Drobí se solidarita Evropské unie? Po nepříjemných jednáních o rozšíření a vnitřních neshodách ohledně Iráku a s podobnými rozepřemi kolem nové ústavy EU a společné evropské zahraniční a obranné politiky bychom si to mohli dost dobře myslet. Průzkumy veřejného mínění navíc prokazují dramatický pokles podpory rozšíření v současných členských zemích EU. To, zda je evropská solidarita v krizi nebo ne, je zásadní otázka, protože EU bez solidarity nepřežije, tedy přinejmenším ne v té podobě, jakou známe.
Smysl pro rovnost a solidaritu je nezbytným základem každé demokratické společnosti. V 50. letech psal britský sociolog T. S. Marshall o rozvoji práv, od občanských práv v 18. století přes politická (demokratická) práva v 19. století po sociální práva ve 20. století. Tyto tři rozměry - liberální, demokratický a sociální - charakterizují moderní evropský národní stát.
Solidarita hrála ve 20. století ústřední roli. Byla hnací silou rozvoje evropských zemí po druhé světové válce a vedla k jejich proměně v ,,sociální státy", jenž zdůrazňují sociální jistoty a širokou paletu sociálních programů. Tuto ,,institucionalizovanou solidaritu" můžeme u národních států poměřovat mírou přerozdělování vůči HDP.
Existuje ještě další rovina solidarity, již můžeme nazvat solidaritou světovou či globální. Její význam - odrážející se v rozličných formách mezinárodní pomoci - je dodnes velmi omezený. Jejím cílem není zajistit rovnost práv občanů, ale zabezpečit minimální životní podmínky. Humanitární intervence - tolik diskutované v 90. letech - jsou dalším projevem této globální solidarity.
Mezi občanskou solidaritou na úrovni národního státu a humanitární solidaritou na globální úrovni se nachází třetí úroveň solidarity, která je nejzajímavější pro Evropany - úroveň EU. V prvních letech své existence usilovalo Evropské společenství hlavně o mír, stabilitu a demokracii. Ale pro evropskou konsolidaci byla čím dál důležitější institucionalizovaná solidarita a při modernizaci Irska, Spanělska, Portugalska a Řecka hrálo klíčovou roli přerozdělování v rámci Evropy.
Zároveň se od 70. let duch doby od ideálů solidarity odvrátil. Solidarita ztrácela půdu pod nohama ve prospěch požadavků osobní svobody a ještě více ve prospěch imperativu ekonomické efektivnosti, jehož naléhavost rostla v důsledku globalizace. ,,Vzpouru středních tříd", které stoupající měrou odmítají doplácet na neúspěšné hráče ve společnosti, doprovázejí rozpočtové škrty, kvůli nimž se solidarita také jeví jako luxus.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Nároky solidarity je ještě těžší splnit, když vyžadují mezistátní přerozdělování. Odmítnutí nést transferní náklady vážící se k mnohonárodnostním státům přispělo k ,,sametovému rozvodu" České republiky a Slovenska a k dramatickému rozpadu bývalé Jugoslávie. Obdobné tlaky existují i v západoevropských zemích (Belgii, Spanělsku, Itálii).
Rozšíření EU s vyhlídkami na zvýšení míry přerozdělování mezi národy proto odhaluje obzvláště ožehavé otázky evropské solidarity. Roční platby, jež EU přislíbila kandidátským členům, jsou hluboko pod úrovní plateb, jež obdrželi současní členové. Polsko například dostane mezi roky 2004 a 2006 kolem 67 euro na rok na hlavu, Maďarsko získá 49 euro a Česká republika pouhých 29 euro. Naproti tomu Řecko v roce 2000 obdrželo 437 euro na hlavu, Irsko dostalo 418 euro a Portugalsku bylo vyplaceno 211 euro.
Evropa se dnes bezesporu se svým hlemýždím růstem cítí chudší než v minulosti, když se projednávaly předchozí smlouvy o přistoupení. Rozdíl v zacházení se současnými kandidátskými zeměmi ovšem neodráží pouze rozpočtové potíže. Svůj vliv (a možná že hlavní) mají i měnící se postoje obyvatel rozvinutějších členských států a slábnoucí smysl pro povinnost, již s sebou přináší solidarita.
Smysl pro solidárnost mezi kandidátskými zeměmi a současnými členy EU dále oslabuje problém vnější bezpečnosti. Přistupující země získaly nezávislost teprve nedávno, a proto u nich přetrvává pocit nejistoty ohledně bezpečnosti. Tato nervozita se podílela na podpoře, již vyjádřily postoji USA k Iráku, což následně způsobilo podráždění některých západoevropských lídrů a pokles veřejné podpory rozšíření EU mezi obyvateli členských států.
A ještě další potenciálně významný zdroj rozmělňování evropské solidarity tkví v proměňující se architektuře EU. Model rovných práv a povinností všech členských zemí pozvolna ustupuje diferenciaci postavení. Před deseti lety Wolfgang Schäuble a Karl Lamers navrhli vytvoření ,,evropského jádra", skupiny zemí, v jejímž rámci by se urychlila integrace. Od té doby se s podobnými návrhy roztrhl pytel, obzvláště ve vztahu k bezpečnostní a zahraniční politice. Tato tendence může přispět k dalšímu oslabení solidarity a k prohloubení nejednotnosti uvnitř Evropy.
Proces diferenciace - do jisté míry nevyhnutelný, uvážíme-li počet členských států a jejich různost - posiluje i přístup nováčků. Heslem postkomunistických demokracií už není ,,návrat do Evropy". Veřejné diskuse se dnes nezaměřují na osud Evropy ani na společné evropské plány, nýbrž na finanční podporu od EU a pozici jednotlivých národních států.
Obavy jsou na obou stranách. To je s ohledem na rozsah rozšíření a potřebu vnitřní transformace unie pochopitelné. Tyto obavy i atmosféru podezřívavosti je třeba překonat. Musíme posílit vzájemnou důvěru. Debata o ústavě by se v příštích několika měsících měla zaměřit na tyto zásadní otázky: proč a jak chtějí obyvatelé Evropy žít společně. Myšlenka solidarity by pochopitelně měla být v centru této debaty.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The dollar's strength, particularly against major Asian currencies, has triggered a wave of skittishness in financial markets. Can anything be done to stem the greenback's rise, and even if something can be done, should it?
asks whether anything can or should be done about the greenback's strength, especially against Asian currencies.
While the ongoing pro-Palestinian student protests have many superficial similarities to the student uprisings of the late 1960s, only the latter envisioned a new political movement to ameliorate the ills of their time. The current protesters' goals are far more modest, which makes them all the more tragic.
sees the pro-Palestinian student demonstrations as a signal of a much deeper, widespread malaise.
Drobí se solidarita Evropské unie? Po nepříjemných jednáních o rozšíření a vnitřních neshodách ohledně Iráku a s podobnými rozepřemi kolem nové ústavy EU a společné evropské zahraniční a obranné politiky bychom si to mohli dost dobře myslet. Průzkumy veřejného mínění navíc prokazují dramatický pokles podpory rozšíření v současných členských zemích EU. To, zda je evropská solidarita v krizi nebo ne, je zásadní otázka, protože EU bez solidarity nepřežije, tedy přinejmenším ne v té podobě, jakou známe.
Smysl pro rovnost a solidaritu je nezbytným základem každé demokratické společnosti. V 50. letech psal britský sociolog T. S. Marshall o rozvoji práv, od občanských práv v 18. století přes politická (demokratická) práva v 19. století po sociální práva ve 20. století. Tyto tři rozměry - liberální, demokratický a sociální - charakterizují moderní evropský národní stát.
Solidarita hrála ve 20. století ústřední roli. Byla hnací silou rozvoje evropských zemí po druhé světové válce a vedla k jejich proměně v ,,sociální státy", jenž zdůrazňují sociální jistoty a širokou paletu sociálních programů. Tuto ,,institucionalizovanou solidaritu" můžeme u národních států poměřovat mírou přerozdělování vůči HDP.
Existuje ještě další rovina solidarity, již můžeme nazvat solidaritou světovou či globální. Její význam - odrážející se v rozličných formách mezinárodní pomoci - je dodnes velmi omezený. Jejím cílem není zajistit rovnost práv občanů, ale zabezpečit minimální životní podmínky. Humanitární intervence - tolik diskutované v 90. letech - jsou dalším projevem této globální solidarity.
Mezi občanskou solidaritou na úrovni národního státu a humanitární solidaritou na globální úrovni se nachází třetí úroveň solidarity, která je nejzajímavější pro Evropany - úroveň EU. V prvních letech své existence usilovalo Evropské společenství hlavně o mír, stabilitu a demokracii. Ale pro evropskou konsolidaci byla čím dál důležitější institucionalizovaná solidarita a při modernizaci Irska, Spanělska, Portugalska a Řecka hrálo klíčovou roli přerozdělování v rámci Evropy.
Zároveň se od 70. let duch doby od ideálů solidarity odvrátil. Solidarita ztrácela půdu pod nohama ve prospěch požadavků osobní svobody a ještě více ve prospěch imperativu ekonomické efektivnosti, jehož naléhavost rostla v důsledku globalizace. ,,Vzpouru středních tříd", které stoupající měrou odmítají doplácet na neúspěšné hráče ve společnosti, doprovázejí rozpočtové škrty, kvůli nimž se solidarita také jeví jako luxus.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Nároky solidarity je ještě těžší splnit, když vyžadují mezistátní přerozdělování. Odmítnutí nést transferní náklady vážící se k mnohonárodnostním státům přispělo k ,,sametovému rozvodu" České republiky a Slovenska a k dramatickému rozpadu bývalé Jugoslávie. Obdobné tlaky existují i v západoevropských zemích (Belgii, Spanělsku, Itálii).
Rozšíření EU s vyhlídkami na zvýšení míry přerozdělování mezi národy proto odhaluje obzvláště ožehavé otázky evropské solidarity. Roční platby, jež EU přislíbila kandidátským členům, jsou hluboko pod úrovní plateb, jež obdrželi současní členové. Polsko například dostane mezi roky 2004 a 2006 kolem 67 euro na rok na hlavu, Maďarsko získá 49 euro a Česká republika pouhých 29 euro. Naproti tomu Řecko v roce 2000 obdrželo 437 euro na hlavu, Irsko dostalo 418 euro a Portugalsku bylo vyplaceno 211 euro.
Evropa se dnes bezesporu se svým hlemýždím růstem cítí chudší než v minulosti, když se projednávaly předchozí smlouvy o přistoupení. Rozdíl v zacházení se současnými kandidátskými zeměmi ovšem neodráží pouze rozpočtové potíže. Svůj vliv (a možná že hlavní) mají i měnící se postoje obyvatel rozvinutějších členských států a slábnoucí smysl pro povinnost, již s sebou přináší solidarita.
Smysl pro solidárnost mezi kandidátskými zeměmi a současnými členy EU dále oslabuje problém vnější bezpečnosti. Přistupující země získaly nezávislost teprve nedávno, a proto u nich přetrvává pocit nejistoty ohledně bezpečnosti. Tato nervozita se podílela na podpoře, již vyjádřily postoji USA k Iráku, což následně způsobilo podráždění některých západoevropských lídrů a pokles veřejné podpory rozšíření EU mezi obyvateli členských států.
A ještě další potenciálně významný zdroj rozmělňování evropské solidarity tkví v proměňující se architektuře EU. Model rovných práv a povinností všech členských zemí pozvolna ustupuje diferenciaci postavení. Před deseti lety Wolfgang Schäuble a Karl Lamers navrhli vytvoření ,,evropského jádra", skupiny zemí, v jejímž rámci by se urychlila integrace. Od té doby se s podobnými návrhy roztrhl pytel, obzvláště ve vztahu k bezpečnostní a zahraniční politice. Tato tendence může přispět k dalšímu oslabení solidarity a k prohloubení nejednotnosti uvnitř Evropy.
Proces diferenciace - do jisté míry nevyhnutelný, uvážíme-li počet členských států a jejich různost - posiluje i přístup nováčků. Heslem postkomunistických demokracií už není ,,návrat do Evropy". Veřejné diskuse se dnes nezaměřují na osud Evropy ani na společné evropské plány, nýbrž na finanční podporu od EU a pozici jednotlivých národních států.
Obavy jsou na obou stranách. To je s ohledem na rozsah rozšíření a potřebu vnitřní transformace unie pochopitelné. Tyto obavy i atmosféru podezřívavosti je třeba překonat. Musíme posílit vzájemnou důvěru. Debata o ústavě by se v příštích několika měsících měla zaměřit na tyto zásadní otázky: proč a jak chtějí obyvatelé Evropy žít společně. Myšlenka solidarity by pochopitelně měla být v centru této debaty.