NEW YORK – Není to tak dávno, co byla krajní pravice v Evropě spojována s vetchými staříky, kterým se stýská po starých dobrých časech řádu a vojenských bot. Zakladateli krajně pravicových stran ve Francii a v Itálii, v jejichž čele dnes stojí ženy, byli někdejší důstojníci SS, veteráni kolaborační vichystické vlády a další pochybné figurky, které se vynořily ze stínů druhé světové války. Totéž platí o Švédských demokratech, kteří v nedávných volbách získali 20,6% hlasů.
Je zjevné, že v evropském postfašistickém prostoru se mnohé změnilo. Giorgia Meloniová, která vede krajně pravicovou stranu Bratři Itálie, se stane první ženou v italské premiérské funkci. Národní shromáždění Marine Le Penové získalo ve francouzském parlamentu 89 křesel. A Švédští demokraté budou mít silný hlas v národní politice, přestože zůstanou mimo vládu.
Nejen ženy, ale i mladí muži, obvykle elegantně odění v oblecích šitých na míru, dnes udávají tón evropské krajní pravice. Umírněné konzervativní strany v Evropě zatím extremisté neovládli, jak se to přihodilo republikánům ve Spojených státech, ale strach z úbytku hlasů dohnal i tyto strany dále na okraj politického spektra.
To neznamená, že se brzy probudíme v roce 1933. Dějiny se nikdy neopakují přesně stejně. Meloniová není Mussolini a nikde v kuloárech zatím nečíhá žádný Hitler. Pravicového extremismu každopádně existuje mnoho verzí. A totéž platilo i o předválečném fašismu. Každá země má vlastní dějiny a vlastní druh demagogie.
Přesto mají všechny formy pravicového populismu určité věci společné. Politika zášti oslovuje lidi, kteří se cítí odstrčení a opomíjení. Ve většině zemí platí, že čím hlouběji do regionů zamíříme, tím na větší nevraživost vůči takzvaným elitám narazíme. V USA hraje svou obvyklou leptavou roli rasová otázka. Řadě venkovských bělochů se protiví růst role černochů ve veřejném životě. A všude na světě nacházejí strach a nespokojenost jednoduchý ventil v podobě zášti k přistěhovalcům.
A pak jsou zde ti, kdo cítí ponížení kvůli tomu, že nejsou uznávaní nebo úspěšní: zkrachovalí spisovatelé, akademikové třetího řádu nebo ve stále větší míře mladí muži z dobrých rodin, kteří už nemohou brát výsady své vrstvy za automatickou věc. To vysvětluje vzestup hnutí, které by se dalo označit za „frackovskou pravici“ a jež je silnější v Evropě než v USA, a také náklonnost k módním oblekům.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Nedávné volební úspěchy krajně pravicových stran jsou často vnímány jako nezdar jejich mainstreamových konkurentů, kterým se všeobecně vyčítá nedostatek soudržnosti. Člověk neví, o co vlastně usilují.
To není tak úplně fér. Je docela zřejmé, oč usilují strany hlavního proudu, jako jsou labouristé ve Velké Británii nebo demokraté v USA: usilují o mezinárodní instituce, globální obchod, pružnou a velkorysou imigrační politiku a tak dále. Problém je v tom, že se tím jen těžko odlišují od umírněných konzervativních stran.
Politika prezidenta Billa Clintona se nijak zásadně nelišila od politiky jeho předchůdce George H. W. Bushe a totéž platí i o Tonym Blairovi a Davidu Cameronovi ve Velké Británii nebo o Gerhardu Schröderovi a Angele Merkelové v Německu. V Evropě v devadesátých a nultých letech tvořily vládu koalice složené z umírněně levicových a umírněně pravicových stran. Vláda technokratů či politických manažerů se stala normou. V důsledku toho využívali pravicoví populisté, jako byl Donald Trump, nenávisti nejen vůči levici, ale i vůči konzervativnímu establishmentu.
Je tu však jeden dobrý důvod, proč je odpor k progresivistům ještě větší než ke konzervativcům: lidé nenávidí pokrytectví. Je samozřejmě pravda, že určitý stupeň pokrytectví je v otevřené společnosti nezbytný. Morální či ideologický purismus je nepřítelem liberální demokracie, stejně jako není známkou dobrého vychování, když vždy říkáte přesně to, co si myslíte. Existuje však jistý druh levicového pokrytectví, který mnoho lidí obzvláště irituje.
Progresivní strany hlavního proudu dnes získávají většinu hlasů od relativně vzdělaných lidí ve velkých městech, od lidí, kteří dojíždějí do práce, hovoří víc než jedním jazykem, mají rádi kulturní rozmanitost a záleží jim na globální ekonomice.
Na jejich světonázoru není v zásadě nic špatného. Díky hospodářské globalizaci vybředlo mnoho lidí z chudoby. Mezinárodní spolupráce ve společných institucích je lepší než nacionalismus a zdi na hranicích. A velkorysý přístup k uchazečům o azyl a imigrantům je humánní, kulturně obohacující a vnáší do společnosti novou dynamiku.
Z liberálního světového uspořádání však nemají prospěch všichni. Střední třída v Itálii se cítí v kleštích. Někdejší průmysloví dělníci na americkém Středozápadě trpí. Lidé ve francouzských provinciích se cítí odstrkováni Paříží. Umírnění konzervativci mají sklon pohlížet na podobné nářky přísně. Přestaňte fňukat a tvrději pracujte, říkají.
Levicová reakce je moralističtější. Lidé, kteří si stěžují na imigranty, dostanou nálepku rasistů. Ti, kdo mají pochybnosti o mezinárodních institucích nebo globálním obchodu, jsou označeni za xenofoby. Protože však levice stále předstírá, že hájí práva neprivilegovaných, mají tato tvrzení často nádech účelové obojakosti. Nejenže progresivní a vzdělaní obyvatelé měst z liberálního globálního uspořádání těží, ale ještě chtějí mít morální převahu a poučovat ty, komu se jejich vzdělání či prosperity nedostává.
I to je jeden z důvodů, proč lidé volí Le Penovou, Meloniovou, Trumpa nebo Švédské demokraty. Pokud vzdělaní Londýňané upřednostňují členství v Evropské unii, my budeme hlasovat pro brexit. Pokud „elity“ mluví o respirátorech či klimatických změnách, my budeme věřit, že je to podvod vymyšlený Georgem Sorosem či Billem Gatesem. Je to pomsta přehlížených, politika záštiplnosti.
Trump nám ukázal, že tato politika záštiplnosti bývá obvykle zničující a nenapomáhá úspěšnému vládnutí. Povedou si Meloniová a další krajně pravicoví lídři s šancí na vládnutí lépe? Dech se mi očekáváním rozhodně netají.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
NEW YORK – Není to tak dávno, co byla krajní pravice v Evropě spojována s vetchými staříky, kterým se stýská po starých dobrých časech řádu a vojenských bot. Zakladateli krajně pravicových stran ve Francii a v Itálii, v jejichž čele dnes stojí ženy, byli někdejší důstojníci SS, veteráni kolaborační vichystické vlády a další pochybné figurky, které se vynořily ze stínů druhé světové války. Totéž platí o Švédských demokratech, kteří v nedávných volbách získali 20,6% hlasů.
Je zjevné, že v evropském postfašistickém prostoru se mnohé změnilo. Giorgia Meloniová, která vede krajně pravicovou stranu Bratři Itálie, se stane první ženou v italské premiérské funkci. Národní shromáždění Marine Le Penové získalo ve francouzském parlamentu 89 křesel. A Švédští demokraté budou mít silný hlas v národní politice, přestože zůstanou mimo vládu.
Nejen ženy, ale i mladí muži, obvykle elegantně odění v oblecích šitých na míru, dnes udávají tón evropské krajní pravice. Umírněné konzervativní strany v Evropě zatím extremisté neovládli, jak se to přihodilo republikánům ve Spojených státech, ale strach z úbytku hlasů dohnal i tyto strany dále na okraj politického spektra.
To neznamená, že se brzy probudíme v roce 1933. Dějiny se nikdy neopakují přesně stejně. Meloniová není Mussolini a nikde v kuloárech zatím nečíhá žádný Hitler. Pravicového extremismu každopádně existuje mnoho verzí. A totéž platilo i o předválečném fašismu. Každá země má vlastní dějiny a vlastní druh demagogie.
Přesto mají všechny formy pravicového populismu určité věci společné. Politika zášti oslovuje lidi, kteří se cítí odstrčení a opomíjení. Ve většině zemí platí, že čím hlouběji do regionů zamíříme, tím na větší nevraživost vůči takzvaným elitám narazíme. V USA hraje svou obvyklou leptavou roli rasová otázka. Řadě venkovských bělochů se protiví růst role černochů ve veřejném životě. A všude na světě nacházejí strach a nespokojenost jednoduchý ventil v podobě zášti k přistěhovalcům.
A pak jsou zde ti, kdo cítí ponížení kvůli tomu, že nejsou uznávaní nebo úspěšní: zkrachovalí spisovatelé, akademikové třetího řádu nebo ve stále větší míře mladí muži z dobrých rodin, kteří už nemohou brát výsady své vrstvy za automatickou věc. To vysvětluje vzestup hnutí, které by se dalo označit za „frackovskou pravici“ a jež je silnější v Evropě než v USA, a také náklonnost k módním oblekům.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Nedávné volební úspěchy krajně pravicových stran jsou často vnímány jako nezdar jejich mainstreamových konkurentů, kterým se všeobecně vyčítá nedostatek soudržnosti. Člověk neví, o co vlastně usilují.
To není tak úplně fér. Je docela zřejmé, oč usilují strany hlavního proudu, jako jsou labouristé ve Velké Británii nebo demokraté v USA: usilují o mezinárodní instituce, globální obchod, pružnou a velkorysou imigrační politiku a tak dále. Problém je v tom, že se tím jen těžko odlišují od umírněných konzervativních stran.
Politika prezidenta Billa Clintona se nijak zásadně nelišila od politiky jeho předchůdce George H. W. Bushe a totéž platí i o Tonym Blairovi a Davidu Cameronovi ve Velké Británii nebo o Gerhardu Schröderovi a Angele Merkelové v Německu. V Evropě v devadesátých a nultých letech tvořily vládu koalice složené z umírněně levicových a umírněně pravicových stran. Vláda technokratů či politických manažerů se stala normou. V důsledku toho využívali pravicoví populisté, jako byl Donald Trump, nenávisti nejen vůči levici, ale i vůči konzervativnímu establishmentu.
Je tu však jeden dobrý důvod, proč je odpor k progresivistům ještě větší než ke konzervativcům: lidé nenávidí pokrytectví. Je samozřejmě pravda, že určitý stupeň pokrytectví je v otevřené společnosti nezbytný. Morální či ideologický purismus je nepřítelem liberální demokracie, stejně jako není známkou dobrého vychování, když vždy říkáte přesně to, co si myslíte. Existuje však jistý druh levicového pokrytectví, který mnoho lidí obzvláště irituje.
Progresivní strany hlavního proudu dnes získávají většinu hlasů od relativně vzdělaných lidí ve velkých městech, od lidí, kteří dojíždějí do práce, hovoří víc než jedním jazykem, mají rádi kulturní rozmanitost a záleží jim na globální ekonomice.
Na jejich světonázoru není v zásadě nic špatného. Díky hospodářské globalizaci vybředlo mnoho lidí z chudoby. Mezinárodní spolupráce ve společných institucích je lepší než nacionalismus a zdi na hranicích. A velkorysý přístup k uchazečům o azyl a imigrantům je humánní, kulturně obohacující a vnáší do společnosti novou dynamiku.
Z liberálního světového uspořádání však nemají prospěch všichni. Střední třída v Itálii se cítí v kleštích. Někdejší průmysloví dělníci na americkém Středozápadě trpí. Lidé ve francouzských provinciích se cítí odstrkováni Paříží. Umírnění konzervativci mají sklon pohlížet na podobné nářky přísně. Přestaňte fňukat a tvrději pracujte, říkají.
Levicová reakce je moralističtější. Lidé, kteří si stěžují na imigranty, dostanou nálepku rasistů. Ti, kdo mají pochybnosti o mezinárodních institucích nebo globálním obchodu, jsou označeni za xenofoby. Protože však levice stále předstírá, že hájí práva neprivilegovaných, mají tato tvrzení často nádech účelové obojakosti. Nejenže progresivní a vzdělaní obyvatelé měst z liberálního globálního uspořádání těží, ale ještě chtějí mít morální převahu a poučovat ty, komu se jejich vzdělání či prosperity nedostává.
I to je jeden z důvodů, proč lidé volí Le Penovou, Meloniovou, Trumpa nebo Švédské demokraty. Pokud vzdělaní Londýňané upřednostňují členství v Evropské unii, my budeme hlasovat pro brexit. Pokud „elity“ mluví o respirátorech či klimatických změnách, my budeme věřit, že je to podvod vymyšlený Georgem Sorosem či Billem Gatesem. Je to pomsta přehlížených, politika záštiplnosti.
Trump nám ukázal, že tato politika záštiplnosti bývá obvykle zničující a nenapomáhá úspěšnému vládnutí. Povedou si Meloniová a další krajně pravicoví lídři s šancí na vládnutí lépe? Dech se mi očekáváním rozhodně netají.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka