NEW YORK – Rvačka o pozice v globálních dostizích na poli čisté energetiky je v plném proudu. Spojené státy na závodiště vstoupily až před dvěma měsíci schválením zákona o snižování inflace. Od té doby například Rakousko ohlásilo dotační balík v hodnotě 5,7 miliardy eur, který sám o sobě mobilizuje investice na hlavu na úrovni amerického úsilí. Za situace, kdy si více vlád osvojuje průmyslové politiky s cílem transformovat své ekonomiky, však klíčovou výzvou bude rozhodnout se, které zelené technologie podporovat. Vybírat vítěze bude těžké.
Tvůrci politik mohou začít relativně snadným úkolem určit poražené. Ke stabilizaci globálního klimatu je nezbytné ořezat oxid uhličitý, metan a další skleníkové plyny až na nulu či téměř na nulu. To je jeden z důvodů, proč ekonomové už dlouho jako primární nástroj klimatické politiky upřednostňují ocenění uhlíku. Tím, že vlády přimějí znečišťovatele hradit plné náklady jejich emisí, argumentuje toto uvažování, mohou ponechat na trzích, které technologie zvítězí.
To je ale snazší říct než udělat. Vlivem všudypřítomných pokřivení trhu, rozsáhlých partikulárních zájmů (na straně podniků i pracujících) a masivních infrastrukturně uzamčených pozic je uhlazené řešení ekonomů téměř nemožné. Uvažme například, že přes 90 % globální kapacity uhelné energetiky izolují od tržní konkurence kontrakty, které nezřídka sahají 20 a více let do budoucna. Taková zabetonovaná opora špinavých, zastaralých technologií jako uhlí, ač jsou jinak po ruce lacinější, čistší a lepší alternativy, ukazuje, že je potřeba udělat víc.
Věc ještě dále komplikuje naléhavost a nesmírný rozsah samotné výzvy. Energie sehrává v našich životech všeprostupující úlohu a dosažení uhlíkové neutrality bude vyžadovat všezahrnující transformaci ekonomiky a společnosti. Za takových okolností je zužitkování moci veřejné pokladny více než vhodné, zejména s přihlédnutím k tomu, jaké zpoždění v přechodu na zelenou energetiku máme. Tvůrci politik s omezenými veřejnými prostředky ale přesto musí provést nesnadnou volbu ohledně vhodných technologií. Margrethe Vestager, komisařka EU pro hospodářskou soutěž, už vyjádřila obavy z dotačního závodění. Energetické politiky zaměřené na ožebračování sousedů by nakonec mohly zelenou tranzici brzdit, ale „ke globálnímu bodu nasycení nutnými investicemi se ani zdaleka neblížíme,“ uvedl trefně Brian Deese, ředitel Národní ekonomické rady prezidenta USA, v dalekosáhlých poznámkách k americké průmyslové strategii.
Důležitý raný závod, který bude dobré sledovat, proběhne mezi zelenějšími kapalnými palivy a plně elektrickými alternativami. Každá z možností má své výhody, ale co vlastně představuje výhodu a pro koho, jsou nesnadné otázky.
Tekutá paliva by mohlo být snazší zavést jako náhradu do stávající infrastruktury potrubí, kotlů a spalovacích motorů. Fyzika ale v naprosté většině případů zvýhodňuje elektrifikaci, zejména v budovách a dopravě, na něž dohromady připadá kolem 40 % celkových emisí. Plně se elektrizovat pomocí tepelných čerpadel a elektromobilů je zřetelně lepší dlouhodobé řešení. Je zhruba pětkrát účinnější vytápět a chladit obytné prostory přímo elektřinou než ji využívat k výrobě kapalného paliva; elektromobily zase při použití téže energie dojedou pětkrát dál než vozidla poháněná zelenými kapalnými palivy – nazývanými často „e-paliva“ nebo „elektropaliva“.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
E-paliva přesto mohou zůstat slibnou možností pro průmysl, na který připadá zhruba čtvrtina celkových emisí. Současné výrobní procesy často vyžadují, aby spalování vytvářelo vysoké teploty. Vodík hoří při teplotě přesahující 2000° Celsia, díky čemuž je potenciálně vhodný k produkci cementu, skla či oceli. Ti, kdo plánují přední nízkouhlíkové ocelářské technologie, hledí na vodík jako na upřednostňované palivo, které nahradí uhlí.
Na obzoru ale mohou být ještě jiná řešení, díky soupeření mezi podnikateli ve snaze zásadně změnit dlouho zavedené průmyslové postupy. Startup Chement našel způsob výroby cementu při pokojové teplotě a Electra využívá procesu, který produkuje ocel při 60°C. Pravda, jestli některá z těchto společností revolučně promění své odvětví, se teprve uvidí. Jejich rané úspěchy přitom nutně neznamenají, že zelená kapalná paliva nebudou nebo že by neměla být součástí řešení. Potenciál pro hlubokou změnu v těchto sektorech ale ukazuje, proč by se vlády měly mít na pozoru před podporou zavedených energetických či průmyslových firem, které tvrdě lobbují za subvence do svých upřednostňovaných technologií.
Záludnější je, když startup tvrdí, že dokáže energetickou soustavu dekarbonizovat prostým nahrazením špinavých paliv zelenými kapalnými palivy. Příslib snadno proveditelné technické rychloopravy může být velice lákavý. Jak nedávno řekl zakladatel společnosti Tree Energy Solutions produkující „zelený plyn“: „Můžeme dál používat tytéž lodě, tytéž trubky, tytéž továrny.“ Taková náhrada „kus za kus“ může mít zpočátku podstatné výhody, zejména v odvětvích, která budou muset ještě spalovat kapalná paliva.
Je tu ale také nebezpečí zeleného morálního hazardu, kdy už pouhý příslib jednoduché rychloopravy oslabuje motivaci usilovat o komplexnější a v posledku kvalitativně přínosnější transformace. Jedna věc je spoléhat na nákladná e-paliva u vzácných, těžko potlačitelných průmyslových procesů (anebo třeba při předvádění stoletých automobilových veteránů). Úplně jiná věc je ale používat je k vytápění domů a pohonu každodenního dojíždění, když jsou dostupné technicky a ekonomicky vhodnější alternativy.
Jak už tomu bývá často, dokonalý neologismus k postižení pojednávané výzvy mají Němci: Technologieoffenheit, což evokuje jak otevřenost vůči novým technologiím, tak ostražitost před předčasným uzavřením se s podřadnými řešeními. Otevřenost ale nesmí znamenat, že kvůli vlastním přáním budeme ignorovat fyzikální realitu. Partikulární zájmy v oblasti technologií, které by jinak mohly prohrávat, během letošní energetické krize argumentují otevřeností a zároveň mávají rukou nad potřebou dlouhodobějšího uvažování.
Poslední, co bychom od nových politických, regulatorních a investičních rozhodnutí potřebovali, je na dlouho zabetonovat další silně neefektivní technologii. Nejúspěšnější podnikatelé se umí zaměřit na hlavní řešený úkol a nenechají se rozptylovat každou novou třpytkou. Tvůrci politik budou muset postupovat stejně při určování, které technologie podpořit a od kterých ustoupit.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
NEW YORK – Rvačka o pozice v globálních dostizích na poli čisté energetiky je v plném proudu. Spojené státy na závodiště vstoupily až před dvěma měsíci schválením zákona o snižování inflace. Od té doby například Rakousko ohlásilo dotační balík v hodnotě 5,7 miliardy eur, který sám o sobě mobilizuje investice na hlavu na úrovni amerického úsilí. Za situace, kdy si více vlád osvojuje průmyslové politiky s cílem transformovat své ekonomiky, však klíčovou výzvou bude rozhodnout se, které zelené technologie podporovat. Vybírat vítěze bude těžké.
Tvůrci politik mohou začít relativně snadným úkolem určit poražené. Ke stabilizaci globálního klimatu je nezbytné ořezat oxid uhličitý, metan a další skleníkové plyny až na nulu či téměř na nulu. To je jeden z důvodů, proč ekonomové už dlouho jako primární nástroj klimatické politiky upřednostňují ocenění uhlíku. Tím, že vlády přimějí znečišťovatele hradit plné náklady jejich emisí, argumentuje toto uvažování, mohou ponechat na trzích, které technologie zvítězí.
To je ale snazší říct než udělat. Vlivem všudypřítomných pokřivení trhu, rozsáhlých partikulárních zájmů (na straně podniků i pracujících) a masivních infrastrukturně uzamčených pozic je uhlazené řešení ekonomů téměř nemožné. Uvažme například, že přes 90 % globální kapacity uhelné energetiky izolují od tržní konkurence kontrakty, které nezřídka sahají 20 a více let do budoucna. Taková zabetonovaná opora špinavých, zastaralých technologií jako uhlí, ač jsou jinak po ruce lacinější, čistší a lepší alternativy, ukazuje, že je potřeba udělat víc.
Věc ještě dále komplikuje naléhavost a nesmírný rozsah samotné výzvy. Energie sehrává v našich životech všeprostupující úlohu a dosažení uhlíkové neutrality bude vyžadovat všezahrnující transformaci ekonomiky a společnosti. Za takových okolností je zužitkování moci veřejné pokladny více než vhodné, zejména s přihlédnutím k tomu, jaké zpoždění v přechodu na zelenou energetiku máme. Tvůrci politik s omezenými veřejnými prostředky ale přesto musí provést nesnadnou volbu ohledně vhodných technologií. Margrethe Vestager, komisařka EU pro hospodářskou soutěž, už vyjádřila obavy z dotačního závodění. Energetické politiky zaměřené na ožebračování sousedů by nakonec mohly zelenou tranzici brzdit, ale „ke globálnímu bodu nasycení nutnými investicemi se ani zdaleka neblížíme,“ uvedl trefně Brian Deese, ředitel Národní ekonomické rady prezidenta USA, v dalekosáhlých poznámkách k americké průmyslové strategii.
Důležitý raný závod, který bude dobré sledovat, proběhne mezi zelenějšími kapalnými palivy a plně elektrickými alternativami. Každá z možností má své výhody, ale co vlastně představuje výhodu a pro koho, jsou nesnadné otázky.
Tekutá paliva by mohlo být snazší zavést jako náhradu do stávající infrastruktury potrubí, kotlů a spalovacích motorů. Fyzika ale v naprosté většině případů zvýhodňuje elektrifikaci, zejména v budovách a dopravě, na něž dohromady připadá kolem 40 % celkových emisí. Plně se elektrizovat pomocí tepelných čerpadel a elektromobilů je zřetelně lepší dlouhodobé řešení. Je zhruba pětkrát účinnější vytápět a chladit obytné prostory přímo elektřinou než ji využívat k výrobě kapalného paliva; elektromobily zase při použití téže energie dojedou pětkrát dál než vozidla poháněná zelenými kapalnými palivy – nazývanými často „e-paliva“ nebo „elektropaliva“.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
E-paliva přesto mohou zůstat slibnou možností pro průmysl, na který připadá zhruba čtvrtina celkových emisí. Současné výrobní procesy často vyžadují, aby spalování vytvářelo vysoké teploty. Vodík hoří při teplotě přesahující 2000° Celsia, díky čemuž je potenciálně vhodný k produkci cementu, skla či oceli. Ti, kdo plánují přední nízkouhlíkové ocelářské technologie, hledí na vodík jako na upřednostňované palivo, které nahradí uhlí.
Na obzoru ale mohou být ještě jiná řešení, díky soupeření mezi podnikateli ve snaze zásadně změnit dlouho zavedené průmyslové postupy. Startup Chement našel způsob výroby cementu při pokojové teplotě a Electra využívá procesu, který produkuje ocel při 60°C. Pravda, jestli některá z těchto společností revolučně promění své odvětví, se teprve uvidí. Jejich rané úspěchy přitom nutně neznamenají, že zelená kapalná paliva nebudou nebo že by neměla být součástí řešení. Potenciál pro hlubokou změnu v těchto sektorech ale ukazuje, proč by se vlády měly mít na pozoru před podporou zavedených energetických či průmyslových firem, které tvrdě lobbují za subvence do svých upřednostňovaných technologií.
Záludnější je, když startup tvrdí, že dokáže energetickou soustavu dekarbonizovat prostým nahrazením špinavých paliv zelenými kapalnými palivy. Příslib snadno proveditelné technické rychloopravy může být velice lákavý. Jak nedávno řekl zakladatel společnosti Tree Energy Solutions produkující „zelený plyn“: „Můžeme dál používat tytéž lodě, tytéž trubky, tytéž továrny.“ Taková náhrada „kus za kus“ může mít zpočátku podstatné výhody, zejména v odvětvích, která budou muset ještě spalovat kapalná paliva.
Je tu ale také nebezpečí zeleného morálního hazardu, kdy už pouhý příslib jednoduché rychloopravy oslabuje motivaci usilovat o komplexnější a v posledku kvalitativně přínosnější transformace. Jedna věc je spoléhat na nákladná e-paliva u vzácných, těžko potlačitelných průmyslových procesů (anebo třeba při předvádění stoletých automobilových veteránů). Úplně jiná věc je ale používat je k vytápění domů a pohonu každodenního dojíždění, když jsou dostupné technicky a ekonomicky vhodnější alternativy.
Jak už tomu bývá často, dokonalý neologismus k postižení pojednávané výzvy mají Němci: Technologieoffenheit, což evokuje jak otevřenost vůči novým technologiím, tak ostražitost před předčasným uzavřením se s podřadnými řešeními. Otevřenost ale nesmí znamenat, že kvůli vlastním přáním budeme ignorovat fyzikální realitu. Partikulární zájmy v oblasti technologií, které by jinak mohly prohrávat, během letošní energetické krize argumentují otevřeností a zároveň mávají rukou nad potřebou dlouhodobějšího uvažování.
Poslední, co bychom od nových politických, regulatorních a investičních rozhodnutí potřebovali, je na dlouho zabetonovat další silně neefektivní technologii. Nejúspěšnější podnikatelé se umí zaměřit na hlavní řešený úkol a nenechají se rozptylovat každou novou třpytkou. Tvůrci politik budou muset postupovat stejně při určování, které technologie podpořit a od kterých ustoupit.
Z angličtiny přeložil David Daduč