dokázal, že masakr v Jedwabném nespáchali Němci za asistence Poláků, nýbrž Poláci za (zřejmě méně rozsáhlé) asistence Němců.
Proč tato pravda Poláky tolik šokovala? V době před tím, než se Grossova kniha objevila na polských pultech, Poláci dobrovolně přiznávali mnoho svých hříchů proti Židům spáchaných během nacistické okupace. Poláci Židy vydírali, využívali je, udávali je gestapu a v ojedinělých případech je i zabíjeli. Ale jen málo Poláků bylo s to přijmout, že kolaborovali s Němci na vyhlazování Židů.
V tomto směru se Poláci považovali za lepší než zbytek Evropy. Svědectví o masakru v z Jedwabném a o dalších vraždách v sousedních městech Wasosz a Radzilow jsou dnes ale nezvratným důkazem toho, že ke kolaboraci opravdu docházelo, i když jen na omezeném zeměpisném prostoru.
Šok, který Grossova kniha zapříčinila, byl o to bolestivější, že Poláci sami v sobě vidí oběti násilí spáchaného za posledních dvě stě let jinými. Oni sami však nikdy nikoho nepronásledovali. Anebo tomu věřili. Do chvíle, než profesor Gross obnažil události, k nimž došlo v Jedwabném.
Vzhledem k minulosti antisemitismu v Polsku, zvláště v meziválečné době, kdy po sto letech rozdělení získala země nezávislost a snažila se vytvořit etnicky jednotný stát, neměl by zločin z Jedwabného nikoho překvapit. Za německé okupace se ostatně mezi Poláky říkalo, že Polsko má dva nepřítele: vnějšího – Němce, a vnitřního – Židy. Dlužíme Hitlerovu bezmeznému pohrdání Poláky, že se nesnažil úmyslně – tj. sliby a odměnami – zajišťovat masovou kolaboraci Poláků při vyhlazování Židů. Nebýt Hitlerovy falešné pýchy a hlouposti, možná bychom měli několik tuctů Jedwabných.
Když pravda o Jedwabném vyšla najevo, veřejné mínění se rozdělilo na dva tábory. Pravicově a nacionalisticky orientovaná část polskou účast na vraždách v Jedwabném buď popřela nebo se ji pokoušela snížit tvrzením, že se jich účastnili jen skupiny banditů a asociálních živlů. Anebo hledali „polehčující“ okolnosti, jako např. údajné a nepodložené křivdy Židů na Polácích během krátké doby sovětské okupace.
Opačný a početně slabší tábor se nachází blíže politické levici. Přijímá nálezy a tvrzení profesora Grosse a vyjadřuje zármutek nad tím, co se událo v Jedwabném. V odhalení pravdy o masakru v Jedwabném se podle této skupiny skrývá naděje očistit polskou paměť o okupaci a rovněž stimul k boji proti antisemitismu v dnešním Polsku. Upřímné zúčtování s minulostí a slib odškodnění může pomoci budovat polskou demokracii a zlepšit obraz země ve světě.
Pokud jde o katolickou církev, dne 10. července 1941 neudělali jedwabenští duchovní zhola nic, aby místní věřící odradili od účasti na masakru. Dnešní přístup církve k Jedwabnému je pak nejednoznačný. Stanislaw Stefanek, místní biskup z Lomzy, vidí celou záležitost jako spiknutí proti Polsku. Polský primas Jozef Glemp nepopírá, že se Poláci zločinu účastnili, ale zároveň žádá, aby se Židé omluvili Polákům za to, že je měli během sovětské okupace diskriminovat. Episkopát nicméně rozhodl, že se Židům za Jedwabne omluví. Církev nečekala na 60. výročí Jedwabného, poněvadž se nechtěla omlouvat za tento zločin na místě masakru a spolu s polským prezidentem. Proto na 27. květen 2001 zorganizovala v kostele Všech svatých ve Varšavě (nedaleko válečného židovského ghetta) mši pokání. Ačkoli se bohoslužby zúčastnila jen jedna třetina episkopátu, je tento akt pokání hodnotný. Nikdo nikdy neviděl polské biskupy žádat na kolenou o odpuštění za hříchy spáchané na Židech.
Má vůbec smysl připomínat si události z před šedesáti let, k nimž došlo v malém městě, jehož jméno Poláci do vydání Grossovy knihy vůbec neznali? Klademe-li si takovou otázku, jako bychom pochybovali o tom, má-li smysl nezapomínat na holocaust.
Neznalost minulosti zvyšuje pravděpodobnost opakování chyb minulosti. Lidskost je jako spojené nádoby, v nichž znalost minulosti utváří přítomnost a budoucnost. O Jedwabném by se navíc nemělo mluvit jen v Polsku, nýbrž všude na světě, neboť tento zločin odhaluje další stinnou stránku toho, čeho všeho je člověk schopen.
Masakr v Jedwabném se neudál za ostnatým drátem ve vyhlazovacím táboře, ale v klasickém maloměstě, kde každý každého znal, kde se každý s každým denně potkával a kde lidé žili bok po boku celá léta, snad i století. Jedwabne odhaluje další stránku holocaustu: vraždu sousedů spáchanou sousedy. Jedwabne je také příkladem toho, jak se z každodenního života otráveného kapkami antisemitismu může postupně vylíhnout těžký zločin.
Během varšavské bohoslužby dne 27. května 2001 přirovnal biskup Stanislav Gadecki ve své liturgické invokaci Jedwabne k Osvětimi a jiným místům hromadného vyhlazování. Po právu, protože Jedwabne je nové jméno holocaustu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Former US President Barack Obama tried to move beyond the fearmongering of the George W. Bush era and unite the country around his own political persona. But as initial optimism gave way to disillusionment, fear once again took hold, setting the stage for the rise of Donald Trump.
reflects on how the politics promoted by America’s first Black president gave rise to its first felonious one.
Desátého července roku 1941 byli v malém městě Jedwabne zabiti všichni Židé. Tato hromadná vražda je ale jiná než ostatní, na první pohled jí podobné masakry odehravší se v Polsku během druhé světové války, o nichž jsme až donedávna věděli. Toho osudného dne byli totiž židovští obyvatelé Jedwabného vyvražděni svými polskými sousedy; většina z nich zahynula v plamenech hořící stodoly, kam je jejich polští spoluobčané nahnali.
V září roku 1939, těsně po začátku druhé světové války, si Polsko mezi sebe rozdělili Hitler a Stalin. Jejich okupační režimy byly nemilosrdné a kruté. Mnoho lidí skončilo za mřížemi, na nucených pracích či na popravišti.
Městys Jedwabne se dvěma a půl tisíci obyvateli (z nichž 1 500 bylo židovského původu) se nacházel v sovětské zóně nedaleko demarkační linie, která oddělovala obě polské okupační zóny. Hned druhý den poté, co nacisté 21. června 1941 zaútočili na Sovětský svaz, objevily se v Jedwabném německé jednotky. Desítky Židů byly zastřeleny na místě. V okolí, stejně jako všude jinde na východní frontě, prováděly hromadné exekuce bezbranných Židů speciální oddíly německé policie (tzv. Einsatzgruppen ).
K vraždění nemohlo dojít bez německého souhlasu. Němečtí vojáci je také bezpochyby otevřeně podporovali. Samotný akt vraždy ale vykonali obyvatelé Jedwabného a okolních vesnic. V květnu roku 1949 se nakonec před soud dostalo celkem 22 pachatelů tohoto hrůzného činu. Byli odsouzeni za napomáhání německým okupantům při uskutečňování jejich plánu na likvidaci židovského obyvatelstva.
Rev. Stanisław Musial, přední činitel Svatého stolce a Polské katolické církve napsal pro organizaci Project Syndicate následující komentář o významu a dosahu výzkumu profesora Grosse, a to jak v Polsku, tak na mezinárodním fóru:
KRAKOV: Devětapadesát let po masakru Židů v Jedwabném vyšla o této tragické události v Polsku kniha z pera profesora Jana Grosse. Polskou veřejnost šokovala jako snad žádná jiná kniha za posledních padesát let. Proč? Profesor Gross dokázal, že masakr v Jedwabném nespáchali Němci za asistence Poláků, nýbrž Poláci za (zřejmě méně rozsáhlé) asistence Němců.
Proč tato pravda Poláky tolik šokovala? V době před tím, než se Grossova kniha objevila na polských pultech, Poláci dobrovolně přiznávali mnoho svých hříchů proti Židům spáchaných během nacistické okupace. Poláci Židy vydírali, využívali je, udávali je gestapu a v ojedinělých případech je i zabíjeli. Ale jen málo Poláků bylo s to přijmout, že kolaborovali s Němci na vyhlazování Židů.
V tomto směru se Poláci považovali za lepší než zbytek Evropy. Svědectví o masakru v z Jedwabném a o dalších vraždách v sousedních městech Wasosz a Radzilow jsou dnes ale nezvratným důkazem toho, že ke kolaboraci opravdu docházelo, i když jen na omezeném zeměpisném prostoru.
Šok, který Grossova kniha zapříčinila, byl o to bolestivější, že Poláci sami v sobě vidí oběti násilí spáchaného za posledních dvě stě let jinými. Oni sami však nikdy nikoho nepronásledovali. Anebo tomu věřili. Do chvíle, než profesor Gross obnažil události, k nimž došlo v Jedwabném.
Vzhledem k minulosti antisemitismu v Polsku, zvláště v meziválečné době, kdy po sto letech rozdělení získala země nezávislost a snažila se vytvořit etnicky jednotný stát, neměl by zločin z Jedwabného nikoho překvapit. Za německé okupace se ostatně mezi Poláky říkalo, že Polsko má dva nepřítele: vnějšího – Němce, a vnitřního – Židy. Dlužíme Hitlerovu bezmeznému pohrdání Poláky, že se nesnažil úmyslně – tj. sliby a odměnami – zajišťovat masovou kolaboraci Poláků při vyhlazování Židů. Nebýt Hitlerovy falešné pýchy a hlouposti, možná bychom měli několik tuctů Jedwabných.
Když pravda o Jedwabném vyšla najevo, veřejné mínění se rozdělilo na dva tábory. Pravicově a nacionalisticky orientovaná část polskou účast na vraždách v Jedwabném buď popřela nebo se ji pokoušela snížit tvrzením, že se jich účastnili jen skupiny banditů a asociálních živlů. Anebo hledali „polehčující“ okolnosti, jako např. údajné a nepodložené křivdy Židů na Polácích během krátké doby sovětské okupace.
Opačný a početně slabší tábor se nachází blíže politické levici. Přijímá nálezy a tvrzení profesora Grosse a vyjadřuje zármutek nad tím, co se událo v Jedwabném. V odhalení pravdy o masakru v Jedwabném se podle této skupiny skrývá naděje očistit polskou paměť o okupaci a rovněž stimul k boji proti antisemitismu v dnešním Polsku. Upřímné zúčtování s minulostí a slib odškodnění může pomoci budovat polskou demokracii a zlepšit obraz země ve světě.
Pokud jde o katolickou církev, dne 10. července 1941 neudělali jedwabenští duchovní zhola nic, aby místní věřící odradili od účasti na masakru. Dnešní přístup církve k Jedwabnému je pak nejednoznačný. Stanislaw Stefanek, místní biskup z Lomzy, vidí celou záležitost jako spiknutí proti Polsku. Polský primas Jozef Glemp nepopírá, že se Poláci zločinu účastnili, ale zároveň žádá, aby se Židé omluvili Polákům za to, že je měli během sovětské okupace diskriminovat.
Episkopát nicméně rozhodl, že se Židům za Jedwabne omluví. Církev nečekala na 60. výročí Jedwabného, poněvadž se nechtěla omlouvat za tento zločin na místě masakru a spolu s polským prezidentem. Proto na 27. květen 2001 zorganizovala v kostele Všech svatých ve Varšavě (nedaleko válečného židovského ghetta) mši pokání. Ačkoli se bohoslužby zúčastnila jen jedna třetina episkopátu, je tento akt pokání hodnotný. Nikdo nikdy neviděl polské biskupy žádat na kolenou o odpuštění za hříchy spáchané na Židech.
Má vůbec smysl připomínat si události z před šedesáti let, k nimž došlo v malém městě, jehož jméno Poláci do vydání Grossovy knihy vůbec neznali? Klademe-li si takovou otázku, jako bychom pochybovali o tom, má-li smysl nezapomínat na holocaust.
Neznalost minulosti zvyšuje pravděpodobnost opakování chyb minulosti. Lidskost je jako spojené nádoby, v nichž znalost minulosti utváří přítomnost a budoucnost. O Jedwabném by se navíc nemělo mluvit jen v Polsku, nýbrž všude na světě, neboť tento zločin odhaluje další stinnou stránku toho, čeho všeho je člověk schopen.
Masakr v Jedwabném se neudál za ostnatým drátem ve vyhlazovacím táboře, ale v klasickém maloměstě, kde každý každého znal, kde se každý s každým denně potkával a kde lidé žili bok po boku celá léta, snad i století. Jedwabne odhaluje další stránku holocaustu: vraždu sousedů spáchanou sousedy. Jedwabne je také příkladem toho, jak se z každodenního života otráveného kapkami antisemitismu může postupně vylíhnout těžký zločin.
Během varšavské bohoslužby dne 27. května 2001 přirovnal biskup Stanislav Gadecki ve své liturgické invokaci Jedwabne k Osvětimi a jiným místům hromadného vyhlazování. Po právu, protože Jedwabne je nové jméno holocaustu.