CAMBRIDGE – Ekonom J. Bradford DeLong ve své nové knize Slouching towards Utopia správně podotýká, že klíčem k nastartování radikálního vzestupu tempa vědeckého a technického novátorství, a tedy hospodářského růstu byly od roku 1870 „průmyslová výzkumná laboratoř a moderní korporace“. DeLong také označuje Detroitskou dohodu, významný smír dojednaný roku 1950 mezi automobilkou General Motors a odborovým svazem United Auto Workers, za pilíř sociální demokracie na americký způsob po druhé světové válce. Co se ale stalo s oněmi korporátními kolosy, které přinesly dekády růstu a zároveň svým zaměstnancům sponzorovaly zdravotní pojištění a penze?
Když koncem devatenáctého století jako základ ekonomicky významných inovací vytlačily mechanické kutilství vědecké objevy, nezbytné financování výzkumu poskytly korporace, jež zrodila druhá průmyslová revoluce (ocel, železnice, masová produkce). „Ve firmách typu American Telephone & Telegraph, General Electric, U.S. Steel nebo DuPont,“ píšou David Mowery a Nathan Rosenberg v knize Technology and the Pursuit of Economic Growth, „byl rozvoj silného ústředí úzce spjat se zřízením či podstatným rozšířením centrálního výzkumného zařízení.“
Alokací svých monopolních zisků do vědeckého výzkumu a vývoje technických aplikací tyto korporace zvětšovaly svou tržní sílu a zároveň sloužily obecnějšímu, sociálnímu účelu. Vláda USA tento účel před druhou světovou válkou nenaplňovala; federální podporu výzkumu poskytovala, počínaje Lincolnovou administrativou, jen zemědělskému sektoru. Roku 1940 americká vláda přidělovala víc finančních prostředků na výzkum do zemědělství než do všech dílčích agentur, z nichž po válce vzniklo ministerstvo obrany.
CAMBRIDGE – Ekonom J. Bradford DeLong ve své nové knize Slouching towards Utopia správně podotýká, že klíčem k nastartování radikálního vzestupu tempa vědeckého a technického novátorství, a tedy hospodářského růstu byly od roku 1870 „průmyslová výzkumná laboratoř a moderní korporace“. DeLong také označuje Detroitskou dohodu, významný smír dojednaný roku 1950 mezi automobilkou General Motors a odborovým svazem United Auto Workers, za pilíř sociální demokracie na americký způsob po druhé světové válce. Co se ale stalo s oněmi korporátními kolosy, které přinesly dekády růstu a zároveň svým zaměstnancům sponzorovaly zdravotní pojištění a penze?
Když koncem devatenáctého století jako základ ekonomicky významných inovací vytlačily mechanické kutilství vědecké objevy, nezbytné financování výzkumu poskytly korporace, jež zrodila druhá průmyslová revoluce (ocel, železnice, masová produkce). „Ve firmách typu American Telephone & Telegraph, General Electric, U.S. Steel nebo DuPont,“ píšou David Mowery a Nathan Rosenberg v knize Technology and the Pursuit of Economic Growth, „byl rozvoj silného ústředí úzce spjat se zřízením či podstatným rozšířením centrálního výzkumného zařízení.“
Alokací svých monopolních zisků do vědeckého výzkumu a vývoje technických aplikací tyto korporace zvětšovaly svou tržní sílu a zároveň sloužily obecnějšímu, sociálnímu účelu. Vláda USA tento účel před druhou světovou válkou nenaplňovala; federální podporu výzkumu poskytovala, počínaje Lincolnovou administrativou, jen zemědělskému sektoru. Roku 1940 americká vláda přidělovala víc finančních prostředků na výzkum do zemědělství než do všech dílčích agentur, z nichž po válce vzniklo ministerstvo obrany.