CAMBRIDGE: Rozdělení příjmů mezi bohaté a chudé tohoto světa je v současnosti větší, než kdykoliv předtím. Bohaté země samozřejmě usilují o to, aby nebyly za bídu zbytku světa volány k zodpovědnosti a drží se názoru, že chudé země mohou ze své chudoby vinit jen samy sebe. Zastávají proto teorii, že pokud tyto zbídačené země jednoduše přijmou správné politiky, a pokud se budou držet rad, které bohaté země rády hlásají skrze takové instituce, jako je MMF a Světová banka, všechno bude v nejlepším pořádku. Tato teorie je ale odsouzena ke krutému neúspěchu, protože si chybně vykládá nebo zcela nechápe mnohé ze základních příčin chudoby. A tak snad nejnaléhavějším problémem současného světa je nalezení mnohem realističtějšího pohledu na otázky globálního rozvoje.
Zde jsou fakta. Dle klasifikace Světové banky z roku 1997 zahrnující země s více jak jedním miliónem obyvatel, existuje na světě 26 zemí s vysokými příjmy, jež dosahují průměrného příjmu na osobu (vztaženo k roku 1995) 24.930 amerických dolarů, s celkovým počtem obyvatel kolem 902 miliónů. Současně ale na zeměkouli existuje 107 zemí s nízkými a středními příjmy, s průměrnými příjmy 1.090 dolarů na obyvatele, jejichž celkový počet obyvatel dosahuje 4,8 miliard, jinými slovy, jde o 84% světové populace. Propast je ve skutečnosti o trochu užší, protože dolarové ceny zboží jsou v zemích s těmito nízkými příjmy o něco nižší, což znamená, že za každý dolar příjmů lze nakoupit více, než v zemích bohatých. Když tedy zohledníme kupní sílu dolaru, shledáme, že propast mezi příjmy bohatých a chudých zemí je zhruba sedminásobná.
Některé chudé země sice dosáhly rychlého pokroku a zúžily mezeru oddělující je od zemí bohatých, přinejmenším do jisté míry. Naštěstí obě největší země, Indie a Čína, spadají do této kategorie. Pokud ale pomineme Indii i Čínu, zbytek rozvojového světa – v průměru – se neustále dále propadá a bohatým zemím se vzdaluje. Faktem je, že mezi lety 1985-1995 dosahovaly nízkopříjmové země, vynecháme-li Čínu a Indii, průměrného ročního propadu okolo 1,4% v HNP na osobu, zatímco bohaté země vykazovaly průměrný roční hospodářský růst okolo 1,9%. Země se středními příjmy byly postiženy poklesem ekonomiky v průměrné výši 0,7% ročně. A tak se příkop mezi bohatými a chudými zeměmi ve většině světa rozšířil. A nyní, když několik rychle se rozvíjejících tržních ekonomik v minulém roce zkolabovalo, se tento příkop, oddělující bohaté a chudé, ještě více rozšířil.
CAMBRIDGE: Rozdělení příjmů mezi bohaté a chudé tohoto světa je v současnosti větší, než kdykoliv předtím. Bohaté země samozřejmě usilují o to, aby nebyly za bídu zbytku světa volány k zodpovědnosti a drží se názoru, že chudé země mohou ze své chudoby vinit jen samy sebe. Zastávají proto teorii, že pokud tyto zbídačené země jednoduše přijmou správné politiky, a pokud se budou držet rad, které bohaté země rády hlásají skrze takové instituce, jako je MMF a Světová banka, všechno bude v nejlepším pořádku. Tato teorie je ale odsouzena ke krutému neúspěchu, protože si chybně vykládá nebo zcela nechápe mnohé ze základních příčin chudoby. A tak snad nejnaléhavějším problémem současného světa je nalezení mnohem realističtějšího pohledu na otázky globálního rozvoje.
Zde jsou fakta. Dle klasifikace Světové banky z roku 1997 zahrnující země s více jak jedním miliónem obyvatel, existuje na světě 26 zemí s vysokými příjmy, jež dosahují průměrného příjmu na osobu (vztaženo k roku 1995) 24.930 amerických dolarů, s celkovým počtem obyvatel kolem 902 miliónů. Současně ale na zeměkouli existuje 107 zemí s nízkými a středními příjmy, s průměrnými příjmy 1.090 dolarů na obyvatele, jejichž celkový počet obyvatel dosahuje 4,8 miliard, jinými slovy, jde o 84% světové populace. Propast je ve skutečnosti o trochu užší, protože dolarové ceny zboží jsou v zemích s těmito nízkými příjmy o něco nižší, což znamená, že za každý dolar příjmů lze nakoupit více, než v zemích bohatých. Když tedy zohledníme kupní sílu dolaru, shledáme, že propast mezi příjmy bohatých a chudých zemí je zhruba sedminásobná.
Některé chudé země sice dosáhly rychlého pokroku a zúžily mezeru oddělující je od zemí bohatých, přinejmenším do jisté míry. Naštěstí obě největší země, Indie a Čína, spadají do této kategorie. Pokud ale pomineme Indii i Čínu, zbytek rozvojového světa – v průměru – se neustále dále propadá a bohatým zemím se vzdaluje. Faktem je, že mezi lety 1985-1995 dosahovaly nízkopříjmové země, vynecháme-li Čínu a Indii, průměrného ročního propadu okolo 1,4% v HNP na osobu, zatímco bohaté země vykazovaly průměrný roční hospodářský růst okolo 1,9%. Země se středními příjmy byly postiženy poklesem ekonomiky v průměrné výši 0,7% ročně. A tak se příkop mezi bohatými a chudými zeměmi ve většině světa rozšířil. A nyní, když několik rychle se rozvíjejících tržních ekonomik v minulém roce zkolabovalo, se tento příkop, oddělující bohaté a chudé, ještě více rozšířil.